Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 29. kapitola

18.10.2011 (21:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4515×

29. kapitola

Dneska jedu konečně domů. Ano, už je to tak. Po nekonečně dlouhé době opouštím tohle úděsné nemocniční lůžko a mohu se vrátit zpátky mezi lidi, i když, když se to tak vezme, jen měním stříbrnou klec za zlatou. Ale pořád mi to nebrání v tom, abych se těšila. Jediné, co mi tu radost kazí, je, že se vracím připoutaná na kolečkovém křeslu. Útěchou mi naštěstí je, že za chvíli se opět postavím na vlastní nohy, sice jako úplně někdo jiný, ale to je jedno. Za hodinu si pro mě Carlisle přijde, podepíšu poslední papíry a hurá domů, tedy ke Cullenovým.

O hodinu později se otevřely dveře a vešel Carlisle se sestřičkou, která vezla mé zbrusu nové kolečkové křeslo. Cullenovi mi nabídli, že mi koupí elektronické, jenže to bych si opravdu připadala jako mrzák, takže jsem s díky odmítla.

„Tak co, Bello, těšíš se domů?“ pousmál se na mě Carlisle a něco si zapsal do papírů.

„Ani nevíš jak,“ povzdychla jsem si uvolněně.

„To je dobře, protože se tě už ostatní nemůžou dočkat. Sestřička ti teď pomůže obléknout se a pak i s rodinou pojedeš k nám. Já tu budu muset zůstat, protože mám ještě službu, ale myslím, že ti nic chybět nebude.“

„Něco takového bych si ani neuměla představit,“ zasmála jsem se.

„Dobře,“ řekl, podal mi papíry, které jsem podepsala, a rozloučil se se mnou s tím, že se uvidíme večer. Sestřička mi pak pomohla obléknout se a v tom do pokoje vtrhla Alice s Rose.

„Tak šup šup, ostatní čekají venku, a jestli si nepospíšíme, vtrhnou sem a to určitě nechceš,“ zacvrlikala Alice. Jen jsem zakoulela očima, za pomoci se dostala do kolečkového křesla a sama vyjela na chodbu. Rosalie se však okamžitě chopila držadel a začala mě vést. Prý se nemám unavovat.

Venku čekala celá rodina i s Damonem a Edwardem. Toho jsem si vůbec nevšímala a na Damona se naopak zářivě usmála.

„Tak konečně volná,“ usmál se na mě a na přivítanou mě políbil na tvář. Očkem jsem pohodila po Edwardovi a potěšilo mě, když se zamračil a Damona málem zabil pohledem.

„Zas tak volná nejsem,“ zamračila jsem se a na důkaz poklepala kolo vozíku. Damon se však jen tajemně usmál a mrkl na mě. Já vím, za chvíli budu opravdu volná, i když o tom ještě nikdo nemá ani potuchy.

U Cullenů jsme byli za pár minut. Cítila jsem se trošku rozpačitě, když mě Emmett bral do náruče a pokládal na křeslo, které mezitím Jasper vyndal z kufru a rozložil ho, ale řekla jsem si, že si na to po nějakou dobu budu muset zvyknout, takže jsem to neřešila. Do schodů mě vynesl Emmett i s křeslem a tomu jsem se smála. Připadala jsem si totiž jako mimino v kočáru, které máma vynáší do trolejbusu nebo kamkoliv jinam. Naštěstí jsem tu myšlenku neřekla nahlas, protože bych si okamžitě u našeho srandisty vysloužila přezdívku nejméně na půl roku.

Večer, když přijel Carlisle domů, jsme měli návštěvu. Charlie se na mě přišel podívat a hned se mi také omlouval, že se mnou nebyl, když mě propouštěli. Musel totiž zůstat v práci, protože měl službu.

„Tati, kolikrát ti mám říkat, že mi to nevadí, chápu to. Navíc nevím, proč jste z toho všichni dělali tak velkou věc. Jen jsem se vrátila z nemocnice, nic víc,“ kroutila jsem hlavou. Opravdu jsem to nechápala.

„Dobře, Bello, už o tom nebudu mluvit.“ Vděčně jsem se na něj usmála a zapovídala se s ním, co je nového. A s potěšením jsem si uvědomila, že se táta zřejmě zamiloval, i když se to samozřejmě snažil skrýt. Na stanici jim nastoupila nová výpomoc, Beth Fryendlová. Když o ní mluvil, díval se zasněně do dáli a mluvil o ní tak sladce, že jsem z toho dostala chuď na sladké. Měla jsem opravdu radost. Po mamince smrti se z něj stal chlap, který se odmítal podívat na jinou ženu. Příčila se mu jen představa, že by o tom měl uvažovat. Jenže to bylo v době, kdy to bylo špatné i se mnou. Teď to vypadá, že se k nám opět štěstí navrací.

***

Už jsou to tři týdny, co jsem doma z nemocnice a musím přiznat, že si nemůžu stěžovat. Připadám si jako v bavlnce a absolutně nic mi nechybí. Vlastně, jedna věc by tu byla, nebo spíše osoba. Edward. Při mém pobytu tady se mu snažím co nejvíce vyhýbat a myslím si, že se mi to daří. Všechen svůj čas trávím s Damonem a tomu se zase vyhýbá Edward. Mrzí mě, že mu působím bolest tím, že jsem s Damonem, ale kdyby dostal rozum, už jsem mohla být nesmrtelná, stát na svých nohách a být s ním. On však má svou hlavu, tak ať si teď nestěžuje.

Čím více jsem s Damonem, tím více zjišťuji, že to pro mě nikdy nebude víc jak kamarád. Ano, mám ho velice ráda a pomohl mi, když jsem na tom byla bídně, ale v mém srdci si už zakotvil někdo jiný a ten se odplout v žádném případě nechystá.

Na příští týden si Cullenovi naplánovali víkendový lov v horách, a jelikož byl Damon na lovu nedávno, shodli jsme se spolu na tom, že je to nejlepší čas na proměnu. Dva dny budou pryč, takže o ničem nebudou vědět a na ten třetí jim něco vymyslí, abych měla čas dokončit přeměnu. A pak se k nim vrátím jako zbrusu nová Bella a budu s Edwardem už navždy. Vím, že se na mě ze začátku bude zlobit, ale doufám, že jeho láska ve mně to překoná. Musím věřit, nic jiného mi nezbývá.

***

Byl čtvrtek večer a v televizi dávali Drákulu, na kterého jsme se samozřejmě všichni museli dívat. Kdyby nás tu teď někdo uviděl, určitě by si o nás pomyslel, že jsme blázni, když se u takového filmu trháme smíchy, ale když se tam upír promění v netopýra, to prostě nejde se nesmát.

„Bože, z toho smíchu jsem normálně dostala žízeň,“ pochechtávala jsem se.

„Dojdu ti pro pití,“ nabídla se Esmé a už se chtěla zvednout, ale zadržela jsem ji.

„Ne ne, jen seď, dojdu si pro něj sama,“ usmála jsem se na ni a vyjela do kuchyně. Fajn, jednu věc jsem však nedomyslela. Skleničky jsou v horních skříňkách a tam se doopravdy nedostanu. Naštěstí byla jedna ve dřezu, a tak jsem si ji opláchla a nalila si do ní vodu. Když jsem se napila, postavila jsem skleničku na linku, jenže v tom se z obýváku ozval další řechot a já se tak lekla, že jsem ucukla rukou, shodila skleničku a ta se na zemi rozbila na několik blyštivých kousků.

„Super,“ zamumlala jsem si pro sebe naštvaně, ohnula se a začala je sbírat. Když už jsem jich měla skoro plnou dlaň, ale pořád mi jich trochu zůstalo na zemi dál ode mě, ještě více jsem se pro ně ohnula, když v tom jsem přepadla. Automaticky jsem samozřejmě dala ruce před sebe, ale zapomněla jsem, že mám střepy v dlani a spadla přímo na ně.

„Ááá,“ zakvílela jsem bolestí a v kuchyni se najednou všichni objevili. S úplně černýma očima. Nevšímala jsem si ale toho a s pofňukáváním se dívala na svoji zakrvácenou dlaň a polykala přitom slzy.

„Ukaž, podívám se ti na to,“ klekl si hned ke mně Carlisle a opatrně si vzal mou dlaň do své. „Máš v tom střepy, budu ti to muset vyčistit,“ informoval mě. Jen jsem pokývala hlavou a nechala se od něho vzít do náruče.

Odnesl mě do své pracovny, kde mi ruku vyčistil, vydezinfikoval a obvázal. Celou dobu jsem zadržovala slzy, ale pár bolestných vykviknutí jsem neudržela. Jsem bohužel jen člověk, zatím.

„Zítra ti ten obvaz vyměním,“ pousmál se na mě a já mu poloúsměv opětovala. Z pracovny mě odnesl přímo do mého pokoje a uložil do postele. Ani jsem si nevšimla, jak se cítím unavená. Mám dny, kdy jsem plná energie, ale také dny, kdy mám pocit, že vůbec nevylezu z postele.

„Odpočiň si,“ řekl, otcovsky mě políbil do vlasů a odešel. Jenže ani ne za pár minut se otevřely dveře a vešel Damon. S černýma očima.

„Bells, rodina se rozhodla, že na lov vyjede už teď. Nechtějí riskovat, když máš teď pořezanou ruku a oni nebyli více jak týden na lovu. A já, i když jsem byl na lovu před třemi dny, jsem se rozhodl jet s nimi, protože i když jsem vegetariánem už nějakou dobu, pořád to není natolik dlouho, abych si byl na sto procent jist, že ti neublížím. Takže budeme muset naši akcičku odložit.“ Po celou dobu, co mluvil, stál u dveří a neopovážil se jít blíže ke mně.

„To nevadí,“ pousmála jsem se na něj z postele.

„Cullenovi se tě zdráhají tu nechat samotnou, ale přemluvil jsem je, že to tu v noci zvládneš. Budeš přeci spát, ne? A Esmé s Edwardem a Carlislem se stejně chystají hned ráno se vrátit. Já s ostatními pojedu dál do hor a zůstanu s nimi až do konce, jak to měli původně naplánované. Jen pro jistotu.“

„Dobře, tak se dobře najez,“ zamumlala jsem už v polospánku a nato usnula do tvrdého spánku.

Jako na potvoru jsem se v noci probudila s plným močákem. Super. Neohrabaně jsem se posadila a rukama vedle sebe šmátrala po vozíčku. Když jsem ho nahmatala, natočila jsem si ho k sobě a naučeným pohybem se do něho dostala.

Vjela jsem na záchod a za pomocí madel, které mi tu kluci vyrobili, jsem se dostala na záchodovou mísu a vykonala potřebu. Když jsem byla hotová, posadila jsem se zpátky do křesla a umyla si ruce. Dál jsem se však nerozjela. Dostala jsem totiž strašnou chuť na sladký. Stoprocentně jsem věděla, že ve spíži je celá tabulka čokolády a já ji musela mít. Teď však otázka, jak se dostat dolů.

Když bych sjela i s vozíkem po schodech, to by asi nedopadlo dobře. Když bych vozík spustila dolů a sjela po zadku, nedostala bych ho zase nahoru a já nechci, aby o mém nočním výletu Cullenovi věděli.

Takže zbývá poslední možnost. Sjet po zadku po schodech dolů, nějak se doplazit ke spíži, popadnout čokoládu a nějak se vyšplhat zpátky nahoru.

„Bello, Bello, to můžeš vymyslet jen ty,“ mumlala jsem si pro sebe cestou ke schodům.  Před nimi jsem se zastavila a schválně přepadla. Bezbolestně jsem dopadla na břicho, a tak jsem se přetočila, nohy přendala na první schod a chvíli jen tak seděla na začátku schodiště.

Byl to docela hezký výhled. Stěna naproti mně, nebo spíše trošku níže, byla prosklená, a tak bylo vidět věn. Hvězdy sice nesvítily, ale ta tma mě překvapivě uklidňovala. Zavřela jsem oči a představila si, jak jsem v lese, a poslouchám soví houkání. Celá v bílém se rozběhnu, směju se zvonivým smíchem a užívám si měkkého mechu pod chodidly.

„Ach,“ zavzdychala jsem nad tou představou. Skoro jsem cítila vítr ve vlasech. Skoro. Když jsem ale opět pocítila strašnou nutkavost kousnout si do čokolády, z představy jsem se probudila do přítomnosti a zadívala se na schody pod sebou.

„Dobře, bude to jako klouzačka,“ zamumlala jsem si pro sebe a rukama se odrazila.

„Au, au, au, au…“ Skoro na každém schodě jsem naštvaně bolestně vykvíkla, ale snažila jsem se té bolesti zadečku nevšímat. Ráno ho budu mít pěkně naklepaný.

„Ještě půlka,“ říkala jsem si a stále pokračovala. Najednou jsem však zjistila, že začínám nabírat rychlosti.

„Au, hej, stop, au, sakra!“ Řítila jsem se po zadku dolů, když v tom se mi nohy zasekly pod sebou a já přepadla na hlavu.

„Ááá,“ zakřičela jsem a začala se bolestně kutálet po schodech. Když jsem si myslela, že to přežiju, ucítila jsem velkou ránu na temeni hlavy a do vteřiny ztratila vědomí. Tak jestli tohle bude konec mého života, tak se na to doopravdy…

Takže, co si o tom myslíte? Líbilo? Já upřímě nevím, moc z téhle kapči radost nemám, ale na posuzování jste tu vy. Už nám zbívá poslední kapitola a pak epilog. Doufám tedy, že se těšíte a bude se vám konec líbit. :) Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 29. kapitola: