Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 13. kapitola

02.01.2011 (11:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4839×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

13. kapitola – Omluva

Bella:

Lehké zaklepání na dveře. I když jsem to čekala, vyvolalo to ve mně šok a překvapení. Ani jsem nestihla zaregistrovat okamžik, kdy se kolem mě začala tvořit bílá mlha…

„Můžu dál?“ozvalo se zpoza dveří. On se ptá na souhlas?

„A mám na výběr?“ zeptala jsem se a doufala, že to není příliš troufalá otázka. Vážně jsem ho tu nechtěla. Byl to jediný prostor, který byl alespoň z malé části můj.

„No…“ zřejmě byl zaskočený, „samozřejmě, že máš,“ odpověděl mi a mně se dost ulevilo. Jestli mi dává svobodnou vůli, můžu se rozhodnout. A rozhodování nebylo dlouhé, vlastně to bylo od začátku jasné.

„Takže můžu říct ne?“ Neřekla jsem to zrovna suverénně, stále tu měl navrch on.

„To můžeš, ale byl bych rád,…“

„Takže ne,“ přerušila jsem ho a čekala na jeho reakci. Nejspíš jsem si svým tónem hlasu dost zavařila, ale chtěla jsem využít té volby, která se mi naskytla. Hřálo mě na srdci, že jsem mu mohla odporovat.

Děsilo mě, když dlouho neodpovídal. V hlavě jsem si přehrávala všelijaké scénáře. Doufala jsem, že ho zastaví, ale všichni byli stále dole.

„Chtěl jsem se…“ začal s docela milým hlasem. Milým? On neběsní zuřivostí? To mi dodalo novou dávku sebevědomí a já ji využila dřív, než jsem si stihla cokoliv rozmyslet.

„Dostala jsem na výběr a já řekla ne.“ Můj hlas zněl úplně klidně. Nechápala jsem to. Svářelo se ve mně tolik emocí, a přesto se mi to podařilo říct jako největší samozřejmost.

Ozvalo se slabé zavrčení. Kruci.

Někdo z dola se konečně zvedl a následně spolu odešli pryč.

Tak to mi prošlo docela dobře. Nechápu, že byl najednou tak milý. Naprosto se mi hnusil. Nejdřív mě málem roztrhá a pak čeká, že se s ním budu bavit, jakoby se nic nestalo? Musím uznat, že mě tím svým chováním překvapil, ale nechtělo se mi věřit, že mi to mé jen tak projde. Navíc jsem mu to milé chování nevěřila. A bylo by dost riskantní si ho pustit do pokoje, když tam nikdo jiný nebyl…

Z myšlenek mě vytrhlo další zaklepání.

„Můžu dál já?“ ozvala se Rose.

„Můžeš,“ snažila jsem se znít mile.

Stáhla jsem tu svoji mlhu. Je pravda, že by mě docela zajímalo, k čemu je, ale na to si budu muset ještě asi počkat. Jak to mám zjistit, když nic nedělá a ostatní ji ani nevidí?

Dveře se otevřely a ona vstoupila. Na tváři měla smutný úsměv.

„Můžu?“ zeptala se, když došla ke mně. Kývla jsem hlavou na souhlas a posunula se na kraj pohovky, aby si mohla přisednout. Čekala jsem, o čem si se mnou bude chtít promluvit, ale ona jen mlčela. Měla jsem tušení, že chce vytahovat téma, o kterém se chci bavit nejmíň ze všech.

„Víš,“ začala po hodné chvíli, „všichni víme, že se k tobě Edward zachoval špatně.“ No bezva, toto téma jsem vážně nečekala! „Ale teď se ti za své chování chtěl omluvit, vysvětlit ti důvod, a tys ho nenechala ani domluvit.“

Nechápala jsem své změny nálad. Teď jsem měla sto chutí poslat Rosalii pryč, vrhnout se přímo proti stěně, skončit venku a lámat stromy.

„Možná proto, že bych mu tu omluvu nevěřila,“ vymluvila jsem se a poslouchala vrčení přicházející ze zdola. Vlastně to byla pravda, ale jenom částečná. Vzhledem k tomu, že onen dotyčný sedí pořád dole, nebudu jí vykládat, že jsem byla strachy bez sebe, aby mě při té činnosti nezabil.

„Ale kdybys mu dala šanci, aby ti to vysvětlil, určitě bys to pochopila.“

„Myslím, že to omluva ani vysvětlení nespraví.“

„To asi ne, ale aspoň by to mohl být první krok. Nemůžeš tu přece být zavřená jen kvůli tomu, že je Edward dole.“ Přemýšlela jsem nad tím. Proč musí mít všichni v téhle rodině pravdu?

Nechtěla jsem ho ani vidět, natož pak být s ním v jedné místnosti.

„Takže,“ řekla a postavila se, „jdeš se mnou?“

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla říct ne, ale když jsem uviděla její výraz, svou odpověď jsem přehodnotila.

„Přijdu za chvíli,“ odpověděla jsem a chtěla si nafackovat. Proč jsem to řekla?

„Bezva. Budeme tě čekat dole,“ řekla s úsměvem na rtech a odešla.

Tak fajn, mám nelehký úkol. Musím sebrat veškerou odvahu, která mi ještě zbyla, a sejít dolů. Třeba to nebude taková katastrofa, jak si představuju. Možná, že se mi chce vážně jen omluvit a nechat mě celou… Problém je, že se nedokážu donutit tomu věřit. Jak by se mohl kdokoliv tak změnit za pár dní? Co by byl dostatečný důvod k tomu, aby se z něho stal někdo jiný? Aby mi začal věřit? Od té doby o mně nezjistil ani o kousíček víc, neměl důvod měnit svůj názor…

Ještě asi hodinu jsem vedla vnitřní monology a přesvědčovala se, že to bude v pohodě a že mi nic nehrozí. Konečně jsem se odvážila. Vyšla jsem z pokoje a zastavila se před schodama.

Alice, Jasper, Emmett a on hráli hru Člověče, nezlob se. Seděli naskládaní na bílých kožených pohovkách v obýváku a vypadali u toho jak malé děti – celí natěšení, až někoho vyhodí, se navzájem překřikovali, a proto si mě nejdřív nevšimli. Nevědomě se mi koutky úst roztáhly do pobaveného úsměvu.

Zrovna si to Emmettova figurka šmajdala zpátky na startovní políčko, Emm naříkal a ostatní se smáli, když se i můj úsměv prohloubil do tichého smíchu. Jakmile jsem si to uvědomila, ztichla jsem, ale už bylo pozdě.

Všichni okamžitě zmlkli a otočili se na mě. Připadala jsem si jako ve výkladní skříni. Ustoupila jsem o krok dozadu. Nejvíc mě vytáčel jeho pohled. Snažil se mi dívat do očí, ale já stáčela pohled všude jinde. Naštěstí se ostatní rychle vzpamatovali.

„Bello, nechceš si zahrát s námi?“ zeptal se mě s nadějí v hlase Jasper. Otočila jsem pohled na něj, ale stále jsem na sobě cítila ten jeho.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Můj chladný tón mě překvapil.

„Můžu si s tebou promluvit?“ zeptal se nejistě ten, jehož pohled se o mě stále opíral.

Ač nerada, podívala jsem se na něj společně s kamennou tváří. Kývla jsem hlavou na souhlas a on se zvedl.

„Mohli bychom jít do mého pokoje?“ zeptal se a já poznala, že mi dává na výběr.

„A nemůžeme zůstat tady?“ zeptala jsem se a přinutila se sejít schody. Zůstala jsem ale stát hned vedle nich, takže jsem na ně měla dobrý výhled.

Povzdechl si, ale kupodivu mi neodporoval. „Dobře, zůstaneme tu. Neposadíš se?“ Ukázal na poslední volné křeslo, které bylo docela blízko od toho jeho. Nechápala jsem tu jeho snahu být milý…

„To je dobré, nevadí mi stát,“ řekla jsem, ale když jsem zpozorovala, že se rozhoduje, jestli ke mně má jít blíž, nebo zůstat stát, jelikož byl ode mě na rozhovor mezi čtyřma očima hodně daleko, přinutila jsem se udělat ještě pár kroků a dostat se tak do blízkosti, která by mu mohla stačit. Navíc jsem před sebou měla Emmetta jako první pomoc…

Za celou dobu ze mě nespustil zrak. Pěkně mě to vytáčelo, ale snažila jsem se nedát na sobě nic znát.

Zrovna ve chvíli, kdy už mi ta dusná atmosféra kolem připadala nesnesitelná, mě pohltila uklidňující vlna.

Ještě chvíli čekal, ale když usoudil, že už se asi dál nepřiblížím, začal…

„Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval. Ať už za chování při tvém příchodu k nám, tak za to pozdější. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy k někomu zachovám tak nemožně, jenomže jsem ti nedokázal číst myšlenky a to mě rozhodilo. Kdysi jsem podobnou dívku potkal a nemám na ni zrovna nejlepší vzpomínky. Je mi líto, že jsem si tě automaticky spojil s ní a jednal impulsivně. Měl jsem tě nejdřív poznat. Mrzí mě to, a pokud mi to dovolíš, pokusím se to napravit…“

Byla jsem si vědoma toho hrobového ticha, které nastalo. Všichni teď netrpělivě čekali na moji odpověď. Možná očekávali, že mu odpustím a řeknu, že můžeme začít znovu a všechno předtím hodím za hlavu. Jenomže to já nedokázala.

Už odmalička jsem byla typ člověka, který nedokázal překousnout podrazy nebo zklamání od svých přátel. Neustále jsem je měla vyryté v paměti a už nikdy jsem je nedokázala brát jako dřív. S lidmi, které jsem neměla ráda od začátku, třeba kvůli nějaké neshodě, jsem se pak nedokázala nikdy normálně bavit. Nebylo to o tom, že bych si je snad zaškatulkovala do nějaké hloupé kolonky a podle toho se řídila. Spíš jsem si pamatovala, že mi v životě ublížili a nedokázala se přes to přenést, říct si – stalo se, ale on už to snad nikdy neudělá…

A proto jsem nebyla schopná jen tak to opomenout díky omluvě…

Vlastně ani nevím, jestli jsem byla schopná vůbec mu tu omluvu věřit. Chtěla jsem - možná proto, abych měla naději - ale nenávist, kterou jsem v sobě vůči němu měla, mi stavila hradby a zakazovala mi uvěřit, že se mohl změnit a myslet to vážně.

„Nedokážu to jen tak hodit za hlavu a začít od znovu.“ Zdálo se mi, že jeho tvář posmutněla.

„To po tobě ani nechci, jen bych byl rád, kdybys mi dala šanci to napravit.“

„Pokusím se,“ řekla jsem a snažila samu sebe přesvědčit o pravdivosti těchto slov. Měla bych si k němu vytvořit jiný postoj, protože tu s ním asi budu ještě nějaký čas žít. A jestli sám chce - teda pokud to myslí vážně - tak by to nemuselo dopadnout nějak katastrofálně. Ale bála jsem se toho, jestli to dokážu...

„Děkuju.“ Stále na mě nepřestával upřeně zírat. Vadilo mi to.

„Ehm… Nemohl by ses na mě přestat dívat?“ zeptala jsem se po značně velkém dodání odvahy.

„Promiň,“ řekl a stočil svůj pohled na stůl, „stále to zkouším. Omlouvám se.“ Vážně to řekl zahanbeně, nebo se mi to jenom zdálo? „Radši půjdu, můžeš to dohrát za mě, jestli chceš.“ Všimla jsem si krátké výměny pohledu s Alicí těsně před tím, než odešel do svého pokoje.

„To neplatí, já chci hrát za Edwarda! Zrovna, když vyhrává, ti to přenechá,“ mručel namrzeně Emm a všichni se mu začali smát.

„Já si to s tebou vyměním,“ řekla jsem s nadějí v hlase. Vážně jsem nechtěla hrát za něho. Ta omluva toho moc nezměnila, pořád jsem k němu cítila odpor a nenávist, i když mě překvapil.

„Vážně? Ale já prohrávám.“ Byl štěstím bez sebe, radoval se jako malé dítě. Tomu jsem se musela usmát už i já.

„Mně to nevadí.“ Okamžitě si sedl tam, kde se před chvílí uvolnilo místo a já si sedla do volného křesla, které mi bylo nabízeno už předtím.

„A nezačneme novou hru?“ zeptala se Alice a já jen pozorovala pohasínající Emmovu tvář…

Tato kapitola se mi psala zatím snad úplně nejhůř... Uvidím, jak ji ohodnotíte Vy, jsem vážně zvědavá... :D

Další kapitola

Shrnutí

Předchotí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 13. kapitola: