Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 25. kapitola

23.08.2011 (11:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5116×

25. kapitola

Jela jsem v Edwardově autě vedle něho a představovala si, jaké by to mezi námi bylo, kdyby tehdy neodešel. Stále ho miluji, ale jedna má část ho také nenávidí. Alespoň si to myslím. Kdybych nepotkala Damona, asi bych z Forks odjela, protože představa, že ho budu každý den vídat s jeho snoubenkou, by pro mě bylo velmi mučivé a bolestné.

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se ho, protože to ticho mi bylo nepříjemné.

„Uvidíš, je to překvapení,“ usmál se tajemně a moje srdce opět bolestně poskočilo. Usmál se ještě více, když to uslyšel, a tak jsem se otočila k oknu a pozorovala ubíhající krajinu. Zastavili jsme na konci cesty u lesa a já přemýšlela, kam mě to vede. Edward upíří rychlostí vystoupil a otevřel mi dveře. Gesto jsem přešla bez jediného slova a vystoupila.

„Je to trošku dál, takže by bylo nejlepší, kdybys mi vyskočila na záda a vydali se mou rychlostí.“ Zbláznil se?

„Tak na to zapomeň,“ odfrkla jsem si, jenže on mě ve vteřině popadl, vyhoupl na záda a rozběhl se do lesa.

„Edwarde,“ vykvíkla jsem, ale to už jsme se řítili plnou rychlostí nevím-kam. Pevně jsem se ho chytla kolem krku, abych nespadla, a hlavu si opřela o jeho rameno. Nenápadně jsem při tom vdechovala jeho lahodnou vůni a pousmála se. Takhle s Tanyou určitě nikdy běhat nebude. Běželi jsme asi pět minut, když se najednou zastavil.

„Zavři oči,“ přikázal mi něžně.

„Proč?“ ptala jsem se nechápavě.

„Bello, prosím, zavři je.“ S povzdechem jsem jeho přání vyplnila a zavřela je. Cítila jsem, jak mi na malou chvíli zafoukal vítr ve vlasech a pak se zastavil.

„Jsme tu, můžeš je otevřít.“ Zvědavě jsem rozlepila víčka a zalapala po dechu. Pustila jsem se Edwarda a seskočila prkenně na zem. Proč mi to udělal? Proč mě musel vzít zrovna na tohle místo?

„Proč jsi mě vzal na naši louku?“ zeptala jsem se ho. Toto místo mi vyvolávalo nespočet vzpomínek, kdy to ještě mezi námi bylo krásné. A proto to tolik bolelo.

„Nevím, přišlo mi to jako nejvhodnější místo pro náš rozhovor,“ pokrčil rameny.

„Co po mně chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se ho sklíčeně. Edward se na mě něžně podíval a přešel těch pár metrů, co nás od sebe dělilo.

„Drž se od Damona dál, prosím. Je to upír, bytost, která žije věčně. Teď se mu možná líbíš, ale za pár let ho omrzíš a-“

„Tak jako tebe? Myslíš, že je jako ty? Že jakmile se se mnou vyspí, uteče? Edwarde, jestli jsi mě sem přivedl jen proto, abys mi tu začal rozmlouvat Damona, tak to mě můžeš rovnou odvézt domů, protože to nemá cenu.“

„Bello, poslouchej mě! Odešel jsem, abych tě držel dál od upířího světa! A ty místo toho, aby si někam odjela, nebo sis nás nevšímala, se okamžitě zapleteš s dalším upírem!“

„To není tvoje věc, Edwarde! Je to můj život a já se mohu stýkat, s kým chci! Tobě už do toho nic není! Já mám svoji vůli, nemáš právo za mě rozhodovat!“

„Pleteš se. Pohybuješ se ve světě, o kterém ani nemáš vědět, a je to moje vina! To já ti o něm řekl, o sobě ti řekl!“

„Stejně bych na to po čase přišla sama.“

„Tehdy jsem neměl rozum. Byl jsem zaláskovaný do toho ticha, který mi v hlavě vyvoláváš. Nikdy jsem se k tobě neměl přibližovat. Byla to chyba, které už budu navěky litovat. Bohužel to nemohu vrátit zpátky.“ Mluvil stále dál a dál, ale já ho nevnímala. Hlavou mi pořád běžela jeho slova. Je zaláskovaný do ticha, které mu přináším. Lituje, že mě zachránil.

Po tváři mi začaly téct slzy a žaludek se mi začal točit stejně jako hlava. Měla jsem pocit, že se se mnou točí celý svět. Měla jsem pocit, že omdlím.

„Bello, proboha!“ vykřikl vyděšeně a hrnul se hned ke mně, já však začala hystericky křičet.

„Nechoď ke mně! Nepřibližuj se!“ Edwardovi se bolestně stáhla tvář, ale mého varování si nevšímal. Došel ke mně a snažil se mě uklidnit, tím to všechno ale ještě zhoršil.

„Vypadni ode mě! Pusť mě! Jdi si za svojí snoubenkou a nech mě napokoji! Nenávidím tě, Edwarde Cullene, a nenávidím den, kdy jsi mi vkročil do cesty! Kéž by mě tehdy ten upír zabil, alespoň bych nemusela zažívat to co teď! Nenávidím tě tak moc, až se mi chce zvracet. Je mi z tebe zle!“ křičela jsem, až mě bolely hlasivky a bouchala do něho ze všech svých sil. Edward pochopil, že bude lepší, když ustoupí, a tak mě pustil. „Kéž bych shnila v hrobě a tys mě nikdy nezachránil,“ zachraptěla jsem na něj a pak se rozběhla do lesa. Modlila jsem se, aby mě nesledoval a mé modlitby byly vyslyšeny. Na konci louky jsem se na něho naposledy otočila a pozorovala ho, jak se za mnou dívá s umučeným výrazem, a pak jsem se otočila a běžela dál ke svému domu. Ještě štěstí, že Charlieho zahrada je spojená s lesem. Hodně jsem se tu kdysi procházela a znám to tu jako své boty.

Běžela jsem stále a pořád, i když mě neuvěřitelně píchalo v boku. Na cestu jsem skoro vůbec neviděla, jak mi tekly slzy, a vzlyky se nesly celým lesem. Když jsem doběhla k domu, rozklepanýma rukama jsem si otevřela a vběhla dovnitř. Charlie nebyl doma, tím líp. Hlučně jsem vyběhla schody k sobě do pokoje a vrhla se pod postel, kde jsem měla cestovní kufr. V rychlosti jsem do něj naházela své oblečení, vyprázdnila komodu, vzala si své našetřené peníze a doklady. Poté jsem kufr zavřela, pevně ho popadla a odnesla dolů do předsíně. V rychlosti jsem napsala vzkaz Charliemu, že jsem musela urychleně odjet, protože už jsem to tu prostě nemohla vydržet, a že se mu ozvu, tak ať o mě nemá strach. Z věšáčku u dveří jsem si vzala klíče od svého náklaďáčku a vyšla ven. Kufr jsem hodila na sedadlo vedle řidiče, naskočila do kabinky a vyjela.

Neměla jsem tušení kam, ale věděla jsem, že jestli v tomto městě zůstanu, nevydržím to. Možná bych se měla vrátit do Kanady, kde to všechno začalo. Ale to jsem okamžitě zavrhla. Chtělo by to změnu, velkou změnu. Už žádné mokro, zataženo a vlhko. Okamžitě mě napadlo jedno místo. Florida, Jacksonville. Když jsem byla malá, moje mamka o tom místu mluvila, jako by to byl ráj na zemi. Jednou se tam chtěla s tátou a se mnou odstěhovat a koupit si tam domek u moře, ale bohužel na to nebyly peníze. Ne na ten luxus, který si tam mamka přála.

A jelikož to vyžadovalo dlouhou cestu, potřebovala jsem se posilnit. Nějak mi po tom všem vyhládlo, i když se divím, že dokážu něco sníst. Podívala jsem se na hodiny a překvapeně zaznamenala tři čtvrtě na sedm. Jakto, že už je tolik? No, tak to se pak nemám divit, když jsem celý den skoro nic nesnědla. Ve škole na obědě jsem sice dělala, že jím, ale půlka jídla mi na talíři zůstala.

Zastavila jsem se v jedné odlehlé restauraci tady ve Forks a sedla si k malému stolku zapadlém v rohu. Snažila jsme se pořád mrkat, aby mi na chvíli ty proradné slzy zmizely, bohužel marně. No, aspoň jich nebylo tolik, aby mi přetekly na tvář. Asi po třech minutách ke mně přišla hosteska, dala mi jídelní lístek a zapsala si, co chci k pití.

Z meníčka jsem si vybrala houbové ravioly a zeleninový salát. Když mi slečna donesla vodu, zapsala si mou objednávku a odešla. Já se mezi tím toulala myšlenkami všude možně, hlavně se snažila nemyslet na ten rozhovor. Opět však marně. Automaticky se mi spustily slzy a v mém nitru všechno bolelo. Měla jsem pocit, že se rozpadnu jako křehká panenka.

Copak to všechno, co mi kdy navykládal, byla lež? Vždyť mě vždy před vším ochraňoval, měl mě rád takovou, jaká jsem. Zažili jsme toho tolik a on to jednou větu všechno pošpinil. Zničil úplně všechno a zanechal za sebou pouze bolest a utrpení.

„Madam, vaše objednávka,“ vytrhla mě z myšlenek hosteska s mým jídlem.

„Děkuji,“ poděkovala jsem ochraptěle a sklonila hlavu, aby neviděla mé slzy, i když asi marně, protože můj pláč tu viděl každý. Jako robot jsem si vzala vidličku a napíchla jeden raviol. Pomalu jsem začala ujídat, párkrát se napila vody a přemýšlela. Budu muset zavolat na letiště a zarezervovat si letenku. A to jsem také hned po dojedení udělala.

„Dobrý den, letiště Washington National Airport, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se mě slečna v telefonu.

„Dobrý den, chtěla bych si na dnešek zablokovat jednu letenku na Floridu do Jacksonvillu.“

„Jistě, moment, prosím,“ odmlčela se slečna a já chvíli čekala.

„Poslední volný let je v deset hodin třetí třídou,“ obeznámila mě.

„Ano, to by vyhovovalo.“

„Na jaké jméno?“

„Isabella Swanová.“

„Dobře, děkujeme, že jste si vybrala naši leteckou společnost United Airlines. Přeji příjemný večer,” rozloučila se slečna z letiště. Típla jsem hovor a mobil schovala do kabelky. Dobře, hodinu mi to trvá do Seattlu na letiště a tam musím být dvě hodiny před odletem, takže to mám akorát. Zavolala jsem na hostesku, že chci zaplatit, a odešla jsem. Cestou k autu mi však začal vyzvánět mobil. S povzdechem jsem se zastavila, vyndala ho a podívala se, kdo mi volá. Samozřejmě. Alice. Zakroutila jsem hlavou a strčila mobil zpátky do kabelky, když se najednou spustil strašný liják.

Rychle jsem utíkala do náklaďáčku a nasedla, jenže i za tu malou chvíli jsem stihla pořádně promoknout. Venku začala řádit pěkná buřina a po čelním skle tekly proudy vody. Obloha jenom jiskřila a rány od hromů se ozývaly celým městem. Jak jsem tak seděla mokrá ve studeném prostředí, dala se do mě zima, a tak jsem rychle nastartovala a zapla topení.

„Ach, to je lepší,“ opřela jsme se do sedačky, když jsem pocítila teplo. Chtěla jsem už vyjet, jenže v tom se mi opět ozval mobil. Podívala jsem se, kdo to je a opět Alice. Vsadím se, že mi snaží můj odjezd rozmluvit, jenže to má smůlu. S Edwardem… Jakmile jsem na něho pomyslela, pocítila jsem zase tu tupou bolest směřovanou z hrudníku. Přerývaně jsem se nadechla, jenže to vůbec nepomohlo. „Nebudu brečet,“ říkala jsme si pro sebe.

Potřásla jsem hlavou a rozjela se na silnici. Přes déšť jsem skoro nic neviděla, ale protože nejezdím jako šílenec, dalo se to. Jela jsem hezky pomalu a v duchu si zpívala písničku z rádia.

„A teď písnička pro všechny zlomené srdce,“ oznámil moderátor v rádiu a já si dala hlasitost na plné pecky a začala nahlas zpívat s interpretem.

„Closed off from love,
I didn't need the pain.
Once or twice was enough
And it was all in vain.
Time starts to pass,
Before you know it you're frozen.

But something happened ,
For the very first time with you.
My heart melts into the ground ,
Found something true.
And everyone's looking round,
Thinking I'm going crazy.

But I don't care what they say,
I'm in love with you.
They try to pull me away,
But they don't know the truth.
My heart's crippled by the vein,
That I keep on closing.
You cut me open and I.

Keep bleeding,
Keep, keep bleeding love.
I keep bleeding,
I keep, keep bleeding love.
Keep bleeding,
Keep, keep bleeding love.
You cut me open.”

Tak tohle je přesně písnička pro mě, říkala jsem si, když jsem brečela jako malá holka. Tváře jsem měla úplně mokré, vzlyky se nesly autem a zrak jsem měla úplně v háji. Do toho ještě řádila bouřka, takže i počasí se mnou soucítilo. Slabý hlásek v mé hlavě mi namlouval, ať zastavím, že je to nebezpečné. Moje máma zahynula přesně takhle, při tmě, velkým lijáku a bouřce. Nikdy v životě jsem se neodvážila jet jen v málem dešti, natož v takové bouřce, kdy stěží vidím před sebe. A ještě se zaslzenýma očima, ale pocit, že jsem čím dál tím víc dál od Edwarda, mě hnal stále dál a dál.

V tom se zase ozval můj mobil. Naštvaně jsem chytla volant jednou rukou, vytáhla ho z kabelky a podívala se, kdo to je. Moje srdce bolestně poskočilo, když se mi na displeji ukázala Edwarda fotka s jeho pokřiveným úsměvem a jeho jméno a číslo. Proč mi volá? Proč? Proč mě už nenechá na pokoji! Vždyť přeci lituje toho, že mě zachránil, tak proč se, k sakru, stará! Já o jeho starost nestojím! O něho celého už nestojím!

V rádiu se opět zpustil refrén písničky a moje srdce začalo pukat bolestí. Do toho se z venčí ozval hrom a dlouhé hřmění a já se dál nerozmýšlela, otevřela okýnko a mobil vyhodila ven směrem na skálu.

„Nenávidím tě, Edwarde Cullene!“ zakřičela jsem s hlavou venku. Když se snesla ozvěna, spokojeně jsem se usmála a otočila hlavu zpátky dopředu. A v tom se to stálo. Přede mnou se zablýskla světla velkého kamionu a já už nestihla strhnout volant. „Miluji tě,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Ani ne za vteřinu se ozvala obrovská rána a mě zasáhla tak velká bolest, že jsem myslela, že se zblázním. Moje mysl se rychle zatemňovala, spoustu hlasů mizelo v dáli a já se propadla do nevědomí s pocitem, že poslední bytost, na kterou jsem myslela, byl Edward.

Tak. Co tomu říkáte? Já vím, má stále se opakující věta, ale já si prostě nemohu pomoct. :D Překvapila jsem vás? Koukáte teď na obrazovku s pusou dokořán? Pokud ano, jsem velice ráda. Toto byl hlavní zlom v mé povídce, který jsem plánovala už hned na začátku. Takže doufám, že jsem vás žhavě navnadila na další dílek a že i stejně žhavě budete komentovat. Byla bych vám za to velice vděčná. :) Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 25. kapitola: