Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 10. kapitola

22.01.2011 (07:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5697×

10. kapitola

„Belli, vstávej, je ráno, musíš do školy,“ někdo se mnou jemně třásl.

„Bellinko, no tak,“ pořád mnou ten dotyčný třásl. Jenže mě se do školy vůbec, ale vůbec nechtělo a tak jsem dělala, že ještě pořád spím.

„Bello, já vím, že nespíš. Nechtěj, abych zakročil,“ začala jsem rozeznávat hlas Edwarda. Ale ani to, že je to Edward, mě nepřinutilo otevřít oči a jít dělat ranní hygienu.

„Jak chceš,“ ozval se přímo u mého ucha a já pocítila jeho chladný dech na krku. Zachvěla jsem se z něho. Sladce jsem si mlaskla, když už nic neříkal a chtěla se více zachumlat do peřiny, když v tom jsem se ocitla ve vzduchu.

„Ááá,“ vyjekla jsem a vyjeveně mžourala rozespalýma očima na Edwarda.

„Co děláš, okamžitě mě dej dolů, já chci do postele!“ vřískala jsem jak malá a házela s sebou. Jenže on si toho vůbec nevšímal a s rošťáckým úsměvem mě nesl do koupelny. Tam mě postavil do sprchového kouta a pustil na mě chladnou vodu!

„Ááá,“ zaječela jsem, když mi po těle tekly proudy vody.

„Už jsi vzhůru?“ ptal se mě s úsměvem na rtech, když vypnul vodu. Edwarda mám sice nade vše ráda, ale teď bych ho nejradši… A nebo ne, když to chce takhle, má to mít.

„Ne, nejsem,“ usmála jsem se na něj sladce, znova zapla vodu, chytla Edwarda za ruce a vší silou ho vtáhla k sobě do sprchy. Edward to samozřejmě nečekal a tak se mi ho podařilo dostat k sobě pod vodu. Jeho pohled byl k nezaplacení. Díval se na mě jako ublížené štěňátko a jak mu kapky vody stékaly po tváři, vypadal ještě krásněji než obvykle. Dívali jsme si navzájem do očí, ale protože se ozvala moje lidskost, začala mi být zima a já se zatřásla. Bohužel mu to neuniklo a v upíří rychlosti mě z vody vynesl. Po cestě popadl ručník, zabalil mě do něj jako do kukly a odnesl do mého pokoje. Už jsem mu chtěla říct, aby se také usušil, ale on měl jen ručník kolem pasu. Aniž bych jsem si to uvědomila, hltavě jsem propalovala jeho nahou hruď a pohledem sjížděla níž a níž. Zastavila jsem se až na jeho ručníku a pak se mu podívala do očí, ve kterých zářily šibalské jiskřičky. Na rtech mu hrál pobavený úsměv a v mé hlavě to začalo šrotovat. Pane bože, vždyť já jsem právě… při tom pomyšlení jsem zrudla jak rak a zklopila své oči, abych nemusela čelit tomu hroznému trapasu.

„Prohlídka ukončena?“ uchechtl se a já zrudla ještě víc. Snažila jsem se odreagovat a tak jsem se podívala na hodiny, kolik je. Bylo půl sedmé. Proč mě budil tak brzo, obvykle vstávám něco kolem čtvrt na osm.

„Proč si mě vzbudil tak brzy?“ zeptala jsem se ho a snažila se zamluvit jeho otázku.

„Alice s Rose tady do pěti minut budou a upraví tě do školy, proto. Doufám, že mi přinesou suché oblečení,“ vysvětlil mi a nad tím posledním se zase uchechtl. A jak řekl, se i stalo. Obě mi skočily oknem do pokoje a poslaly mě zpátky do koupelny, abych udělala ranní hygienu. Poté si mě Alice posadila do rozkládací židličky, kterou si přinesla s sebou a pustila se do mého líčení. Rose se vrhla na mé vlasy. Edward se už naštěstí oblékl do suchého oblečení, které mu holky přinesly a šel si pro auto, aby mě mohl odvést do školy.

Během mého zkrášlování jsem slyšela bouchnout domovní dveře a startování tátova auta. Odjel do práce, aniž by se se mnou rozloučil, ach jo.

Po dokončení mého zkrášlení mi podaly oblečení, které jsme včera vybíraly a ony mi šly mezi tím připravit něco k snídani. Oblékla jsem si tedy spodní prádlo, džíny, bílé tričko a přes to polo svetr. Obula jsem si ještě botky a šla se podívat do zrcadla. Přistoupila jsem k němu, zvedla hlavu a s vyvalenýma očima jsem se na sebe dívala. Normálně vlnité vlasy teď byly perfektně vyžehlené a stáhlé v culíku na temenu hlavy. Mé líčení bylo přirozené, ale přesto mě udělalo krásnou. Pořád jsem si nemohla zvyknout, že se líbím sama sobě, bylo to nepřirozené.

„Bello, pojď se nasnídat,“ zavolala na mě zdola Alice a já se vydala za holkama do kuchyně.

„Na, tady máš,“ podaly mi tousty a kafe. Vše jsem jako poslušná holčička spapkala a když jsem si chtěla jít pro svůj batoh do školy, Rose mi podala velkou kabelku.

„Máš tam všechno svoje učení,“ řekla a usmála se na mě.

„Děkuju, opravdu vám moc děkuju, za všechno,“ objala jsem obě dvě a v tom venku zatroubilo auto. Edward, došlo mi. S úsměvem na rtech jsem holky vyhodila, zamkla dům a pádila k Edwardovi, který se ležérně opíral o dveře spolujezdce u jeho Volva. Ani nevím proč, jsem se k němu rozběhla a skočila mu do náruče.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem na něm vysela a při tom zářila jako sluníčko.

„Ahoj, takové přivítání bych vítal každý den,“ blýsknul po mě úsměvem a já mu bezmyšlenkovitě dala pusu na tvář.

„Tak jo,“ řekla jsem a pustila se ho. Opatrně mě postavil na zem a otevřel mi dveře od auta. Nastoupila jsem, Edward také a společně jsme vyjeli ke škole.

„Kde jsou vlastně holky?“ zeptala jsem se ho během jízdy.

„Emmett s Jasperem si pro ně přijeli, jsou někde za mnou,“ odpověděl mi.

„Co pa to, že máš tak dobrou náladu? Takhle si se naposled chovala, když ti bylo osm a my jsme tě vzali do lunaparku,“ smál se a já se zamračila.

„Tím chceš říct, že se chovám jako dítě?“

„No, ne přímo doslova, ale svým způsobem ano,“ usmíval se tak krásným úsměvem až moje srdce začalo sprintovat. Nechápala jsem proč, ale neřešila jsem to. Bohužel čím blíže jsme byli škole, tím více má dobrá nálada opadala a nahrazovala ji nervozita.

„Neboj, to bude dobré,“ snažil se mě utěšit.

„Doufám, že máš pravdu,“ povzdechla jsem si. Dojeli jsme ke škole a já se porozhlédla po parkovišti. Bylo už docela plné, ale hlavně tu byla Kirsten se svojí partou. Moje srdce se rozeběhlo plnou rychlostí a já začala pociťovat strach.

„Já to nezvládnu,“ kuňkla jsem, opřela se o sedačku a zavřela oči.

„Belli, musíš jim ukázat, že jsi silná, že si to od nich nenecháš líbit. Vše, co ti do teď prováděli, skončí. Jsme tu my a pomůžeme ti,“ uklidňoval mě Edward. Poraženě jsem si povzdychla a podívala se na něj.

„Potřebuju obejmout,“ pípla jsem a v tu ránu jsem byla v Edwardově objetí.

„Vše bude v pořádku. Akorát se musíš připravit na jejich pohledy, protože tvá nová vizáž je zaskočí. Musíš být silná a mít důvěru v sama sobě. Vím, že to zvládneš, vždy si bývala těžký oříšek, měla si svou hlavu a nikdy sis nenechala nic líbit. Teď to dokážeš také, zapomeň na to, co bylo a soustřeď se na to, co je,“ hladil mě po zádech a já pozorně poslouchala, co mi říká. Má pravdu, už bylo dost toho, jak si na mě každý ukazoval jako na chudinku, na šedou myš, která patří do kanálu. Už nebudu terč posměchů, ta chudinka, které zemřel někdo blízký, už ne. V tom ve mně zaplápolal silný oheň, velký požár odhodlání a odplaty. Ano, teď tu mám svou ztracenou rodinu, která mě ve všem podpoří a přísahám, že od teď vše, co mi udělají, sebemenší vtípek, urážka, oplatím jim to se všemi úroky.

Sebejistě jsem se odlepila od Edwardovy hrudi a zpříma se mu podívala do očí.

„Děkuji ti, to ty si mě vyléčil s té věčné nostalgie, utrpení a věčné tmy, kterou jsem cítila, jak mě obklopuje. Ty jsi můj smysl života, bez kterého nemohu žít. Když si odešel, jako bych umřela, když ses vrátil, ožila jsem. Mám tě strašně ráda a už nechci, abys mě někdy opouštěl,“ rozbrečela jsem se, ale štěstím. Pevně jsem objala jeho hruď a vdechovala jeho omamnou sladkou vůni. Nechala jsem se od něho utěšovat, a když jsem se uklidnila, díky bohu, že jsem měla voděodolnou řasenku. Alice věděla proč mi ji dát, jsem se od Edwarda odlepila a přesedla si zpátky na své místo.

„Připravena?“ optal se mě a já jen přikývla. Vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře. Opatrně jsem z auta vysunula jednu nohu, pak druhou, přijala Edwardovu pomocnou ruku a z auta vystoupila. V tom, jako by se tu zastavil čas. Všechny tváře spočinuly na mé osobě a vyjeveně na mě zíraly. Nervózně jsem se ošila a vyhledala Edwardovy oči. Zadívala jsem se do nich a snažila se uklidnit. Zavřela jsem je, a začala se soustředit. Fajn, nejsem ta samá Bella, už ne, říkala jsem si pořád dokola a s odhodláním oči otevřela. Přitulila jsem se k Edwardovi a spolu jsme šli za jeho rodinou. Cestou jsem se snažila nevnímat ty pohledy, kterými mě lidé obdařovali, ale nejvíce jsem se snažila vyhnout pohledům Kirsten a spol. Jenže má zvědavost mě přemohla a já svůj pohled zaměřila k jejímu autu, kde byla ona i její parta. Vyjeveně se na mě všichni dívali, dokonce i ona, a když zpozorovala, že se dívám jejím směrem, krásně se na mě usmála a vydala se mým směrem. Mé nohy zdřevěněly a zůstala jsem stát na místě. Edward automaticky zastavil také a čekal se mnou, až k nám Kirsten dojde.

„Ahoj, já jsem Kirsten Scrapeová, ty jsi tu nová?“ usmívala se jako by vůbec nebyla taková mrcha, jakou ve skutečnosti je.

„Ne, nejsem, Kirsten. Měla by sis zajít k optikovi, aby ti nechal udělat brýle, když si mě nepoznala. Jen pro připomenutí, jsem Bella,“ odpověděla jsem a uslyšela zalapání po celém parkovišti. Mluvila jsem dost nahlas a tak mě ostatní slyšeli.

„Co!“ vyjekla a vyjeveně na mě zírala.

„Co čučíš, můžeš se zase vrátit ke své partičce, když si zjistila, že jsem to já,“ vyjela jsem na ni. Popravdě, nepoznávám se. Přijde mi, že tohle nejsem já.

„Tak za tohle zažiješ peklo, Swanová,“ zavrčela, otočila se na podpatku a odkráčela. Jenže já zase začala pociťovat strach. Když si ona vezme něco do hlavy, vždy to do puntíku splní. Začala jsem se třást a Edward mě více objal.

„To je v pořádku, Bello, nic ti neudělá, o to se sám postarám,“ zašeptal mi do ucha a políbil do vlasů. Zase jsme se rozešli a došli až k jeho rodině. V tichosti jsme tam všichni stáli, když jsem si vzpomněla na Ang. Ježíš, vždyť já na ni úplně zapomněla. Teď se mi potvrdilo, že to, jak se snažím chovat, prostě nejsem já. Já bych na ni nikdy nezapomněla. Začala jsem se rozhlížet po parkovišti, když jsem ji zahlédla sklíčeně stát u jejího auta. Na nic jsem nečekala, vytrhla se Edwardovi z objetí a rozběhla se za ní.

„Ange, promiň, že jsem na tebe zapomněla, moc se omlouvám,“ doběhla jsem k ní a začala se omlouvat.

„To je v pořádku, Bello, já to chápu. Vrátili se ti tví známí, které máš ráda, vrátil se ti smysl života,“ řekla, ale hlavu nezvedla. Povzdechla jsem si a objala ji.

„Moc se omlouvám, jsi moje kamarádka a neměla bych na tebe zapomínat. Odpustíš mi?“ Odtáhla jsem se z jejího objetí a podívala se jí do očí. Usmála se na mě a přikývla. Úsměv jsem jí oplatila a znova ji objala. Poté jsem ji chytla kolem ramen a spolu s ní se vrátila k Edwardovi. Zazvonilo a tak jsme se všichni vydali na své hodiny. Samozřejmě mi neunikl Kirstin nenávistný pohled a tak jsem radši zklopila oči a pokračovala ve své cestě. Prostě nedokážu být tvrdá, to nejsem já.

První hodinu jsem měla s Edwardem a tak jsme si spolu sedli do poslední lavice a čekali na učitele. Hodina utekla rychle a jako druhou jsem měla chemii také s Edwardem. Došli jsme do chemické učebny, sedli si k laboratornímu stolu a čekali, až zazvoní.

Celou dobu jsem se tulila k Edwardovi a snažila se nevnímat všechny ty pohledy, co na mě spolužáci upírali. Nejhorší bylo, když do třídy vpochodovala Kirsten. Úplně se mi vykouřilo z hlavy, že má hodinu s námi. Měla jsem z toho špatný pocit, tak nějak jsem cítila, že se něco stane. Radši jsem ji bedlivě pozorovala, chtěla jsem ji mít na očích, kdyby na mě náhodou chtěla vylít nějakou kyselinu, nebo tak něco. Ona by toho byla klidně schopná. Šla směrem ke katedře za učitelem a něco mu říkala. V tom vedle mě Edward začal zuřivě vrčet a bylo vidět, že všechno své sebeovládání vkládá do toho, aby se na Kirsten nevrhl.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se ho vyplašeně, ale neodpověděl mi a dál hrozivě vrčel. Pohladila jsem ho po tváři a natočila si jeho hlavu k sobě.

„Co se děje?“ zopakovala jsem otázku a vpíjela se mu do očí. Přitom jsem ho po tváři hladila a snažila se ho uklidnit. Překvapivě to zabíralo a tak už z něj vycházelo jen takové vrnění.

„Uvidíš sama,“ odpověděl mi přiškrceným hlasem. Otočila jsem se zpátky na Kirsten a pevně chytla Edwarda za ruku. Ta mezitím s učitelem mířila k našemu stolu a usmívala se ďábelským úsměvem.

„Slečno Swanová, přesedněte si k Miku Newtonovi, slečna Scrapeová od teď bude sedět s Edwardem Cullenem, potřebuje někoho, kdo by jí pomohl v chemii a pan Cullen je nejlepší ve třídě. Dohodněte se na odpoledním doučovaní, to bude nejlepší řešení, abyste si slečno Scrapeová zlepšila průměr. A abyste to neflákali, vypracujete spolu referát, který v pátek odevzdáte,“ vyklopil na nás učitel a pak odešel zpátky ke katedře.

„Dovolíš, tohle je teď moje místo,“ vyjela na mě před celou třídou, kterou se poté rozlehlo tiché chechtání. Samozřejmě na moji adresu. Zvedla jsem se tedy ze židle a chtěla si přesednout, ale Edwardova ruka mě chytla za zápěstí. Přitáhnul si mě k sobě a rty přiložil k mému uchu.

„Omlouvám se, nemohl jsem s tím nic udělat, ale neboj, ta potvora si to pěkně vypije,“ zašeptal a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a sedla si do lavice před Edwarda, kde seděl Mike Newton. Ještě že alespoň mám Edwarda za sebou. S naprostou nechutí jsem si přisedla k tomu blbovi a snažila se ho plně ignorovat. Bohužel bezúspěšně.

„Snažíš se napodobit Kirsten?“ vypadla z něj otázka, kterou jsem jedinou neignorovala, protože mě tím naštval. Ze zadu jsem uslyšela odfrknutí a zavrčení.

„To bych se radši nechala za živa pohřbít, než abych se snažila vypadat jako ona,“ odsekla jsem mu.

„Ale ale, kuřátko se nám rozpovídalo,“ zasmál se a já cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. Ne, neukážu před ním svou slabost, už ne.

„Jo, rozpovídalo, ty nagelovanej blbečku,“ otočila jsem se na něj. Jeho úsměv ztuhl a pevně mě chytl za zápěstí. Sykla jsem bolestí a v tom vzadu zavrzala židle.

Rychle jsem se otočila a viděla, jak už chce Edward zasáhnout. Hodila jsem po něm prosící pohled a doufala, že pochopí, že si to chci vyřešit sama. Jeho zmučený pohled a sklesnutí na židli mi potvrdilo, že pochopil. Děkovně jsem se na něj usmála a potom jsem pohled plný blesků a zloby stočila na Mika.

„Okamžitě mě pusť,“ zavrčela jsem nenávistně. Trhl s sebou, jak to nečekal, a já se pousmála.

Ale okamžitě se zase vzpamatoval a hrubě si mě přitáhl za židli k sobě.

„Ještě jednou mě takhle nazveš a uvidíš, ty nicko,“ vyštěknul na mě. Nenecháš si to líbit, nenecháš si to líbit, nenecháš si to líbit, opakovala jsem si pořád v duchu, ale vůbec to nepomáhalo. Zachránilo mě až zvonění a tak jsem to nechala být. Hodinu jsem vůbec nevnímala, a proto jsem si domů nesla pětku za práci v hodině.

Jakmile zazvonilo, vylítla jsem ze židle a snažila se přes Kirsten protlačit k Edwardovi. Jenže ona je prostě ona a proto mě hrubě a silně odstrčila. Málem jsem to ustála, kdyby na zemi neležela její kabelka. Nohy se mi zamotaly do ucha kabelky a já si před celou třídou sedla na zadek. Rozezněl se hlasitý smích a s prsty ukazujícími na mě, ostatní vyšli ze třídy. Kirsten ale sopčila.

„Ty blbko, co mi šlapeš po kabelce. To mi teda zaplatíš a to doslova. Zítra ti přinesu účtenku a připrav se na pěknej balík peněz, protože je to originál od Prady,“ zakřičela, až to muselo být slyšet někde v Africe. Slzy se mi zase nahromadily do očí, až přetekly úplně.

„No, jistě, naše chudinka se nám rozplakala. Myslíš si, že když se učešeš a namaluješ, budeš jiná? V našich očích budeš vždycky nula,“ vysmála se mi. Drapla za svoji kabelku a vytrhla ji z mých nohou. K tomu se jí podařilo mi něco udělat s kotníkem u pravé nohy, jelikož mi v něm křuplo a po vteřině se ozvala bolest. Edward tam jen stál s očima černýma jako úhel a vypadal jako socha, která připravuje plán na vraždu. Ve mně hrklo a v rychlosti jsem se snažila postavit. Bolest v kotníku jsem odsunula do zákoutí své mysli a soustředila se jen na to, aby se Edward uklidnil a Kirsten neublížil. Sice je to ta největší mrcha a kráva, ale nechci, aby jí ublížil. Ne, po fyzické stránce. V tomto stavu by jí klidně mohl i zabít a ani nechci pomyslet na to, co by se dělo potom.

„Tak zítra po škole, Edwarde,“ mrkla na něj ještě ta zmije u dveří a s úsměvem ze třídy odešla. Zůstali jsme tu jen já a Edward.

„Edwarde, prosím, uklidni se,“ brečela jsem, ale on mě vůbec nevnímal a jen stál. Snažila jsem se postavit, ale jakmile jsem váhu přenesla na levou nohu, podlomila se mi a já padala. Studené ruce mě však zachytily a já s úlevou koukala do už tmavě hnědých očí. Uf, uklidňuje se.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho.

„Ty se ptáš, jestli jsem v pořádku?“ zavrčel a oči mu zase o kousek ztmavly. Trochu jsem se přikrčila, vypadal hrozivě, jako opravdový upír. Samozřejmě si toho všiml a tak jeho pohled zjihl.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. To jenom ta otázka. Ona ti zlomila nohu, zesměšnila a nadávala ti a ty se ptáš, jestli já jsem v pořádku. To mě opravdu naštvalo. A pojď, pojedeme ke Carlisleovi do nemocnice, aby se podíval na tu nohu,“ vzal mě do náruče, když viděl, že sotva stojím. Ta noha mě pěkně bolela a to mě vysilovalo. Paže jsem mu obmotala kolem krku a v jeho náručí jsem se nechala odnést až k jeho Volvu. Cestou mě ale ještě posadil na židli na chodbě před kancelář, kde nám vyjedná omluvenky.

Když jsem tam tak seděla a rozhlížela se kolem, neunikly mi poškleby, chechtání a nevěřícné vrtění hlavou. Došlo mi, že ať budu vypadat jakkoliv, vždy už budu terčem posměchu . A ještě ke všemu s problémy a naschvály od Kirsten. Ji každý miluje a pokaždé jsou jen na její straně. Nechápu, jak nedokážou vidět, jaká je to mrcha.

Edward se už vrátil a tak si mě vyzvedl zase do náruče a odnesl k autu. Posadil mě na sedačku spolujezdce, obešel auto, nasedl vedle mě, nastartoval a vyjel směr nemocnice.

Líbilo? Já doufám, že ano. Chtěla bych vám moc poděkovat za komentíky, moc mě potěšily. Takže ještě jednou díky a těšte se na další dílek. :D

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 10. kapitola: