Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 25. kapitola

Nechtěná 25. kapitola Zamžikala jsem očima a uviděla strop v mém pokoji. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala. Už byla tma a všude bylo naprosté ticho.

„Jdeme trénovat,“ sdělil mi a byl pryč. Proto jsem se vydala do tělocvičny, kde začal boj mezi mnou a mým štítem. Musela jsem se jej naučit používat, abych si zde udržela místo. A já o to místo opravdu stála…


 

„Já už nemůžu Felixi!“ naříkala jsem. Byla jsem vyčerpaná. Sotva jsem stála na nohou a cítila jsem, že se mé tělo třese vyčerpáním.

„Myslíš si, že mě to zajímá? Uvědom si, že to dělám pro tebe. Chceš tady snad zůstat, nebo ne?“ pozvedl obočí. Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí. Chtěla jsem tu zůstat, jelikož jsem neměla kam jít. Už tak jsem měla obrovské štěstí, že můj návrh vůbec přijali. Taky se se mnou nemuseli párat a prostě mě nechat roztrhat.

„Tak nevím, proč si tu stěžuješ,“ pohodil rukama a opět se na mě vrhnul. Soustředila jsem se na sílu uvnitř mě, kterou jsem dokázala ovládat pouze psychicky. Věděla jsem, že je uvnitř mě a potřebovala jsem ji začít ovládat. V momentě, kdy jsem čekala opětovný náraz, jako už snad pomilionté, přivřela jsem oči, ale nic se nestalo. Povídala jsem se směrem, odkud měla přijít rána, která mě měla odhodit na druhou stranu tělocvičny. Felix ale ležel na zemi a zmateně mrkal. Demetri se v ten samý moment objevil těsně přede mnou. Zkoumal neviditelnou stěnu, která před chvílí srazila Felixe. Já si až v ten moment uvědomila, že tu energii cítím. Snažila jsem se ji natahovat a podařilo se. Během chvíle jsem díky ní donutila Demetriho ustoupit.

„Tak teď zkusíme, co to vydrží,“ zavrčel Felix a ve vteřině do štítu pustil. Narážel, bouchal do něj pěstmi, kopal, ale nic mu nepomáhalo. Ke mně se nedostal.

„To je skvělé!“ ozvalo se od dveří. Stál tam Aro a kousek za ním koukal Caius. Uklonila jsem se, stejně jako Felix a Demetri. Štít jsem však nechávala stále obepnutý kolem mě.

„Konečně se jí to podařilo pane. Trvalo to takovou dobu,“ stěžoval si hned Felix Arovi a stiskl mu ruku, jelikož se Aro pro tu jeho natahoval. Jak obyčejné gesto a kolik znamenalo. Tohle podání ruky stačilo k tomu, aby o vás Aro věděl všechno.

„Perfektní!“ zaradoval se znovu.

V momentě kdy odešli, jsem začala štít zkoušet znovu a znovu a pořád dokola. Vypnout, zapnout. Zvládala jsem ho ovládat, jako bych v ruce držela neviditelný ovladač, kterým ho ovládám. Každou chvílí mi to přišlo snazší. Jenže najednou mě pohltila vlna vyčerpání. Stalo se to z ničeho nic. Najednou jsem ležela na zemi a měla černo před očima. Slyšela jsem nějaký ruch, co se kolem mě děl, ale vnímala jsem ho jakoby zpovzdálí.

„Bells!“ uslyšela jsem své jméno, jenže jsem neměla sílu odpovědět. Necítila jsem jedinou část svého těla.

 

XXX

 

Zamžikala jsem očima a uviděla strop v mém pokoji. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala. Už byla tma a všude bylo naprosté ticho.

„Bello?“ prolomil ticho hlas. Otočila jsem hlavu a uviděla Caiuse sedícího v křesle.

„Co se stalo?“ nechápala jsem a opřela se o lokty. Ve vteřině byl však u mě a zarazil mě zpět do peřin.

„Lež, nejspíše jsi omdlela. I když je to těžko uvěřitelné zrovna u upíra,“ díval se na mě upřeně. Pozvedla jsem obočí, jelikož jsem byla dost mimo. Nechápala jsem, co to říká. Upír a omdlít? To jako vážně?  Nestačí lidské jídlo a slzy? Teď se k tomu přidá i tohle?

„To je blbost,“ kývala jsem nesouhlasně hlavou. Caius protočil oči a zaplul zpět do křesla. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Víš, budu tady a budu tě pro jistotu nějakou dobu hlídat. Cvičení se štítem ti očividně dalo zabrat. Potřebuješ si odpočinout.“

„Ale já nechci odpočívat,“ zuřila jsem.

„Očividně musíš,“ propaloval mě pohledem. Nasupeně jsem tedy nafoukla pusu a pak zase vydechla. Svraštěné obočí neopouštělo můj výraz do doby, než opět prolomil ticho. „Jsi plná překvapení,“ zašeptal. Pootočila jsem se aspoň tak, ať na něj vidím.

„Jen mám nějakou chybu systému. Ani všichni upíři nemůžou být dokonalí,“ odfrkla jsem si.

„Mě přijdeš výjimečná. A nemyslím tím tvůj dar. Všechno to okolo, co nikdo z nás nemá. Ještě jsem se s takovým upírem, jako jsi ty, nesetkal.“ Seděl dál v křesle. Ruce založené v klíně. Kromě našeho šepotu nebylo slyšet vůbec nic.

„To je hloupost,“ stála jsem si za svým. Najednou seděl na okraji mé postele.

„Nic není hloupé Bello, všechno má svůj smysl. Jen si jej musíš uvědomit. V každé maličkosti, co se stane, je nějaký smysl. Úplně ve všem. Rozumíš?“ začal se ke mně naklánět. Byla jsem schopná na pouhé pokývání hlavou. Na víc jsem se v tuhle chvíli nezmohla. Jeho rty se až moc přiblížily k těm mým. V hlavě jsem měla vymeteno. Už, už by se jeho rty dotkly těch mých, ale vteřinu na to už zase seděl v křesle a Demetri vcházel do pokoje.

„Je vše v pořádku pane?“ ptal se ho. Já těkala očima z jednoho na druhého a snažila se uspořádat si myšlenky, jelikož tuhle situaci moje hlava absolutně nepobírala. Co to mělo být, sakra?!

„Ano Demetri, Belle už je lépe. Jen na ni ještě chvíli dohlédnu. Přišlo mi, že je docela zmatená,“ usmál se na něj. Demetri přikývnul a odkráčel z pokoje. To teda jsem zmatená, to máš pravdu, ty vole! Čuměla jsem jako péro z gauče. „Omlouvám se, jestli jsem tě zaskočil. Nechápu, proč jsem to udělal, měl jsem se dovolit.“ Tak teď stát, tak si sednu na prdel. Měl jsem se dovolit? A to by jako vypadalo jak?

„Ne, to nevadí,“ vykoktala jsem ze sebe po chvíli. „Jen jsem teď nějak mimo,“ potřepala jsem hlavou. Nepomohlo to.

„Omlouvám se.“ Zvednul se z křesla a byl pryč. Díky tomu jsem byla ještě zmatenější. To je v prdeli. Proletělo mi hlavou. Rozhodla jsem se zůstat ležet. Začalo se mi vybavovat, co všechno se dnes stalo, a já si nepřála, aby toho bylo ještě víc. Musela jsem se jít najíst. Přišla jsem si strašně slabá. Proto jsem nečekala dlouho a vydala se pro nějakou svačinku.

 

XXX

 

Trénování štítu bylo čím dál lepší. Sice jsem si po každém tréninku připadala jako moje lidské vycucnuté svačinky, ale postupně se to zlepšovalo. Až, jednoho dne, jsem zjistila, že už mi to přijde naprosto přirozené. Žádná únava. Dokázala jsem fyzickou stránku mého daru využívat úplně stejně jako tu psychickou.

Na incident v mém pokoji, který proběhl mezi mnou a Caiusem, jsem si sice občas vzpomněla, ale jelikož se mi Caius více či méně od té doby vyhýbal, řekla jsem si, že to byl jen omyl. Asi tu má zkraty a zatemňování mozků více upírů, než se zdá.

Zrovna jsem si to štrádovala do sálu, kde měli za chvíli dorazit naše samoobsluhy, když mě zastavil Aro. Pokynul mi rukou a já se po úkloně vydala za ním do jeho kanceláře.

„Isabello, budeš vyslána na svůj první úkol. Pojede s tebou Caius, aspoň pro tentokrát. Musí na tebe dohlédnout,“ mluvil tiše. Nebyla jsem ani překvapená, jelikož jsem věděla, že to přijde co nejdřív. Proto mě taky tak vehementně trénovali, že ano. „Jedná se o vážný přestupek, kdy si někdo z nás dovolil proměnit dítě. To je nemyslitelné. Podle posledních informací se jedná o dítě ve věku tří až čtyř let, které samozřejmě nemůže mít nad sebou absolutně žádnou kontrolu.“

„Ano, pane,“ přikývla jsem pouze. O těchto případech už jsem párkrát slyšela. Upíří dítě, které pozabíjí celou vesnici, jelikož se neumí ovládat. Jak by taky mohlo? Vždyť mu to ještě ani pořádně nemyslí. Docela mě znervózňovalo, že budu na výpravě zrovna s Caiusem, ale je to úkol. Nebude čas na žádné hlouposti přece.

„Odjíždíte již dnes večer. Musíte se toho zbavit co nejrychleji,“ dořekl a zvednul se k odchodu. Já ho napodobila. Odkráčeli jsme si to do hlavního sálu a nemuseli ani dlouho čekat.

„A zde je náš trůnní sál!“ uvedl naše svačiny Benjamin. Byl tu krátce, ale tohle mu šlo. Měl velmi zajímavý pronikavý hlas. Lidé za ním šli už z toho důvodu, že jeho hlas poutal na několik kilometrů daleko. „Zde jsme si pro vás připravili malé představení,“ řekl s úsměvem na rtech a uzavřel dveře. Lidé si šuškali, usmívali se a napjatě nás pozorovali, až do chvíle, kdy se Aro zvednul ze svého trůnu, sundal si kapuci svého pláště a ostatní ho napodobili. Potom jsem už slyšela jen křik, praskání kostí a vyprchávající život. Stálo to za to. Opět to nádherné mravenčení až v prstech na nohou. To teplo sálající ze mě, jelikož krev těch lidí byla tak horká. Tak lahodná.

„To bychom měli, běže se připravit,“ prolomil Aro to mrtvolné ticho, které v sále zavládlo, když vyprchal i poslední život.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 25. kapitola :

 1
1. BabčaS.
18.04.2018 [1:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!