Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)živý - 2. kapitola

09.09.2010 (17:45) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1215×

(Ne)živý

2. kapitola: Svalouš, Cíťa nebo Elfka?

Pohled: Isabella Marie Swanová

Seděla jsem na své druhé hodině a tentokrát jsem tu byla sama. Rose se mnou tuto hodinu neměla. Rozhlížela jsem se po třídě a naprosto ignorovala pohledy mých nových spolužáků. Nic neupotutalo mou pozornost natolik, abych tomu věnovala více jak tři vteřiny. Třída vypadala stejně nudně jako všechny ostatní. Mou největší pozornost si vynutila profesorka biologie, které bylo údajně třicet, ale vypadala na šedesát. Dokonce i tak mluvila. Její způsob řeči byl tak líný, že se mi klížily oči. A to jsem měla biologii docela ráda.

I když jsem si to nerada připouštěla - chyběla mi tu Rosalie. Když se mnou seděla, nebyla jsem nucena vracet se ke své minulosti. Ona pořád mluvila a mluvila.

„Vsadím se, že je to opět naše třídní hvězda!“ profesorka Richieová zakoulela očima a šla otevřít dveře. To zaklepání jsem úplně přeslechla.

Profesorka se rozesmála.

„Jak jsem říkala, vítejte, pane Cullene,“ přivítala ho.

„Omlouvám se, paní profesorko. Dnes vám to velice sluší. Máte nové brýle?“ ozval se charismatický mužský hlas. Třída se rozesmála. Nejspíše to bude ten typ kluka, co má na každém rohu přátelé a z každého si dělá srandu. Prostě třídní hvězda, jak již paní profesorka řekla.

„Nechte toho šaškování, pane Cullene, a jděte si sednou,“ řekla přísným hlasem a zároveň si upravila nepřirozeně našedlé vlasy. Ať už byl její tón jakýkoli, tak mě neoblbla. Ten kluk se jí líbí. A bylo na ní vidět, že se trefil.

Paní profesorka uhnula na stranu a čekala, až vejde. Ať už jsem čekala cokoli, tak tohle opravdu ne. Do třídy se vřítil černovlasý, nádherný kluk s rošťáckým obličejem a dětskýma očima. Měl velice mužné tělo. Byl jiný než ostatní kluci ve třídě. Tou svou dokonalostí mi někoho připomínal. Rosalie! No, jasně. Ona je také Cullenová! Je to její bratr.

Ta hora svalů se porozhlédla po třídě. Někoho hledal, až se jeho zrak zastavil na mně. Jeho plné rty se zkroutily do úsměvu a vydal se k mé lavici. Seděla jsem sama, takže to pro mě nebyl problém. Ale bylo mi to divné. Nepozdravil se s nikým ze třídy, jak bych čekala. Jen si to rázoval k mé lavici.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě s úsměvem a dal mi pusu na tvář. Zůstala jsem sedět jako přimražená. Třídou se ozval šrum. Holky přede mnou se na mě nevěřícně dívaly. Podívala jsem se na toho kluka a on se stále jen usmíval.

„Mimochodem jsem Emmett,“ pošeptal mi do ucha tak, abych to slyšela jen já.

Pozorně si mě prohlédl.

„Sedíš na mém místě, ale mně to nevadí. Čekalo jen a jen na tebe. Stejně jako mé srdce.“ Tu poslední větu řekl, tak, aby celá třída slyšela.

„No tak, uklidněte se!“ rozhořčila se profesorka a přísným pohledem se podívala po Emmettovi, který se na ni zářivě usmál. Fungovalo to!

„Promiňte, paní profesorko. Jen jsem se vítal se svou PŘÍTELKYNÍ, dlouho jsem se neviděli.“ Profesorka se na mě podívala tím nejzuřivějším pohledem, jaký jsem kdy viděla.

„Emmette, co to plácáš!“ dloubla jsem do něj. Nestála jsem o to, aby si mě na škole někdo všímal. Nechtěla jsem být středem pozornosti. A to se mi s nadpozemsky krásnými Cullenovými jaksi nedařilo

„Neboj se, postarám se o tebe,“ mrkl na mě a potutelně se usmál.

Protočila jsem oči a trochu se od něj odsunula. Po zbytek hodiny jsem se snažila vnímat výklad paní profesorky. Asi jako jediná ze třídy. Ostatní si se zájmem povídali o mně a Emmettovi.

Zazvonilo a já si oddechla. Už jsem nemusela poslouchat Emmetta, jak otřesně citoval Romea a Julii.

Chystala jsem si vzít batoh, ale on mě předehnal. Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím.

Už jsem otevírala pusu, abych se zeptala, co se se děje, ale on mi dal prst na pusu a vzal mě za ruku.

Celá třída na mě koukala jako na blázna. Ale blázen tu byl on! Než jsem stihla cokoliv namítnout, tak mě táhl ze třídy.

Bála jsem se toho, co bude dál. Měla jsem za sebou teprve druhou hodinu a už se o mně baví celá škola. Připadala jsem si jako v zoologické zahradě. Všichni si na mě ukazovali.

„Emmette, co se děje?“ už jsem nevydržela mlčet. Zpomalil a otočil se na mě.

„Co by se mělo dít, miláčku?“ zeptal se. Tvářil se jako nevinnost sama, ale já mu to nežrala.

„Neříkej mi miláčku, lásko ani nijak podobně!“ zavrčela jsem.

On se jen ušklíbl.

„Jak si přeješ, dračice,“ zazubil se. Najednou se zastavil u další učebny.

Otočil se na mě.

„Tady máš další hodinu. Slíbil jsem Rosalie, že na tebe dám pozor,“ mrkl na mě.

„Boužel, spolu další hodinu nemáme, ale bude tam s tebou můj bratr, takže se ničeho nemusíš bát.“ Založila jsem si ruce v bok.

„Emmette, co se děje? Nejsem malé batole! Dokážu se o sebe postarat sama!“ prskala jsem. Zbláznila jsem se já nebo všichni okolo mě? Nikdo se o mě takhle nestaral od mateřské školky.

„Jen chceme, aby se ti tu líbilo!“ vyplázl na mě jazyk. Dal mi pusu na tvář a odcházel.

„Emmette, a co moje taška?“ křikla jsem za ním. Rychle ke mně došel a dal mi ji přes rameno. Ještě jednou si mě nedůvěřivě prohlédl a zmizel. Doslova zmizel.

„Co je?“ vyjela jsem na skupinu holek, které na mě zíraly jak na mimozemšťana. Přála jsem si, aby ten den už konečně skončil, anebo abych už byla konečně doma. Sama!

S obavami jsem vstoupila do třídy. Porozhlédla jsem se po třídě a ihned jsem poznala dalšího člena Cullenovic rodinky. A nejen podle toho, jak na mě mával! Usmál se a já protočila oči. Hledala jsem nějakou prázdnou lavici, ale jediné volné místo bylo vedle něj. S povzdechem jsem se k němu doloudala.

„Ahoj, můžu si k tobě přisednout?“ zeptala jsem se zdovořile.

S úsměvem přikývl. Sedla jsem si a čekala až spustí.

„Jmenuji se Jasper,“ podal mi ruku. Přijala jsem ji, i on ji měl tak příšerně studenou.

„Já - Isabella těší mě,“ usmála jsem se. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Nebyl tak dokonalý jako Rosalie nebo Emmett. Samozřejmě byl také krásný, ale ne tak jako oni.

Pořád se na mě usmíval a já cítila potřebu ho varovat.

„Jestli mi budeš říkat miláčku, lásko jako Emmett, tak tě nejspíš prohodím oknem!“

Zasmál se a přikývl.

„To je celý on,“ nepřestával se smát. Jeho smích byl nakažlivý, a tak jsem se přidala. Zazvonilo na hodinu a studenti se začali hrnout. Neušlo mi, že každý, kdo vstoupil do třídy, se na nás podíval.

„Neboj, oni si zvyknou,“ uklidňoval mě Jasper. Podívala jsem se na něj a shledala v jeho očích starost. Díval se na mě smutně, jakoby věděl, co cítím. Zaktroutila jsem hlavou. „Ale nevím, jestli si zvyknu já!“

Do třídy vstoupil učitel a já pocítila vlnu klidu. Jakoby ze mě rázem vše spadlo a já mohla normálně dýchat. Tichý hlásek v mé hlavě mi napovídal, že za to může můj soused. Chvíli, co chvíli se na mě díval. Kontroloval mě.

Hodina matematiky utekla docela rychle. Jakmile zazvonilo, tak jsem vstala a vyběhla ze třídy. Vím, že je to vůči Jasperovi nezdvořilé, ale já už ten jeho pohled nemohla snést.

Nestačila jsem ujít ani sto metrů a za mnou se objevili dva bodyguardi. Jasper a Emmett. Jakmile jsem se na ně otočila, tak dělali, že studují nástěnku, nebo se dívají na obraz visící na zdi.

Zrychlila jsem krok. Otočila jsem se, ale oni byli stále za mnou. Téměř jsem je neslyšela. Pokračovala jsem dál v cestě a doufála, že je to omrzí. Ale marně!

„Mohli byste toho nechat?“ řekla jsem podrážděně. Otočila jsem se, abych slyšela jejich odpověď. Ale oni už za mnou nebyli. Připadala jsem si jako blázen. Vytáhla jsem mapku školy a dívala se, kde mám další hodinu. Po cestě jsem narazila na automat s pitím a koupila si Colu. I když bych si teď dala spíše panáka. Nikdy jsem moc nepila, ale nyní jsem cítila, že by mi opradu mohl pomoci. Otevřela jsem si láhev a napila se.

A z ničeho nic se přede mnou objevila malá postava s černými, nakrátko střiženými vlasy, které jí trčely všemi směry. Lekla jsem se a vyprskla na ni Colu, kterou jsem měla v puse. Podívala jsem se jí do očí. Zlaté! Jak překvapivé. Nemusela jsem se ptát, kdo to je. Další Cullenová - bylo mi to ihned jasné. Zajímalo by mě, kolik jich ještě je.

„Omlouvám se,“ řekla jsem, jakmile uklidnila své srdce. Zamračila se a prohlížela si své tričko.

„Nic se nestalo, měla jsem na sebe nějak lépe upozornit.“ Promluvila na mě krásným, zpěvavým hláskem a neodtrhla oči od té skvrny.

Než jsem stihla otevřít pusu, abych se ještě jednou omluvila, tak mě objímala. Bylo to tvrdé - kamenné obětí.

„Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám, Bello,“ řekla a pevněji mě stiskla.

„Nemůžu dýchat,“ zasýpala jsem a ona mě pustila.

„Já jsem Alice,“ představila se s úsměvem. Zamračila jsem se.

„Budu hádat,“ řekla jsem, „ ...máme spolu další hodinu.“

„Správně,“ poskočila na místě.

„Hele, Alice kolik vás tu ještě je?“

Nechápavě se na mě podívala. „Máme ještě bratra, ale ten tu momentálně není," zakroutila hlavou.

„Takže dneska už žádné překvápko?“ usmála jsem se. Vyplázla na mě jazyk a zakroutila hlavou. Ulevilo se mi.

„Jdeme?“ zeptala se a zároveň mě chytla za ruku.

Hodina psychologie s Alicí uběhla nejrychleji. Ona tu pusu snad celou hodinu nezastavila. Pořád mlela a mlela, jakobychom byly nejlepší kamarádky. Dověděla jsem se, že jsou všichni adoptovaní, jejich otec se jmenuje Carlisle a je doktor, Esmé, jejich adpotivní mamka, rekonstruje domy.

Byl čas oběda a Alice mě přemluvila, abych si sedla k nim. Chtěla jsem odmítnout. Vlastně jsem na oběd nechtěla jít vůbec. Ale ona na mě udělala takový štěněcí kukuč, že jsem nemohla odmítnout.

„Alice, copak se ti stalo?“ smál se Emmett, když jsme došly k jejich stolu.

„Ale vylekala jsem Bellu a ona mě poprskala,“ zazubila se na mě. Emmett vyprskl smíchy a Jasper s ním. Nechápala jsem co se děje.

Podívala jsem se na Alice. „Jsou to blbečci!“ odpověděla mi a sedla si. Porozhlédla jsem se po jídelně. Položila si tašku na židli a chtěla se vydat k pultu s jídlem - vyhládlo mi z ních.

„Má drahá Bellinko, posaď se a já ti donesu oběd,“ řekl Emmtett a posadil si mě vedle sebe. Nezmohla jsem se ani na vzdor.

„To je vždycky takový?“ zašeptala jsem potichu.

„Ano!“ řekli všichni unisimo. Než Emmett přišel s mým jídlem, tak jsem se dověděla, že dnes už s nikým z nich hodinu nemám. Docela jsem si oddychla.

Alice se na mě zamračila - stejně tak Jasper. Rose s Alicí se mě pokoušely vytáhnout na nákupy, ale já jsem odmítla. Nákupy nebyly zrovna mou oblíbenou činností. A ani Alice, která se mě opět pokoušela vydírat svým smutným obličejem, mě nedonutila. Měla jsem pocit, že si vážně dupla.

„Ach jo, Bello, co nám to děláš?“ zabručel Emmett, když se vrátil s jídlem. Myslela jsem si, že to jídlo je pro všechny, tác pod ním nebyl skoro vidět. Ale on ho postavil jen přede mě.

„Emmette, tohle já nesním. Vezměte si taky.“ Všichni se zatvářili, jako bych jim právě přejela kočku. Pokrčila jsem rameny a dál to nepitvala.

Najedla jsem se, a pak jsme každý zamířil na svou hodinu.

I když jsem si u oběda oddechla, že s nikým z Cullenovic rodinky nemám hodinu, tak teď jsem toho litovala. S nimi ty hodiny rychle ubýhaly. Ale teď jsem měla pocit, že jsou nekonečné.

Na hodině biologie jsem se seznámila s Jessicou, která se mě okamžitě začala vyptávat, odkud Cullenovi znám. Nechtěla mi věřit, že jsem je nikdy předtím neviděla.

Pro dnešek byl konečně konec vyučování. Rozloučila jsem se s Cullenovými a rozjela se domů. Konečně!



3. kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)živý - 2. kapitola: