Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 22. kapitola

16.07.2011 (10:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6250×

22. kapitola

Cr, cr, cr. Ach jo, jak já ten proklatý budík nesnáším. Naštvaně jsem do něj praštila, ale když stále drncal, bez váhání jsem ho shodila z nočního stolku a zmlkl.

„Hodný budík,“ zamumlala jsem nahlas. S povzdychem jsem si sedla a nakonec stoupla. Okamžitě se do mě dala zima, a tak jsem si v rychlosti ustlala a vydala se udělat ranní hygienu. Po teploučké vodě, která zahnala husí kůži, jsem se jako každé ráno namalovala a učesala, ze skříně si vyndala džíny, tričko, mikinu a oblékla se. Ještě jsem si vzala boty a připravenou tašku do školy a seběhla dolů do kuchyně na snídani.

„Dobré, tati,“ pozdravila jsem tátu, který právě snídal.

„Dobré, Bells.“ Z horní skříňky kuchyňské linky jsem si vyndala Nesquik, nasypala ho do mističky, zalila mlékem a ze šuplíku vyndala lžičku. Se snídaní jsem si sedla vedle táty a potichu chroupala kuličky.

„Tak já jedu, Bells. Hezký den,“ rozloučil se se mnou táta.

„Tobě taky,“ zavolala jsem ještě, než zabouchl dveře od domu. Když jsem schroupala kuličky, špinavé nádobí jsem dala do dřezu, přes rameno si dala tašku a vyrazila do školy.

„Ahojky,“ pozdravila jsem Cullenovi.

„Ahoj,“ opětovali mi sborově. Jen jsem se zasmála a zamávala na Ange, která právě přijela, aby se k nám přidala. Po dlouhé nemoci je konečně zase zdravá, a když přišla do školy, nemohla uvěřit vlastním očím. Kirsten se totiž konečně vzdala. Sice jsem týden po našem úspěšném večírku nechodila do školy, ale Cullenovi museli, a tak, když jsem byla zase normální, vyprávěli mi všechno, co se tu dělo.

Kirsten prý všichni zavrhli a půlka fotbalistů, kteří byli na její straně, jsou totálně out. Video, na kterém má styk s učitelem tělocviku, se opravdu dostalo na školní komisi a učitel dostal okamžitou výpověď. Měl štěstí, že ho nedali k soudu. Kirsten se stala totálním outsiderem a najednou se všichni bavili se všemi. Už to nebyly skupinky, ale celek. Já a rodina Cullenů jsme byli za hrdiny a každý se s námi chtěl bavit. Ange byla úplně mimo, když viděla, jak mě každý člověk na parkovišti zdraví a usmívá se na mě. Když jsem jí vše vysvětlila, okamžitě ta videa chtěla vidět. Jak to, co jsme pouštěli na večírku, tak i to, co se dělo pak. Byla pak pěkně naštvaná, že to promeškala.

Jakmile zazvonilo, vydali jsme se na hodinu. Ta utekla jako voda, stejně jako celé dopoledne. S úsměvem jsem si to rázovala do jídelny a šla si koupit oběd.

„Bello?“ oslovil mě jeden kluk z maturantů. Josh.

„Ano?“ otočila jsem se na něj.

„Víš, tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnu nešla na večeři a pak do kina?“

„Joshi, já…“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Josh byl moc milý kluk a byl i hezký. Každá holka se za ním otočí a dala by nevím co, aby s ním mohla jít na rande. Jenže i když se už zase usmívám a žiju, myslím na něj. V noci se mi zdají sny, ve kterých my dva účinkujeme a skoro všechno, co ve dne udělám, mi připomíná časy, kdy jsme to dělali spolu. A právě to mě přimělo se rozhodnout. „Půjdu moc ráda,“ usmála jsem se na něj.

„Super, tak co dneska v sedm?“ rozzářil se.

„To by šlo.“ Myslím, že rande s Joshem by mi mohlo konečně pomoct přestat myslet na Edwarda. Trochu se rozptýlím a přijdu na jiné myšlenky.

„Tak večer.“ Mrkl na mě a odešel si sednout zpátky ke své skupině maturantů. S úsměvem na rtech jsem si koupila plátek pizzy, vodu a vydala se k Ange a Cullenovým.

„Hádejte, co budu dnes večer dělat?“ Samozřejmě jsem věděla, že Cullenovi můj rozhovor s Joshem slyšeli, ale před Ange to samozřejmě museli skrývat.

„Co?“ vybafl Emm a valil oči jako mimozemšťan.

„Jdu na rande s Joshem O´Brienem,“ odpověděla jsem jim vesele.

„S tím čtvrťákem?“ vyvalila na mě oči Ange.

„Jo, přesně s ním,“ chlubila jsem se.

„No, Bello, tak to znamená pouze jedno…“ povzdychla si Alice, „musíme na nákupy,“ vypískla radostí a já se zasmála.

„Pojedeš s námi, Rose?“ otočila jsem se na svoji blonďatou kamarádku.

„Jasně.“

„A ty, Ange?“ otočila jsem se na svoji druhou kamarádku s brýlemi.

„Jela bych moc ráda, ale dnes bohužel jedeme s rodiči do Seattlu vyřídit jednu neodkladnou záležitost. Ale vy si to určitě užijete i beze mě,“ usmála se na nás.

Po obědě jsme se vydali ještě na odpolední vyučovaní a pak hurá na nákupy. Jasper mi slíbil, že mi náklaďáček odveze, takže můžu být klidná. Alice mě pak hodí rovnou domů.

Do obchoďáku v Port Angeles jsme dorazily za pár minut. Alice s jiskřičkami v očích vběhla hned do prvního obchodu, mě šoupla do kabinky a pak už mi jen obě nosily haldy oblečení, které jsem si musela zkoušet. A takhle to šlo stále dokola. Odlišné bylo akorát obuvnictví, kde jsem si zase musela povinně sednout na židli, a ony my nosily štosy krabic s botami.

Bylo to nekonečné, ale nakonec to stejně skončilo. Asi s šedesáti taškami jsme se vrátily do auta a vydaly se ke mně domů. Samozřejmě tam bylo i oblečení pro holky, ale většina byla samozřejmě pro mě. Holky řekly, že mi pomůžou se na to rande vyšlechtit, a tak, když jsme přijely k domu, popadly tašky a vydaly se se mnou do mého pokoje. Charlie se má vrátit až pozdě večer, takže mě naštěstí žádné vysvětlování nečeká.

„Takže, jdi si dát sprchu a my si to tu zatím připravíme,“ rozkázala mi Alice a já jako poslušný pejsek udělala to, co mi řekla. Po sprše jsem se vrátila zabalená pouze v ručníku a sedla si na židli, kterou obvykle mám před psacím stolem.

„Dobře. Zavři oči a zbytek nech na nás.“ Zavřela jsem tedy oči a spokojeně se nechala obskakovat. Holky mě začaly líčit a česat. Bylo to příjemné, ale asi po hodině mě začal tlačit zadek.

„Už to bude?“ zamumlala jsem na ně.

„Jo, ještě poslední úpravy. Vydrž.“ Jen jsem si povzdychla a trochu se zavrtěla.

„Hotovo,“ ozvala se konečně Alice a já otevřela oči a stoupla si.

„Teda nechápu, co vám na mně vždycky tak dlouho trvá. Máte upíří rychlost, tak ji pro mé dobro prosím využívejte, protože mám pocit, že mám ze zadku placku,“ třela jsem si své pozadí.

„Nemůžeme za to, že máš nepohodlnou židli. Navíc bychom si to s upíří rychlostí vůbec neužily.“ Jen jsem zakroutila hlavou a vydala se k posteli, kde mi leželo připravené oblečení z dnešních nákupů.

„Je tři čtvrtě na sedm, myslím, že jsme to zvládly akorát. Obleče se, my počkáme dole.“ Jen jsem pokývala hlavou a holky odešly. Z postele jsem si vzala nové šatičky a oblékla si je. Poté jsem vklouzla do nových botiček a nakonec si vzala kabelčičku s doklady. S úsměvem na rtech jsem se prohlédla v zrcadle a samozřejmě opět holky odvedly práci na výbornou. Vypadala jsem krásně, tedy na mě.

Seběhla jsem schody a posadila k holkám na gauč.

„Vypadáš nádherně,“ složily mi poklonu.

„Děkuju.“

„Fajn. Josh tu bude za minutu a třicet dva vteřin. Tak si to hezky užij a my běžíme.“ Obě se se mnou objaly a pak se vydaly domů. Došla jsem si do kuchyně se ještě napít a pak zazvonil zvonek. Opět s úsměvem na rtech jsem se vydala ke dveřím.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Joshe.

„Ahoj. Páni, moc ti to sluší.“ Začervenala jsem se a lichotku mu oplatila. Opravdu mu to slušelo. Pak jsem se otočila a z věšáčku u dveří sundala klíče a zamkla.

„Pojedeme?“ zeptal se mě. Přikývla jsem a Josh mě nejistě vzal za ruku. Znovu jsem se na něj usmála a ruku mu stiskla, jako že mi to nevadí. Zářivě se na mě usmál a rozešli jsme se k jeho autu, které stálo u kraje silnice před domem. Nastoupili jsme a vyjeli na večeři.

Josh zastavil a zaparkoval před nejvyhlášenější restaurací v Port Angeles. Vystoupil a rovnou si to zamířil ke dveřím. Zahanbeně jsem si uvědomila, že čekám, až mi otevře dveře. Tak, jak to pokaždé dělával Edward. S červenými tvářemi jsem rychle otevřela dveře a doběhla ho. Auto jedním pípnutím zamkl a vzal mě opět za ruku. Vešli jsme dovnitř a přišli k pultu, za kterým stála hosteska.

„Dobrý den, na dnešek bych tu měl mít zarezervovaný stůl pro dva na jméno O´Brien.“ Hosteska něco naťukala do počítače a pak se na Joshe mile usmála.

„Jistě, prosím, následujte mě.“ Oba jsme se za ní vydali a posadili se k odlehlejšímu stolu.

„Obsluha tu bude hned,“ řekla a zase odešla.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se mě Josh.

„Ano, ještě jsem nikdy v takové restauraci nebyla.“

„To jsem rád.“

Asi po dvou minutách k nám přišla obsluha s jídelními lístky a zeptala se, co si dáme k pití.

„Dvakrát bílé víno,“ objednal Josh i za mě. Obsluha se ani nepozastavila nad tím, že ještě jeden z nás nemusí být plnoletý a jen si to zapsala a odešla.

„Piješ víno?“ zeptal se mě poté nejistě Josh.

„Samozřejmě.“ Nikdy v životě jsem ho neměla. Táta ho nepije, takže ho nekupujeme, na oslavy nechodím, do restaurací také ne a Cullenovi pijí pouze krev. Joshovi jsem to však říkat nechtěla. Jen se usmál a dál listoval jídelním lístkem. Nakonec jsem si vybrala novozélendskou jehněčí kýtu marinovanou v česneku a dijónské hořčici a Josh steak z hovězí svíčkové obalený v parmské šunce.

Mezi tím, co se nám jídlo dělalo, jsme si s Joshem nenuceně povídali a zjistila jsem, že máme naprosto odlišné zájmy a názory. Sice jsme se tomu smáli, ale v hloubi duše jsem cítila, že to nevěstí nic dobrého. Byli jsme prostě rozdílní lidé. Když nám přinesli jídlo, utichli jsme a začali jíst.

„Chutnalo?“ zeptal se mě, když jsem si otírala ústa.

„Bylo to velmi zajímavé.“ Ani za mák jsem mu nechtěla prozradit, že mi to skoro vůbec nechutnalo.

„To máš pravdu,“ usmál se. Dopila jsem víno, které mi jen tak mimochodem též moc nechutnalo, přišlo mi totiž moc hořké a Josh zavolal na obsluhu, že chce zaplatit. Sumu, kterou mu předložila, mi málem vyrazila dech. A to mi to jídlo ani nechutnalo, bože.

„Půjdeme?“ Jen jsem přikývla a zvedla se. Došli jsme k autu a vyrazili do kina.

„Tak na co půjdeme?“ zeptala jsem se ho, když jsme dorazili dovnitř kina a stáli před tabulí, kde psali, co dnes promítají.

„To je překvapení, lístky už jsem totiž zarezervoval,“ mrkl na mě a šel k pokladně je zaplatit. Ach prosím, ať to není horor.

„Sál číslo dva, řada deset, sedadla dvanáct, třináct,“ oznámil mi a podal jeden lístek. Kluk před vstupem nám odtrhl vstupenky a nechal vstoupit úplně dovnitř. Společně bok po boku jsme došli až na daná místa a posadili se do dvojitých sedaček! Josh se na mě jen šibalsky usmál, posadil se a mě strhl s sebou.

Když začal film, s hrůzou jsem si uvědomila, že je to horor. Tak to mi ještě scházelo. Během filmu jsem ucítila, jak se Joshova ruka, kterou měl opřenou o sedadlo, pomaloučku sune na mé rameno a ještě níž. Snažila jsem se to nevnímat, ale nešlo to. Nechtěla jsem ho však ani odstrčit, a tak jsem dál předstírala, že sleduju tu hrůzu.

Asi po desátém leknutí, kdy vykřikl celý sál, jsem sebou trhla a automaticky schovala hlavu do Joshovy košile. Okamžitě jsem zčervenala a chtěla se odtáhnout, ale jeho ruka na mé bradě mě přinutila se mu podívat do očí. A pak, ani nevím, jak se to stalo, se sklonil a přiložil své rty k mým. Lehce se o ně začal třít a snažil se ve mně vzbudit vzrušení.

Dokonale jsem cítila ten rozdíl, když mě líbal Edward. Joshovo rty nejsou studené, naopak jsou velmi horké a stejně měkké, jako ty moje. A pak tu bylo ještě něco. Když mě líbal Edward, v břiše jsem cítila hejna motýlků, hlava se mi točila a měla jsem pocit, jako by ve mně vybuchl ohňostroj vášně a lásky. U Joshe jsem necítila nic. Bylo to, jako bych líbala svého bráchu, i když žádného nemám.

Josh zřejmě pocítil, že jsem přestala reagovat, a tak se odtáhl a zmateně mě pozoroval.

„Promiň, Joshi. Doopravdy jsem se snažila, aby mezi námi mohlo něco začít, ale já to prostě nedokážu. Jsi pro mě jako kamarád, ale na víc prostě nemám. Moc mě to mrzí,“ přiznala jsem se mu, zvedla se a vyběhla ze sálu a vůbec z celého kina.

„Bello, počkej,“ ozval se za mnou Joshův hlas. Zastavila jsem se a otočila se na něj. „Bello, jsem rád, že si mi řekla pravdu, opravdu. A také jsem šťastný, že to cítíš úplně stejně, jako já. Myslel jsem si, že bychom spolu mohli začít chodit, protože jsi velmi inteligentní a krásná dívka, kterou chce každý kluk, ale ten polibek mi ukázal, že by to mezi námi neklapalo.“

„Vážně?“ zeptala jsem se ho rozzářeně.

„Ano, ale myslím si, že kamarádi bychom mohli být, co ty na to?“ usmál se.

„Moc ráda,“ vyvýskla jsem radostí a objala ho. Také se zasmál, objetí mi opětoval a pak jsme se pustili.

„Pojď, hodím tě domů.“

U mého domu jsme se rozloučili jako dva kamarádi a pak odjel. Zřejmě jsem odsouzená navždy žít sama, samotinká. Nikdy už nebude nikdo jako Edward. Miluji svého ochránce celým svým srdcem a vím, že už se to nikdy v životě nezmění. I když mi bude třicet, padesát, nebo osmdesát.

Odemkla jsem vchodové dveře a s úlevou zaznamenala, že doma nikdo není. Sice před domem tátovo policejní auto nestálo, ale někdy se stává, že ho z práce odvezou kolegové, takže se domů vrací bez auta. Zpátky pak většinou jede svým autem, které má v garáži.

Klíče jsem zavěsila na háček u dveří a vydala se do svého pokoje. Všude už byla tma jako v pytli, ale nijak mi to nevadilo. Vešla jsem do svého pokoje a strašně se lekla, když jsem zaznamenala nějakou postavu u mého okna. Rychle jsem rozsvítila a s úlevou zjistila, že je to Alice.

„Bože, Alice, víš, jak si mě vyděsila? A co vůbec děláš v mém pokoji v jedenáct hodin večer?“ ptala jsem se jí naštvaně. Zavřela jsem za sebou dveře a cestou ke skříni se začala svlékat.

„Čekám tu na tebe,“ odpověděla mi zvláštním tónem. Okamžitě jsem přestala se svlékáním a popošla k Alice.

„Alice, co se děje?“ ptala jsem se jí nervózně.

„Bello… Edward se vrací domů.“

Tak co na to říkáte? Edward se nám vrací na scénu. Máte radost? Ještě však nejásejte, nic totiž není takové, jak to ze začátku vypadá. :D Vaše simi1918

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 22. kapitola: