Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 7. kapitola

18.12.2010 (14:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6890×

7. kapitola

Písnička

Druhý den ráno jsem se probrala pět minut před zvoněním budíku, což je u mě snad poprvé. A také, což je ještě více zvláštní, jsem už po hodně dlouhé době vstala s dobrou náladou. V koupelně jsem udělala ranní hygienu a zcivilizovala se. Když jsem vypadala jakž takž normálně, oblékla jsem se, popadla věci do školy a šla se nasnídat.

„Dobré, tati,“ pozdravila jsem tátu a udělala si rohlík s džemem. Z lednice jsem si vyndala džus, nalila do skleničky a s celou snídání se posadila k tátovi. Ten překvapeně odložil noviny a díval se na mě jako na UFO.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho s plnou pusou.

„Ne, nic,“ odtrhl ode mě pohled a zase se začetl do denních novin. No, radši jsem to neřešila, dojedla snídani, talíř se skleničkou dala do dřezu, rozloučila se s tátou a vyjela do školy. Dnes mají přijít ti noví žáci a musím přiznat, že jsem na ně doopravdy zvědavá.

V náklaďáčku jsem si pustila rádio, což jsem ještě nikdy neudělala a za dobré nálady dojela do školy. Na parkovišti na mě čekala Ang a proto, když jsem vystoupila, mě hned objala. Obětí jsem ji opětovala a poté ji pozdravila, tak jako ona mě.

„Že ty se těšíš na ty nový?“ ptala se mě potutelně.

„Trochu,“ přiznala jsem se. Chvíli jsme si povídaly o té knize, kterou jsem si včera po internetu objednala, ale pak svůj pohled přesměrovala někam za mě a ztichla.

„No, páni, taková auta nemají ani Kirsten a spol,“ řekla obdivně a já se otočila za sebe. Pohled mi padnul na dvě drahá auta, která si to mířila na školní parkoviště nepovolenou rychlostí. Překvapením jsem zamrkala a auta si pozorně prohlédla, jenže jakmile mi došlo co je to za auta, ztuhla jsem. Ne, to nemůže být možné, to nejde. Byl to Jeep a Volvo, stříbrné a přesně tyhle auta měli Cullenovi. A je až moc málo pravděpodobné, že by to byla náhoda. Ztuhle jsem auta pozorovala, jak zastavují a otevírají se dveře.

„Panebože,“ zašeptala jsem a zakryla si ústa rukama.

„To není možné,“ mumlala jsem si pro sebe a pořád zírala na pět dokonalých postav vystupujících z aut.

„Bello, co se děje?“ ptala se mě Ang, jenže já jí nedokázala odpovědět, protože jsem pořád hypnotizovala mé nejmilovanější osoby v mém životě, tedy hlavně jednu.

„Bello!“ třásla mi rameny Ang, ale já se jí vytrhla a plnou rychlostí se rozběhla k Edwardovi.

„Edwarde!“ zakřičela jsem z plných plic a pořád běžela svou nejrychlejší rychlostí k němu. Spousta lidí se po mě otočilo, ale mě to bylo naprosto jedno.

„Edwarde!“ zakřičela jsem znova a on si konečně uvědomil, že na něj někdo volá, ale nevěděl kdo.

„Edwarde!“ pořád se otáčel a hledal původce vykřikování jeho jména, když jeho pohled konečně spočinul na mě. V tu chvíli vykulil oči a díval se na mě, jako bych byla jen přízrak. Rukama si promnul oči, ale když je znova otevřel a já u něj byla čím dál tím blíže, jeho rty se začali roztahovat do neodolatelného úsměvu, který jsem na něm tak milovala.

„Edwarde!“ vykřikla jsem na něj znova usměvavě, a jakmile jsem k němu doběhla, plnou rychlostí jsem na něj skočila. Naštěstí stihnul roztáhnout náruč a tak jsem přistála v jeho tvrdém objetí. Ruce jsem mu pevně obmotala kolem krku a nohy kolem pasu. Tiskla jsem se na něj, jak nejvíce jsem dokázala a hlavu si položila na jeho rameno a přitiskla ke krku.

„Edwarde,“ opakovala jsem pořád a objímala ho, co mi síly stačily.

„Bells,“ zašeptal a když jsem zvedla hlavu a zaklesli jsme se do sebe pohledem, jeho úsměv se roztáhl tak moc, až mu blýskly zuby a šťastně se se mnou začal točit do kolečka. Sice se mi po chvilce točení dělalo blbě, ale vůbec mi to nevadilo. Naštěstí si všiml, že začínám zelenat, tak se zastavil, ale z náruče nepouštěl, ba naopak, ještě více mě objal.

„Edwarde,“ vzlykla jsem štěstím a začaly mi téct slzy, ale tentokrát nebyly ze smutku. Jednu ruku jsem sundala z jeho krku a pohladila ho s ní po jeho dokonalé tváři. Na své kůži jsem pocítila ten tak známý chlad a můj obličej začal zdobit nejšťastnější úsměv. Obličejem jsem se přiblížila k jeho a dotkla se svou tváří tou jeho. Tulila jsem se k němu a přitom ho pusinkovala na tvář znova a znova a znova a znova. Myslela jsem si, že to bude, jako když jsem byla malá a on se bude smát, jenže tentokrát mě začali lechtat motýlci v břiše a moje tváře automaticky zčervenaly, ani nevím proč a on jen ztuhle stál.

„Bello, princezno moje malá,“ šeptal mi šťastně Edward do ucha a jednou rukou držel za zadeček a druhou mě hladil po hlavě. Ale jakmile mi došlo, že se dotýká mého zadečku, zčervenala jsem ještě více. Co se to se mnou sakra děje?!

„Edwarde, co tady děláte?“ zeptala jsem se ho z jeho náruče. Navzájem jsme se topili v očích a já neodolala a znovu jsem ho dlaní pohladila po jeho dokonalé tváři. On si hlavu ještě více opřel o mou dlaň a já už nemohla být šťastnější.

„No, v minulém městě jsme už byli dlouho a tak jsme se odstěhovali sem, ale co ty tady děláš?“ zeptal se naopak on mě. Jakmile jsem si ale vybavila důvod stěhování, do očí se mi samovolně nahrnuli slzy. Tatínek s maminkou měli dohromady pohádkový plat, jenže když na to táta byl sám, začal si hledat práci s větší výplatou. Tehdy narazil na městečko Forks, kde sháněli nového šerifa místní policie. V Kanadě byl jen obyčejný policajt a tak toto bylo podstatně mnohokrát lepší místo i plat.

„Bello, co se stalo?“ pohladil mě po tváři, když uviděl mé oči naplňující se slzami. Já se hlavou tiskla k jeho dlani na mé tváři a zavřela oči.

„Edwarde, mohla bych po škole k vám? Vše bych vysvětlila. Tady se mi to totiž moc rozebírat nechce.“

„Bello, ty k nám nemůžeš, ty tam musíš. Musíš nám říct, co se za ty roky, co jsme se neviděli, stalo,“ zasmál se a já také. Slzy se mi konečně podařilo zahnat a tak jsem znovu otevřela oči. Ty dvě zlaté studánky mě zase pohltily a já se nedokázala na nic jiného soustředit.

„Stýskalo se mi, strašně moc,“ zamumlala jsem.

“Mě také, Bell, ani nevíš jak. Jsi můj život a být od tebe odloučený, bylo jako by mi každý den do srdce zabodávali milióny nožů.“ Znova jsem se k němu přitulila a hlavu si položila mezi jeho krk a rameno, když v tom se ozvalo dívčí odkašlání a pro mě dost známé.

„Alice!“ zakřičela jsem šťastně, Edward mě pustil ze své náruče a já objala svoji nejlepší kamarádku.

„Bello,“ zasmála se šťastně a navzájem jsme se objímaly. Když jsme tam stály v objetí už pár minut, odtáhla jsem se od ní.

„Bello, můžeš mi vysvětlit, jak to vypadáš? A co to máš na sobě?“ valila na mě oči.

„Já…“ nevěděla jsem co říct, když v tom se zarazila a její pohled spočinul do prázdna. Pokaždé, když takhle vypadala, měla vizi. Ale trvala strašně malou chvilku, asi patnáct vteřin a pak se na mě jen smutně usmála a už nic neřekla. Asi právě viděla, co jí řeknu u nich doma. Chtěla jsem ještě něco říct, když v tom jsem se ocitla několik centimetrů nad zemí a upevněna v medvědím objetí.

„Emmette,“ zavýskala jsem šťastně a objala ho.

„Páni, Bells, ty už mě konečně dokážeš obejmout,“ smál se a já také. Když jsem byla ještě malá a on mě objímal, měla jsem moc krátké ruce, abych je za jeho krkem spojila. Hold jsem byla prcek a bohužel mi to vydrželo i dodnes, jelikož měřím 161 centimetrů.

„To víš, už jsem vyrostla,“ blýskla jsem po něm úsměv.

„To je vidět, vyrostla z tebe kočka. Doufám, že si pořád pamatuješ mou přednášku ohledně chlapců. Jestli chceš, mohu ti ji zopakovat, protože když vidím tvá prsa a zadek, kluci se na tebe musí lepit,“ mluvil naprosto vážně a já rudla čím dál tím víc. Ano, moc dobře si pamatuji tu jeho přednášku, protože na ni opravdu nejde zapomenout i když mi ji říkal v šesti. Vlastně, ta přednáška vznikla díky klukovi Tonymu, který se mnou byl na základce ve třídě a pořád za mnou dolejzal. Líbila jsem se mu a Emmett mi udělal přednášku o tom, že muckání, osahávání a kousání mám dovolené, až mi Emmett dotyčného schválí a Tony se mu tenkrát moc nelíbil. Když mi to tehdy říkal, byla jsem rudá až na zadku. Pak si také pamatuji tu srandovnější část, jak ho Edward a Esme s vařečkou v ruce kvůli té přednášce, honí po celém domě. I teď, když jsem si na ni vzpomněla, jsem rudá, až vy víte kde.

„Moc dobře si ji pamatuji, Emme,“ zamumlala jsem. Emmett se na mě jen culil a pak mě zase postavil na zem.

„Rose,“ řekla jsem šťastně a přitulila se i jí do náruče. Byla to taková moje třetí mamka. Vím, jak moc toužila po miminku a já jsem jí to miminko, dá se říct, nahradila sebou.

„Bello,“ zamumlala a objala mě. No a nakonec jsem se objala i s posledním členem dětí v Cullenovic rodince.

„Jaspere,“ usmála jsem se na něho a také jo objala.

„Bello,“ oplatil mi úsměv a objetí opětoval. Po chvilce objímání jsem se zase spokojeně přitulila k Edwardovi, když v tom jsem si vzpomněla na Ange.

„Počkej chvilku,“ řekla jsem Edwardovi, vytrhla se mu a doběhla k Ang.

„Pojď, někoho ti chci představit,“ popadla jsem ji za ruku a táhla ke Cullenovým. Naštěstí jsem o nich nikdy před ní nemluvila a tak vůbec neví, kdo jsou.

„Ange, tohle jsou Cullenovi, mí kamarádi z dětství,“ mrkla jsem na ně a oni se na mě naopak usmáli.

„No a tohle je Angela Weberová, má kamarádka,“ představila jsem ji Cullenům. Všichni si s ní potřásli rukou a já se zase samozřejmě přitulila k Edwardovi.

„Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě, protože za minutu zvoní,“ oznámila nám Alice. Ange jsem řekla, že půjdu Cullenovým ukázat kancelář a tak šla napřed. Přitulená k Edwardovi jsem šla po parkovišti a snažila se nemyslet na ty všechny pohledy, co mě pozorovaly. Edward samozřejmě vycítil moji nejistotu a tak mě ještě více objal. Už jsme byli skoro u vchodu do školy, když nám cestu zatarasila Kirsten se svými nohsledkami. Vraždila mě pohledem a na Edwarda se sladce usmívala. Jo, tak o to jí jde. O Edwardovi si ale může nechat leda tak zdát.

„Ahoj, já jsem Kirsten. Omlouvám se tady za tu holku,“ začala a popošla až k nám. Hrubě mě chytla za paži a skoro až nadlidskou silou mě vytrhla z Edwardova objetí. Odstrčila mě a sama se přitulila k Edwardovi. „Je to taková ta chudinka, která se snaží o nemožné,“ zachichotala se, „ale neboj, ono ji to přejde. Jo, a jestli chceš, mohu tě provést po škole, určitě se tu nevyznáš,“ mrkala na něj jak mrkací panenka. Ale jak jsem poznala, její slova ho čím dál tím víc rozčilovala, až vybuchl vzteky. No a představte si, když vybuchne vzteky upír. Popadl Kirsten hrubě za paže, určitě tam bude mít velké modřiny od jeho stisku a začal s ní třást.

„Tak tos neměla říkat. Ještě jednou se k Belle budeš takhle chovat, tak si mě nepřej. A pokud si o ni pomyslíš jen sebekřivější slovíčko a věř, že to poznám, budeš mít hodně velký malér. Takže si to zapiš za uši a vypadni,“ odstrčil ji a ona ztratila rovnováhu a padala. Kdyby za ní nestáli Jessica s Laurent, určitě by už seděla na tom jejím přepychovým zadečku. Začala jsem se smát nad jejím výrazem a celá rozesmátá jsem s Edwardem po boku pokračovala do školy.

„Můžeš mi laskavě říct, co to bylo za slepici?“ zeptal se mě a bylo vidět, že má co dělat, aby nezavrčel to slovo „slepice“. Ale musím uznat, že se k ní náramně hodí.

„Smetánka naší školy,“ odpověděla jsem. Edward jen zakroutil hlavou a dál se o tomto tématu nebavil. Všichni jsme došli ke kanceláři a já na ně počkala na chodbě. Mezi tím, co tam vyřizovali papírování, já se utápěla v myšlenkách, co bude dál. Zase tu budou čtyři roky a pak mě opustí? Vím, že po druhé už bych to neunesla. Jsem strašně moc ráda, že tu jsou, ale zároveň se strašně bojím. Z myšlenek mě vytrhla Edwardova dlaň na mé tváři.

„Děje se něco?“ ptal se mě něžně. Jen jsem zakroutila hlavou a svou dlaní přiryla tu jeho na mé tváři. Pak se ale ozvalo zvonění, což mě naprosto probralo.

„Co máte za předměty?“

„Já mám teď dějepis,“ koukl se do rozvrhu Edward a já se na to okamžitě rozzářila. Mám ho totiž také.

„Já občanku,“ pronesla naštvaně Alice. Zbytek chodil do maturitního ročníku, takže s nimi ve třídě být nemůžeme.

„Vy si určitě své třídy najdete, že?“ mrkla jsem na zbytek a s Edwardem se vydala do učebny dějepisu. Tam už na mě čekala Ange a v tu chvíli nastalo dilema. Mám si sednout s Edwardem a Angelu nechat samotnou, nebo si mám sednout k ní, tak jako vždy a Edwarda nechat samotného? Ach jo, nechci nechat Ange samotnou, ale od Edwarda se už prostě nehnu.

„Ange, nevadí, když si sednu s Edwardem?“ zeptala jsem se jí.

„Jistě že ne,“ usmála se na mě a já byla ráda, že mám tak úžasnou kamarádku. S Edwardem jsme si sedli do poslední lavice za Ang a mohli si tak mezi sebou všichni tří povídat. Jenže až moc brzy zazvonilo a my jsme museli ztichnout, protože do třídy vešel učitel.

„Dobrý den, studenti. Jak už jste určitě všichni zaznamenali, přibyl nám jeden nový student. Prosím, pane Cullene, mohl byste se třídě představit?“ pronesl učitel dějepisu, pan Roberts.

„Jistě, pane Robertsi,“ vstal Edward a začal ve svém představování. „Jmenuji se Edward Cullen, je mi osmnáct let a se svojí rodinou jsem se přistěhoval z Aljašky. Mám dvě sestry a dva bratry, z toho jedna má sestra chodí do stejného ročníku a zbytek sourozenců do maturitního ročníku,“ zakončil svůj proslov a zase si sedl.

„Děkuji, pane Cullene. Podle záznamů z vaší minulé školy, byste neměl mít problém s probíranou látkou. Ale kdybyste jen něco potřeboval, klidně se na mne obraťte.“ Začal pan Roberts s dnešní látkou, svůj pohled jsem stočila k Edwardovu. Propalovali jsme se navzájem pohledem a Edward si mě ještě ke všemu přitáhl k sobě. Židle, na kterých jsme seděli, se hranami dotýkaly, takže už k sobě více nešly. Rukou mě objal a já se pohodlně opřela o jeho tělo. Pohled na nás musel být vskutku impozantní. Ten nejnádhernější kluk v celé galaxii se lepí k holce, která vypadá jako ta největší šmudla, ale stejně jsou oba šťastní. Uchechtla jsem se nad svými myšlenkami. Edward se na mě zamračil a pohledem mě přímo prosil, abych mu řekla, proč jsem se uchechtla. Já jsem ale už od malinka umanutá holka a tak jsem jen zakroutila hlavou a snažila se poslouchat výklad učitele.

Hodina utekla raz dva a já se musela s Edwardem bohužel rozloučit, jelikož on měl angličtinu a já matematiku. Naštěstí se mou útěchou stala Alice, jelikož jsme měly hodinu spolu. Ange, měla zase zeměpis, takže se s námi rozloučila a odešla do své třídy. Já se s Alice vydala do učebny matematiky a spolu si sedly do poslední lavice. Celá mužská část ve třídě začala slintat a přitom na Alice házeli tázavé pohledy, proč se s takovou obludkou, jakou jsem já, přátelí. Ona je ale okázale ignorovala a s úsměvem na rtech si se mnou dál povídala.

Bohužel zase až moc rychle zazvonilo a přišla učitelka matematiky, slečna Frydmenová. Je to má nejoblíbenější učitelka, protože mě moc dobře chápe a s učivem mi pomáhá doučováním, takže z matiky mám vždy nejlepší známky. Vše se opakovalo jako první hodinu a tak se i Alice představila. Po zbytek vyučování jsem dávala pozor, ale někdy jsem nějaké to slovíčko se svojí sousedkou prohodila. Zvonek se zase ozval nějak brzy a tak jsem vyrazila na svoji další hodinu.

Všechny mé hodiny jsem měla vždy buď s Edwardem, nebo Alice. Byla jsem ale šťastná, že více jsem jich měla s Edwardem. Ale bylo mi líto Ang. Vůbec jsem si ji za dopoledne nevšímala, a i když mi dávala najevo, že jí to nevadí, měla jsem černé svědomí. Na obědě jsem si samozřejmě sedla s Cullenovými a Ange si k nám přisedla. Oběd jsem si nekupovala, jelikož mi ho pět táců s jídlem, které nikdo jíst nebude, nahradil. Pokaždé jsem si uždibla z jednoho tácu kousek, když se Ange nedívala. Pak to vypadalo, jako že já hlad nemám a Cullenovi jídlo snědli. Doopravdy skvělá hra na lidi.

Dnes jsem odpolední vyučování neměla a tak jsem hned po škole vyrazila ke Cullenům domů, kde se jim budu muset přiznat, že máma umřela.

Doufám, že se vám kapča líbila a že se těšíte na další. xD Až tu budu mít 30 komentíků, což určitě  není problém, jelikož už je jich i více, přibude další. Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 7. kapitola: