Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 5. kapitola

06.11.2013 (13:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1901×

5. kapitola:

Frenk... Ani nedokážu mluvit! Ten bastard! Hajzl! Měla jsem tušit, že je něco horšího než ubohý človíček, který rád ničí lidem život pomocí našeptávače. Měla jsem vědět, že je nějaký zkurvený manipulátor myšlenek, zmrd, který vás znásilní a potom vám nahraje do hlavy vzkaz. Tak jednoduše... Jako na pásku, tak primitivně... 

Srab jeden! Měl se jít rovnou zahrab za to, co udělal. Já se omlouvám - sorry, ale prostě sem ho tam musel strčit, aby sis nemyslela, že žádný koule nemám! Myslím, že začnu okamžitě hledat způsob, jak ho zamordovat!

Nemám jinou možnost - musím se vrátit do motelu. Napíšu Frenkovi na zrcadlo nový vzkaz, protože ještě nejsem v té fázi, kdy se můžu někomu mrdat do mozku! Nevím, co je zač, ale bojím se, že až to zjistím, naběhne mi taková husí kůže, že mi strachem utečou všechny chlupy. Napíšu mu krátký dopis mou rudou rtěnkou na zrcadlo, na můj obraz, na můj obličej a potom najdu jiný motel, hotel nebo cokoliv, kde se dá složit hlavu.

Z nádraží to bylo k motelu co by kamenem dohodil, takže jsem tam byla celkem rychle. Bála jsem se, že Frenk bude čekat před motelem, tak jsem se plížila mezi stromy, když jsme přicházela. 

Opatrně jsem si mapovala terén a hledala jsem skulinky, kde by mohl číhat, ale nikde nikdo. Možná jsem jenom paranoidní, jenomže poté, co jsem se snažila přejít přes práh Forks, se mi v hlavě přehrál ten vzkaz, no spíše zapištěl, a já si myslím, že to ví. Určitě to ví! Musel mu přijít nějaký impuls, nějaké znamení nebo něco. Nevěřím, že by o něčem neměl Frenk přehled.

Nakonec jsem to vzdala - na co čekat? Bát se mohu, ale když ho stejně nevidím, nemám se čeho strachovat. Přestože zlo, které nevidíme a opravdu tu je, je ještě horší než peklo, co nám fluše do tváří. A Frenk je dítě pekla a zla. Jeho matka musí být siréna, otec ďábel - ďáblovo sperma? No, krásná představa! Ale nemyslím, že by to nebylo dobrovolné početí. A možná už jsem doopravdy vystrašená na tolik, že si tu vymýšlím ďábelský variace sexu? No, myslím, že budu muset nakonec přestoupit ten práh - musím vkročit do pokoje číslo 18, do pokoje označeného mou osudovou číslicí.

Nervózně jsem vyběhla schody, během běhu jsem se rozpačitě rozhlížela do všech stran. Na schodech je nejhorší pocit, jako kdyby vás někdo měl shodit dolů - dorazíte až na konec a potom vám někdo podrazí nohy. Běžíte a něco se vám začne sápat po nohách. Myslím, že Frenkovo počínání na mě zanechalo odstrašující stopu.

Kupodivu jsem zvládla cestu po schodech celkem dobře, až na pár zběsilých nádechů a rotací hlavy. Došla jsme k šarmantnímu číslu 18, číslice na dveřích byly značně ošoupané a zrezlé, ale dřevěné, plesnivé, ztrouchnivělé dveře to vše zachraňovaly.

Nejistě jsem sáhla po klice a uprostřed cesty se zastavila - mám se vrátit zpět do místa onoho nechutného dění? Mám znovu vidět lože naší „lásky" a připomínat si všechno, co si jde jen pamatovat - Frenka? Nebudu z toho dělat vědu, prostě sáhnu po klice, otevřu dveře a skončím to, co jsme začala!

Bez dalších ostychů jsem vystartovala po klice - už jsem ji cítila v prstech, v dlani - byla studená a lehce zapadla do ruky. Otočila jsme s ní a uslyšela takové „cvak", které oznámilo, že dveře jsou teď již oficiálně otevřeny. Do bytu jsem jen nakoukla očkem a otevřela je skoro dokořán - nikde stopy po Frenkovi.

Vešla jsem tedy rychle dovnitř a zabouchla zběsile dveře, až to bouchlo. Jakmile jsem je zatřískla, ještě jsem je instinktivně zadržela svým tělem - lehla jsem si na ně, ale mé nohy dlouho nevydržely a já se sklouzla až k zemi a prohnula se v kolenou. Odhodila jsem tašku do rohu místnosti a svěsila ruce - už mě to fakticky nebaví!

Kdybych byla slabší povaha, brečela bych už jako mála holka, ale na tohle já nejsem. Na brek si nalhávám, že jsem až moc drsná, silná. Podle mě jsou slzy známky slabosti - bulí jen ten, kdo má špatnou mysl. Ten, kdo je s psychikou v hajzlu, a to já nejsem - vždyť já lidem do hlavy vkládám své myšlenky, nemohu být psychicky mimo, když tohle dělám, je to můj denní chléb, dávka psychicky je k tomu studená sklenice mléka, abych neměla sucho v krku.

Musím se vzchopit, i když jsem z toho incidentu s Frenkem trochu mimo realitu, ale musím to překonat. Možná bych se měla stavit u  Edwarda, třeba by mi mohl pomoci zbavit se Frenka. Jestliže mě Frenk potřebuje pro to, aby dostal Cullenovi, tak na ně sám nemůže, to logicky dává smysl, že u nich jsem v bezpečí. Ale jediný háček je v tom, že jim nemohu - nechci říct, kdo doopravdy jsem. Nechci, aby si o mně mysleli, že jsem je celou dobu tahala za nos, potom by mi možná ani nechtěli pomoct.

Musím konečně napsat ten vzkaz - musím vypadnout z čísla 18! Je to sice mé číslo, mé oblíbené číslo, ale momentálně mi přivodilo jen smůlu.

Nemotorně jsem vstala a lehce se zakymácela ve vzduchu - měla bych se vyspat! Vzpamatovala jsme se a promnula si oči. Vydala jsem se rovnou do koupelny, čím dřív to budu mít z krku, tím dřív budu pryč! Vrhla jsem se na tašku, kterou jsem hodila o zem a našla rtěnku.

Vešla jsem do koupelny a bez rozmyslu začala psát nerudně slova - ta červená dodává ještě víc na zuřivosti. Začala jsem: „Jestli si myslíš, že..."

„Co si mám myslet? Nechceš mi to říct rovnou do očí?" pronesl sklíčeně Frenk rozplácnutý ve sprše. 

Ruka mi ztuhla uprostřed dalšího slova - tohle jsem doopravdy nečekala! Frenk se vyvaluje ve sprše, doslova se tam válí - vypadá sklíčeně, odevzdaně, jako by něco vzdával, jako by neměl chuť žít. Zlostí jsem rozmáčkla zbytek rtěnky o zrcadlo a udělala z ní sračku, která zůstala viset přímo uprostřed zrcadla - takže, mám po rtěnce. Co z ní zbylo jsem naštvaně mrštila o zem a otočila se rozčíleně k Frenkovi.

„Co si sakra myslíš?" Výborný začátek rozhovoru! Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo?
„Myslím, že ti dlužím novou rtěnku," řekl trpce.
„Zničila jsem ji sama, ty mi dlužíš jen... důstojnost? " odřekla jsem chrčivě.
„Nedlužím nikomu nic. A pokud ano, tak na to každý laskavě zapomene, protože závazky nemám rád!"
„Já ti ale nic nepromíjím," řekla jsem tiše. „Chci, abys zrušil ten rozhlas, co mi vyhrává v hlavě, když se jdu projít!"
Frenk se jen zasmál a začal: „To nejde, promiň, Whis!"
„Neříkej mi Whis!" odfrkla jsem. „Já to pouštím! Už nechci tenhle kšeft."
„Whisper, já bych to i rád zrušil, ale co jednou slíbíš, to už nezrušíš. Slib je slib! A podvrh je podvrh!"
„A od tebe to nebyl podvrh, nebylo to náhodou přes čáru?!" vykřikla jsem.
„Já... Nejde to vysvětlit!" zařval a jeho hlas se medově zlomil uprostřed věty. „Je to složité."
„Prostě to dodělej sám! Je mi jedno, co potřebuješ! Potom, co jsi udělat... co jsi mi udělal tu odpornou věc, ti nebudu sloužit jako nějaká loutka s tvým hláskem v hlavě!"
„I kdybych chtěl, nemohu tě nechat odejít, potřebuji Cullenovi! Pochop to!" zakřičel.
„Takže tvoje chování bylo naprosto v pořádku?! Co to mělo vůbec znamenat?"
„Nechtěl jsem udělat něco takového, ale ty jsi mě prostě vytočila!"
„Pochopila bych, kdybys mi vrazil facku, vyrazil se mnou dveře - to ještě jo! Ale proč si mě musel znásilnit?!"
„Nechci ti lhát, takže se pokusím být upřímný, jít konečně s pravdou ven," začal. „Jde o mou schopnost. Asi sis už všimla, že dokážu něco zvláštního. Nedá se to moc popsat, prostě navodím někomu pocity a tak dále! Tobě jsem vložil do mysli „hlasový záznam", ale to zvládnu jen u lidí, které... které jsou mi bližší, známější."
„Takže jednoduše jsi mi navodil pocit čeho?" optala jsem se. „A s tou pravdomluvností to nepřeháněj, stejně ti nebudu věřit!"
„No... Asi pocit omámení nebo něčeho takového. Nechtěl jsem ti nic udělat, ale s touhle schopností jsem závislý na svých citech a pocitech. Někdy je nedokážu ovládnout, zvlášť když mě něco naštve nebo když mám silné pocity."
„Takže tímhle mi to vysvětluješ a omlouváš se? A myslíš si, že bude zase všechno v pořádku?!"
„Omlouvám se!" zařval. „Co chceš ještě slyšet? Neovládl jsem se! A ty..."
„Já?" odfrkla jsem nudně.
„Ty jsi mě zlomila... Byl jsem tak silný, ovládal jsem všechny pocity, všechny lidi, ale potom, co jsi přišla a já se do tebe zamiloval..."
„Cože si se?!" přerušila jsem ho s ústy a očima dokořán.

Doufám, že se líbilo! :) Našla jsem inspiraci, díky Martinko! :D Pište komentáře! :) 
- váš Johnník Konník 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 5. kapitola: