Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 14. kapitola

13.01.2011 (08:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4416×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

14. kapitola – Ovládaná žízní

Bella:

Ležela jsem na pohovce a četla si. Vlastně si ani nejsem jistá, co jsem tu poslední hodinu četla. Má mysl se každou chvíli stáčela k nepříjemnému pálení v krku. Už je to dva dny od mého posledního lovu. A takto je to pokaždé. Nedokážu se na nic soustředit, u ničeho nevydržím dlouho a jen se modlím, aby už konečně někdo vyslovil tu zpropadenou otázku, jestli mám žízeň. Nejsem si jistá, jak dlouho to ještě vydržím, ale za chvíli budu asi někoho prosit na kolenou.

Bylo to jako být v křeči. Mít zranění, které někdo pálí a s přibývajícím časem přibližuje oheň k otevřené ráně. Pak, když už je to nesnesitelné, mi nějaká dobrá duše pomůže a oheň se vzdálí. Jenomže nezmizí úplně a hned po odtáhnutí se zase začne přibližovat. A tak je to pořád – rána se už nikdy nezahojí, nemůže, protože je neustále propalována…

Vstala jsem a vrátila knihu do knihovny. Nemělo to cenu, stejně jsem to nevnímala. Šla jsem do koupelny a otočila se k zrcadlu visící nad umyvadlem. Viděla jsem ty černé oči. Pod nimi se mírně rýsovaly nafialovělé kruhy. Tušila jsem, že to ještě není úplně hrozné, ale můj krk na to měl jiný názor. Bylo zvláštní pozorovat ty rychle se měnící duhovky. Zatímco mně na změnu barvy stačily dva dny, oni si museli počkat nejméně čtrnáct dní, aby ty jejich ztmavly alespoň tak, jako je mám teď já. A to ještě byli schopní pár dní vydržet, i když už většinou lovili se mnou.

Připadala jsem si strašně na obtíž. Chodili se mnou lovit, ale oni sami se nekrmili, jen mě hlídali a kontrolovali okolí. Ujišťovali mě, že jim to nevadí, ale já se nemohla zbavit toho tíživého pocitu. Doufala jsem, že se to brzo změní, tak jak mě pořád ujišťovali, ale já necítila žádný rozdíl. Věděla jsem, jak to snášel každý z nich, a o to víc mě to děsilo. Možná jsem jen paranoidní, ale nemohla jsem se zbavit myšlenek, které mi našeptávaly, že to nezvládám, že možná nikdy nebudu jako oni.

Nechtěla jsem jít dolů. Ač to bylo hloupé, styděla jsem se. Za to, že jsou mé oči už zase tmavé a už zase po tak krátké době. Ale to jsem si říkala teď. Co bude za půl hodiny, kdy to bude omnoho horší? Nedokážu se ničím odreagovat, myslím jen na to samé. Na to tíživé pálení…

Zavřela jsem oči a urputně se snažila vyhnat všechny tyto myšlenky pryč. Byla to naprosto marná snaha a já to věděla. Potřebovala jsem, aby mě něco zaměstnalo natolik, abych na to přestala myslet. Ale já sama u ničeho nevydržela…

Z ničeho nic začala hrát úžasná hudba. Něco tak dokonalého jsem v životě neslyšela. Vibrující struny klavíru dávaly jasně najevo, že je jim to příjemné a že rády poslechnou veškerá přání hráče. Byly neskutečně poddajné, zahrály všechno. Vzdušná, příjemná, krásná, něžná a romantická melodie mi připomínala červánky na obloze při západu slunce.

Popadla mě zvědavost a já se vydala zjistit, kdo je zakladatelem té úžasné hudby. Vyšla jsem z pokoje a snažila se být opravdu potichu, abych tak nevyrušila osobu, která hrála. Nechtěla jsem hráče rozptýlit, ale nemohla jsem se dočkat, až zjistím, kdo tak úžasně hraje. Nikdo mi neříkal, že umí hrát. Typovala jsem to na Esme, možná na Jaspera? Co jsem věděla určitě, tak že nehrál Emmett.

Opatrně jsem našlapovala až do půli schodů, kde jsem ztuhla. Nechtělo se mi věřit, kdo za tím klavírem sedí. Vlastně to bylo naprosto logické - nechápu, co jsem čekala! Vždyť přece vím, že je ten nástroj jeho, tak je pochopitelné, že na něj hraje zrovna on.

Něco se ve mně vzedmulo a já začala hledat chyby. Není přece možné, aby hrál tak dokonale. Určitě to bylo jen první očarování…

Hledala jsem cokoliv. Bylo mi jedno, co to bude, ale něco tam přece být špatně muselo. Někdo jako on nemůže hrát tak úžasně. Ale jak jsem poslouchala dál a hledala chyby, nic jsem nenacházela. Ať už by to měla být jakákoliv menší chybička, drobné zaváhání, nebo rytmická nepřesnost z jedné strany nebo špatné načasování, příliš hrubé tóny nebo snad špatně vedená nebo nedotáhnutá fráze ze strany druhé, nic z toho tam nebylo. Naopak mi to přišlo ještě dokonalejší než předtím. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, každý tón, který zahrál, byl překrásný.

Byla jsem vytočená. Nemohla jsem překousnout, že hraje tak dokonale. Ale nejvíc jsem byla naštvaná na sebe. Já to chtěla poslouchat, naprosto mě tím uchvátil.

Nesnesla bych ale, kdybych se musela dívat na to, kdo za tím klavírem vlastně sedí. Vyšla jsem schody zase nahoru a snažila se být ještě tišší, než předtím. Doufala jsem, že mě nepostřehl a uklidňovala se tím, že byl zabraný do hudby. Došla jsem před dveře svého pokoje, ale dovnitř se mi nechtělo a tak jsem si opatrně sedla na zem a zády se opřela o zeď. Zavřela jsem oči a snažila se vnímat jen ty úžasné spletité melodie a nemyslet na osobu, která je tvoří…

„Bello, proč sedíš na zemi? Vytíráš podlahu? Chápu, že nám chceš pomoct, ale my máme hlavně díky Esme permanentně uklizeno,“ řekl Emmett a nejspíš se usmíval. Uvědomila jsem si, že hudba ztichla. Tak teď jsem hořce litovala, že jsem nezalezla do pokoje.

„Čekám na nabídnutí pomoci, a takto jsem viditelnější,“ snažila jsem se situaci zamluvit, otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj.

„Aha. A já myslel, že tady…“

„Ne, to určitě ne!“ vypálila jsem na něj možná až moc rychle a nevrle a chtěla si jednu vrazit. Jsem tak blbá!

„A jak víš, co jsem chtěl říct?“ Usmíval se od ucha k uchu. Teď už nebylo pochyb o důvodu mého počínání.

„Že by šestý smysl?“ znělo to dost chabě a nepřesvědčivě.

„Ale no tak, přiznej si to. Poslouchalas tady našeho rodinného virtuosa. Ale za to se nemusíš stydět, my ho tady všichni obdivujem, nikdo nehraje tak dobře jako Edward.“ Proč jsem měla chuť urvat mu hlavu?

Postavila jsem se a samovolně na něj zavrčela. Vážně mě štval a moc tomu nepomáhalo, že jsem zase myšlenkama přelétávala k pálení v krku. Nechtěla jsem, aby on věděl, že jsem obdivovala jeho umění. No teď už se tomu ale nejspíš nedalo nijak zabránit. Kruci!

„Co blbneš? Jsi nějaká podrážděná.“ Uvědomila jsem si, jak se chovám. Bylo to hloupé, ale já si nemohla pomoct.

„Není se čemu divit, když mi tady není někdo ochotný pomoct.“ Panebože, co to dělám? Vždyť on za to nemůže! Vzpamatuj se! „Půjdu poprosit Alici,“ dodala jsem a otočila se směrem k jejím dveřím od pokoje, když jsem uviděla stát na schodech ho. Prudce jsem se nadechla a ustoupila o krok vzad.

„Ehm… Můžu jít s tebou já, jestli chceš?“ zeptal se opatrně a zdvořile.

„Radši půjdu s Alicí,“ odpověděla jsem stroze.

Je pravda, že se chová mile. Zatím. A moc dobře jsem si uvědomovala, že mu to vůbec neulehčuji. Ale já si prostě nemohla pomoct, mé chování bylo strašně impulsivní, jako bych to ani kolikrát nebyla já, jako by mě někdo ovládal.

„Dobře.“ Otočil se, aby se mohl vrátit do obýváku, ale pak si to rozmyslel a otočil se zase zpět čelem ke mně. „Chtěl jsem se jen zeptat… líbilo se ti to?“ Nevím, proč jsem doufala, že mi mou historku o snaze upoutat na sebe pozornost uvěří. Ano, to bylo to správné slovo – já doufala. Ale sama jsem věděla, že není hloupý.

„Ehm… no… já,“ začala jsem koktat a přemýšlela, co mu vlastně řeknu. „Moc jsem to nevnímala, nedokážu se na nic soustředit.“ Tak teď jsem brutálně zalhala. Byla to právě jeho hudba, díky které jsem na všechno zapomněla. A za to bych mu měla být vděčná, ale já k němu stále cítila odpor, i když se snažil.

Vím, že jsem mu slíbila, že se pokusím. Ale já snad v sobě měla nějaký blok, který nechtěl dovolit pustit si jej k tělu. Nedával mu možnost, aby to mohl napravit.

„Jo, je to těžké období, ale nebude trvat věčně,“ usmál se a odešel zpátky ke klavíru. Znovu začala hrát úžasná hudba, ale teď jsem si jí moc nevšímala.

Otočila jsem se zpátky čelem k Emmettovi.

„Promiň mi to vrčení, nechtěla jsem, já… já… vážně mě to mrzí, jsem teď jako vyměněná,“ snažila jsem se mu vysvětlit své chování a doufala, že na mě není naštvaný.

„To je v pohodě, už jsem si všiml, že si vždycky před lovem podrážděná. Nedělej si kvůli tomu vrásky,“ řekl a začal se smát. Až teď jsem si uvědomila, že krabatím čelo do omluvného výrazu.

„Vážně? To se tak chovám vždycky?“ Věděla jsem, že se chovám divně, ale opravdu jsem se tak chovala pokaždé před lovem? Když si to uvědomuju zpětně, tak ano…

„No jo, ale to všechno časem vymizí, uvidíš.“

„Dík,“ řekla jsem skoro neslyšně a doufala, že pochopí význam toho slova. „Mám tě ráda,“ dodala jsem.

„I já tebe, Bells. Jsem rád, že jsi tu s náma,“ řekl a objal mě.

Byly chvíle, kdy jsem se tu cítila vážně dobře. Třeba jako teď. Byla jsem jim vděčná za to, že mě tak přijali a brali mě takovou, jaká jsem, i když jsem si uvědomovala, že tu výchovu nemají snadnou. Nechtěla jsem si to přiznat, ale někde v hloubi duše jsem věděla, že nejsem tak dobrá, jako byli oni. Ale nedávali mi to nijak najevo, naopak se snažili mi všechno ulehčovat…

„Tak jdeme?“ zeptala se Alice za mými zády a já se vymanila z Emmettova objetí a otočila jsem se k ní. Byla jsem ráda, když jsem uviděla i Jazze.

„Prosím,“ řekla jsem zmučeně a ona se vydala ze schodů a následně vyšla domovními dveřmi. Konečně se budu cítit líp. Alespoň na chvíli…

***

„Alice?“ vyslovila jsem její jméno a tím si připoutala její pozornost. Konečně jsem byla docela v pohodě, byla jsem to zase já.

„Ano?“ zeptala se a upřela na mě své zlatavé oči.

„Nezvládám to, že? Myslím s tou časovou prodlevou, měla bych vydržet dýl…“ začala jsem ze sebe chrlit tu tíživou myšlenku, potřebovala jsem ji konečně dostat ven.

„Ne, ne, tak to není, jsi nová a tím pádem je jasné, že nevydržíš tolik, co my. Vždyť už jsme ti to kolikrát říkali, že to potrvá,“ začala mě uklidňovat.

„Ty víš, že jsem to tak nemyslela. Myslím tím, že už bych měla vydržet delší dobu, a místo toho stojím na místě, jsem na tom stejně jako na začátku.“

„Ještě nejsi tak stará, aby se z toho mohly vyvozovat nějaké důsledky, Bells. Počkej si ještě dva měsíce a uvidíš, že se to zlepší,“ usmála se na mě. „Zatím tě to nemusí trápit.“

„Dobře, počkám ještě dva měsíce,“ řekla jsem teď už s mírným úsměvem na rtech, ale viděla jsem, že už to tak nějak nevnímá.

Čekala jsem, až se její pohled vrátí zpátky do přítomnosti…

„Budeme se stěhovat.“ Přestože ona ani Jasper nevypadali nijak překvapeně, já byla zaskočená dostatečně. Nevěděla jsem, co si před tím mám představit, co mě čeká…

***

„Takže Forks?“ zeptal se Carlisle od čela oválného masivního stolu, za kterým jsme nyní všichni seděli. Po snad dvouhodinové debatě, kam by se kdo rád přestěhoval, padlo konečné město. Všichni to odsouhlasili, bylo rozhodnuto.

Mě to bylo naprosto jedno. Žádné místo z těch, kam se chystali jet, jsem neznala. Byla to pokaždé jen hodně malá městečka a tak mi Esme v tichosti našeptávala, poblíž kterých větších známých měst se nachází, abych byla alespoň trochu v obraze. Netěšila jsem se, bála jsem se změny. I když by mi to teoreticky mohlo být úplně jedno, protože stejně nic jiného kromě domu a lesů nepoznám, ale nebylo. Můj život se měnil poslední dobou strašně rychle a žádná z těch změn nebyla moc příjemná…

„Bello, co ty na to?“

„Já stejně žádné z těch míst neznám, takže budu věřit vašemu úsudku,“ řekla jsem a snažila se o úsměv, no nejspíš se mi moc nepodařil.

„Dobře, přestěhujeme se tedy tam.“ Bylo rozhodnuto…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 14. kapitola: