Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ne, už nechci být Volturiová! 2. kapitola

01.11.2012 (16:45) • Barisek96 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1567×

2. kapitola - Druhé setkání

Seděla jsem na posteli a koukala do otevřené skříně, kde visely moje svatební šaty. Je pár minut po půlnoci, za chvíli dorazí můj snoubenec. S povzdechem jsem vstala a šla jsem se obléct. Už dlouho nenosím ty černé hadry, které mi nutil Aro. Na to moc miluji módu. Otevřela jsem druhou skříň a koukla dovnitř. Co se při takové příležitosti vůbec obléká? Když se setkáváte se svým snoubencem? Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem vytáhla volné šedé šaty a černý pásek, k nim obyčejné černé lodičky. Víc jsem to nehodlala komplikovat. Stoupla jsem si před zrcadlo a udělala si lehké kouřové líčení a trošku víc rozcuchala vlasy. Tím jsem skončila a znovu jsem si sedla na postel, však on pro mě někdo přijde, až bude čas. Minuty ubíhaly a já se topila ve svých myšlenkách, měla jsem tolik otázek, na žádnou však odpověď. Ozvalo se zaklepání a blonďatá hlava Jane se objevila ve dveřích.

„Tak pojď, Alice, už je čas," usmála se a udělala pár kroků směrem ke mně. 

„Jo, už jdu," řekla jsem s trochou zoufalství v hlase a zvedla se z postele.

„Moc ti to sluší, budeš se líbit!" řekla a já se na ni usmála.

„Tobě taky, jsi prostě Volturiová," ušklíbla jsem se, když jsem viděla, co má na sobě, bylo to přesně to, co jsem nesnášela, ty černé hadry, které všichni nosili jako nějakou uniformu, nevím, kdy jsem viděla někoho oblečeného normálně. Jane jen zakroutila hlavou, tohle téma znala, teď na něj nebyl čas. Společně jsme vyšly na chodbu, pak jsem se nechala vést. Myslela jsem, že půjdeme do Arovy pracovny, na soukromé setkání a ujasnění průběhu obřadu. Jane mě však vedla do hlavního sálu, to jsem nechápala. S otazníky v očích jsem se na ni podívala, Jane jen pokrčila rameny a pokračovala. Ani ona nejspíš nevěděla, co přesně se bude dít. Jane otevřela velké dveře sálu, vešla jako první a postavila se k ostatním z gardy. Potom jsem vstoupila já, šla jsem pomalým krokem, jak se to sluší. Byli tam všichni, všichni Volturiové, to nebude jen setkání. Viděla jsem ho, stál kousek od vládců. Byl přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala, krásný, vznešený, mocný. V očích měl napsané, že o tom, jak na ostatní působí, moc dobře ví a to mu dodávalo i trošku povýšenosti a arogance. Jo, jako dělaný pro Volterru, vážně jsem nechápala, co tu ještě dělám. Došla jsem k Patrisovi a jen krátce mu koukla do očí, jeho koutek povyskočil do malého úsměvu. Bože, byl okouzlující. Tyhle moje myšlenky přerušil Aro, který se postavil.

„Vítejte, jak vidíte, tady před námi stojí krásný pár, ze kterého se stanou mocní manželé, kteří budou sloužit mně." Ukázal na sebe Aro a došel k nám, se svým typickým šíleným úsměvem se na nás podíval, vzal nás za ruce a ty nám spojil.

„Dokonalé, svatba bude velkolepá, zítra se začnou sjíždět hosté, všechno je připraveno. Doufám, že zítřejší den využijete k poznání toho druhého. Prosím Patrisi," ukázal na něj a znovu si sedl na svůj trůn. Patris neváhal, pustil mou ruku, rozhlédl se, pak spočinul jeho zrak na mně. Zastavil se mi dech.

„Alice, má drahá, tohle všechno se stalo bez toho, abys mohla vyjádřit svůj názor. Nevybrala sis mě dobrovolně. Přesto doufám, že se mnou budeš šťastná," řekl skoro tak velkolepě jako Aro. Pak si přede mě klekl a já jen udivením koukala.

„Nepožádal jsem tě o ruku tak, jak se sluší, přesto prosím přijmi ode mě tento prsten." Bez váhání vzal mou ruku a navlékl na ni prsten, pak se postavil. V tu chvíli se Aro zachechtal, jako by úplně zešílel, a začal tleskat na celý sál. S ním začali tleskat i ostatní a Patris se ke mně naklonil a líbnul mě na tvář. 

„Doufám, že se těšíš na náš společný život, jestli ne, radil bych ti, abys začala, nic jiného tě nečeká." Šeptl mi Patris do ucha, než se úplně odtáhl, a podíval se na mě varovným pohledem. V tu chvíli už to nebyl ten vznešený upír, jeho hlas, když šeptal… Zatočila se mi hlava a zmocnil se mě strach. Vůbec jsem netušila, co to mělo všechno znamenat. 

Ještě hodnou chvíli jsme tam stáli a poslouchali kecy Caia a Marca, bylo zvykem, aby i oni vyjádřili svůj názor. Pak nás Aro dovedl do své pracovny. Posadili jsme se do křesel a čekali.

„Tak, ohledně zítřka…" začal mluvit Aro o svatbě a v tu chvíli jsem vypnula. V hlavě jsem měla jen Patrisovo varování. Hlava mi třeštila, jako by měla přijít vize. Už se mi zatmělo před očima a najednou… nic. Žádná vize, jako by jí něco bránilo. Prostě jsem to nechápala a ani se nesnažila. Jen jsem se snažila přežít dnešní den.

Když na nás Aro vychrlil všechno, co chtěl, pustil nás. Bez ohlédnutí jsem šla do svého pokoje a lehla jsi. Pořád se mi točila hlava, vize, vize, tohle se mi stává, než přijde vize. Ale nic, moje vidění nikde. Byla jsem nervózní a vyčerpaná. Něco nebylo správě! Přetočila jsem se na břicho a koukala na prsten na své ruce. Omyl, nic nebylo správně. Ten prsten, byl krásný a určitě byl drahý. Ale byl tak neosobní, strohý. Uchechtla jsem se, jaký jiný by mohl být, když mě nezná. Znovu mě rozbolela hlava, lehla jsem si na záda a začala pravidelně dýchat. Snažila jsem se uvolnit a umožnit tak vidění. Bylo to tu, zastřel se mi zrak a uviděla jsem… Ozvalo se zaklepání na dveře. S ním bylo soustředění pryč a tepavá bolest hlavy se vrátila.

„Neruším?" vešel do mého pokoje Patris a zavřel za sebou dveře.

„Rušíš," odpověděla jsem bez váhání a sedla jsem si na posteli do tureckého sedu.

„Tak to mě mrzí," řekl, ale v jeho obličeji nebyla lítosti ani stopa. Bez zeptání se posadil na kraj postele. Reflexivně jsem se odtáhla, Patris se jen zachcechtal a podíval se mi do očí.

„Nemusíš se mně bát, přišel jsem, jak radil Aro, abychom se trochu poznali," pohladil mě po hřbetě ruky. Začala jsem přerývaně dýchat.

„No tak začni, povídej, nic o tobě nevím," šeptla jsem.

„Dámy první," usmál se. Přesně tohle jsem čekala, bude tu se mnou trčet, ale já se o něm stejně nic nedozvím.

„Co chceš vědět?" zeptala jsem se monotónním hlasem.

„Všechno, celý tvůj život," usmál se a začal mi konečky prstů jezdit po ruce. Nevydržela jsem, bleskově jsem vystřelila z postele a začala přecházet po místnosti sem a tam.

„Není co, ze svého života před proměnou si nic nepamatuji, nevím, kdo mě proměnil, pamatuji si jen život krátce po proměně a život tady, ve Volteře a o tom není co říct." Pořád jsem přecházela po pokoji. Chuť utéct byla ještě větší, nedalo se to snést.

„I to málo je pro mě důležité, jen mluv," rukou poklepal na postel. Poraženě jsem si tedy sedla a koukla na Patrise.

„Proměnili mě, když mi bylo 19, bylo to v Biloxi, takže nejspíš pocházím někde z té oblasti. Nebo aspoň, když jsem se probudila, byla jsem tam.  Nevěděla jsem, co dělám, zabíjela jsem, vůbec jsem nevěděla, co se mnou je. A k tomu moje vize, myslela jsem, že jsem blázen. Nechávala jsem za sebou stopy, mrtvoly. To nemohlo zůstat ze strany Volturiů bez odezvy. Přišli si pro mě, věděla jsem, že přijdou. Viděla jsem to. Když přišli, já... prosila je, slibovala, že už se to nestane v poslední chvíli, jsem jim ze zoufalství začala vykládat o mých viděních. A to mě zachránilo. Dovedli mě sem, do Volterry. A když Aro zjistil, co umím… Od té doby, jsem nikde nebyla, jen tady, na to si mně Aro moc cení, bojí se, že by o mě mohl přijít." Začali mě pálit oči, odvrátila jsem se od Patrise a koukala do zdi.

„Máš úžasný dar, jak je ale možné, že si neviděla, co bude Aro požadovat za můj rok svobody?" Teď už se ptal se zájem v hlase.

„Vize přicházejí, jen když padne rozhodnutí a Aro sám do poslední chvíle nevěděl, jak to bude. Vlastně tě vůbec neměl v úmyslu pustit, pokud bys odmítl, radši by tě zabil. Nedopustil by, aby ses přidal k jinému klanu. Ale nejvíc by mě zajímalo proč. Jaký je tvůj dar?" zeptala jsem se s neskrývanou zvědavostí.

„Hosté už začínají přijíždět a na povídání máme ještě zítřek. Teď by sis měla odpočinout." S těmihle slovy odešel. Zoufale jsem začala pobíhat po pokoji, upravila jsem tlusté závěsy v oknech, narovnala deku na posteli, urovnávala jsem knihy v polici a… Byla tu, vize, byla zrnitá, nepřesná, jako špatně naladěná televize. Viděla jsem obrys, obrys muže. Toho nejkrásnějšího muže, kterého jsem kdy viděla. Seděl, někde seděl a… Konec. Vize byla pryč a já se složila na zem. Nevím, jak dlouho, ale seděla jsem bez dechu na podlaze a nemohla se vzpamatovat. Potřebovala jsem se probrat, namáhavě jsem vstala a dala jsem si horkou sprchu. Potom jsem si ve starém tričku vlezla pod deku a přemýšlela. O muži z mé vize. Když jsem na něj znovu pomyslela, moje staletí zamrzlé srdce najednou chtělo vyskočit z mé hrudi. A najednou jsem chtěla být kdekoliv, dokonce i ve Volteře na své svatbě s Patrisem. Jen když tam bude on. A já cítila, že je blízko. Vstala jsem a došla k oknu, odhrnula tlusté závěsy a jen tam tiše stála. Chtěla jsem běžet, tak dlouho, než bych ho nenašla.

 Tak co? Nevím, jestli jsem vůbec zaujala, ale snad jo. :)

Autor: Barisek96 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ne, už nechci být Volturiová! 2. kapitola: