Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nauč mě nemilovat - Nový Měsíc - 2. část

18.09.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2394×

Po delší době jsem si lehla na záda a pod hlavu si dala batůžek. Musela jsem usnout. Když se od sebe víčka opět oddělila, hleděla jsem do tváře toho nejkrásnějšího anděla. Obrovská propast v hrudi se ještě více zvětšila a já musela zalapat po dechu. Vypadal vyděšeně. Instinktivně jsem objala nový život v mém lůně a on následoval pohledem moji paži. Tváří mu proběhlo pochopení. Jeho starostlivý pohled se změnil v odcizený, možná ublížený… Našpulil rty jako by byl uražený. To mě rozzuřilo.

„Co tady děláš?“ vyhrkala jsem skrze zuby.

„Já… Chtěl jsem s tebou mluvit,“ odpověděl provinile.

„A to proč? Chtěl jsi mi znovu zlomit srdce? Chtěl jsi mi roztříštit duši na ještě menší kousky? Chtěl jsi mi opět ublížit?“ Z očí mi vytryskly slzy. Ty jeho zněžněly. Pohladil mě po tváři a ve tváři se mu zračilo zoufalství a žal.

„Nikdy jsem neměl ani nejmenší úmysl ti ublížit. Chtěl jsem, abys byla šťastná. A proto jsem se rozhodl odejít, abys měla šanci na normální lidský život.“

„Ne, prosím tě, Edwarde… ne, já… nemůžu, teď… vysvětlím ti to… asi, možná, jednou, ale teď…“ nedokázala jsem ze sebe vychrlit smyslnou větu.

„Co se děje, Bello?“ ptal se mě. Objala jsem si obličej rukama a začala brečet.

„Ne, já… nemůžu ti to říct… prosím… pomoz mi…“ Ta poslední dvě slova jsem nechtěla říct, ale vypadly ze mě úplně samy.

Edward se na mě láskyplně zahleděl. „Dobrá. Chápu tě. Aspoň trochu… Víš, jak je ten bytový dům na druhé straně Forks?“ Jemně jsem přikývla. „No, je náš. Pronajímáme ho, a teď tam zrovna nikdo není, takže se můžeš do jednoho toho bytu samozřejmě nastěhovat.“ Chvíli jsem na něj zírala nevěřícnýma očima a pak jsem se na něj vrhla a objala ho.

„Ach, děkuji ti, Edwarde,“ tekly mi z očí slzy.

„Pro tebe cokoliv, Bellinko,“ zašeptal. Rychle jsem se od něj odtáhla, nechtěla jsem, aby si dělal falešné naděje. Milovala jsem ho, to ano, ale byl tu někdo, koho jsem milovala víc… Michael…

„Pokud budeš cokoliv potřebovat, obrať se na nás. Naše rodina je vždy připravena ti pomoct.“

„Děkuji,“ zopakovala jsem znova.

Láskyplně mi hleděl do uplakaných očí. Nadzdvihl ruku a setřel mi z tváře slzy. Okamžitě mi došlo, že Michael není jediný koho neuvěřitelně miluji. Teď jako by se mi do hrudi vrátilo srdce. Jako by se mi duše poskládala zpět do původní podoby. A jako bych se právě vrátila do života. Ale proč musí být tak těžký? Nemůžu se rozhodnout. To prostě nejde.

Znovu jsem složila hlavu do dlaní. Edward nade mnou v tichosti stál.

„Bello, pojď. Já tě tam odvedu,“ řekl tiše. Byla jsem schopná jen lehce přákývnout. Podal mi ruku, baych mohla vstát, tak jsem ho chytila. Cítila jsem se naprosto vyčerpaná, že jsem zavrávorala a upadla bych na zem, kdyby mě Edward nezachytil.

„Je ti dobře?“ zeptal se vyděšeně.

„Jen jsem unavená.“

„Ponesu tě,“ řekl rozhodně. Rázně jsem zakroutila hlavou a vykročila jsem, ale akorát se mi povedlo znovu zavrávorat. Na to se Edward nemohl dívat a opatrně mě vzal do náručí. Ruce jsem si tědy dala ókolo jeho krku a hlavu si položila na jeho rameno. Nenápadně jsem si přičichla k jeho saku. Ucítila jsem tu nádhernou vůni, která mě omamovala. Začaly se mi zavírat oči. Já se nebránila a po chvilce klimbání jsem usnula.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v posteli v teplé útulné místnosti. Vedle seděl Edward na židli a napůl zamyšleně, napůl zklamaně mě pozoroval.

Zvedla jsem se do sedu a podívala se na něj. Řekla bych, že mě teprve teď zaregistroval.

Plnou váhou svých omamujících očí se na mě podíval. „Kdy jsi mi to chtěla říct?“ Jeho obličej byl tak smutný, že mi to vetkávalo slzy do očí.

„Co?“ dělala jsem blbou.

Rozčíleně vstal ze židle a začal chodit po pokoji. „Co?!“ snažil se udržet klidný tón. „Co? Bello, ty jsi těhotná! Proč jsi mi to neřekla?“

Přes své vzlyky jsem nedokázala odpovědět. Rychle jsem se podívala na břicho a zjistila, že je zase o něco větší. Teď už to šlo poznat i z dálky.

Polkla jsem. „Já… promiň, Edwarde…“ Zase jsem se rozbrečela. Edward se posadil na kraj mé postele a objal mě.

„Bello, ale jak jsi mohla? S upírem, proboha?!“

Vytřeštila jsem oči. „Jak…?“ zalkla jsem se.

„Jak to vím?“ vybuchl. „Asi proto, že Michael mě viděl, když jsem tě sem nesl. Hned mě informoval, co se stalo. Sedí ve vedlejším pokoji.“

„I-informoval tě? Ale vždyť o mém miminku nevěděl,“ zašeptala jsem překvapeně.

„Zdá se, že to tak není. Ale Bello, jak jsi mohla dobrovolně podstoupit takové riziko? Vždyť jsi mohla zemřít,“ řekl rozčíleně a při posledních slovech zaťal ruce v pevně semknuté pěsti.

„Není snad moje věc, co dělám a co ne? Pokud vím, ty jsi mě nechtěl. Opustil jsi mě a zradil jsi moji důvěru. Řekl jsi to nejhorší, co tě napadlo. Nemůžu ti odpustit. A proto si můžu dělat, co se mi zlíbí! A klidně můžu spát i s upírem! A nekázej mi tady. Jsi ten poslední člověk, kdo na to má právo!“ křičela jsem na něj vztekle. Ruce jsem měla také zmáčknuté do pěstí a zuby zaťaté. Srdce mi divoce klusalo v hrudi. V Edwardově tváři se objevil temný stín. Uvědomil si, že mám pravdu. Neměla jsem se tak rozčilovat, protože se mi ze středu vypouklého bříška začalo ozývat křupání a měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozletí na milion kusů. Mé tělo se napjalo jako luk a zaječela jsem bolestí. Myslela jsem, že každou chvílí zemřu. Mé tělo objala temná náruč nevědomí.

Otravovalo mě nepříjemné pípání, které se s každým okamžikem přibližovalo. Cítila jsem se rozlámaná. Jako bych uběhla několik dlouhých kilometrů. Ztěžka jsem se nadechla. Něco mě tížilo v plicích a z boku mi přicházela nesnesitelná bolest. Chtěla jsem se stočit do klubíčka, ale bolest to nedovolila. Hlasitě jsem zasténala. Dovolila jsem si otevřít oči. Unaveně jsem se rozhlédla oko sebe. Viděla jsem nádhernou souhru odstínů bílých a ihned mi došlo, kde to jsem. Okamžitě mi bylo do breku.

„Bello, zlatíčko!“ Ten hlas patřil Esme. Jakmile jsem zahlédla její srdcovitý maminkovský obličej, slzy se mi valily po tvářích. „Měli jsme takový strach!“ řekla zlomeně.

„C-co se stalo?“ zaskřehotala jsem. Stěny krku se mi lepily k sobě. Namáhavě jsem polkla.

„Edward tě přinesl. Měl šílený strach, že zemřeš. Carlisle tě ošetřil, ale musel ti dát nitrožilní výživu.“

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Asi čtyři dny.“ Její čelo se svraštilo přemýšlením. „Máš určitě žízeň, viď?“ Pouze jsem přikývla. Esme mi z kuchyně přinesla sklenici vody a do úst mi vložila brčko. Trochu jsem nasála čirou tekutinu a užívala si svlažení v céle dutině ústní.

„Děkuji,“ poděkovala jsem vděčně. „Ale měla bych odejít.“ Slabě jsem se nadzvedla, abych vstala, ale Esme mě rychle zatlačila zpě do polštářů.

„To nepřipadá v úvahu,“ okamžitě mi vyvrátila můj úmysl.

„Ale Esme, já-“

„Ne, Bello! Nenechám tě odejít v tomto stavu!“ V jejích očích se odrážel strach.

„Dobrá,“ zamumlala jsem a Esme se usmála tomu výrazu, který jsem udělala. Najednou jsem si na něco velmi důležitého vzpomněla.

„Kde je Michael?“ zeptala jsem se. Teď jsem to byla já, kdo se tu bál. Neudělal s ním nic Edward? Nezab- ne, to by mi Edward neudělal…

Na Esmeiném obličeji se vytvořilo několik starostlivých vrásek, které zbytečně hyzdily její dokonalý obličej. „Je s Edwardem.“ Cukla jsem sebou. Takže přece…? Esme vycítila můj strach a ihned mě začala uklidňovat. „Neboj se, nic se mu nestalo.“ V očích jsem ji zahlédla zklamání. Zklamání nad tím, že se takhle nezajímám radši o Edwarda. O jejího syna. „Jenom si potřebovali spolu promluvit.“

Chvíli jsem jen tak ležela mlčky, ale tolik mě má otázka pálila na jazyku, že jsem to nakonec nevydržela.

„Esme?“ opatrně jsem ji oslovila.

„Ano, zlato?“ upřela na mě své dobrosrdečné oči.

„Mohla bych… mohla bys mi ho sehnat? Myslím Michaela,“ krátce jsem zaváhala. „Potřebuji se ho na něco zeptat.“

Bylo vidět, že se nemůže rozhodnout. Nakonec si povzdechla a řekla: „Dobrá, Bello. Ale ty tady zůstaneš, jasné?“

Urychleně jsem přikývla.

A najednou jsem byla v místnosti sama. Dívala jsem se po těch důvěrně známých zdech. Všechno tu bylo jako dřív. Pohovka, televize, stolek… i klavír… Pohled na něj mě velmi zabolel.

Ale to už byla minulost. Mojí přítomností byl Michael a mé… dítě. Znělo to krásně. Dítě. Bolelo mě, že se musím zřeknout Edwarda, samozřejmě, že jsem ho stále milovala, ale bylo to jiné… zradil mě, opustil. Mé srdce nechal krvácet a Michael ho zahojil. Nebylo by to k němu spravedlivé, kdybych se rozhodla pro Edwarda. A upřímně, samotnou mě to víc táhlo k Michaelovi. Nevím proč, ale prostě o tak je.

Po několika dlouhých minutách jsem se konečně dočkala. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a přede mnou stál Michael.

„Ach, Bello,“ zanaříkal a sedl si k mým nohám. Naklonil se nade mě a políbil mě na čelo. Nádherný pocit.

„Počkej,“ nechtěla jsem, ale musela jsem to říct. „Musím se tě zeptat na několik otázek.“ S co nejsilnější vůlí jsem mu pohlédla do očí. Povzdychl si.

„Zaprvé, co se stalo po tom, co jsme… no, prostě, co se pak stalo?“

Zakoulel očima. „Když jsi usnula, Bello, odešel jsem. Chtěl jsem s tebou zůstat, ale přišlo mi to pro tebe příliš… nebezpečné,“ Rozzlobeně jsem zcvakla zuby. Kdepak jsem tohle už slyšela, hmm? „Proto jsem se už neukázal. Doufal jsem, že si budeš myslet, že to byl jen sen. Přesto, a teď myslím odpovím na tvou druhou otázku, jsem tě nepřestal sledovat. To, že jsi těhotná jsem samozřejmě taky zjistil. Nebylo to těžké uhádnout. A pak, viděl jsem, jak odcházíš z domu, chvíli jsem počkal, abys mě nezpozorovala a pak jsem za tebou vyrazil. Jenže, když jsem došel k místu, kdes seděla, byl tam on.“ Zuřivě zavrčel. „Civěl na tebe, tys ho neviděla, byl za stromem. Asi až po hodině na tebe konečně promluvil. Prvně jsem nevěděl o koho jde, ale pak jsem ho poznal a-“ „Ty znáš Edwarda? Odkud?“ přerušila jsem jeho vyprávění.

Podíval se na mě pohlede, jako by něco šíleného prořekl. „Bello, myslím, že si zasloužíš znát pravdu…“ A pak začal vypravovat.

S každým jeho slovem jsem se cítila mizerněji. Takže byl dalším člověkem, který mi vrazil kudlu do zad… využil mě. Srdce se mi rozbušilo a v uších mi hučelo. Rozklepala jsem se.

Když dovyprávěl svůj příběh, měla jsem tvář ve dlaních.

„Chceš mi říct, že to ty jsi byl ten upír v Londýně… Proměnil jsi Carlislea…“

Cítila jsem dotek ve svých vlasech. Okamžitě jsem se ohradila.

„Nedotýkej se mě! Jak jsi jen mohl? Využil jsi mě!“ křičela jsem. „Nenávidím tě!“ Po tvářích se mi hrnuly slzy, které se mi zabodávaly jako střepy do znovu krvácejícího srdce. Znovu jsem se skryla ve svých dlaních ve snaze zmizet z tohoto světa, což bylo nemožné. Mým údělem bylo, stále trpět. Bez přestání.

Najednou se kousek ode mě ozvala neuvěřitelná rána. Rychle jsem zvedla hlavu, abych viděla dva muže, jež miluji, jak jsou vklínění do sebe a bojují na život a na smrt.

„Okamžitě přestaňte! Dost!“ křičela jsem vyděšeně. Z ruky jsem si vytáhla kapačku a snažila jsem se vstát. Slezla jsem z postele, ale jakmile jsem se pustila jejího okraje, podlomily se mi nohy a málem jsem upadla. Naštěstí jsem nijak neublížila miminku. Vysíleně jsem přiklusala k Edwardovi a Michaelovi. Nevěděla jsem, co dělat. Najednou se ozvalo kovové trhání, pár bílých kusů odlétlo vzduchem a dopadlo vedle mě. Bylo slyšet zlověstné vrčení od obou z nich.

„Edwarde! Michaele! Přestaňte!“ zařvala jsem. Vtrhla jsem mezi ně a snažila se je od sebe dostat. Co jsem si myslela? Že od sebe dostanu dva silné upíry? Ucítila jsem ránu na hrudníku. Přelétla jsem místnost a spadla jsem na konferenční stolek. V ústech jsem cítila krev. Ale co bylo horší, bolest v břiše sílila, až nešla vydržet a mě pohltila tma.

Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem mluvit ani otevřít oči, ale všechno okolo sebe jsem slyšela. Ohlušující kovové trhání, křik, který jsem nedokázala identifikovat a jekot dalších příchozích. Cítila jsem studené paže pod zády a na vnitřní straně zápěstí. Měla jsem neuvěřitelný strach o miminko a žal v srdci za ztrátu milované osoby. Teprve po tom, co bolest dosáhla vrcholu, se mi vše rozostřilo a já byla už jen sama se svým bolem.

Bolest v srdci ničí mou duši,

to už z posledních sil buší,

stesk celou mě naplňuje,

poslední přání se splňuje.

Jednou setkám se s tebou,

vyznám ti lásku pravou,

až ty se rozhodneš přijít,

svou moji duši najít.

Mé robátko možná bude živo,

tělem se mi plíží chladivo,

že už své děťátko nespatřím,

už dávno jinam patřím.

Nechápala jsem, co se se mnou děje. Mé tělo uchvátily plameny, které stále nabíraly na své intenzitě. Cítila jsem, jak každý kousek mého těla se tomu snaží vyhnout, snaží se zachránit; nešlo to.

Srdce mi tlouklo v šílené rychlosti, síla úderů mě drásala hrudník. Mé srdce chtělo vyskočit z těla ven, alespoň mi to tak připadalo.

Nemohla jsem se pohnout, i když jsem se snažila. Nic jsem neviděla ani neslyšela. Byla jsem utopená v hluché temnotě plné bolesti a utrpení.

Prosím! Ať to skončí! Zabijte mě!

Nebo… to už jsem byla mrtvá? Mělo tohle být Peklo? Co jiného bych si zasloužila? A ty všude přítomné plameny a žár… Muselo to být Peklo.

Jak dlouho se budu utápět v této nekonečné bolesti? Hodiny? Dny? Roky?

A pak mi to došlo. Jestli to má být skutečný trest, nebude časově omezen. Bude to trvat věčně.

Neměla jsem sílu, abych dala nějak najevo svůj odpor, svůj nesouhlas k tomuto utrpení. Copak jsem žila tak strašný život? Ano, dokázala bych vyjmenovat nespočet věcí, které jsem asi neměla udělat, ale stále jich nebylo zas tak moc…

Přemýšlela jsem, jestli si někdy zvyknu na tu otřesnou bolest, která mě sžírala. Jestli to má být věčné, musím si přeci zvyknout, ne? Doufala jsem a utápěla se v bolesti.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale ucítila jsem, že se najednou něco změnilo. Prazvláštní pocit – jakoby úleva, ale i to nebylo to správné slovo.

Nebolest.

To bylo ono. V mých konečkách prstů jsem už jistě nic necítila. Byly jako dřív, dokonce jsem se zmohla i na mírný pohyb malíčkem.

Ale stále to nedokázalo vyrovnat ten žár, který se valil po mém těle a centralizoval se v mém srdci. Možná jsem byla alespoň mírně ušetřena. Najednou mnou projela naděje, že to třeba nebude muset trvat věčně. Co když po vytrpění Pekla přichází Ráj? Mohla jsem jen doufat, i když vyhlídky byly dle mého názoru zcela chabé.

Možná, že ten pocit naděje se odrazil do skutku, že jsem zase cítila o něco bolesti míň. Nedokázala jsem pochytit, po jak dlouhé je to době, mohly to být i měsíce. Ten zvrat nebyl nijak rychlý, přesto jsem tu nepatrnou změnu cítila. Mé ruce i nohy byly mimo plameny, jen hrudník a hlava zůstávaly v tom příšerném žáru. Mé srdce bylo ještě rychleji. Nedokázala jsem spočítat kolikrát uhodí. Bylo příliš rychlé. Jasně jsem si uvědomila pohyb, který jsem zvládla rukou. Nebyl nijak závratný – jen jsem sevřela prsty, ale byla jsem ráda, že to ochrnutí mě pomaličku opouští. Možná, že opravdu mám šanci. A tak jsem zase čekala.

Kdybych řekla, že to bylo jako spánek, lhala bych, ale přitom bych zřejmě byla blízko. Celou tu dobu jako bych byla mimo, v kómatu. Celou tu dobu až do chvíle, kdy jsem jasně ucítila, jak mi zpomaluje srdce. Jeho rychlost se již blížila normální frekvenci tepů, ovšem bolest a žár se do něj vlévaly ještě víc než předtím. Překvapivě jsem zjistila, že mé tělo už není nikde v plamenech, jen srdce. Bylo to, jakoby ho někdo vsunul do rozpálené pece a pomalu ho nechal uhořet. Srdce se stále zpomalovalo, až najednou… jsem ucítila jak buchlo naposledy. Ozvaly se dva krátké údery, pak byla chvíli pauza a pak znovu jeden úder. A ten byl nadobro poslední.

Ucítila jsem nečekanou úlevu. Všechny plameny, bolest i žár odplul do neznáma a já se opět cítila svěží. Čekala jsem, že přejdu z té temnoty někam do světlého tunelu, kde budu putovat svým posmrtným životem, jenže místo toho se stalo něco jiného.

„Bello?“ slyšela jsem andělův hlas. Takže on byl tady taky? Copak umřel? Nic jsem si nedokázala vybavit. Jen pusto, prázdno a žádné vzpomínky.

„Bellinko, prosím, otevři oči,“ prosil mě stále. Otevřít oči? Copak je mám zavřené? Nechápala jsem to. Myslela jsem, že ta temnota je způsobena opravdovou tmou kolem mě.

Velice, velice opatrně jsem odlepila od sebe víčka a spatřila jasné světlo.

Chvíli jsem jím byla oslepená, ale jakmile jsem si přivykla na jasnamísto temnoty, připutal mě k sobě pohledem Edward. Myšlenkami mi projely poslední okamžiky lidského života. Strach o všechno milované. Edward v boji s Michaelem. Poslední výkřik jednoho z nich. Kovové trhání upířího těla, které se naposledy pohnulo. Ten srdceryvný výkřik nepatřil Edwardovi, ale byl Michaelův. Edward ho zabil. Připravil mě o moji lásku. Chytla jsem se za vlasy a zakřičela. Celé osazenstvo pokoje se zarazilo. Zuřivost kolovala celým mým novým tělem. Zaměřila jsem pohled na toho, jehož teď neuvěřitelně nenávidím. Před očima se mi objevily červené fleky, které pulzovaly. Všechen vztek jako by přešel do rukou a já jsem skočila.

Popadla jsem Edwarda pod krkem a narazila s ním na protější stěnu, kterou ten náraz proboural. Prohodila jsem ho dírou na druhý konec další místnosti. Znovu jsem se k němu rozběhla a uštědřila mu ránu do hrudníku, jak se snažil postavit.

„Ty vrahu!“ zakřičela jsem z plných plic. Z hrdla se mi ozval melodický hlas, který ale v tuhle chvíli zněl nenávistně. „Ty se opovažuješ sebrat mi i to poslední, co mi zbylo? Sebral jsi mi fotky, všechno, co mi tě připomínalo, odešel jsi z mého života a teď jsi mi sebral i to, co jsem si vybojovala!“ Edward znovu vstal. Ve tváři měl vepsanou bolest a ublížení.

„Je mi jedno, že tě to bolí. Nenávidím tě! Slyšíš to? Nemiluju tě! Prostě tě nenávidím!“ křikla jsem. Přistoupila jsem k němu, položila mu ruku na srdce a řekla jsem: „Doufám, že trpíš, Edwarde Cullene. Ale ne víc než-li já,“ řekla jsem s největší nenávistí jakou jsem kdy cítila.

„Bello!“ zakřičela Alice.

„Jen toho nech, Alice! Tys mě taky opustila,“ zakřičela jsem. „Prostě mě nemáš ráda!“ To už na mě bylo moc. Vyběhla jsem z místnosti. Instinktivně jsem zajela rukama na bříško, ale to teď bylo prázdné. Zděsila jsem se. Avšak uslyšela jsem krásné třepotání, které jsem neuměla zařadit.

Rychle jsem seběhla za zdrojem toho vábného zvuku. A v tom okamžiku jsem uviděla své mminko. Všechen vztek ze mě odplul a já jsem měla pocit štěstí, který vycházel od toho drobečka, který na mě upíral modrá očka z náručí Rosalie.

„Rose, dej mi mé miminko a já v klidu odejdu,“ řekla jsem se zaťatými zuby.

„Bello, neblbni. Jsi novorozená!“

„Prostě mi ho dej. Já mu neublížím,“ řekla jsem mírně naštvaná.

„Ne!“ řekla. A tak jsem po ní skočila. Jakmile jsem jí uzmula moje děťátko, do nosu mě uhodila jeho květinová vůně. V hrdle se mi rozpoutal požár. Snažila jsem se ovládnout. Nešlo ublížit mému miminku, když na mě upíralo nádherný mořský pohled modrých kukadel.

Vyběhla jsem i s ním pryč z domu a za sebou jsem chtěla nechat všechnu nenávist, která se ve mně nakupila. Naposledy jsem se ohlédla na bílou vilu v ruce držíc synka. Zastavila jsem se před domem mého otce. Auto před ním nestálo, tak jsem vešla dovnitř. V pokoji jsem si vzala ještě nějaké věci, protože jsem všechno nechala u Cullenových. Teď je na mě, abych si našla své místo, kde se bude můj syn cítit bezpečně. Tak jsem se ohlédla naposledy i na dům mého dětství a vyrazila jsem pryč z Forks. Za hranicemi Washingtonu jsem se zastavila.

„Michael. Tak se jmenuješ, broučku. Jako tvůj otec. Michael Edward Swan,“ řekla jsem rozhodně. Edwarda Cullena jsem nenáviděla, ale chtěla jsem, aby bylo do našich život vytesáno jméno vraha, co připravil malého Michaela o otce.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nauč mě nemilovat - Nový Měsíc - 2. část: