Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 57. kapitola

15.02.2012 (07:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3468×

57. kapitola – Miluju tě

Bella:

Bez jakéhokoliv upozornění se během vteřiny všechno změnilo. Díky tomu, že jsme nejdřív polámali větve a nakonec narazili o kmen stromu, který možná nepostřehl ani Edward, jsme rázem propadli až naspod nasněžené vrstvy. Hned na to nás zahalila nová přikrývka, jak se půlmetrové nánosy na stromě tou ranou sesunuly dolů.

Chvilku jsem jen nehybně vnímala vločky sněhu na mé tváři, na zavřených víčkách, tvářích, rtech… Až teď jsem si uvědomila, že byly roztažené do spokojeného úsměvu. Pokusila jsem se vdechnout minimální množství vzduchu - jen tak malé, abych zjistila, co se stane. A když se mi pár chladných vloček dostalo do nosu, okamžitě jsem toho nechala, i když to mou náladu nijak nezměnilo.

„Bells!“ Postřehla jsem Edwardovo volání, mírně prosáknuté strachem. Neodvážila jsem se mu odpovědět, ale pokusila jsem se dostat z toho sněhového sevření. Zvedla jsem pravou ruku a vnímala, jak se sníh převaluje a prolíná s tím pohybem. Najednou se mé prsty dotýkaly s těmi Edwardovými, přestože ještě před chvílí byly ponořené ve sněhu. Musel minimálně část sněhu odhrabat sám.

Odhrnul jen tolik, aby mohl sevřít mou ruku v té jeho. Tou druhou už se pokoušel dobývat místo, kde jsem měla obličej. A když mi tvář pohladil jemný vánek, ještě v rychlosti odhrnul i ostatní sníh. Neotevřela jsem oči, chtěla jsem si tak ještě vychutnat ten pocit.

„Bello,“ zašeptal, když mi prsty přejel po víčkách a zbavil je tak přebytečných vloček. Zdálo se mi, že je nervózní, a to mě přinutilo oči otevřít.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se rychle, ale na jeho tváři jsem nyní viděla jen úlevu a úsměv. Posadila jsem se vedle něj a překvapeně hleděla na vyhrabanou jámu, ve které jsme se oba nacházeli.

„Ne. Jen jsem se o tebe bál, když ses nehýbala,“ prozradil mi a jednou rukou mi odhrnul mokré vlasy z obličeje.

„Vychutnávala jsem si ten pocit,“ řekla jsem trochu zahanbeně. Když jsem si pak vzpomněla na varování, které jsem mu předtím dávala, musela jsem se usmát.

„Vlastně jsme měli štěstí,“ poznamenala jsem a sledovala, jak se jeho obočí vyhouplo v němé otázce vzhůru. Upřeně se na mě díval, a tak jsem mu objasnila, co se mi honilo hlavou. „Lavina se nedostavila.“

Ten úsměv mě naprosto odzbrojil, a tak jsem sebou nechala vláčet jako hadrová panenka. Přitáhl si mě blíž a otočil se se mnou na druhou stranu. Z této pozice jsem měla perfektní výhled na obrovskou hromadu sněhu, která dřív zaplňovala tuto prohlubeň.

„No to sice ne, ale nezapomínej, že jsme stále uprostřed hor a lavina nás může zasypat během deseti vteřin. A z té bychom se vyhrabávali mnohem déle než z této hromádečky,“ šeptal mi pobaveně u ucha, a když přirovnal tu kopu sněhu k hromádečce, rozhodla jsem se raději vzít roha. Musela jsem uznat, že se mi to líbilo, ale nic se nemá přehánět. A já opravdu nehodlala pokoušet štěstí.

„Tak to bychom si měli pohnout, jen velmi nerada bych přijímala přiznání, že se mě katastrofy drží i jako upíra ve stejném měřítku.“ Nečekala jsem na jeho souhlas, vymanila se z jeho objetí a v mžiku byla nahoře. Když jsem ho za sebou uslyšela, chystala jsem se rozeběhnout dolů, pokud možno k autu, ale nevěděla jsem, kde bylo zaparkované. Dřív, než jsem tak mohla učinit, mě zastavila jeho ruka.

„Počkej, kam tak spěcháš? Zaprvé nemůžeme na tomto úžasném místě nechat takový odpad,“ poučil mě a šel sebrat krunýř, který byl nárazem o strom naprosto zničený a nyní už nepoužitelný, „a zadruhé bych ti chtěl taky ještě ukázat jedno místo, než se vrátíme,“ pokračoval, když se vrátil i se zmačkaným plechem ke mně.

„Další překvapení?“ zeptala jsem se s přimhouřenýma očima, vážný výraz jsem však tentokrát vytvořit nedokázala. Vlastně mi to pomalu ale jistě přestávalo vadit – alespoň v jeho případě.

„Něco proti?“ zeptal se a nahodil snad úplně stejný výraz, jaký jsem musela mít i já, což mě rozesmálo.

„Víš, že ani ne? Začínám si zvykat,“ přiznala jsem, což byla možná chyba. Těžko říct, jestli toho budu v budoucnu litovat. Jeho tvář se totiž okamžitě rozzářila s tím šibalským podtónem.

„Ale na tomto už nepojedu,“ upozornila jsem ho okamžitě a neoblomně a prstem ukázala na sešrotovaný plech, co držel v ruce. Nemohla jsem vědět, co měl za lubem.

„Nelíbí se ti to snad?“ škádlil mě dál.

„Už to nevypadá ani bezpečně, ani použitelně. Takže ne,“ objasnila jsem mu svoje stanovisko. Znovu se usmál a natáhl ke mně ruku.

„Tak už pojď,“ řekl trochu nedočkavě a hned, jak jsem se jej dotkla, se rozeběhl někam mezi stromy…

„Jsme tu,“ oznámil mi, když jsme konečně zastavili. Chvíli jsem se rozhlížela kolem, ale nic víc než to, co jsem už dneska viděla, tu nebylo.  Zastavili jsme na vrcholku menšího kopce, kde bylo jen pár stromů stojících opodál. Ano, bylo tu krásně, ale nic výjimečného jsem na tom neviděla. A to mi z nějakého důvodu přišlo podezřelé. Ještě jednou jsem se otočila kolem dokola, abych se přesvědčila, že jsem třeba něco nepřehlédla. Jediné, na co jsem přišla, bylo zjištění, že už je dávno tma.

„V čem je vtip?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem se otočila zpátky na Edwarda. Usmíval se od ucha k uchu, jako by mě právě nachytal.

„Žádný není,“ odpověděl mi a hned na to zvážněl. Zkrátil vzdálenost mezi námi na minimum a objal mě okolo pasu. Vpíjel se mi do očí a vtiskl mi letmý polibek na čelo, ale já to i přesto nedokázala vyhnat z hlavy. Opřela jsem se dlaněmi do jeho hrudi a odtáhla se tak, abych mu viděla do očí.

„Není? Tomu se mi nechce věřit.“ Teď jsem ho naopak propalovala pohledem já. Když se mu pak z ničeho nic zablýsklo v očích, na kratičký moment jsem měla radost z toho, že jsem jej prokoukla.

Svalil se na mě tak rychle, že jsem nestihla cokoliv udělat a už jsem ležela na zádech. Sledovala jsem spršku vloček snášející se na Edwardova záda a všude kolem.

„Není, vážně,“ přesvědčoval mě a začal se pomalu sklánět. Nespouštěla jsem zrak z jeho očí, které nyní přetékaly něžností. Jeho tvář se přibližovala neskutečně pomalu a já si přitom ani nevšimla, kdy se mi zrychlil dech. A jeho úsměv to všechno ještě umocňoval.

„Stačí se jen pořádně dívat,“ zašeptal a ještě chvíli zůstal jen kousek ode mě, až jsem měla nutkání tu vzdálenost zkrátit sama. Jen jsem nemohla, mé tělo bylo přikované na místě, s pohledem ztraceným v těch zlatých studánkách…

Bez jakéhokoliv upozornění se odtáhl a převalil na záda vedle mě. Chvíli jsem byla zmatená. Ale to jen do doby, než jsem se pořádně zadívala. Němě jsem otevřela ústa v úžasu, něco takového jsem ještě neviděla. Vlastně viděla, skoro pořád, ale nikdy to nebylo takovéto.

„Panebože, to je nádhera,“ vypadlo ze mě polohlasem se zrakem upřeným na tmavě modré nebe posázené milionem zářivých hvězd. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit, prostě to nešlo. Bylo to tak obyčejné, a přitom tak jiné a dokonalé…

„Co jsem měl možnost poznat, je odtud nejkrásnější výhled. S kluky jsem ale neměl šanci si ten pohled vychutnat.“ Vzal mě za ruku, ale ani to mě nedonutilo pohled odvrátit.

„Nikdy jsem jich tolik neviděla,“ šeptla jsem, stále nechápajíc. Jak jen se mohlo něco tak obyčejného změnit v něco tak úchvatného?

„To proto, že jsi nikdy pořádně neviděla i ty vzdálenější.“ Teď už jsem se otočila na něj. Sledoval mě, možná celou tu dobu, a při tom se kouzelně usmíval. Já se usmívala snad permanentně, ale když se mi do mysli dostala nová myšlenka, muselo se v mé tváři něco změnit, protože na to okamžitě zareagoval.

„Copak tě napadlo?“ Nejspíš mě prozradily oči, kterým věnoval snad celou svou pozornost.

„Naučíš mě je poznávat?“ zeptala jsem se nesměle. Nikdy mě to nezajímalo, a proto bych nedokázala najít snad ani Velký vůz. Ale nikdy mě to nefascinovalo…

„To můžu, jestli chceš,“ odpověděl okamžitě, na můj souhlas ani nemusel čekat. Na to mě znal příliš dobře…

Blížilo se svítání, ale mně se odtud vůbec nechtělo, i když už jsem všechny hvězdy a souhvězdí znala naprosto dokonale. Leželi jsme pořád na tom samém místě, jen naproti sobě a navzájem jsme se dívali jeden druhému do očí. Zapomněla jsem na všechno, připadala jsem si jako v jiném světě a jediné, co jsem dokázala vnímat, byl on. Propadala jsem se do hloubky jeho očí a přála si zastavit čas…

„Miluju tě,“ řekla jsem najednou a cítila neochvějnost těch slov. Cítila jsem to uvnitř, ten pocit vycházel z mého nitra a naplňoval každou částečku mého těla. Všechny ty pocity k sobě patřily a tvořily dokonalou harmonii, kdykoliv jsem byla s ním. Jako bych až díky němu byla úplná…

Viděla jsem malé překvapení v jeho tváři, to ale okamžitě překryla radost a láska, co se mu odrážela v očích. Vymazal těch pár centimetrů, co dělilo naše tváře od sebe, a opřel se čelem o to mé.

„Taky tě miluju,“ zašeptal a něžně přiložil rty k těm mým…

***

Nervózně jsem přešlapovala po pokoji a čekala na něj. Připadalo mi to jako strašně dlouhá doba, ale přitom mi hodiny ukazovaly, že je pryč sotva čtvrt hodiny. Všichni ostatní byli svědky mé nervozity, jako na potvoru zrovna dneska nikdo nelovil. Bylo krátce po druhé hodině ranní, takže o škole nemohla být řeč a ani Carlisle dneska neměl noční. Ale možná to tak bylo lepší, možná mi pomůže představa, že je dole tolik upírů…

Neměla jsem důvod se takhle nervovat. Sama jsem to Edwardovi navrhla a stála si za tím. Chtěla jsem to alespoň zkusit. Přesto jsem se teď, když měl přijít, bála. Měla jsem strach z neúspěchu…

Pohyb za zády mě vyděsil, rychle jsem se otočila. Neslyšela jsem ho přicházet, to proto jsem se v první chvíli lekla. Přesně vycítil moje pocity - nebo to možná vyčetl z Jasperovy mysli…

„Neboj se, o nic přece nejde,“ snažil se mě utěšit, zatímco jsem se choulila v jeho náruči. Věděl, že jsem se o to chtěla pokusit, to proto se mě nesnažil odradit.

„Já vím,“ odpověděla jsem jen a odtáhla se. „Chci to zkusit,“ řekla jsem rozhodně, i když jsem se tak uvnitř vůbec necítila.

„Zvládneš to, zvládla jsi už větší pokušení.“ Usmál se na mě a vytáhl z kapsy od mikiny malý uzavíratelný sáček, ve kterém byl plyšový medvídek. Nejistě jsem natáhla ruku po sáčku a převzala si ho od něj.

Věděla jsem přesně, co to je. Byla to taková naše malá strategie. Plyšový medvídek ještě před chvílí ležel v postýlce nějakého miminka, takže byl skrz naskrz prosáknutý tou úžasně sladkou vůní. A sáček měl vůni chránit – aby byla co nejintenzivnější, ale taky aby cestou z města nevytvořila pachovou stopu…

„Hlídej mě, prosím,“ zašeptala jsem těsně předtím, než jsem se zadrženým dechem otevřela sáček.

Pomalu jsem se nadechla a okamžitě ucítila tou vůní nasáklý vzduch kolem. Byla tak úžasná a neskutečně sladká, o tolik lepší než ta zvířecí, a to to ani nebyla krev. Plameny v krku o sobě daly okamžitě vědět, jed se mi začal samovolně tvořit v ústech. Přesto jsem měla tu svou zvířecí část plně pod kontrolou. Rozevřela jsem sáček víc a vytáhla z něj neškodného plyšáka. Během miniaturní chvíle tak vůně v pokoji zesílila a celé mé tělo v obraně ztuhlo, ale snažila jsem se to ignorovat. Zvedla jsem medvídka k nosu a vdechla co nejvíc vzduchu, co nejvíc té dráždivé, dokonalé vůně…

Soustředila jsem se jen na to, abych zůstala při smyslech. Abych nedovolila mé druhé části za mě rozhodovat. A tak jsem ten chtíč ventilovala vším možným. Čelist a prsty na rukou jsem měla zatnuté tak, že by mi je jen těžko někdo dokázal uvolnit násilím. Z hrudi se mi vydralo zavrčení plné chtíče, až mě to samotnou vyděsilo – avšak nijak neodvedlo hlavní pozornost, která se zabývala jen tou vůní.

Neustále jsem si v hlavě opakovala, že tomu nesmím podlehnout, až nakonec brnění celého mého těla pomalu ustávalo. Věděla jsem přesně, kdy jsem nad sebou získala plnou kontrolu, kdy jsem zvítězila. A tak jsem se nadechla znovu, abych si na tu vůni alespoň trochu přivykla. Abych se smířila s plameny v krku a jedem v ústech, abych se naučila s tou vůní a chtíčem žít…

Trvalo mi ještě pár nádechů, než jsem si alespoň z části zvykla. Teď už jsem dýchala pravidelně a ruce postupně uvolňovala ze sevření. To se ale nedalo říct o žízni, která nijak neustoupila a naopak se zvětšovala. Pomalu mi ale začalo docházet, že jsem to zvládla. Právě ta spalující žízeň byla důkazem. Byla jsem zase o kousek blíž vítězství…

„Vedeš si úžasně. Takto budeš moct za chvíli mezi lidi,“ řekl mi s úsměvem, když si mě přitáhl do náruče. Ušklíbla jsem se na něj – ta představa byla tak nekonečně vzdálená…

„To ještě chvíli potrvá, nemyslíš?“ ptala jsem se nevěřícně. Položila jsem medvídka na Edwardovo rameno a chvíli jej hypnotizovala. Něco tak malého, obyčejného a neškodného a kolik sil mě to přitom stálo.

Políbil mě do vlasů a zašeptal něco, co mi v tuto chvíli připadalo naprosto nemožné.

„Neboj se, to uteče jako voda…“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 57. kapitola: