Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 4. kapitola

01.12.2010 (13:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5178×

4. kapitola

Už je to měsíc, co jsem Bellu zachránil. Ten nejkrásnější měsíc, co jsem ve svém životě nebo spíše existenci zažil, protože od té doby, kdy se vídám s tím andílkem, se cítím zase jako člověk. Pokaždé, když jsem s Bellou, ovládají mě lidské emoce, které jsem už dlouho nezažil. Vlastně ani ještě jako člověk jsem je nezažil. Je to pro mě naprosto nové a nepoznané. Ta malá princezna mě dočista očarovala a já už se od ní nedokážu vzdálit. A to je právě to, co nedokážu pochopit. Je pravda, že mám upíří mozek, který si pamatuje vše, ale ať se snažím, jak chci, nedokážu přijít na to, co vlastně k Belle cítím. Je na tom zvláštní také to, že se mě nebojí. Myšlenky jí sice nedokážu číst, ale kdyby se mě bála, chovala by se jinak.

Vzniklo nám silné pouto, za které jsem strašně rád, ale i se toho bojím. Kdyby to pouto bylo pouze z mé strany, bylo by to v pořádku, jelikož by se pak tolik netrápila, když ji budu muset opustit. Ale vidím a i cítím, že to pouto ke mně cítí také. Moje radost, její radost, můj strach, její strach. Vše, co cítím já nebo ona, pociťuje ten druhý a to mě právě trápí. Bella je člověk a já ji nesmím zasahovat do budoucnosti. Ona jednou vyroste, bude mít manžela, děti a v tom jí nesmím bránit. Navíc já a moje rodina nestárneme a budeme se muset tak za čtyři roky odstěhovat a mám strach, že to Bella nezvládne. Já jsem dost silný na to, abych to zvládnul, i když budu zevnitř umírat bolestí, ale ona, ten malý andílek s tou nejčistší duší… Nesmím na to myslet. Musím žít přítomností a ne budoucností.

Ještě mě ale trápí jedna věc. Moje rodina se se Swanovic rodinou seznámila a bereme se už jako známí. Ale podle myšlenek jsem zjistil, že nás začínají podezírat z toho, že nejsme lidé. Všimli si totiž našich rozdílů od lidí, jako třeba: chladná kůže, nepřirozená barva očí, u jídla se vždy ksichtíme, i když se to snažíme zamaskovat… Prostě zjistili, že nejsme normální. Ale úplně nejzajímavější na tom je to, že se nás vůbec nebojí. Klidně mě nechávají dál se stýkat s Bellou a oni se chovají, jako by to vůbec nic nebylo.

Řekl jsem to samozřejmě rodině a všichni jsme se shodli na tom, že bychom jim to měli říct. Mají právo to vědět a hlavně to, co se tehdy doopravdy stalo na louce. Proto Esme vymyslela, že celou Swanovic rodinu pozveme k nám na večeři a tam jim řekneme pravdu.

Je půl jedné odpoledne a já si to právě mířím k Belle domů. Dnes je všechny pozvu k nám na večeři, kde jim chceme říci, že jsme upíři. Své Volvo jsem zaparkoval před domem a šel ke dveřím. Zazvonil jsem a ani ne po třech vteřinách mi otevřela usměvavá Bella se dvěma culíky na hlavě. Vypadala strašně roztomile, a když mě ještě popadla za ruku a snažila odtáhnout do domu, byla ještě kouzelnější.

„Ahoj princezno,“ pozdravil jsem toho malého ďáblíka.

„Ahoj Edwarde.“ Bella mě odtáhla dovnitř a zavřela za námi dveře. Sundal jsem si bundu a pověsil na věšák, když v tom do předsíně přišla Renée.

„Ahoj Edwarde, tak kam máte namířeno dneska?“ zeptala se mě s úsměvem a přitom utírala skleničku. Zřejmě myla nádobí.

„No, napadlo mě, že bych mohl vzít Bellu do Port Angeles do cukrárny. Co ty na to?“ otočil jsem se na Bellu.

„Jo, jo, já chci do cukrárny,“ začala radostně poskakovat a tleskat ručičkama.

„Tak si to tam užijte. A nezapomeňte, do šesti doma,“ upozornila nás Renée jako vždy.

„ Vlastně, Renée, dnes tu nejsem jen kvůli Belle, ale také proto, abych tebe a Charlieho pozval dnes večer k nám na večeři. Esme s Carlislem by byli moc rádi, kdybyste přišli.“

„Moc rádi přijdeme. Charlie končí v pět, takže v půl sedmé by to vyhovovalo?“

„Jistě, to bude akorát.“

„Edwarde, já už chci do té cukrárny,“ ozvala se Bella.

„Jasně, tak se jdi obléknout, já počkám tady, ano?“

„Jasně,“ zaradovala se a blesku rychle utekla k sobě do pokoje. Renée nad Bellou jen s úsměvem zakroutila hlavou a šla domýt nádobí. Čekal jsem asi tak tři minuty, než ke mně přiběhla oblečená Bella a s úsměvem mě táhla ven.

„Ještě se snad rozloučíš s mamkou, ne?“

„Jasně, jasně,“ zakroutila hlavou a odtáhla mě do kuchyně.

„Ahoj mamí,“ objala Renée a pak zase přišla ke mně a chytla mě za ruku.

„Nashle Renée,“ rozloučil jsem se s ní i já a pak už jsme s Bellou vyšli ven. V autě jsem ji připásal na místo spolujezdce, a pak už jsem si jen sedl na místo řidiče a vyjel do cukrárny v Port Angeles.

„Edwarde, já s maminkou a tatínkem půjdu dnes k vám na večeři?“ zeptala se mě v autě.

„Ano, ale má to i svůj důvod.“

„A vy budete jíst?“

„Bohužel ano,“ zašklebil jsem se a Bella se zasmála.

„Bell, ale teď vážně. Víš, že tvým rodičům dokážu číst myšlenky a právě proto jsem zjistil, že už nějakou dobu mě a mou rodinu podezírají z toho, že nejsme lidé. A tak jsme vás na dnešní večer pozvali, kdy tvým rodičům řekneme pravdu o tom, kdo jsme,“ řekl jsem jí vážně.

„Takže už jim nebudu muset lhát?“ ptala se mě šťastně.

„Ne, už ne,“ usmál jsem se na ni.

„Už se strašně těším. Bude tam i Alice, Emmett, Jasper a Rose?“

„Ano, budeme tam všichni.“ Bella si totiž strašně oblíbila mé sourozence. Když jsem Bellu poprvé přivedl k nám, všichni si ji okamžitě zamilovali, stejně jako ona je. Blbne s nimi, a když navíc ví, co jsme, nemusíme nic předstírat. Strašně ráda dělá skopičiny s Emmettem, s Jasperem si vždy hraje nějakou logickou hru a s Alice a Rose si hrají s Barbie, kterých teď máme doma plnou skříň a oblékají je do milióny oblečků, které jsou v té skříni také. Alice to přímo miluje, protože to bere jako školu módy pro nejmenší, a pak až bude větší, bude se umět oblékat podle Alice i sama.

Po zbytek cesty jsme už mlčeli. Když jsme dorazili do Port Angeles, zaparkoval jsem před cukrárnou, vystoupil a odpoutal Bellu. Auto jsem zamkl, vzal Bellu za ruku a spolu jsme se vydali do cukrárny. Jelikož venku byla docela zima, tak jsme si sedli dovnitř.

„Tak, co si dáš? Koktejl, pohár, dort?“ zeptal jsem se Belly, která seděla naproti mně.

„Ehmm… pohár, ovocný,“ vypálila na mě odpověď a přitom si olízla jazýčkem rty.

„Dobře,“ zasmál jsem se a čekal, než k nám přijde obsluha.

„Co si dáte?“ ptala se mě koketně asi sedmnáctiletá holka, která tu dělala obsluhu.

„Jeden ovocný pohár a latté,“ odpověděl jsem bez špetky zájmu o ni.

„Za chvilku to tu máte,“ mrkla na mě a odešla chůzí, kterou jsem pojmenoval děvka.

„Edwarde, proč na tebe ta paní mrkala?“ ptala se mě se zájmem Bella.

„Asi jsem se jí líbil,“ odpověděl jsem popravdě.

„A tobě se líbila?“

„Ne, jediná dívka, která se mi líbí a mám ji nadevše rád, jsi a navždy budeš ty,“ řekl jsem oddaně.

„Já tě mám také ráda.“ Bella sesedla z lavice a přelezla si ke mně na klín a přitulila. Pevně, ale opatrně jsem ji objal a políbil do jejích kaštanových vlásků.

„Jsi můj život,“ pošeptal jsem jí do ouška a jako odpověď se mi dostavilo ještě silnější objetí. Po chvilce jsem ji pustil a ona mi jen seděla na klíně a prohlížela si lístek s koktejly a poháry.

„Tady to máte,“ položila obsluha naši objednávku na stůl a přitom se se svým výstřihem vrtěla přímo před mýma očima.

„Je, ty jsi ale krásna holčička, jak pak se jmenuješ?“ začala cukrovat na Bellu s úmyslem mě přes ni sbalit.

„S cizími lidmi se nebavím,“ odsekla ji Bella. Pohledem přitom propalovala obraz na zdi a ujídala zmrzlinový pohár.

„Ale já nejsem cizí,“ pokračovala.

„Můžete nás laskavě přestat obtěžovat? Jděte si dělat svoji práci, u pultu na vás čekají dost netrpěliví zákazníci,“ zavrčel jsem na ni a ona s odfrknutím odešla. Bella se na mě otočila a šibalsky zamrkala. Já jsem se jen usmál a pak svůj pohled stočil na mé latté. Fuj, to bude zase hnus.

V cukrárně jsme byli ještě půl hodinky a potom jsme se šli projít po Port Angeles. Belle se v jednom hračkářství zalíbila jedna Barbie, a tak jsem jí ji s radostí koupil. Strašně rád jí totiž něco kupuji a rozmazluji ji. Když už byl čas se vrátit domů, došli jsme k autu a vyjeli zpátky do Forks.

„Tak se uvidíme večer,“ loučil jsem se s Bellou, Renée i Charliem, který už byl z práce doma.

„Jistě, tak ahoj Edwarde,“ rozloučil se se mnou Charlie.

„Zatím Edwarde,“ rozloučila se se mnou i Renée.

„Ahoj Edwarde,“ poslední byla Bella, která ke mně natáhla ruce. Vzal jsem si ji tedy do náruče a líbl na líčko. Poté jsem ji pustil a odjel domů.

„Za pět minut tu budou,“ obeznámila nás Alice. Všichni jsme se ještě doupravili naše už tak dokonalé oblečení a pak jen pozorně vyhlíželi naše blízké, Swanovi.

„Charlie, Renée, Bello, vítejte,“ přivítal je jako vždy Carlisle a pozval dovnitř.

„Moc děkujeme,“ usmála se na něj Renée a nechala si políbit ruku, stejně jako Esme od Charlieho. Po uvítání jsme se všichni přesunuli do jídelny, kde nám začala Esme servírovat jídlo.

„Bylo to vynikající, Esme, jako vždy,“ libovala si Renée, stejně jako Charlie s Bellou. My jsme se jen ještě vzpamatovávali z toho hnusu, co jsme jedli. Jak jsem si všiml, Bella nás po celou tu dobu pozorně sledovala, a i když si toho Charlie s Renée nevšimli, pořád po nás házela škodolibé úsměvy, mrška jedna.

„Pojďme do pokoje, nebudeme přece tady,“ navrhla Esme. Všichni jsme se tedy přesunuli do pokoje, kde jsme se chystali o sobě říct pravdu.

„Charlie, Renée, víte… naše pozvání nebylo bezdůvodné,“ začal Carlisle.

„Jste naši přátelé, bereme vás jako své nepokrevní příbuzné a proto máte právo vědět pravdu,“ vyslovil slova, které byly jedny z nejtěžších, ale ty nejhlavnější teprve následovaly.

„Jakou pravdu?“ ptali se nás zmateně.

„Pravdu o nás, o tom, kdo doopravdy jsme,“ řekl jsem tentokrát já.

„Takže… takže je to pra-pravda?“ zakoktala se Renée.

„Jestli myslíš to, že nejsme lidé, tak ano.“ A bylo to venku.

„A-a-ale, to přeci n-n-n-není možné,“ koktal i Charlie a tisknul si k sobě Bellu.

„Je to pravda, tatí,“ ozvala se a z jeho klína se zvedla a přešla ke mně. Vzal jsem si ji do náruče a spolu jsme pozorovali její rodiče.

„Co jste zač?“ vyslovili unisono. Všichni jsme po sobě nenápadně hodili očkem a pak na jeden dech to vyslovili.

„Upíři,“ vyšlo z nás a oni zalapali po dechu.

„To není možné,“ vykřikl Charlie a vyletěl do stoje.

„Jak… jak je to m-m-možné?“ zeptala se nás Renée.

„Proměnili nás,“ odpověděl Carlisle.

„Ježíši, vždyť zabíjíte lidi!“ vykřikl Charlie a vytrhl mi Bellu z náruče.

„Ne, tatí, pusť mě!“ vykřikla Bella a vykroutila se z jeho náruče. Přeběhla ke mně a schovala se mi za nohy. Já si ji jen pouze zase vzal do náruče a políbil do vlásků. Když to Charlie zpozoroval, chtěl se na mě podle myšlenek okamžitě vrhnout, ale Renée ho chytla za paži a přinutila stát na místě.

„Nevěřím, že jste zlí. Už delší dobu zjišťuji, že jste zvláštní a nechováte se jako lidé, ale na sto procent vím, že nejste zlí. Edwarde, zachránil si mi dceru a už jen toto je důkaz, že jste hodní. Všichni,“ zastala se nás Renée.

„Prosím, věřte nám. My neubližujeme lidem. Nepijeme lidskou krev, ale zvířecí. Říkáme si vegetariáni a lidský život uctíváme. Snažíme se žít jako lidé, i když jimi už nejsme. Tuto existenci jsme si sami nevybrali, ale dá se říct, že nám zachránila životy. Prosím, vyslechněte nás, vše vám rádi vysvětlíme. Jak už řekl Carlisle, jste jako naše rodina. Ne, vy jste naše rodina a máme vás velice rádi, jen nás, prosím, vyslechněte,“ snažila se je uklidnit Esme. Moc si totiž přála, aby to vše vzali v pořádku a my se s nimi dál mohli stýkat.

„Věřte mi, že vím, že jste hodní a rádi vás vyslechneme a navíc bych si chtěla poslechnout vaše příběhy,“ usmála se na nás mile Renée a Charlie už se také uklidnil. Všichni jsme si tedy zase sedli na sedačku a my jim vše vysvětlili. Bella mi mezi tím seděla v klíně a zkoumala moji ruku.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla Renée, když jsme s vyprávěním skončili.

„Jiné slovo bych nepoužil,“ dodal Charlie.

„Je to kouzelné,“ ozvala se po dlouhé chvíli Bella a my jsme na ni všichni upřeli zrak.

„Bells, tys věděla jejich tajemství?“ zeptal se jí Charlie. Bella zvedla svou hlavičku a pohledem se mě ptala, co má odpovědět. Jelikož je velmi všímavá, zaznamenala mé nepatrné pokývnutí hlavy a odpověděla.

„Věděla,“ řekla jako by nic a dál zkoumala mou ruku v těch jejích drobňoučkých ručičkách.

„Ty ses jich nikdy nebála, že?“ nebyla to otázka, ale jen pouhé konstatování jejího otce.

„Ne,“ byla její odpověď.

„Co nám ještě tajíte?“ vypálila na nás Renée a my vykulili oči.

„Co?“ ptala se zaskočeně Esme, ale já přesně věděl, na co naráží.

„V pořádku, Esme. Ví, že to není ještě vše. Slíbili jsme pravdu a tak to dotáhneme do úplného konce,“ pousmál jsem se na Esme.

„Ptáte se, co se tehdy, když se Bella ztratila na louce, stalo? Je sice pravda, že my žijeme jako lidé a pijeme zvířecí krev, ale jsme jedni z mála. Ostatní našeho druhu se živí lidskou krví a určitě víte, co to znamená. V ten den, co byla Bella na louce, se tam potuloval žíznivý upír, který si to mířil do města pro svou oběť, když najednou ucítil Bellinu vůni. Byla pro něj strašným lákadlem, a tak ji začal lovit. V ten den jsem se vydal také na lov, protože jsem už dlouho nebyl. Měl jsem akorát vyhlídnutou pumu, když v tom jsem je ucítil. Bellu i toho upíra a v ten okamžik mi došlo, co se děje. Potom jsem uslyšel jen křik a v tu chvíli jsem začal jednat. Upíra jsem samozřejmě zneškodnil a tím, že jsem Bellu zachránil, jsem si zasloužil její důvěru. Dovedl jsem ji zpátky na louku a zbytek už znáte. Jediné, co bych dodal, je, že když jsem byl u vás poprvé na návštěvě, Bella se dozvěděla mé tajemství, ale to je vše,“ vyklopil jsem na ně zbytek pravdy.

„Panebože,“ zakryla si Renée ústa rukama.

„Bello,“ zašeptala a z ničeho nic se mi vrhla kolem krku.

„Děkuji ti, Edwarde, strašně moc ti děkuji, že jsi ji zachránil,“ vzlykala mi v náručí. Já ji hladil po zádech a utěšoval. Po chvilce se uklidnila a pevně objala Bellu, která byla vtěsněná mezi mnou a Renée.

„Ach, holčičko, když si pomyslím, že by tam Edward nebyl, ach bože,“ mačkala ji ve svém objetí.

„Edwarde, děkuji, že jsi mi zachránil dceru,“ poděkoval mi Charlie. Jen jsem se na něj usmál. Zbytek večera jsme si jen povídali. Charlie s Renée pili víno, my jsme měli ve sklenkách krev a Bella pila džus. Byl to moc příjemný večer.

„Renée, Charlie, takhle nemůžete jet domů. Přespěte u nás. Dáme vám pokoj pro hosty,“ řekl Carlisle, když už byli Swanovi na odchodu.

„To nemusíte, nechceme obtěžovat, už tak jste toho pro nás udělali mnoho,“ odporoval Charlie.

„Ale jděte, nemůžeme vás nechat takhle večer odjet. Prosím, zůstaňte,“ přidala se ke Carlisleovi i Esme.

„Tatí, já chci zůstat s Edwardem,“ udělala Bella na Charlieho štěněčí oči, kterým se nedá odolat.

„Tak dobře,“ souhlasili nakonec.

„A můžu být v pokoji Edwarda?“ zeptala se.

„Jestli mu to nebude vadit, tak ano,“ usmála se na ní Renée.

„Jupí,“ zatleskala šťastně ručičkama a vrhla se mi do náruče. Já ji šťastně objímal a líbl na tvářičku.

Esme tedy připravila pokoj pro hosty a Renée s Charliem se s námi rozloučili a šli spát. Bellu zatím Alice převlékla do pyžámka, které tu měla a já jsem ji šel uložit k sobě do pokoje.

„Sladké sny, sluníčko,“ pohladil jsem Bellu po tvářičce a pořádně zamuchlal do peřinky. Ona se na mě jen usmála a zavřela očička. Sednul jsem si na postel vedle ní a z úst se mi začala řinout neznámá melodie, ke které mi Bella inspirovala. Po pár minutách pobrukování Bella usnula a já po celou noc zůstal vedle ní a hlídal její spánek.

--------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že se vám to líbilo. Ještě jednou se moc omlouvám za zpoždění a předem děkuji za komentíky. Za 20 komentíku tu bude další kapča, slibuji. Simi1918. XD

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 4. kapitola: