Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 3. kapitola

09.11.2010 (13:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5166×

3. kapitola

Edward:

Druhý den po obědě jsem vyjel k Belle. Cesta mi trvala asi tři minuty, protože jsem jel opravdu rychle, ale já si nemohu pomoct. Strašně se na Bellu těším. Je to, jako bych měl jet za svojí sestrou, kterou jsem několik let neviděl. Ano, beru ji jakou mou malou, nemotornou sestřičku.

Zaparkoval jsem před jejím domem a vylezl z auta. Došel jsem ke dveřím, kde jsem zazvonil a v tu chvíli mi Bella otevřela. Musela u těch dveří normálně čekat, protože jinak by mi tak rychle neotevřela. To mi vykouzlilo úsměv na rtech.

„Edwarde,“ vykřikla radostně, a jelikož výš nedosáhla, objala moji nohu. Usmál jsem se ještě více a vzal si ji do náručí. V tom přišla i Renée.

„Ahoj, Edwarde. Jsem ráda, že jsi přišel. Pojď dál,“ pozvala mě. Vešli jsme tedy dovnitř a Renée za mnou zavřela dveře.

„Charlie není doma, protože musel jet na stanici. A já budu muset také za chvíli do práce a tak mě napadlo, jestli budeš chtít, můžete tu zůstat sami,“ navrhla mi.

„Já nevím,“ rozhodoval jsem se. Samozřejmě s Bellou chci být co nejdéle, ale zase jsem v cizím domě a být tu sám jen s Bellou, mi přijde trochu drzé.

„Je to na tobě Edwarde. Jak už jsem jednou řekla, jsme ti neuvěřitelně vděční, že si nám Bellu přivedl zpátky, a proto také víme, že máš určitě dobré srdce a věříme ti. Ale jestli máš svoje plány, tak…“ Nenechal jsem jí to doříct. To, co mi řekla, mě moc potěšilo. Z jejich myšlenek jsem poznal, že to myslí doopravdy upřímně a že mi na sto procent věří.

„Rád zůstanu,“ odpověděl jsem. Renée se na mě usmála a přikývla. Bella se mi začala v náručí kroutit a tak jsem ji postavil na zem. Někam se rozběhla a tak jsem šel za ní. Byla to kuchyně. Bella stála u linky a zadumaně koukala na poličku s plechovkami. Renée šla za námi, a když viděla, kam se Bella kouká, jen s úsměvem zakroutila hlavou a sundala jednu plechovku. Sundala u ní víko a podala Belle.

„Nesněz si to celé. Nech si také něco na příště, ano?“ řekla Belle. Ta jen s plnou pusou sušenek přikývla a došla ke mně. Jednou rukou držela plechovku a druhou chytla mou ruku. Zatahala mi za ni a to bylo znamení, že mám jít za ní. Renée se na nás jen usmála a pak někam odešla. Já jsem šel za Bellou a ona šla do prvního patra. Zavedla mě k jedněm dveřím, které byly bílé s kytičkami. Určitě vedly do jejího pokoje. Zatáhla za kliku a otevřela je. Naskytl se mi pohled na světle zeleně vymalovaný pokoj s bílým nábytkem, byl plný hraček. Kam jsem se podíval, byly hračky. Měla velkou postel a na ní kupu plyšáků. Tomu jsem se usmál. Dále tu měla psací stůl s moderním počítačem a velkou knihovnu. Ta mě zaujala nejvíce. Došel jsem k ní a podíval se, co tam má za knížky. Měla tam spoustu pohádek, ale také tu měla spoustu knížek pro dospělé. To mě překvapilo.

„Bello, tohle jsou všechno tvoje knížky?“ zeptal jsem se jí.

„Ano,“ odpověděla mi. Jak jsem si četl názvy knížek, narazil jsem na jednu, u které jsem se musel usmát. Vytáhl jsem jí a s velkým překvapením jsem zjistil, že je docela opotřebovaná.

„Tu mám nejraději,“ řekla Bella, když viděla, jakou knížku držím.

„Romeo a Julie?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jo,“ usmála se. Vzala mi knížku z rukou, položila ji na psací stůl, chytla mě za ruku a odvedla na druhou stranu pokoje. Vzala do rukou středně velkou truhličku a šla si s ní sednout na postel. Sedl jsem si vedle ní a Bella mi truhličku podala.

„Podívej se, to je má sbírka třpytivých kamínku,“ vysvětlila mi. Otevřel jsem ji tedy a uvnitř byla spousta druhů kamínků. Byly tam dokonce i dost vzácné druhy. Zajímalo by mě, kde je vzala.

„Líbí?“ ptala se mě nedočkavě.

„Jsou krásné,“ odpověděl jsem jí.

„Edwarde, co jsi zač?“ vypálila na mě z ničeho nic otázku.

„Já…“ nevěděl jsem, co říct. Nemohu jí přece říct, že jsem upír, to nejde.

„Edwarde, prosím, řekni mi to. Já to nikomu neřeknu, slibuju,“ dělala na mě štěněčí oči.

„Víš, Bello, já bych ti to rád řekl, jenže mám strach, že se mě pak budeš bát a utečeš ode mě,“ snažil jsem se jí to vysvětlit.

„Neuteču, slibuju. Vím, že jsi hodný. Nebo, já mám nápad. Začnu ti vyjmenovávat všechny pohádkové bytosti a ty mi řekneš, která z nich seš, dobře?“ navrhla mi šťastně. Uf, já nejsem pohádková bytost, takže v pořádku.

„Dobře, souhlasím,“ kývl jsem.

„Takže vodník?“ zeptala se. Ušklíbl jsem se na ni.

„Jsem snad zelený?“ zeptal jsem se na oko dotčeně.

„Ne, takže další hmm… čert?“ ptala se dál.

„Rohy snad také nemám,“ smál jsem se.

„Pravda, tak upír?“ zeptala se a já ztuhl. Přestal jsem se smát a jen na Bellu vyděšeně koukal. Co mám říct, pravdu? Ale jak přišla na upíra, vždyť to není pohádková postava.

„Jak si přišla na upíra, vždyť to není pohádková postava?“ zeptal jsem se jí.

„Pro mě ano. Mám ráda upíry a někdy bych se s nějakým chtěla setkat. Sice ubližují lidem, ale z čeho jiného mají žít? Oni by jinak umřeli a to já nechci,“ vysvětlila mi. Ona snad doopravdy není normální dítě. Chová se jak osmiletá, ne čtyřletá a místo, aby se upírů bála, tak je miluje. Já už se asi doopravdy zbláznil.

„A podívej,“ odběhla k jednomu velikému košíku plného plyšáku a začala se v něm hrabat, než něco vytáhla a šla mi to ukázat, „mám i plyšového Drákulu,“ podávala mi ho do ruky.

„Líbí? Je to jeden z mých nejoblíbenějších plyšáčků,“ ptala se mě nedočkavě.

„No, je opravdu hezkej, takže ty se doopravdy upírů nebojíš?“ nahodil jsem předešlé téma.

„Ne, naopak, zbožňuju je. Spousta dětí se mi za to směje,“ sklopila smutně hlavičku. Já si ji přitáhl do klína a pohladil po hlavičce.

„Nebuď smutná, mám možná něco, čím tě potěším,“ usmál jsem se na ni a v duchu se připravoval na to, že se ji právě chystám říct své tajemství. Jak se říká risk, je zisk.

„A co?“ smutná nálada ji okamžitě přešla.

„Víš, jak si se mě ptala, jestli jsem upír, co bys řekla na to, když ti odpovím ano?“ zkusil jsem se jí zeptat.

„To by bylo úžasné,“ vypískla radostí.

„Ale nesmíš to nikdy nikomu říct, rozumíš?“ řekl jsem přísně.

„Slibuji. Ty jo, takže ty jsi vážně upír? Piješ krev? A jak chutná? A kde máš špičatý zuby, chtěla bych je vidět, budu si na ně moci sáhnout?“ zahrnula mě otázkami.

„Počkej, Bello, hezky postupně,“ mírnil jsem její radost.

„Dobře,“ uklidnila se.

„Takže ano, jsem doopravdy upír. Krev piji, ale ne lidskou, neubližuji lidem,“ odpovídal jsem popravdě. Nemá cenu jí lhát, stejně je tak chytrá, že by mě okamžitě prokoukla.

„Jak to? A čím se živíš?“ ptala se mě zaujatě.

„Piji zvířecí krev, ale jsou i upíří, kteří pijí lidskou krev,“ odpověděl jsem jí.

„Jako ten pán, který mě odvedl z louky?“ Když se mě na to ptala, nahrnuly se jí přitom slzy do očí.

„Ano, takový jako byl on, se živí lidskou krví, a neplač, už je to pryč,“ konejšil jsem ji.

„Dobře, tak dál, tvoje otázka ohledně mých zubů,“ snažil jsem se ji přinutit na jiné téma, než byl ten parchant James.

„Ukážeš mi je?“ ptala se mě už s úsměvem.

„Víš, Bello, ve skutečnosti žádný upír dlouhé špičáky nemá. Máme stejné zuby jako člověk, akorát o mnoho ostřejší,“ vysvětloval jsem.

„Můžu si sáhnout? Prosím,“ dělala na mě smutné oči.

„Dobře, ale opravdu opatrně, ano?“ souhlasil jsem nakonec. Otevřel jsem pusu a opatrně jí položil jeden prstíček na moje zuby. Ona si po jednom přejela, ale pak jsem ji radši prstíček odstrčil, protože jsem měl strach, že by se o něj řízla.

„Páni, ostré jako nůž. Čistíš si zuby?“ zeptala se mě a já se rozesmál.

„Co, jen se ptám,“ dělala uraženou.

„Tak promiňte, madam. Ne, zuby si opravdu nečistím. Ten kartáček by to totiž nepřežil,“ uchechtl jsem se.

„A jak to, že můžeš ve dne vyjít ven?“ pokračovala dál ve výslechu.

„To je také vymyšlené. Ve skutečnosti ve dne venku chodit můžeme, ale na sluníčku se před lidmi ukazovat nemůžeme, protože bychom se prozradili,“ vysvětloval jsem.

„A proč?“ ptala se mě doopravdy jak dítě. Tomu jsem se v duchu usmál.

„Protože, se na něm tak zvláštně třpytíme, víš,“ odpověděl jsem jí.

„A ukážeš mi to někdy?“ Její oči zářily nedočkavostí.

„Když budeš hodná,“ řekl jsem jakoby nic.

„Já jsem vždycky hodná?“ vykřikla.

„Dobře, až bude svítit slunce, ukážu ti to,“ slíbil jsem jí. Na to se jen zářivě usmála.

„A jak chutná krev?“ zeptala se mě zamyšleně.

„No, tobě by nechutnala, ale pro mě je, no, podle toho, co je to za krev. Zvířecí, tak ta není tak dobrá. Sice mě zasytí, ale nepochutnám si na ní jako na lidské. Co nemáš ráda za jídlo?“ zeptal jsem se Belly.

„Fazole, blé,“ ušklíbla se.

„No, tak pro mě je to, jako jíst fazole, ale s čokoládou. Je to jakoby smíchané. Ale lidská krev, to je jako ta čokoláda,“ snažil jsem se vysvětlit.

„Spíš v rakvi?“ pokračovala dál.

„Ne, nespím, protože já nemůžu spát. Upíři vůbec nespí,“ odpověděl jsem.

„Nikdy?“ zeptala se mě a při tom měla nadzvednuté jedno obočí. Bože, byla tak roztomilá.

„Ne nikdy,“ potvrdil jsem s úsměvem.

„Kolik ti je?“ dala mi otázku, na kterou se mi nechce odpovídat.

„Dvacet,“ zkusil jsem říct svůj věk, ve kterém jsem byl proměněn. Jenže Bella se na mě podívala stylem „Doopravdy, moc ti to teda nevěřím“ a já si poraženě povzdechl.

„A nevyděsím tě?“ zeptal jsem se radši předem. Na to se jen ušklíbla.

„Dobře, ve dvaceti jsem byl proměněn. Ale doopravdy je mi sto osm,“ odpověděl jsem popravdě.

„Páni, já mám přes sto let starého kamaráda. Já věděla, že jsem divná,“ říkala si pro sebe.

„Takže ty nestárneš?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Ty jo, ty se máš,“ řekla.

„Proč?“ ptal jsem se naopak zaujatě já. Nevím, co je na tom skvělého.

„Nemusíš být nikdy dospělej,“ praštila se rukou do čela, jako, že je to naprosto jasné.

„Aha.“ Nic víc jsem na to radši neřekl. Podíval jsem se na hodiny a s neuvěřením jsem zjistil, že je půl šesté večer. Páni, to tu sedíme tak dlouho? Asi jo.

„Kde bydlíš?“ zeptala se mě ještě.

„V normálním domě se svojí rodinou,“ odpověděl jsem nechápavě.

„Ty máš rodinu? Jsou to také upíři?“ Zase ten zápal v jejích očích. Tak nádherných, čokoládových očích, které mě budou už pronásledovat navždy.

„Ano, jsou to také upíři a pijí zvířecí krev,“ řekl jsem.

„Můžu se k vám někdy přijít podívat? Prosím, chtěla bych se seznámit i s více upíry,“ A zase ty štěněčí oči. Ach jo.

„Já ti nestačím?“ mrknul jsem na ni.

„Samozřejmě, ale chci poznat více upírů,“ stála si pořád za svým.

„Dobře, ale musí ti to rodiče dovolit,“ řekl jsem.

„Dobře,“ krásně se na mě usmála. Najednou jsem uslyšel klíče v zámku.

„Máš doma rodiče,“ oznámil jsem Belle.

„Jak to víš?“ mračila se na mě, ale i tak byla rozkošná.

„Slyším klíče v zámku,“ vysvětlil jsem.

„Já nic neslyším,“ stěžovala si.

„To bude tím, že mám upíří sluch,“ smál jsem se.

„Hmm.“ Víc neřekla.

„Tak je jdeme pozdravit,“ řekl jsem. Bella mě tedy chytla za ruku a oba jsme šli přivítat její rodiče.

„Ahoj, mamí, ahoj, tatí,“ objala se s nimi.

„Ahoj, holčičko. Tak co, jak jste se tu měli?“ ptala se nás Renée.

„Moc jsme si to užili. Ukázala jsem Edwardovi svojí sbírku kamínku a povídali si o upírech,“ chlubila se jim. Já v tu chvíli ztuhl, ale Bella na mě mrkla a více už neřekla. Uf.

„Její oblíbené téma, nechápu to,“ kroutila hlavou Renée. Já se jen usmál.

„Budu muset domů,“ řekl jsem.

„Jistě, jsme moc rádi, že jsi k nám přišel,“ podal jsem si ruku s Charliem i Renée.

„Já také,“ přitakal jsem.

„Jestli budeš chtít, můžeš přijít zase zítra,“ navrhla mi Renée.

„Přijdu moc rád, děkuji,“ přijal jsem.

„Dobře,“ usmáli se na mě.

„Takže nashledanou, ahoj, Bello,“ rozloučil jsem se se všemi a pak odjel domů.

„Jak si to představuješ,“ zaječela na mě Rosalie, když jsem vešel do domu.

„Co myslíš?“ zeptal jsem se nezaujatě.

„Můžeš mi říct, proč čtyřleté holce říkáš, že jsi upír? Víš, jaký z toho může být problém?“ řvala na mě.

„Vím, co dělám,“ řekl jsem.

„Nic nevíš,“ zavrčela, otočila se na podpatku a odešla za Emmettem se uklidnit. Já jsem radši utekl k sobě do pokoje, vzal si knížku, kterou jsem viděl v knihovně Belly a začal číst.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 3. kapitola: