Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 14. kapitola - Jsem blíž

06.05.2009 (22:15) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2973×

Bella

„Jacobe, zastav tady to je," řekla jsem směrem k mému muži. Ukazovala jsem na velkou budovu. Jacob zabrzdil auto a hned nato jsme vystupovali a spěchali k budově. U vstupních dveří bylo velké množství zvonků. Společně jsme hledali ten, který byl pro nás ze všech nejdůležitější.

„Mám to," řekl Jacob a ukázal na zvonek s nápisem "Black". Objal mě druhou rukou a šeptl do vlasů: „Zazvoníš?" Cítila jsem, jak se v mém těle rozlévá pocit horka. Euforie, možná předčasná, ale vím, že jsem blíž. Blíž k tomu, abych zase mohla obejmout svou dceru, abych se jí mohla podívat do tváře a políbit ji do vlasů... Zmáčkla jsem zvonek a dívala jsem se do tváře Jacobovi. Viděla jsem na něm, že je na tom podobně jako já. Objal mě silněji. Z repráčku u zvonků nešla žádná odezva a tak jsem znovu zmáčkla zvonek. Zase nic. Posmutněla jsem. Blízko a přece jsem pořád tak daleko od své dcery.

Najednou se ve dveřích objevila nějaká paní.

„Dobrý večer," řekli jsme s Jacobem skoro zároveň.

„Dobrý, potřebujete něco?" zeptala se nás.

„Hledáme naši dceru," odpověděla jsem rychle. Paní se zatvářila zmateně a tak jsem dodala, „Blacková." Na paní jsem viděla, že už ví o koho jde.

„Lillian?" zeptala se.

„Ano," řekl Jacob dříve, než jsem to stačila říct já. Podívala jsem se na něj a on mi věnoval úsměv.

„Tak pojďte, Vaše mladá hodně spí, jistě zvonek neslyšela," řekla a pustila nás dovnitř. Byli jsme na chodbě a paní ještě řekla, „jsem tu domovnice, skočím pro klíčky." Pak zmizela v prvních dveřích na chodbě. Opět mě polil ten pocit horka... Krok po kroku se přibližuji.
Paní vyšla ze dveří a vedla nás po schodech nahoru. Zastavili jsme se ve druhém patře. Chodba byla taková, jakou jsem čekala. Normální bytovka. Bílé stěny a jen dveře. Přišli jsme ke dveřím s číslem 11. Jacob mě stiskl pevněji a domovnice zazvonila na zvonek u dveří. Opět žádná odezva, paní se na nás otočila s otázkou v očích a pak spustila:

„Víte, tohle bych opravdu neměla dělat, ale jelikož vidím tu podobu mezi vámi," podívala se na mě a pokračovala, „tak vám věřím a myslím, že ona bude ráda, když vás uvidí," usmála se. Vděčně jsem na ni pohlédla a řekla jen:

„Děkuji Vám."

Paní našla příslušný klíč a vsnula ho do zámku. Bylo zamčeno. Znovu na nás pohlédla a už otvírala dveře. Jacob mě chytil za ruku a vešli jsme dovnitř. Byt na to, jak vypadala budova na chodbě a zvenku, byl krásný. Vše bylo sladěno do pestrých barev, působilo to tu velice útulně.

„Lilly?" musela jsem zavolat. Žádná odezva. Podívala jsem se na Jacoba a pak na domovnici. Ta ukázala na dveře a řekla:

„Tam je další pokoj, třeba spí." Šla jsem ke dveřím a Jacob se držel za mnou. Zaklepala jsem. Opět nic, žádná reakce... Tak jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. 

Nebyla tam. Cítila jsem se jakoby mě někdo polil studenou vodou. Pomalu jsem si klekla. Jacob mě podpíral a klekl si za mnou, pohladil mě po vlasech a zašeptal:

„Bello, lásko, třeba je jen venku počkáme na ni." Pohlédla jsem na něj a jen kývla. Domovnice se na nás dívala a potom řekla:

„Dobrá, působíte na mě jako moc milí lidé, takže vás tady nechám, ale zítra přijdu a to už budete muset odejít, pokud se Lillian nevrátí." Byla jsem jí tak vděčná.

„Děkujeme mnohokrát," řekla jsem jí. Jen se usmála a dodala:

„Není za co. Tak zítra. Dobrou noc."

„Nashledanou," řekl Jacob a paní už mizela mezi dveřmi. Chvíli jsme tam tak seděli na podlaze, ale potom mě napadlo podívat se na věci, které tady má... Mohly by nám přece jen něco napovědět. Všimla jsem si záznamníku. Stiskla jsem tlačítko na přehrání vzkazů. A pokojem se rozeznělo: „V paměti máte 2 záznamy, přejete si přehrát? Stiskněte jedničku." Stiskla jsem tedy tlačítko jedna a čekala. První byl ode mě: „Ahoj Lillianko, už si se mi dlouho neozvala jsi v pořádku? Kdy už se konečně vrátíš domů? Všem se nám moc stýská." Nemohla jsem to dál poslouchat a tak jsem přepla na další vzkaz.

To, co jsem uslyšela pro mě byl neskutečný šok... V pokoji se rozeznělo: „Ahoj Lillianko, až budeš doma, nebo vzhůru tak se mi určitě ozvi, mám pro tebe malé překvapení snad se ti to bude líbit." Ten hlas bych poznala kdekoliv na světě... Podívala jsem se na Jacoba, strnule stál. Zdá se, že také pochopil od koho vzkaz je. Edward...

„Edward a má dcera??? To je ta dívka, o které nechtěl moc mluvit? To ona ho dělá šťastným? Chce být Lillian upír?" Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek a já viděla, že Jacob je na tom podobně. Stála jsem pořád jako opařená, když za mnou přišel Jacob. Viděla jsem tu nenávist v jeho očích.

„Jacobe," řekla jsem jen, protože on hned spustil.

„To je vrchol, Bello! Co si k sakru ten Edward o sobě myslí? Že když nemá tebe musí mít naši dceru? To nedovolím! Rozumíš? Nedovolím to!" Začal přecházet po pokoji a naštvaně rozhozovat rukama. Potom pokračoval. „Co když z ní udělal upíra? Tohle už přechází všechny meze! Nikdy nedopustím, aby se jí znovu jen dotkl! Musíme je okamžitě najít. Zavolej Alice nebo Carlisleovi!" Jen jsem se na něj dívala... Pořád neschopná pohybu...

„Edward a má Lillian... Jsou opravdu šťastní?" Plynulo mi hlavou dokud se mnou nezačal Jacob třást.

„Slyšela jsi, co jsem říkal, Bello?" řekl.

„Jistě," odpověděla jsem mu. Popravdě nevím, jestli mám být tak rozzuřená... Chápu ji a chápu také jeho. „Jacobe, jediné, co teď chci je vidět svou dceru. A pokud to znamená, že uvidím i Edwarda, tak mi to nevadí, stejně už jsem ho tady potkala," řekla jsem nakonec. Ano, uvědomila jsem si, že pokud budou oba šťastní, a já si to moc přeju, aby byli, musím jim to dopřát, i když to asi znamená, že ztratím svou dceru, že se budu muset vzdát toho, že Edward je má první láska. Miluji Jacoba z celého srdce, ale vždy, když si vzpomenu na Edwarda, píchne mě u srdce. Mé city nezmizely, ale pokud chci, aby byl s mou milovanou Lillian musím i tenhle poslední kousíček lásky k němu zahodit...

Jacob na mě zíral s otevřenou pusou

„Co-Coože?" vykoktal.

„Vždyť už jsem ti to říkala, sledoval jsi ale zrovna fotbal. Asi jsi mě neposlouchal," odpověděla jsem mu stručně. Řekla jsem mu to záměrně u fotbalu, kdy mě skoro nikdy nevnímá, aspoň teď nemůže tvrdit, že jsem to neřekla.

„Zavoláš teda někomu z těch pijavic?" tázal se Jacob a já viděla, že stará nenávist se začíná opět probouzet. Přišla jsem k němu a objala ho.

„Jacobe," začala jsem, „vím, jak moc ti to vadí, ale zamysli se nad tím dobře. Vím, co je to milovat Edwarda, takže pokud máš v plánu mu ublížit, tak bys tím naši dceru navždy ztratil..." dopověděla jsem.

„Já vím," řekl nakonec smutným hlasem. „Ale to nic nemění na tom, že ji chci vidět a promluvit si o tom s Cullenem. Zavoláš teda někomu?" zeptal se znovu.

„Pojďme do nemocnice," řekla jsem nakonec a vzala ho za ruku. Vrátili jsme klíč od bytu hodné domovnici a nasedli do auta. Sedla jsem si na místo řidiče, Jacob byl moc rozrušený na to, aby řídil. Ještě jednou jsem na něj pohlédla a řekla: „Slib mi, že neuděláš nic neuváženého... Slib mi, že nikomu neublížíš a prosím, dávej si pozor, aby jsi se opět nevrátil k vlčímu životu." Smutně na mě kouknul, ale přikývl.

„Pokusím se, Bello, ale víš, že odolat tomu, abych se znovu nestal vlkem je velice těžké, když ucítím pijavice." Hodila jsem po něm káravý pohled, při slově pijavice a on pochopil a dodal, „teda upíry, promiň."

„Tak jedeme," řekla jsem, otočila klíčkem v zapalování a my se vydali na cestu... Cestu, která možná neskončí dobře...

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 14. kapitola - Jsem blíž: