Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neexistující slzy- 11.díl

21.03.2009 (12:09) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1140×

Všichni vyšli z té síně pryč. Těla nechali tam bez dalšího povšimnutí. Ráda bych věděla, kdo je uklidí. Ale nad tím jsem nepřemýšlela dlouho, protože Aro si mě zavolal k sobě.

„Rebecco pojď se mnou. Rád bych ti představil další členy rodiny.“ zase ta jeho rodina. Ale bylo mi to jedno. Ať tomu říká jak chce. Usmíval se a čekal, až za ním půjdu. Jane a Alec na něj poslušně čekali. Vykročila jsem a on mě vedl někde výš do hradu. Vešel do nějaké kruhové místnosti, kde byly další čtyři dokonalé tváře. Prohlíželi si mě se stejným zájmem jako já je. Aro byl přímo nadšený, že mě může představit. Zeširoka se usmíval. Všichni si mě pořád prohlíželi, ale jinak se tvářili celkem znuděně.

„Představuji vám Rebeccu Volturiovou.“ radostí přímo zpíval. Nechápala jsem proč. Moje schopnost byla mocná, ale já bych ji s radostí vyměnila za tu Janeinu. Na neomezenou vzdálenost jsem nedokázala schopnosti blokovat a tím pádem ani půjčovat.

Aro mi postupně všechny představil. Představil mi své bratry Caia a Marcuse. Potom další dva z výše postavených stráží Demetriho a Felixe. Nejvíc mě zaujal Demetri. Byl to stopař. Jeho schopnost byla fascinující zase pro mě. I svým vzhledem byl poutavý. Černé vlasy se mu vlnily na ramena a měl zvláštní olivovou pleť.

Už jsem dokázala vycítit jejich schopnosti. Marcus viděl sílu vztahu. U Ara jsem si nebyla jistá. Věděla jsem, že dokáže číst myšlenky, ale bylo tady určité omezení, na které jsem nedokázala přijít. Aro se stále usmíval.

„Tak a teď si poslechnu tvůj příběh.“ řekl. Vykročil ke mně a natáhl ruku před sebe. Tázavě jsem se na něj podívala. Usmál se. „Dokázala bys říct, jakou mám schopnost?“ zeptal se a ruku zase spustil.

„Čtení myšlenek, ale jste určitým způsobem omezen. Nedokážu ale přesně určit jakým.“ řekla jsem plochým hlasem. Aro byl nadšený.

„Zkus mi říct další naše schopnosti.“ požádal. Teď se tvářili všichni přímo dychtivě. Kdybych byla člověk možná bych zčervenala.

„Marcus vidí sílu vztahu. Demetri je stopař, vidí rozhodnutí toho, koho chce najít.“ nebyla jsem si tak úplně jistá jak to formulovat. Na konci věty jsem hlas zvedla v otázku. Odmlčela jsem se a zatvářila se nejistě. Všichni zírali a čekali. „Jane způsobuje iluzi bolesti.“ dořekla jsem.

„Výborně.“ pochválil mě Aro. „Maria říkala něco o dalších schopnostech.“ dožadoval se. Byl hodně zvědavý. Nevěděla jsem, jak své schopnosti popisovat.

„Můžu vám do určité míry sebrat sílu.“ tvářili se mírně nechápavě. „Jinak nevím jak to říct. A můžu ještě vaše schopnosti blokovat a půjčovat si je. Samozřejmě to má dálkové omezení, ale myslím si, že kdybych nechtěla, aby mě Demetri našel, nenajde mě, ať už by byl kdekoli.“ Demetri z toho nebyl nadšený. Tvářili se otráveně (až na Ara), ale přeci jenom tam bylo něco jako obdiv?

„Úžasné.“ pronesl potichu a znovu ke mně natáhl svou ruku. Pochopila jsem. Potřeboval fyzický kontakt. Jemně mi stisk ruku a zavřel oči. Ponořil se do mých myšlenek a já jsem ho nechala. Prožívala jsem své myšlenky spolu s ním. Mé dětství ho nezajímalo. Hledal důvod, proč jsem chtěla zabít Mariu. Našel ho. To zabolelo. V okamžiku, kdy jsem spatřila Ianovu tvář se mě znovu zmocnila neskutečná bolest a díra v hrudi mi začala znovu krvácet. Nemohla jsem to už vydržet. Aro spolu se mnou viděl ty chvíle, kdy jsem byla nejšťastnější….. chvíle s Ianem. Zřejmě ignoroval mou bolest a tak jsem ho už nenechala hrabat se mi v hlavě. Ne jednu vteřinu jsem si půjčila jeho schopnost a viděla jsem ten nejhorší čin, který kdy udělal. Vyrazil mi dech. Chudák Marcus…. Jak mu to mohl Aro udělat? Byl to sobec zaslepený vlastní touhou po slávě a úctě.

Vytrhla jsem Arovi ruku. Tázavě na mě pohlédl. No vlastně všichni na mě hleděli, jako bych se zbláznila. Se soucitem v očích jsem pohlédla na Marcuse. Nechtěla jsem vědět, co cítí ke svému bratrovi. Věděla jsem, že neví kdo to udělal. Bylo mi ho tak líto…

„Rebecco?“ oslovil mě Aro a probral mě z mého myšlenkového transu. Znovu ke mně natáhl ruku a čekal až mu ji stisknu, ale to jsem neudělala. Proti mé vůli mě vzal za ruku a znovu se mi začal hrabat v hlavě. „Už nebudu v tvých myšlenkách vyhledávat jeho.“ řekl. Tak jsem ho teda nechala. Neměla jsem zájem o jeho zvrácené myšlenky a ani o mou minulost, ale tohle se nedalo ignorovat. Znovu a znovu jsem byla nucena pohlédnout do své minulosti.

Když skončil úlevně jsem si vydechla, protože nezjistil, že vím jeho tajemství. Zabít družku vlastního bratra….. Tak ohavné!

„Smutný příběh.“ konstatoval a zamyšleně svěsil hlavu. Vždyť mě teď znal lépe než já sama sebe. Na Alici a Jaspera se naštěstí neptal. „Dovolila bys mi dalších pár pokusů?“ zeptal se zdvořile.

„Záleží na tom jakých.“ řekla jsem. Nechtěli mě rovnou poslat do laboratoře na testy?

„Jane by si na tobě vyzkoušela svou schopnost.“ řekl. Jane se usmála. Už jen to pomyšlení ji dělalo radost.

„Dobrá přikývla jsem.“ a zaměřila jsem na Jane pozornost. Obrátila se ke mně s krutým úsměvem. Okamžitě jsem cítila hroznou bolest spalovala mi všechno. Poklekla jsem na kolena, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Trvalo mi chvíli, než jsem se vzpamatovala a soustředila se. Bolest ustala a já jsem se vymrštila na nohy. Neoplácela jsem jí to. Stačil mi pohled na její poražený výraz. Kdyby mě ještě pořád nebolela ztráta Iana, asi bych se začala smát, ale to nebylo správné.

„Výborně.“ pravil znovu Aro. „Zkus jí to oplatit.“ řekl. To je vážně tak krutý?

Stačil mi jeden pohled na Jane a už se kroutila v bolestné křeči na zemi. Nekřičela, na to byla dost silná. Periferním viděním jsem viděla zděšený Alecův výraz a slyšela jsem, jak Demetri zavrčel. Marcusova schopnost mi přesně prozradila, co k ní cítil, ale nebyla to láska tak silná, jako ta moje k Ianovi…. nesmím na něj myslet. Už nikdy. Tenhle směr myšlenek Jane zachránil od další bolesti.

„No není to úžasné?“ ptal se nadšeně Aro a díval se při tom na ostatní.

„Jistě.“ přitakal Demetri suše.

„Ohromné.“ vydechl Caus.

Ostatní jen pokyvovali hlavami. Jediný kdo se ani nepohnul byl Marcus. Jen se na mě díval. Nedalo se mu z očí nic vyčíst. Byly tak podivně mrtvé. Asi tak nějak jsem na ostatní působila já.

„Poslední.“ zaprosil Aro. „Chci vidět, jak dokážeš sebrat sílu.“ řekl. Psychicky to vyčerpává. Bude to chtít cvik.

Přikývla jsem a čekala, koho pošlou jako pokusného králíka.

Aro ze mě nespouštěl oči a jen zamumlal: „Felixi?“

Felix udělal dva kroky blíže ke mně. Soustředila jsem se na něj. Felix zaútočil a chtěl mě praštit do hlavy. Ani jsem se nehla a nechala ho. V momentě kdy se mě dotknul zasyčel. Pro člověka to bylo něco jako pokusit se udělat pěstí do betonu díru. Aro se zasmál.

Felix se znovu postavil vedle Demetriho a třel si ruku. Nejednou předstoupil Caius a natáhl k Arovi ruku. Aro se jí chopil a zaposlouchal se do jeho myšlenek. Přikyvoval a něco si mumlal v italštině. Jelikož jsem italsky neuměla ani „ň“ bylo to k ničemu. Aro ho pustil a zamyšleně pochodoval po místnosti sem a tam. Nikdo neřekl ani slovo. Pak zvedl ke mně zvedl hlavu a tvářil se tak, jakoby mě neviděl ani přicházet.

„Rebecco, běž do svého pokoje. Alec tě tam doprovodí.“ jako bych tam netrefila sama, ale chápala jsem, že asi nechtějí, abych utekla a tak jsem nic nenamítala a otočila se ke dveřím. „Sestra ti pak vše poví.“ řekl Alecovi. Budou se o mě radit.

Šla jsem Alecovi po boku. „Líbí se ti tady?“ zeptal se mě přátelským hlasem. Stále mě překvapovalo, že bez ohledu na to, jak jsou zlí se aspoň k sobě chovají slušně. No.. až na výjimku.

„Celkem to ujde. V životě by mě nenapadlo, že jednou budu Volturiová.“ řekla jsem, ale ani zdaleka jsem neměla tak přátelský tón jako Alec.

Usmál se. „Věř mi, je to čest být tak dobrá, že jsme si tě vybrali mezi sebe. Teda oficiálně se o tom rozhoduje právě teď.“ řekl. A když jsem o to uvažovala, měl pravdu. Byla by to čest, kdyby si mě vybrali. A já jsem si byla jistá, že vyberou.

„Aha. Takže teď jsem dělala něco jako přijímací zkoušky?“ zeptala jsem se a snažila se žertovat, ale nepřišlo mi to správné. Nedokázala jsem se ani usmát. Vypadalo to, jako by mě Jane zase mučila tou iluzí bolesti.

„Dalo by se říct.“ zasmál se Alec. Byl celkem milý. Došli jsem k mému pokoji. „Já teď musím jít zpátky dát svůj hlas.“ otočil se a byl pryč. Neptala jsem se, pro co bude hlasovat. Nebyla jsem si jistá ničím hlasem.

Kdyby nebyl Ian mrtvý, nechtěla bych se stát Volturiová, ale teď jsem už nabyla ta stará Rebecca. Byla jsem úplně někdo jiný.

Vešla jsem do pokoje a mířila přímo k oknu. Byl západ slunce. Rudé slunce, které ozařovalo Volteru, bylo nádherné. Věž s hodinami vrhala stín přesně na moje okno. Rychle se začalo stmívat. Konec dne. A dala jsem si předsevzetí, že s koncem tohoto dne odsunu vzpomínky na svůj starý život na dno mé paměti. Vzpomínky jsou krásné a bolestivé. Už nikdy pro ně na dno nesmím šáhnout.

Slunce už zapadlo a na nebi zůstaly jen červánky. Daly by se přirovnat ke vzpomínkám.

Mé slunce zapadlo a zůstaly po něm jen červánky.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neexistující slzy- 11.díl: