Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 4. kapitola

31.05.2015 (17:30) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1994×

„Musím zapůsobit přece.“ Pokrčila jsem rameny. Otočila jsem se na něj, ale on už v posteli neležel. Během pár vteřin se objevil ve dveřích. Už byl oblečený a na rameni měl batoh. Já popadla kabelku a společně jsme se vydali k autu. Nastoupili jsme a Thomas se pomalu vydal na cestu…

U školy jsme byli hned. Už tu stálo plno našich nových spolužáků. Všichni se ihned, co naše auto zajelo na parkoviště, začali otáčet našim směrem. Povzdechla jsem si.

„To zvládneme.“ Pohladil mě Thomas po ruce a povzbudivě se na mě usmál. Já jen kývla a vystoupila jsem. Kdybych neměla tak dobrý sluch, neslyším to, ale ty otravné kecy, co si mezi sebou špitali kluci na mou adresu, byly opravdu otravné. Ale nebylo to nic proti tomu, když vylezl Thomas. Slyšela jsem pár zalapání po dechu. Koukla jsem se na něj. Usmíval se jako sluníčko.

„Ty jsi fakt blbec.“ Zasmála jsem se. Je fakt jako puberťák. Ještě ho neomrzela reakce každé holky, co ho poprvé uvidí. Obešel auto a chytil mě za ruku. To vyvolalo další salvu poznámek. Jedna jediná mě však zarazila.

„Jsou tak podobní Cullenovým.“ Otočila jsem se za původcem této věty, byla to drobná dívka. Když si všimla, že ji propaluju pohledem, sklopila hlavu.

„Myslíš, že tu jsou další?“ zašeptala jsem směrem k Thomasovi. Sice jsem slyšela o tom, že existují další vegetariáni jako my, ale nikdy jsem se s nimi nesetkala.

„I kdyby, tak co? Nejspíš nic nedělají, když ty děcka ještě žijou.“ Usmál se.

„Máš pravdu,“ přitakala jsem a nechala to být.

Došli jsme do kanceláře, kde nám sekretářka podala rozvrh hodin a papír, kde se mají podepsat učitelé. Rychle jsem skoukla papír s rozvrhem.

Vrátili jsme se zpět na parkoviště. Ještě jsme měli chvíli čas, než bude zvonit. V tu chvíli se ale na parkoviště přihnaly dvě auta. Volvo a Jeep. My jsme mezitím došli k našemu autu. Auta zaparkovala hned vedle sebe a začali z nich vystupovat jejich pasažéři. Ztuhla jsem. Oni taky hned jak nás zaregistrovali.

„To jsme si to vybrali,“ zaskučela jsem.

„Buď v klidu, chodí do školy stejně jako my. Tak o co jde?“ utěšoval mě Thomas. Přikývla jsem a dál to nekomentovala. Pouze jsem si všimla, že oni se také docela uklidnili a šli si po svém.

„Tak asi ahoj na obědě.“ Zašklebila jsem se na Thomase. Ten mě pohladil po vlasech a vtisknul pusu na čelo. Opět jsem slyšela, jak některé holky zabrblaly. Téměř všechny holky uvažovaly, jestli spolu chodíme nebo jestli jsme sourozenci. Musela jsem protočit oči, protože to byly fakt otravné kecy.

„Ahoj.“ Mrknul na mě a vydal se směrem do budovy, ve které měl první hodinu. Já ještě kývla rukou jeho směrem a taky se vydala na mou první hodinu. Když jsem došla do učebny, akorát zazvonilo. Počkala jsem na učitele a nechala si od něj podepsat ten blbý papírek, co nám dala sekretářka.

„Posaďte se,“ pokynul mi učitel. Tak jsem tedy udělala, jak řekl. Sedla jsem si do prázdné lavice co byla v předposlední řadě u okna. Jen co jsem si však sedla, někdo zaklepal. Dveře se otevřely a v nich stál jeden z těch upírů, co přijeli s těmi auty. Omluvil se a šel si sednout. Na chvíli se však zarazil, když v lavici, do které měl namířeno, uviděl mě. Ihned se ale vzpamatoval a sednul si vedle mě. Byli jsme ticho.

„Co tu chcete?“ zašeptal po chvíli.

„Jasně, jasně. Taky tě ráda poznávám.“ Zašklebila jsem se. On na to však nereagoval a čekal, jestli mu odpovím. Když viděl, že se k odpovědi nemám, ošil sebou.

„Nechcete tu dělat žádné problémy, že ne?“ naléhal. Podívala jsem se na něj a v tu ránu mě uvěznily jeho oči. Sice byly stejné barvy jako ty mé, nebo Thomasovi, ale v těch jeho bylo ještě něco víc. Nevěděla jsem co, jen jsem mu do nich tupě zírala a nemohla se odpoutat. Probralo mě až to, když uhnul pohledem. Musela jsem několikrát rychle zamrkat, abych se vrátila zpět do reality.

„Neboj, jsme stejní jako vy.“ Mrkla jsem na něj, když jsem se vzpamatovala. Pořád byl ale stejně napjatý. Čekala jsem, že ještě něco řekne, ale po zbytek hodiny už semnou nepromluvil.

„Tak se poser,“ zašeptala jsem si pod nos, když hned po zazvonění téměř vyběhl ze třídy. Nestihla jsem ani popadnout věci a už u mě stál nějaký kluk.

„Ahoj, já jsem Mike.“ Usmíval se na mě od ucha k uchu.

„Bella.“ Podala jsem mu ruku. Slyšela jsem, jak mu zrychlilo srdce. On se začervenal a potřásl si semnou.

„Říkal jsem si, jestli nechceš pomoct najít další učebnu.“ Prohrábl si nervózně vlasy. Vypadal roztomile.

„Jasně.“ Kývla jsem. Vydali jsme se tedy společně ze třídy.

„Tak kde máš další hodinu?“ zeptal se mě, tak jsem mu podala lístek s rozvrhem. Ne, že by mi dělalo sebemenší problém zorientovat se v téhle malinkaté školičce. Ale tak musela jsem vypadat trochu lidsky. Pečlivě si rozvrh prohlídl a vrátil mi ho.

„Tak kam?“ zeptala jsem se, on se tedy rozešel směrem k mé učebně. U dveří se zastavil.

„Tady to je.“ Usmál se. „Mám tě po hodině počkat a doprovodit tě na další?“

„Ne, to nemusíš.“ Mile jsem se usmála a zaplula do třídy.

„Tak nic,“ dodal ještě. Pak už jsem slyšela, že odchází.

Ve třídě už seděl opět ten samý upír jako v minulé hodině a vedle něj nějaká blondýnka. Podle toho, jak se na něj tiskla, jsem usoudila, že jsou asi pár.

„Edwarde, ty si mě vůbec nevšímáš!“ promluvila ta blondýna. Takže Edward? Pěkné jméno, pomyslela jsem si. V tu chvíli po mě Edward střelil očima, ale hned se zase podíval jinam. Tentokrát tu nebyla žádná volná lavice, takže jsem si musela sednout vedle nějaké holky. Naštěstí se nechtěla moc vykecávat, takže mě jen pozdravila a pak už byla zticha. Edward s tou blonďatou seděli před námi, takže jsem si je mohla pořádně prohlédnout. Edward byl fakt kus a já se nemohla nabažit pohledu na něj. A ta blonďatá? No prostě blondýna. Musel vědět, že ho sleduju, vypadal nervózně. Já bych věděla, co dělat aby nebyl nervózní, pomyslela jsem si a on sebou v tu chvíli zase trhnul. Až teď mi došlo, že jsem si ‚nezapnula‘ štít. Umím ho totiž úplně vypnout. A když nejsem v nebezpečí, tak ho nemám důvod mít zapnutý. Ihned jsem ho tedy spustila. Když zazvonilo, zvedla jsem se a vydala se na další hodinu.

Zbytek dopoledne se vlekl a já pořád uvažovala nad tím, jaký by mohl mít dar. Když už konečně zazvonilo na pauzu na oběd, letěla jsem do jídelny. Rozrazila jsem dveře a rozhlédla jsem se. Thomas nikde nebyl. Najednou mě však popadly dvě obrovské pracky a zvedly mě do vzduchu. Zasmála jsem se.

„Tak co první den, kotě?“ zeptal se mě a položil zpátky na zem.

„Bavila jsem se s jedním z nich.“ Kývla jsem ke stolu.

„Co tak čumí,“ odfrknul si Thomas. Pokrčila jsem rameny.

„A co ty? Poznal si někoho?“ Mrkla jsem na něj. On se zakřenil. A kývnul směrem, kde seděla nějaká blondýna. Otočila jsem se zpět k němu a zasmála se. Thomas na mě nechápavě hleděl.

„Ty jsi fakt úchyl na blonďatý hlavy.“ Mezitím, co jsme si tak povídali, jsme si nabrali jídlo a zamířili k jednomu z volných stolů, co v jídelně zbyl. Najednou se před námi objevila jedna z Cullenovic rodinky.

„Ahoj, nechcete si sednout k nám?“ Usmála se na nás. Koukla jsem na Thomase a čekala na jeho reakci. On jen kývnul na souhlas, tak jsme tedy šli za nimi…

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 4. kapitola: