Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejasné proroctví 4. kapitola

27.05.2015 (17:30) • kacenka1409 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1709×

„Vím, že se tomu dá těžko uvěřit,“ ujal se vysvětlování opět elfík, „ale je to tak. Skupina upírů tě sleduje již měsíce. Už několik týdnů systematicky ničí záznamy o tvé existenci. Mažou paměť každému, s kým ses kdy setkala. Dnes v noci zahájili dovršení akce. Zatímco jsi byla v kině, zbavili se všech tvých věcí a vyčistili paměť tvým nejbližším. Je to smutné, ale jsme jediní, komu můžeš věřit. Jediní, kdo ti zbyl.“

Mlčky jsem seděla a zírala před sebe. Upřímnost v jejím hlase mě donutila jí věřit. V hlavě jsem měla prázdno. Auto zastavilo u malé opuštěné benzínové stanice. Modrý neonový nápis problikával. Skrz prosklenou stěnu na nás otráveně zamžoural brejlatý chlapec a nato se vrátil k prohlížení nějakého motoristického časopisu.

Dívka otevřela dveře na své straně vozu a během vteřiny otvírala ty mé. Ani jsem se nad její rychlostí nepozastavila. Pouze jsem tupě vystoupila. Jako náměsíčná. Ona už otvírala kufr a vyndavala z něj malou cestovní tašku.

„Pojď se mnou, musíš se převléct.“

Nebyla jsem schopná rozumně uvažovat. Tupě jsem ji následovala za roh budovy. Vedla mě do prvních dveří. Byl na nich nápis WC a pod ním vyobrazená silueta dívky v sukýnce. Uvnitř postavila tašku na pult vedle umyvadla. Vytáhla z ní úhledně poskládanou hromádku oblečení a pár značkových tenisek. Vešla do jedné z kabinek a na sklopené prkénko vše vyskládala.

„Bello, musíš se převléct. Nechci na tebe spěchat, ale nemáme moc času…“

Kývla jsem hlavou a vešla do kabinky. Mé tělo přepnulo na nouzový režim. Jako ve snu jsem si svlékla oblečení a poskládala ho na hromádku. I při oblékání mé ruce fungovaly automaticky, jako by ani nedostávaly příkazy z mozku a jely pouze na setrvačnost.

Když jsem vylezla převlečená ven, dívka mě navedla k umyvadlu. Pustila jsem vodu a podívala se na své ruce. Byly celé od bláta a místy rozedrané do krve. Voda z nich smývala nečistotu a s tou hnědou tekutinou odtékal i můj dosavadní život. Vzhlédla jsem k zrcadlu a nepoznávala svůj obraz. Zarudlé oči od pláče, špinavá pokožka a rozcuchané vlasy s kousky jehličí a větviček. Jako šílená jsem se naklonila nad umyvadlo, drhla si tváře a vybírala smetí z vlasů.

Mezitím na pultíku vedle mě rozložila oblečení, jež jsem měla ještě před chvílí na sobě. Bylo tak špinavé, mokré a potrhané, že nešel rozeznat původní tvar ani barva jednotlivých kousků. Prošla kapsy a z toho, co měly být džíny, vytáhla lístek do kina.

„Promiň, ale je v tak dezolátním stavu, že ho musím vyhodit. Nic víc jsi s sebou neměla?“

Teď už mé oblečení cpala do černého pytle a na pultu zůstal jen pomačkaný lístek z kina. Vzala jsem ho do ruky a prsty urovnávala.

Doklady, telefon, vše je v kabelce. Kabelka je v Mikovo autě. Nemám nic.

Můj pohled se vrátil zpět k zrcadlu. Zírala na mě cizí dívka. Byla aspoň o deset let starší než já. Na sobě slušivé nové oblečení, ale ona vypadá opravdu hrozně.

To nejsem já.

„Bello, tohle mi nedělej. Podívej se na mě. Všechno bude v pořádku, jen se na mě podívej.“ Hlas jakoby přicházel z obrovské dálky.

Co dělá člověka člověkem? Jeho rodina? Přátelé? Věci? Minulost? Já nemám nic z toho. Ani ty pitomé doklady. Neexistuji.

„Bello, no tak Bello. Musíš to zkusit zvládnout… Sakra. Edwarde, nezvládnu to. Musíš sem.“

Jen co to dořekla, stál přede mnou.

„Bells, uklidni se. Podívej se mi do očí.“ Při těch slovech mě vzal za ramena a otočil k sobě. Zírala jsem na něj, ale neviděla ho.

Osmnáct let mé existence jsou během pár dní vymazané. Záznamy o mém narození, chození do školy, mé doklady. Všechno. Všichni na mě zapomněli. Stojím tu v cizím oblečení. Dokonce ani spodní prádlo není mé. Jedinou připomínkou dosavadního života je zmačkaný lístek do kina na film, který se mi ani nelíbil.

„Jsem nikdo.“ Promluvila jsem spíše k sobě samé, ale odpověděl mi Edward.

„Nejsi nikdo. Vymazali tě ze vzpomínek tvých přátel, ale tvou osobnost ti vzít nemůžou. Dokonce ani do tvé hlavy se nedostanou. Jejich dary na tebe nefungují.“

Stále svíral má ramena a mírně se mnou zatřásl.

„No tak, vnímáš mě?“

„Neexistuji.“ Pohlédla jsem mu do očí. „Měli jste mě nechat zemřít.“

„To už nikdy neříkej! Rozumíš? Nikdy!“ Tak teď už na mě řval.

Zoufalství a vztek se ve mně mísily dohromady. Edward mi stále třásl rameny. Vztek převládl. Chtěla jsem, aby mě nechal být. Aby mě nechal v klidu umřít. Praštila jsem ho pěstí do hrudi. On jen stál a zíral mi do očí. Další úder. A další. Nemohla jsem to zastavit. Mlátila jsem ho do prsou a řvala, že chci umřít. On jen stál. Nebránil se, jen tiše stál a stále svíral má ramena.

Ruce mě bolely, bylo to jak mlátit do skály. Když jsem vybila energii, zbylo pouze zoufalství. Mé ruce polevovaly, zato pláč sílil. Edward si mě přitáhl blíž. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale přitiskla jsem se mu k hrudi a dala volný průchod slzám. Podlomily se mi nohy. On mě podepřel a sesunuli jsme se do sedu na zem.

„Jen se vyplač, všechno bude zase dobrý. Jsem tu s tebou. Nikdo ti neublíží, o to se postarám. Slibuji,“ opakoval stále dokola a kolíbal mě v náručí jako malé dítě.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli. Utekly minuty? Hodiny? Nevím. Slzy už mi dávno netekly, ale stále jsem seděla v Edwardově náruči s tváří přitisknutou na jeho hrudi. U něj jsem se cítila v bezpečí. Bylo to absurdní, ale nemohla jsem si pomoct. Mohla bych tam takhle zůstat navěky. Ale postupně se do mě začala zakusovat zima. Jeho tělo bylo studené a předchozí pobyt v mokrých šatech tomu také moc nepomohl.

„Už je ti lépe?“

Nechtěla jsem mluvit, a tak jsem jen přikývla.

„To jsem rád, už musíme jet. Jinak mi tu zmrzneš.“

Než jsem stačila vstát, popadl mě do náruče a vynesl mě ven. Opřel se do nás ostrý studený vítr. Mě tělo se samovolně rozklepalo.

„Zavři oči,“ pošeptal mi do ucha.

Poslechla jsem ho. Vteřinu na to mě pokládal do auta a balil do deky. Klíčky hodil tomu mladšímu blonďákovi a posadil se vedle mě na zadní sedadlo. Vyjeli jsme. Chvíli jsem seděla zachumlaná do teplé přikrývky a přemýšlela o událostech a zvratech dnešní prapodivné noci. Ticho panující ve voze však netrvalo dlouho.

„Za chvíli ztratí naší stopu. Když se nic nestane, tak budeme mít ve srubu pár dní klid. V horách nás jen tak nenajdou,“ spokojeně promluvila ta jasnovidka.

„A už to ví Aro?“ zeptal se řidič.

„Ještě ne, řeknou mu to, až nás ztratí úplně.“

Tenhle rozhovor jsem moc nechápala. Kdo je Aro? A na ty jejich dary bych také málem zapomněla.

„Tak jak je to s těmi vašimi schopnostmi?“ Celé se mi to zdálo absurdní.

Vysvětlování se ujal Edward: „Nevíme, čím to je, ale někteří upíři mají určité dary. Ne všichni. Tak například já mohu číst myšlenky. Alice,“ rukou pokynul k elfíkovi, „ta tak trochu vidí do budoucnosti. No a Jasper cítí emoční rozpoložení každého ve svém okolí. Emoce může i upravovat.“

„No a co ta blondýna. Ta má určitě okouzlovací schopnost, ne?“

Celé osazenstvo auta se začalo smát.

„Ne ne, je sice krásná, ale za schopnost se to asi považovat nedá. Máme normální vlastnosti a vlohy jako lidé. Někdo je silnější, někdo rychlejší, někdo inteligentnější. No a Rosalie dostala do vínku krásu. Teď jsem si uvědomil, že jsme se ti ani nepředstavili. Odpusť. No tak nás už znáš. Rosaliin manžel, Emmett, to je ten nabušenec, do kterého jsi v lese narazila, je z nás nejsilnější. Ale je to takové přerostlé dítě. To už brzy poznáš sama. Poslední dva jsou Carlisle a Esmé. Před lidmi vystupují jako naši adoptivní rodiče. No a my je tak vlastně i bereme.“

„No a kdo je tedy Aro?“ zeptala jsem se. Je to zvláštní jméno a něco mi říkalo, že je velmi důležitý. A potvrdil mi to Edward, který náhle zvážněl.

„Upíří svět potřebuje vedení, stejně jako lidský,“ vysvětloval Edward.

„No počkej, vás je víc?“ Ta představa mě ohromila. Stále jsem se nesrovnala s myšlenkou, že nejsou lidé. I přes očividné důkazy jim bylo těžké uvěřit. A teď mi tu říká, že si po světě běhá spousta stvoření, živících se krví?

„Ano,“ pokračoval. „Stovky. A právě Aro je jeden ze tří vládců našeho světa. Žije se svými bratry v Itálii a právě on na tebe poslal ty tři.“

„Počkej, počkej.“ Tak to už na mě bylo moc. „Takže nějaký Drákula z Evropy se rozhodne, že si dá k obědu americkou holku. Potom pošle tři poddaný a oni náhodou vyberou mě. Měsíce mě sledujou, vymažou paměť všem v mém okolí a potom mě chtěj unést? Takový práce kvůli jednomu obědu? I kdybych vám uvěřila to všechno kolem, tak tohle ne. Můžete mi laskavě říkat pravdu?“

Lomcoval se mnou vztek. Byla jsem ráda. Radši budu naštvaná, než zoufalá. Na sedadle jsem se trochu napřímila, bojovně povystrčila bradu a všechny tři jsem si je prohlížela ostražitýma přimhouřenýma očima. Užasle na mě hleděli. Asi kvůli změnám mých nálad. Také jsem ze sebe byla překvapená. Po pár vteřinách ticha se začal Jasper pochechtávat. A netrvalo to dlouho a propukl ve výbuchu smíchu. Bylo to docela nebezpečné, protože jsme se řítili po silnici obrovskou rychlostí a on byl ten, kdo řídí. Alice s Edwardem se začali také uchechtávat.

„Můžu se zeptat, co je taky k smíchu?“ Znělo to tak podrážděně, jak jsem zamýšlela.

Jasper se začal pomaličku uklidňovat. „Promiň, ale jsi vážně vtipná. A tohle znělo opravdu absurdně.“

„No tak mi sakra řekněte pravdu. Co po mě tedy chtělo to monstrum?“

Edward opět zvážněl. „Bells, ať ti teď řekneme cokoliv, nepochopíš to. Počkej do srubu, Carlisle ti to tam od začátku a podrobně všechno vysvětlí. Je to kapánek složitější a ty by sis na to měla odpočinout.“

To se mi moc nelíbilo, ale asi je nepřinutím. Možná to tak bude lepší, protože z těch dnešních divných událostí potřebuji alespoň něco vysvětlit rozumně a podrobně. Tak abych konečně něco chápala. A to mě přivedlo k jiné věci, na kterou se musím zeptat.

„Jaspere? Proč jsi na mě v lese nepoužil ten svůj dar? Ne, že bych o to tak moc stála, ale troška klidu nikdy neuškodí.“

„No, ty jsi totiž samé překvapení,“ Usmál se. „Na tebe to nefunguje.“

„Nefunguje?“

„Žádný z našich darů na tebe nefunguje.“

„No, skoro žádný,“ vložila se do rozhovoru Alice. „Já tě v budoucnosti vidím, ale není to tak spolehlivé, jako u ostatních. Proto bylo velmi složité naplánovat tvou záchranu. Chvílemi, jako by vypadl signál. Také občas nevidím rychlé změny tvých rozhodnutí. Ještě jsme se s nikým jako ty nesetkali.“

„Takže k tomu všemu mi ještě chcete říct, že jsem divná?“

Opět se všichni rozesmáli.

„No,“ povídá Edward, „každý jiný člověk by řekl, že jsme divní my. Už chápeš, proč jsi pro nás samé překvapení?“

„Jsem ráda, že vás umím pobavit,“ zamumlala jsem sarkasticky a zanořila se více do sedačky.

Za okénkem se míhaly tmavé obrysy lesa a díky vysoké rychlosti, jakou jsme uháněli po silnici, se okolní krajina rozplývala v divokých šmouhách. Zážitky dnešní noci si vybraly svou daň a mě se začala zmocňovat únava. Netrvalo dlouho a tiché bručení auta mě doprovodilo do slastného spánku.

Autor: kacenka1409 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejasné proroctví 4. kapitola: