Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)živý 3. kapitola

07.10.2010 (16:15) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1647×

(Ne)živý

3. Kapitola: Poprvé

Pohled: Edward Cullen

Ležel jsem na posteli, oči zavřené a poslouchal jsem hudbu. Vychutnával jsem si ty poslední okamžiky klidu, protože se za chvilku vrátí mí sourozenci ze školy. Dopoledne je jediná chvíle klidu, která je mi dopřána, Esmé pracuje na svých návrzích, Carlisle se je v nemocnici, kde pracuje a Emmett, Rosalie, Jasper a Alice jsou ve škole. Kam budu od zítřka docházet také. Konečně po těch třech měsících, kdy jsem byl zavřený doma, neustále poslouchal své sourozence a jejich historky ze školy.

Včera odpoledne jsem mluvil s Carlislem a ptal se ho, jestli bych už mohl do školy. Chvilku váhal, a pak když usoudil, že mé sebeovládání je velice stabilní, tak mi to dovolil. A samozřejmě, že si neodpustil určitá upozornění. Vše jsem si odposlechl a odkýval. Já mu to neměl za zlé, jsem skutečně mladý, teď mám na mysli svou upíří podstatu, na to abych tak odolával lidské krvi. Carlisle si myslí, že je to součást mého daru, ale já si spíš myslím, že pít lidskou krev mi nedovolí má lidská stránka, která ve mně stále přetrvává, a já jsem za to rád. Nechtěl jsem být zrůda.

Nevzpomínám si na nic ze svého lidského života a to jsou teprve tři měsíce od doby, kdy mě Carlisle přeměnil. Měl bych si to pamatovat. Jediné co mi z mého lidského života zůstalo, bylo mé jméno - Edward Anthony Masen. Ano, jsem si vědom toho, že i se jménem se dá pátrat po minulosti, ale já se o to nikdy nepokusil. Měl jsem strach z toho, co bych zjistil. Měl jsem strach z toho, že kdybych našel mou rodinu a město, do kterého patřím, tak bych se nikdy nesmířil s mou věčnou existencí.

Jediné, co vím je důvod mé přeměny. Carlisle mi vyprávěl, že mě přivezli do nemocnice ve velmi vážném stavu, prý těžká autonehoda. Shodou okolností tam ten den byla i jeho žena Esmé. Strachovala se o mě a Carlisle to viděl a tak, když jsem byl na pokraji smrti - mě přeměnil a nyní jsem to, co jsem.

Za tu dobu, co jsem upír přišlo Esmé několikrát na mysl, že to možná byla chyba – ta přeměna, že jsem byl moc mladý. Naráží na to, jak jsem pořád sám, zatímco oni žijí v párech. Často jsem měl nabídky jít na rande, ale já nikdy nešel. Všichni si mysleli, že je to kvůli tomu, že to byly lidské dívky a já jsem upír. Ale poté, co mě v Denali uháněla Tanya, což je další upírka, která se živí zvířecí krví, změnili názor. Emmett nad tím kroutí hlavou. Samozřejmě, Tanya je krásná, milá a obětavá, ale když jsem byl v její blízkosti. Tak jsem nic necítil. Nebudu tvrdit, že nezávidím ostatním lásku, kterou k sobě cítí – závidím a moc. Také bych chtěl někoho - koho bych mohl milovat a on by miloval mě, ale nejde to. Cítím se jako by něco ve mně chybělo a já bez toho nemohl normálně fungovat. Nejhorší to bylo v noci, kdy jsem byl úplně sám a členové mé rodiny trávili čas se svými polovičkami. Často, když jsem to nemohl vydržet, tak jsem utekl na louku, kde jsem trávil noc a někdy, když počasí dovolilo, sledoval hvězdy.

„Mami, jsme doma!“ uslyšel jsem Emmetta.

Byl jsem natolik zaměstnán rozborem své vlastní existence, že jsem neslyšel přijet žádné auto a ani jejich myšlenky. Raději jsem se zvedl z postele a šel je přivítat, nebo by Emmett vtrhl do mého pokoje jako uragán a já zase musel uklízet jako posledně, kdy můj pokoj vypadal jako skládka toxického odpadu.

„Á Edí, tak copak jsi dneska celej den dělal?“ dal mi ruku kolem ramen a křenil se na mě.

„Emmette, můžeš hádat!“ zakoulel jsem očima. Jakoby to nevěděl! Co asi tak upír jako já může dělat?

„Ahoj,“ přivítal jsem ostatní a oni doslova zářili.

Něco tu bylo jinak, ale nemohl jsem se dopátrat co. Všichni mysleli na něco jiného a Alice se na mě ani nepodívala. Cítím zradu, hodně velkou zradu, protože do toho byli zataženi všichni mí sourozenci. Jasper se na mě usmál a zmizel.

„Mami, kdy přijde taťka?“ zeptal se Emmett Esmé, když dorazila ze své pracovny a všechny objala.

„Měl by dorazit v sedm proč?“

„To je tajemství a děsně tajný!“ řekl a zmizel. Esmé se na mě podívala a já jen trhnul ramenem. Nevěděl jsem o nic víc než ona.

***

„Edwarde, pohni!“ křičela na mě Alice už nejméně po sté. Od rána tu lítá, jak veverka na kofeinu a chce, aby vše bylo perfektní. Vždy jsem se smál svým sourozencům, když je nutila oblékat si do školy to, co jim připravila a nyní mě smích přešel. S mým nástupem do školy nastupuje i Alice. Přišel jsem na to, že to není taková zábava, jako když jsem se na to díval zvenčí. Emmett mi sliboval, že mě ten smích přejde!

Díval jsem se na oblečení, které mi připravila a když jsem v její mysl zahlédl náznak toho, že chce vtrhnout do mého pokoje i s Emmettem, aby mě mohli obléci, tak jsem se vymrštil a oblékl se sám.

„Hodný chlapec!“ poslala mi Alice v myšlenkách.

„No, brácha, a teď jsi mi zkazil den!“ zamručel Emmett. Protočil jsem oči a sešel k nim dolů. Všichni tam byli vyrovnáni v řadě, jako kdybych byl královna Alžběta. Byl tu dokonce i Carlisle a usmíval se na mě.

Povzdechl jsem si. Tohle si mohli ušetřit! Nejdu přeci do první třídy!

„Tak dnes poprvé za tu dobu!“ povzdechla si Esmé a objala mě. Obětí jsem jí oplatil, byl jsem rád, že měla takovou radost. Carlisle s Esmé mi popřáli hezký den v nové škole a pak jsme se vydali ke dveřím.

Emmett nezklamal tak jako vždy. U vchodu na mě čekal s kornoutem plných gumových medvídků.

„Děkuji, Emmette, a když už jsi tak hodný nechceš si vzít?“ nabídl jsem mu a on se zašklebil. Usmál jsem se na něj a kývl na Jaspera, který mi Emmetta přišel podržet a já mu jednoho červeného medvídka strčil do pusy a zbytek medvídků naházel za triko.

„Doufám, že byli dobří!“ poplácal jsem ho po tvářích a vyšel jsem z domu ke svému autu. Carlisle s Emmettem mi ho koupili před týdnem, prý to byl Aliciin nápad. Bylo to krásné stříbrné Volvo a hlavně rychlé.

„Edwarde, pohni!“ křičela na mě má milovaná sestřička Alice – opět!

Zavřel jsem dveře od auta a podíval jsem se po všech přítomných, kteří se najednou tvářili jak nevinnosti sama, tedy kromě Rosalie, která jen nabručeně kroutila hlavou a v myšlenkách jim nadávala do debilů.

„Už toho mám dost! Co se tu děje?“ řekl jsem příkře. Emmett se rozchechtal.

„Hele, Edí, ty z té školy opravdu musíš být nervózní, ale neboj my tě ochráníme!“ zamrkal na mě. Otočil jsem se na Alice, která se usmívala od ucha k uchu.

„Alice, co se děje?“ zavrčel jsem na ní a Jasper se mi ihned postavil do cesty.

„Jaspere, já ji nechci nic udělat,“ pokoušel jsem se ho uklidnit, ale nepomáhalo to. Alice mu vykoukla zpod pod paží a stále se usmívala.

„Nic se neděje, bratříčku!“ dušovala se. Nechal jsem to být, věděl jsem, že z nich nic nedostanu.

Zrovna jsme přijeli před školu a všichni studenti, kteří se nacházeli na parkovišti se po nás podívali. Tohle auto tu ještě neviděli. Vypnul jsem auto, klíčky si uklidil do kapsy, popadl batoh a vystoupil z auta. Jakmile jsem zabouchl dveře, tak všechny pohledy studentů byly upřené na mně.

„Ten je, ale krásný!“ rozplývaly se dívky. Doteď jsem nechápal, co na mě vlastně vidí. V pár dívčích myslích se líhl plán, jak mě dostat.

Nevěděl jsem proč tu jen tak stojíme, skoro to vypadalo, jakoby ostatní členové rodiny na někoho čekali. Což mi přišlo jako nesmysl, zvláště pak, když se s nikým s lidí nesetkávají. A pak přijel modrý Peugeot – zaparkoval na druhé straně parkoviště. Alice se usmála a Emmett si dokonce poskočil. Z auta vystoupila hnědovlasá dívka, podívala se po parkovišti. Někoho hledala a pak se zaměřila na nás. Usmála se a zamávala. Zatřásl jsem hlavou, to nemohlo být přece směrem k nám. Pak jsem se otočil na mé sourozence, aby mi potvrdili, že se jedná o omyl, ale oni se usmívali a mávali také. Dokonce i Rosalie, která opovrhovala lidmi.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se jich, ale nikdo mi neodpovídal.

„Měl bys jít do kanceláře a pak na hodinu,“ Alice mě popleskala po rameni a pak spěchala k té dívce.

„Co se to děje?“ zeptal jsem se jich znovu. Podíval jsem se na Jaspera a ten se jen zasmál.

„Brácha, nic proti, ale jí se bojím víc!“ zasmál se a byl pryč. Rosalie se ani nerozloučila, jen dala Emmettovi pusu a byla také pryč. Podíval jsem se na Emmetta, který se na mě pobaveně díval.

„Hahaha děsná sranda!“ vyjel jsem na něj.

Přišel ke mně a dal mi ruku kolem ramen.

„Neboj se, Edí, postarám se ti o ní!“ mrkl na mě a byl fuč.

Otočil jsem se na druhou stranu parkoviště a viděl jsem celou svou rodinu, jak mizí s tou dívkou v budově školy. Zůstal jsem na parkovišti sám, tedy když nepočítám ten houf holek, co na mě tak mlsně zírá. Raději jsem se vydal do školní kanceláře, abych měl formality za sebou.

Paní Mellinová, která v kanceláři seděla, byla moc milá. Udělala mi rozvrh hodin, tak abych byla na každé s někým z rodiny, vlastně kromě jedné, tam to prostě nešlo. Dostal jsem kupu papírů, které mám druhý den přinést. A teď jsem na cestě na svou první hodinu. Byla jí biologie. Těšil jsem se na tu hodinu asi si budete říkat, že jsem blázen, ale horší než být zavřený doma to nemůže být. Zaklepal jsem na dveře a profesorův hlas mě vyzval, abych vstoupil.

„Dobré ráno, pane profesore, jsem Edward Cullen a dnes tu nastupuji,“ představil jsem se a několik dívek ve třídě zavzdychalo. Černovlasý profesor se naštvaně podíval po třídě a pak se jeho černé oči zaměřily na mě. „Vítejte v mých hodinách, pane Cullene. Myslím, že se se svými spolužáky seznámíte sám. Támhle vzadu máme volné místo,“ ukázal na zadní lavici uprostřed třídy.

Přikývl jsem a šel na své nové místo, naprosto ignorujíc pohledy mých spolužáku a spolužaček. Jen mě napadlo, za jak dlouho bude trvat, než se přesvědčí o tom, že skutečně nemám zájem. Pohlédl jsem do zadní lavice a pak jsem se zasekl. Seděla tam ta dívka, za kterou běželi mí sourozenci. Zamračil jsem se. Ležela na lavici a hlavu měla položenou na loktech. Tiše oddechovala, ona spala. Potichu, abych ji nevzbudil jsem si odsunul židli a posadil se vedle ní.

Po dvaceti minutách pozorování té dívky a zkoumání toho čím si tak získala mé sourozence jsem se nadechl. Do nosu mě uhodila silná - květinová vůně. Zrak mi okamžitě padl do tváře té dívky. To byla její vůně. Byla tak nádherná, raději jsem se pevně chytil stolku, kdyby se najednou probudilo to zvíře ve mně, ale ne. Já neměl chuť na její krev. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Ihned, jak jsem ucítil její vůni jsme poznal, čím mé bratry a sestry přitahovala. Z hrudi se mi ozvalo vrčení.

„Slečno Swanová!“ promluvil profesor a vyhlížel ji.

Podíval jsem se na něj a on se zamračil. V jeho myšlenkách jsem viděl, že se chystá jít k naší lavici. Ani nevím proč, najednou jsem měl starost, aby z toho ta dívka neměla problém. Opatrně jsem do ní šťouchl, ale ona jen zamlaskala a plácla rukou do prázdného prostoru.

„Haló!“ jemně jsem s ní zatřásl a ona se posadila. Profesor už byl u nás.

„Slečno Swanová! Copak jste dělala v noci, že musíte spát na mé hodině?“ zeptal profesor naštvaně. Dívka zčervenala a pokoušela se uhladit své vlasy.

„Omlouvám se, pane,“ zakuňkala a sklonila tvář.

„Ať už se vám to nestane!“ varoval ji a pak odešel.

„Děkuji,“ řekla směrem ke mně. Upravila si vlasy a podívala se na mě. Její srdeční tep vynechal několik úderů a pak se prudce rozeběhl. Nerozumněl jsem jejímu pohledu. Dívala se na mě tak…

4. kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)živý 3. kapitola: