Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejistá Budoucnost - Kapitola 2.

Nejistá Budoucnost - Kapitola 2.Takže další díl. Nebojte, brzy se ukážou Cullenovi, takže vlastně o nic nepříjdete. Doufám, že se vám druhá kapitola s názvem "Volteira" bude líbit. Jak jinak :) Doufám, že si užijete čtení. :) Moc děkuju za všechny komentáře a jsem ráda, že se vám to líbí

Otevřela jsem si okýnko u toho červeného Mercedesu, kterým jsme jeli nepřetržitě dvě hodiny a dýchala ten jemný, čerstvý vzduch, který si hrál s mými vlasy. Bylo to příjemné. Zavřela jsem oči, opřela hlavu o sedadlo a na nic nemyslela. Nechávala jsem se unášet tím příjemným vánkem a klidem, který brzy skončí.
Dojeli jsme na náměstí, kde bylo neskutečně hodně lidí – asi něco slavili a vystoupili z auta.
„Pojď za mnou“ Přikázal mi Marcus a já se vydala za ním.
Náměstí bylo neuvěřitelně živé. Všichni tančili, poskakovali nebo zpívali do rytmu hudby, která tam hrála. Bylo kolem půlnoci, ale vůbec na to nevypadalo, protože všude byla blikající světélka, které lidi drželi a hýbali s nimi do rytmu, takže tam bylo ostré světlo.
Marcus zamířil ke starému hradu, který stál kousek od nás. Byla to Volteira. Byla úplně stejná, jakou jsem si jí pamatovala, než jsem odcházela. Velké, zastaralé dveře a několik dřevěných oken nešlo přehlédnout.
Třikrát zabouchal na dveře, které se po chvíli otevřeli a my do nich vešli. Byli jsme ve velké místnosti s neuvěřitelně vysokým stropem a uprostřed ní byli schody, které vedli do dalších místností.
„Zůstaň tady.“ Řekl, vyšel po schodech nahoru a za necelou vteřinu zase byl zpátky i s Arem.
„Isabello.“ Usmál se a objal mě. Když jsem tady ještě žila, Aro se o mě staral. Byl něco jako můj otec. Ulevilo se mi. Byla jsem radši s Arem než s Marcusem, který byl tak nepříjemně příjemný. „Tolik se nám po tobě stýskalo.“ Špitl mi do ucha.
Předstírala jsem radost. Když mě pustil, popadl mě za ruku a táhl do nějaké místnosti.
„Kde to jdeme, Aro?“ Zeptala jsem se, když jsme se zastavili před velkým stolem, kde sedělo pár známých lidi.
Byl tam Marcus, Jane a její dvojče Alek a také Caius. Dvě židle byli volné.
„Sedni si.“
Sedla jsem si mezi Jane a Aleka, protože to bylo jediné volné místo. Aro, si zabral své původní místo.
„Sešly jsme se tady, abychom zahájili radu ohledně Isabelly. Správně?“ Promluvil ke mně. Přikývla jsem. „Všichni jsme rádi, že se k nám zase Isabella vrátila, i když jsme ji musely předtím .. jak bych to řekl, vyhodit.“ Pokračoval.
Ohlédla jsem se po místnosti a zaregistrovala Janin nepříjemný pohled, kterým mě spalovala od chvíle, kdy jsem vedle ní usedla.
„Potom jsem si to, ale rozmyslel a chtěl tě zpátky“ Usmál se na mě, pak se ale jeho výraz změnil. „Ale, ty jsi nechtěla. Myslel jsem, že když tě pošlu s tvými falešnými rodiči do Forks, změníš názor a vrátíš se k nám. Náhle jsi začala pít vegetariánskou krev a tohle bylo nepřípustné.“ Zavrčel, ale pokračoval. „Poslal jsem za tebou Marcuse, který tě bohužel nenašel…“
„Ještě si zapomněl dodat, že jsi zabil moje - jak ty říkáš ‚falešné rodiče‘.“ Zavrčela jsem a semkla pěsti.
„O čem to mluvíš?“ Zatvářil se nechápavě.
„Copak jste to nebyli vy?“ Nepřestávala jsem být zuřivá.
„Hannah a Dick jsou mrtví?“ Na obličeji se mu objevil zděšený výraz. Že by to nevěděl? Vždyť, ale Voltuoriovi jsou neinformovanější upíři. Pokud, by někdo nechtěl aby to věděli. Někdo z nich tady…
Je to přesně týden co jsem ve Volteře a já začínala hládnout. S Arem jsme se ještě o tom nemluvili, ale předpokládám, že mě budou nutit pít lidskou krev. Já však trvám na svém.
Kdosi zaklepal na dveře mého vlastního pokoje.
„Dále“ Zamumlala jsem. Seděla jsem v rohu pokoje, ruce omotané kolem kolen a třásla jsem se. Oči jsem měla temně černé.
Do dveří vešel Marcus.
„Nazdar Bellinko“ Pozdravil mě. Věděla jsem, že to dělá naschvál. Byl ten, který mě po návratu nesnášel společně s Jane.
„Co chceš?“ Zeptala jsem se drze a nevěnovala mu jediný pohled.
„Jdeme na lov, holka. Aro říkal, že přijeli nějací turisti…“
„Nebudu lovit lidi.“ Skočila jsem mu do řeči a sklopila hlavu. Nebudu a ani nemůžu. Nemůžu to udělat Edwardovi. Radši se budu trápit a budu žíznivá, než znovu okusit lidskou krev.
„Jak jsem říkal před týdnem. Nikdo se tě na to neptá, tohle je rozkaz!“ Řekl hrubě a chytl mě za loket s tím, aby mě postavil na nohy. Nedala jsem se.
„Radši tady zkysnu, než abych měla jít lovit lidi.“ Zavrčela jsem a bouchla do něho.
Zasmál se. „Nejsi naivní, jak jsem si myslel.“ Téměř zavrčel.
„Ty jsi ještě naivnější..“ Pokračoval a rozchechtal se na celou místnost. „Ty si myslíš, že tě tady necháme na pospas? Ani náhodou. Dohodl jsem se s Arem a řekl – bohužel nerad, že musíš okusit lidskou krev. I kdyby tě to stálo život. Promiň Bello, ale nemáš na výběr. Musíš mít sílu abys mohla likvidovat novorozené..“ Pohrozil a tentokrát jsem mu nemohla vzdorovat, protože mě popadl tak silně, že by normálnímu člověku urval rameno.
„N-novorozené?“ Vykulila jsem oči. Neodpověděl.
Táhl mě celou cestu za sebou, dokud jsme nevyšli na kopec, kde mě pustil. Ucítila jsem ty vůně. Ucítila jsem lidské kořisti, bohužel žádné zvířecí, které bych mohla využít.
„Nesnaž se ovládat, stejně tomu propadneš“ Znovu se zasmál. Musím to zvládnout. Musím.
Ucítila jsem lidský pach. Doufala jsem, … doufala, ale marně.
Okamžitě jsem se rozběhla k jednomu muži, který šel po nějaké pěšince a skočila na ně ho. Potom jsem si uvědomila, že moje zuby, jsou zapíchnuté v jeho krku a sají jeho krev.
Když jsem ho zabila, skláněla jsem se nad jeho vysátým tělem a vzlykala. „Proč?“
„Musela jsi, Bello.“ Řekl klidným tónem Marcus, který tomu celému cyklu přihlížel a položil ruku na mé rameno.
„Udělali jste ze mě stvůru.“ Zakřičela jsem a jeho ruku smetla z mého ramena. Bylo mi ze sebe zle. Propadla jsem tomu, znovu. Co to se mnou bylo? Vždy jsem se uměla ovládat, vždycky.
„Je to naše přirozenost.“ Snažil se mě uklidňovat, ale zřejmě se mu to nedařilo.
„Možná, ale dá se žít i s čistým svědomým.“
Podle jeho zmučeného výrazu jsem pochopila, že jsem se ho dotkla, ale nelitovala jsem toho.
„Ty nevíš jaké to je okusit lidskou krev, když jsi někomu slíbil, že to nikdy nezkusíš. Nevíš jaký to je pocit, zradit. Nevíš!“ Začala jsem doslova pištět. Bylo mi jedno, že nás můžou slyšet ostatní turisti, tentokrát jsem byla stvůra. Ubohá stvůra, která zabila nevinného člověka, který měl určitě rodinu, jako já - kdysi.
„Pojď Bello. Půjdeme.“ Natáhl ke mně ruku.
„Neříkej mi Bello!“ Zavrčela jsem. „A půjdu sama.“ Špitla jsem a vyrazila jsem zpátky k hradu, přímo do pokoje, kde na mě dolehl pocit nenávisti k Volturovýma hlavně k Marcusovi.
Byl odporný. Hnusil se mi před očima. Věděla jsem, že jen plní příkazy od Ara, ale nějak se tomu nebránil. Věděla jsem, že tohle je jen teprve začátek, ale to co jsem udělala bylo to nejhorší.

Kousek ode mne bylo okno, kterým prosvítalo slunce. Připomínalo mi to Edwarda.
Okamžitě jsem vzala deku, která ležela na posteli kousek od mých nohou, a zavěsila ho na okno tak, aby byla celá místnost zahalena do tmy.
Když jsem to udělala, prudce jsem se otočila a spatřila se v zrcadle. Tohle mě porazilo jako náklaďák. Viděla jsem před sebou stvůru s krvelačnými oči a vražedným pohledem. Ta stvůra jsem byla já.
Tohle ze mě udělali. Ne! Nemohla jsem vinit jenom je, byla to hlavně má vina. Kdybych se ovládla, kdybych byla dostatečně silná a myslela na Edwarda a Cullenovi, možná by se to nestalo. Jenomže pomyšlení na ně, mě dělalo ještě slabší, než jsem byla a to jsem nemohla dopustit.

Jediná možnost a lék na to, abych byla silná a nezávislá, bylo zapomenout na vše. Měla jsem tři možnosti; Zapomenout a nechat si vzpomínky, nezapomenout a trápit se nebo – a to bylo asi to nejlepší řešení, zapomenout úplně a žádné vzpomínky nemít.
Věděla jsem přesně za kým jít, a byla jsem si stoprocentně jistá, že všichni budou souhlasit…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejistá Budoucnost - Kapitola 2.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!