Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 24. kapitola

Nechtěná 24. kapitola „Jakou?“ chtěla jsem znát odpověď. Opravdu existuje něco, co by jej donutilo vzdát se toho všeho? Dokonce, že by se toho vzdal dobrovolně?
„Frederica,“ zašeptal.

„To nemusíte pane,“ sklopila jsem opět pohled. Teď se mi tu omluví a pak řekne, že jsem ho ponížila a budu mít problémy ne? To určitě.

„Co kdybychom začali od začátku?“


 

Povídali jsme si hodně dlouho. Zjistila jsem, že je docela fajn. Sice patří k nejmocnější trojici upírů na tomhle světě, ale mě připadal jako každý jiný.

„Správně bych tu neměl být,“ prolomil ticho, které mezi námi na chvíli zavládlo. „Měl bych si zajistit respekt všech okolo. Doufám, že si tohle necháš pro sebe,“ usmál se opět. Že ho ještě nebolí pusa.

„Neboj,“ přikyvovala jsem. „Komu bych to asi vyprávěla?“

„Doufám v to, že nikomu. Opravdu mě mrzí, že jsem na tebe použil minulost. Věř mi, že já sám jsem si prošel něčím podobným…“ Odmlčel se. Pohlédla jsem na něj, on měl sklopený pohled a mezi prsty žmoulal okraje svého trička. „Kompenzuju si to tím, co dělám.“

„A pomáhá to?“ zajímala jsem se. Pokrčil rameny a opět na mě pohlédl.

„Svým způsobem ano. Ale není to úplně uspokojující. Můžu chtít cokoliv, kohokoliv, dostanu to. Když mám vztek, prostě někoho nechám popravit.“ Vykulila jsem oči, což ho opět rozesmálo. Mu se to říká, ale jak z toho vyjdu já, když ho chytne rapl? „Neboj, tebe bych mohl ušetřit.“

„Tak to ti fakt děkuju,“ utrousila jsem si pod nos. Samozřejmě, že to slyšel. On se opět bavil. Chtěla bych vidět, co by dělal, být na mém místě. Určitě by se mu to líbilo…

„Vždycky jsem nebyl nejmocnější. Bývaly doby, kdy jsem bojoval o holý život. Tohle všechno,“ rozmáchnul rukama kolem sebe, „jsem si musel vybudovat. Společně s mými bratry, samozřejmě. Ale pořád je to i má práce. Kdybych se nepral, nesnažil, nikdy bych tohle neměl.“

„A stojí ti to za to? Je to opravdu tak úžasný život?“ Opět pokrčil rameny.

„Všechno bych to vyměnil za jedinou věc.“

„Jakou?“ chtěla jsem znát odpověď. Opravdu existuje něco, co by jej donutilo vzdát se toho všeho? Dokonce, že by se toho vzdal dobrovolně?

„Frederica,“ zašeptal. Pohlédla jsem na něj. Zadíval se někam do dálky a na tváři se mu usadil lehký úsměv. „V té době to bylo úplně jiné. Tehdy rodiče domlouvali svatby svým dětem. Já už byl upírem, ona byla mladá dívka, pro kterou hledali ženicha. V té době jsem ale téměř nic neměl. Proto se její otec rozhodl pro jiného chlapce. I když jsem věděl, že nemám, tajně jsem za ní chodil. Ona věděla, kdo jsem, a přesto se mě nebála. Doufal jsem, že se rozhodne stát se jednou z nás. Ale ona nechtěla. Chtěla žít normálním životem, tak jak to bývalo tehdy. Mít manžela, děti. Já ji mohl dát jen jedno z toho. Bohužel, ona se rozhodla pro toho druhého. Byl to jen krátký románek, ale stačil k tomu, abych své srdce odevzdal jí. Ona si pak vzala toho, koho ji otec vybral a skončilo to. Měla děti, a já jen zpovzdálí sledoval to, jak stárne. Jak umírá. Dokonce jsem byl na jejím pohřbu. Když zemřela, zemřelo i něco ve mně. Myslel jsem, že nebudu mít sílu dál pokračovat. Chtěl jsem to ukončit, ale bratři mi to jakýmsi záhadným způsobem vymluvili. Naučil jsem se s tou bolestí žít. Už nikdy ji neuvidím. Ale navždy si budu pamatovat, jak vypadala. Celou dobu, co tu není, doufám v to, že se objeví nějaká, co mi dá zapomenout. Ale vím, že to není možné. Jelikož upíří srdce patří jedné jediné. Napořád. Milionkrát jsem si říkal, že bych dal cokoliv za to, jen ji znovu vidět. Podívat se do jejích očí a ujistit se, že nebyla pouhým snem.“

Zavládlo ticho. Neměla jsem na to co říct. On taky ne. Vypadalo to, že na ni vzpomíná. Bylo mi ho líto, jelikož on miloval někoho, kdo jeho city neopětoval. Nakonec zemřela a on zůstal sám. Věděla jsem, jak se cítí. Aspoň jsem si to myslela. Sama se rozhodla jít svou cestou. Nechala ho za sebou a on mohl jen nečinně přihlížet. Miloval ji natolik, že dovolil, aby jej trápila. Díval se na to, jak si spokojeně žije, stárne a umírá. Tohle já ani on nikdy nezažijeme.

„Přišlo mi fér, říct ti svůj příběh, když já ten tvůj znám,“ prolomil opět ticho jako první. Píchlo mě u srdce. Cítila jsem, že mám na krajíčku. Opět jsem si vybavovala všechnu tu bolest.

„Děkuju,“ špitla jsem.

„Za co?“

„Že jsi mi o tom řekl. Čekala jsem výsměch, cokoliv. Ale tohle ne. Že sis prošel tím stejným co já.“ Cítila jsem, jak mi slzy potichu stékají po tvářích.

„Jak říkám, přišlo mi to fér.“ Jeho oči se zastavily na slzách na mé tváři. Údivem otevřel ústa a poté je opět zavřel. Jako ryba na suchu. Pomyslela jsem si v tu chvíli.

„Jak?“

„Netuším. Ale zrovna tohle bych oželela.“ Vztyčeným ukazovákem jsem udělala kruh kolem mých ubrečených očí.

„Víš, jsi plná překvapení,“ kroutil nevěřícně hlavou.

„Dokonce mi chutná jídlo,“ přiznala jsem se mu. To ho překvapilo ještě víc.

„Pane,“ ozvalo se za našimi zády. Oba jsme vyletěli ze sedu na nohy a zírali na Demetriho, který se objevil mezi stromy. V ruce držel ten odporný hábit, co tu nosili všichni.

„Ano?“ Caiusův hlas byl úplně jiný. Ještě před chvílí se se mnou přátelsky bavil, ale teď z něj sršela povýšenost. Musel si zachovat masku. Chápala jsem jej.

„Heidi vede jídlo,“ uklonil se Demetri a podal mu tu ohavnost. Caius nečekal a ihned si ji obléknul.

„Tak, jdeme,“ zavelel Demetrimu. Ten zmizel mezi stromy. Caius na mě pohlédl.

„Nechám si to pro sebe. Neboj,“ zašeptala jsem. Slyšet mě v téhle chvíli mohl jedině on. Přikývnul a chtěl se vydat pryč. Zastavila jsem ho. „Nějak se to dělí? Nebo můžu taky?“ zeptala jsem se. Asi jsem ho svou otázkou překvapila. Přeci jen, mé oči byly pořád zlaté. Pár rudých teček měly, ale nikdo neměl šanci si jich snad ani všimnout.

„Nedáváš přednost čtyřnohému hnusu?“ nadzvedl jedno obočí.

„Už nemám proč skrývat svou přirozenost.“

Široce se usmál a řekl, ať jdu s ním. Přišlo mi to komické. Šli jsme na ‚večeři‘. Takhle to znělo nechutně, ale já opravdu už neměla důvod snažit se na sebe nepoutat tolik pozornosti. Proč taky? Když teď budu ve Volteře, nikdo mě za to odsuzovat nebude. Navíc lidská krev je tak lahodná, že to nejde slovy popsat. Na nějaké zvířata se můžu – s prominutím – vysrat. Ať si je třeba všechny vyloví Cullenovic rodinka.

V hlavním sále po nás zbyla pořádná spoušť. Těla kam se člověk – upír – podíval. Někteří měli potrhané oblečení, jelikož se snažili bránit. Idioti. Lidská krev je opravdu dokonalost sama. Ještě když proudí tělem jako splašená, jelikož se lidi bojí. Srdce jim bije jako o závod, tím jim zrychluje krevní oběh, díky čemuž je to pro nás ještě lákavější.

Spokojeně jsem spadla mezi peřiny a zavřela oči. Napila jsem se dostatečně a věděla, že mi to na nějakou dobu vydrží. Dokonce jsem si užívala pocit toho, jak z těch lidí vyprchává život. Měla jsem nad nimi převahu. Nemohli mi utéct, nemohli se mi schovat, mohli jen čekat na smrt.

Zvláštní pocit uspokojení se mi rozléval po celém těle. Brněly mi konečky prstů na rukou i na nohou a já přesně věděla, čím to je. Lidskou krev jsem omezovala spoustu let. Téměř od začátku svého stvoření. Nikdy jsem nikomu nechtěla udělat to, co se stalo mě. Ale já je neproměnila. Dopřála jsem jim – v určité míře – poklidnou smrt. Pěkně dlouho jsem se nechtěla smířit s tím, že bych měla zabíjet lidi. Tak proč mi to teď přišlo tak přirozené? Bylo to tím, že jsem si v životě prošla dalším zklamáním? Už mi nezáleželo na lidském životě? Je ze mě netvor? Je. A je jedno, jestli zabíjím lidi, nebo zvířata. Netvorem už budu navždy. Vždycky budu krvelačná obluda. Lidi taky jedí maso, tak proč bych se já měla omezovat? Mám celou věčnost na to, abych se v něčem omezovala.

Z proudu mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání. Po vyzvání se ve dveřích objevila Felixova hlava.

„Jdeme trénovat,“ sdělil mi a byl pryč. Proto jsem se vydala do tělocvičny, kde začal boj mezi mnou a mým štítem. Musela jsem se jej naučit používat, abych si zde udržela místo. A já o to místo opravdu stála…


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 24. kapitola :

 1
1. BabčaS.
16.04.2018 [13:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon dík a ani to tentokrát netrvalo dlouho.Teda to schvalování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!