Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 11. kapitola

15.04.2012 (20:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2061×

Vrátil jsem se po tom nepříjemném rozhovoru zpět do ordinace, kde mi za chvilku začínala pracovní doba. Byl jsem mírně sešlý, smutný, zoufalý. Doufal jsem, že se něco nadějného rozjíždí a teď se to muselo takto pokazit. Nikdy by mě nenapadlo, že se mezi nás může postavit taková věc jako místo primáře… Ale stalo se, nevěděl jsem, jak bych to mohl napravit…

„Pane doktore, máme tady první případ.“ Katie strčila drobnou hlavu s brýlemi na nose do dveří a s mým dovolením vpustila do naší ordinace prvního pacienta. Jakým překvapením pro mě byl malý chlapec, který s bolestivou grimasou svíral svou malou dlaň.

„Tak, copak to tady máme?“ Jeho veliké oči na mě stočily pohled, hnědá kukadla byla zavalena slzami.

„Co tě bolí?“

„Ručka,“ zakňoural klučina přede mnou a já ho vyzval, aby si sedl na lehátko pokryté bílým plátnem.

„Jak se jmenuješ?“ Snažil jsem se s ním nějak komunikovat, zatímco jeho vystrašená matka vyplňovala nějaké papíry s Katie.

„David. David Stompool.“ Zakroutil jsem mu jemně rukou a David sykl.

„Tohle bolí?“ Zopakoval jsem pohyb a David opět vydal bolestný vzlyk.

„Bude to asi naražené zápěstí, necháme udělat rentgenový snímek, Katie, vypiš žádanku, prosím.“ Katie se otočila od rozrušené matky, která jí popisovala nějakou situaci, a začala vypisovat papírek…

„Tak, Davide, teď půjdete se sestřičkou na rentgen, ano? Nebolí to, bude to takové světýlko, které ti prosvítí přes kůži, a my potom uvidíme tvoje kosti, abychom se ujistili, jestli žádná není zlomená.“

Davidovi se objevila vráska zamyšlení na kořeni nosu a začal přikyvovat. Nemyslím, že to všechno chápal, ale snad jsem ho alespoň ušetřil zbytečných obav.

Chlapec se odebral pryč z místnosti společně s Katie, zůstala tady jeho matka…

„Děkuju vám moc, pane doktore,“ zničeho nic mi začala mačkat ruku, „já vůbec nevím, jak mohl tak špatně uklouznout, vždyť jsem ho pořádně držela,“ začala mi vzlykat do ramena a třást se.

„Uklidněte se, prosím, váš syn bude v pořádku, nic to není,“ snažil jsem se ji nějak uklidnit, ale plakat nepřestávala.

„Pláčem synovi nepomůžete, paní…“ Svíral jsem ji v náručí, zatímco ona vykoktala své jméno.

„Samantha. Samantha Stompoolová.“

„Samantho, váš syn bude v pořádku, domnívám se, že je to pouhé naražení zápěstí, zlomenina to na devadesát procent nebude, abychom si byli naprosto jisti, počkáme si na rentgenový snímek.“ Žena usedla na židli a společně jsme vyčkávali.

Neměl jsem chuť s ní nějak víc komunikovat, její otázky ohledně syna jsem zodpověděl a já sám měl svých starostí dost.

Přes sto let starý upír si konečně začne dělat naděje na lepší život s osudovou ženou, která mi od začátku učarovala… A náš začínající vztah pokazí – pro mě hloupé – povýšení na primáře… Nejspíš jsem měl odřeknout a všechno by bylo v normálu, ale ředitel mi to oznámil jako hotovou věc a já to prostě přijal. Já blbec! Slíbil jsem si, přísahal jsem, že se nebudu řídit podle materiálních hodnot, že se nechám řídit pocity a instinkty – kromě instinktu zabíjení, samozřejmě.

A tak jsem to pokazil… Chápal jsem její rozhořčení a vztek, sám jsem se na sebe zlobil. Ona se pouze brání ublížení a už si mě nechce připouštět blíž k tělu.

A teď mluvím jako Sigmund Freud, sakra, a vůbec se nesnažím o nějakou nápravu. Ale možná bych jí měl dopřát oddechový čas. Nebo ne?

Ozvalo se bouchnutí dveří a do ordinace přišla Katie s naším malým pacientem.

„Tak jak to dopadlo, statečný rytíři?“ Hnědé oči na mě upřely milý pohled a nesměle pokýval hlavou. Katie mi předala rentgenový snímek, který prokazoval, že žádná kost není zlomená.

„Všechno je v pořádku, zápěstí ti jenom obvážu takovou pevnější modrou látkou, aby tě to při hraní nebolelo, dobře?“ Přikývl a sedl si na lehátko. Katie mi připravila fixovací dlahu a já ji opatrně nasadil na ručku chlapce.

„Hotovo… Bude to trochu tlačit a svírat ruku, ale je to jenom na chvilku. Jsi statečný kluk, vydržíš to…“ Přikývl a rozběhl se k mamince. Napsal jsem ještě lék na bolest a masti…

„Ať se ti daří,“ popřál jsem mu a s oběma se rozloučil. Osaměl jsem…

„Máš za sebou prvního pacienta, Carlisle,“ zašvitořila Katie a já si oddychl. Šlo to opravdu dobře. Na rozdíl od dalších věcí…

A tak to šlo celý den dál. Čekárna před mou ordinací byla plná k prasknutí, takže jsem neměl čas ani prostor řešit své problémy. Dveře ordinace se vesměs nedovřely, byl to opravdu namáhavý den – tedy spíš by byl na člověka, pro mě nebyl problém pracovat celý den.

Střídaly se zlomeniny, vážnější případy, naražená místa, ale naštěstí jsem dnes nemusel na sál, službu měli jiní. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli bych se udržel… Neměl jsem zatím přístup k zásobám krve téhle nemocnice, dnes si nutně musím něco sehnat, abych někoho nezabil. Mé sebeovládaní bylo silné, ale pokušení silnější.

Čekárna se po celodenním náporu uvolnila a konečně zůstaly dveře na pár minut zavřené.

„Tak, všechno je uklizeno a umyto, tak já už půjdu domů.“ Katie se zvedla ze svého celodenního místa u stolu a brala se k odchodu… Ale věděl jsem, že má ještě něco na srdci…

„A… chtěla jsem se zeptat. Slyšela jsem, že budeš od zítra primářem, tak jsem se chtěla zeptat, jestli s tebou ještě budu ordinovat nebo jak to bude…“

Zarazila mě, uhodila hřebíček na hlavičku, jelikož ani já sám jsem to neviděl.

„Slyšelas dobře, i když já s mým povýšením absolutně nesouhlasím a chci se z toho pořád trochu vyvléct, protože si myslím, že máte skvělou primářku,“ odpověděl jsem jí a ona přikývla. A v tu chvíli jsem dostal nápad.

„Nechtěla bys tu ještě chvilku zůstat, jenom chviličku, a povědět mi něco víc o vaší nynější primářce, o Esmé Brownové?“ Nechtěl jsem, aby to vypadalo nějaké pozvání na rande, i když si to tak asi vyložila. Já jsem potřeboval vědět víc o Esmé od nestranných lidí, i když jsem ji sám měl rád už teď – a to ji znám krátce, ale když upíra něco opravdu zasáhne, je to silné…

„No, tak dobře,“ začervenala se a odsunula si židli, „co bys chtěl přesně vědět?“ Nevěděl jsem přesně, co jsem o ní chtěl vědět, připadal jsem si jako detektiv, který zkoumá, jestli dotyčný není vrah… Bylo to pitomé, v mžiku jsem toho litoval, že jsem si nechal o Esmé říkat od někoho jiného… Že jsem se nechal ovlivnit. Ale Katie mi připadala jako taková tišší myška, která by mohla lidi hodnotit objektivně.

„Cokoliv. Jak se chová k personálu, všechno, co o ní víš,“ vyzvídal jsem dál, i když jsem někde uvnitř nechtěl a cítil jsem – možná bezdůvodně – pocit zrady…

„Tak já s Esmé nemám žádný problém, na personál je milá a přátelská, můžeme jí všichni tykat… Svou práci bere zodpovědně, to určitě, jako primářka je výborná a jako operatérka taky. Jednou jsem s ní byla na sále a zírala jsem, opravdu zkušená na její věk. Takže opravdu nevím, proč tak najednou ji chtěl ředitel vyměnit. Já samozřejmě nezpochybňuju tvé lékařské umění, ale… Přeci jenom jsi tu první den a hned primář? Ale tak asi jsi lepší a zkušenější, tak bys to měl přijmout. Myslím, že Esmé to pochopí…“ Nepochopila, bohužel… Zase se mi vrátily několik vteřin staré myšlenky a byl jsem z toho opět smutný.

„Já se cítím provinile, že jsem jí to místo takto vyfouknul  - i když jsem to sám nechtěl. Prostě mi to Barny řekl a musel jsem to přijmout, nedal mi na výběr. A štve mě na tom to, že jsem nemohl odmítnout. Nebyla to otázka, byl to rozkaz. A já se s Esmé nechci hádat.“ Byl jsem sám překvapený, jak lehce jí všechno dokážu říct. Necítil jsem k ní vesměs nic, byla to milá dívka, působila na mě jako bytost, která umí udržet tajemství, nejspíš pro to.

Ještě chvilku jsme si povídali, když se najednou rozrazily dveře -  bez jakéhokoliv klepání či zvuků – a do místnosti vtrhla Esmé. Ve tváři měla zkroušený a překvapený výraz, nejspíš nečekala, že tu někdo další bude. Nedivím se jí, bylo už po pracovní době.

V ruce držela nějaké krabice, nejspíš se svými věcmi.

„Promiňte, nechtěla jsem nijak rušit váš závažný hovor, ale tohle bude teď nejspíš moje pracovna, takže kdybys byl tak laskav, Carlisle, a uvolnil mi ji a sám si nastrkal ty svoje krámy do mé bývalé kanceláře a ordinace.“ Slyšel a vnímal jsem ironický podtón jejího hlasu – nedivil jsem se. Tušil jsem, jak to muselo vypadat, seděl jsem tady s další ženou, takže nebylo zase tak těžké odhadnout, co se jí honí hlavou.

„Víš, Esmé, nemohlo by to chvilku počkat? Měl jsem celý den plnou ordinaci, až teď jsem si na chvilku sedl…“

„Nevypadá to, že bys byl nějak zaneprázdněn. Já si tady zkrátka nastěhuju své věci a ty si dělej, co chceš.“

Odhodila krabice na zem, hodila po mně vyčítavý pohled a bouchla dveřmi…  Sklopil jsem oči a zanadával jsem v duchu.

Proč to musím takto zkazit?

Zlatíčka, chci se vám omluvit, že je tady další kapitolka tak pozdě, ale tento týden jsem tady skoro nebyla, měla jsem zahraniční návštěvu... A za týden mě čekají přijímačky, takže se omlouvám... :)

Chci poděkovat mým stálícím... :) ♥

A chci vás poprosit u komentáře, rozhodla jsem se pro limit 15 - 20. :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 11. kapitola: