Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 11. kapitola

11.01.2014 (07:30) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1542×

11. kapitola:

Jed v žilách, nebo nový život? Nebo konec… Snad se jen napije, říkám si. Snad se mi to jen zdá. Snad mě zabije…

Poslední zlomek vteřiny. Poslední nádech. Nádech vzduchu, který tak potřebuju k životu, k přežití. Konečný pohled na svět. Rozhlédla jsem se – Frenka drželi už dva upíři, nad Edwardem stála Jane. Teď už není čas ani moc. Už bych nestihla zavelet nic mým loutkám, navíc už nemám sílu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem nebyla na pokraji smrti, ale podle toho, co teď – v poslední sekund, vidím, se moje loutky osvobodily. Proto ho Jane musí zpacifikovat, proto Frenka drží Caius i ten nový, robustní chlap. I na Frenka to dopadlo, jsme oba na pokraji sil. Nevím, jestli chtějí zabít i jeho, ale u sebe nepochybuji.

Dva čerstvé průstřely… Tak rychle, snadno, nepřirozeně. Cítím dva ostré nože na šíji a ještě další páreček zespodu. Jako dva manželské páry, co spolu chodí každou sobotu posedět do Olivové zahrady. Drží při sobě a navzájem se doplňují. Ucítila jsem trochu volnosti, jen tak najednou. Aro uvolnil ruce a já jsem cítila volné ruce, už mne nedrží? Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Ale pil pořád dál, neustále se přisával jako pijavice. Instinktivně jsem ho praštila pravým hákem do nosu. Odskočila jsem kousek dopředu a hned jsem se skácela jako papír. Do otevřených ranek se mi dostával vzduch, štiplavá bolest a červánky, které se náhle rozjasnily na obloze. Strach? Copak se Whisper někdy bojí? Sakra! Jsem posraná až po kolena… Myslela jsem si… Ne, teď mi to nemyslí. Nic, než myslet na to, že nemyslím, nedokážu. Panika, strach, deprese, autodestrukce, deformace, jed, pizza, sucho v krku, žízeň, znovu strach… Tohle všechno mi teď paří v hlavě. Kdybych měla brýle, což nemám, měla bych je teď tak zapařené, že bych neviděla ani sklo, jenž je tvoří. Mám totálně vygumováno. Jediné, co mě napadá a vlastně ani nenapadá, je to, že bych… Ale ne! Cože? Vteřiny utíkají jako světlo, jako teplo, jako zamrazení na kůži. Všechno kolem mě je rozmazané, divné. Nedokážu zaostřit, pořád mžourám očima a hlavou mi plují tyhle ty nesmyslné myšlenky plné smrti, beznaděje a až moc synonym pro tuhle situaci – naprostá bezmoc? Jediné, co chci teď udělat? Křičet? Umřít? Usnout? Možná by neuškodilo, kdybych si už vybrala.

„Dost!“ zaječela jsem jako liška v říji.

„Ty svině!“ Nový, neznámý hlas. Ozval se odněkud ze předu.

„Copak chceš dělat?“ spustil ženský hlas. Dívčí hlas – Jane? Kdo jiný!

„Všichni zmlknete!“ zapištěla jsem.

Zároveň jsem něco ucítila – jako by mi v hlavě přeskočilo. Někdo natáhl gumičku a nechal ji s mlasknutím přistát na můj mozek. Tohle jsem ucítila, uslyšela… Rozhlédla jsem se v nízkém úhlu, viděla jsem jen stojící nohy. Jen setrvávali ve svých pozicích, ležícího Edwarda – zdálo se, že oddechuje, ale spíš se tak kroutil. Letmo jsem vzhlédla a znovu rozprostřela svůj pohled. Nikdo nemluvil. Nikdo nevydával sebemenší hlásku, i když se Edward chvíli cukal jako ryba, které právě krájejí hlavu, přesto nevydal ani pípnutí. Že by mě poslechli? Že by to platilo na všechny? Zavelela jsem to nahlas, takže to všichni splnili?

„Nehýbejte se!“ znovu jsem zavládla v žáru moci.

A vida! Všichni stojí jako opaření. Naposled jsem věnovala svůj pohled všem, zatímco jsem seděla na zemi. Aro stál s rukama spojenýma, jako by se zlovolně smál a zároveň si mnul ruce od dobře vykonané práce. Frenk se tvářil trochu naštvaně, drželi ho pod krkem, protože jaksi pozorovali, že to na nás, co ovládají mysl, platí. Jane s úsměvem a bolestným šklebem stála nad Edwardem. Ten se díval přímo na mě. Tohle mě trochu vyvedlo z míry. Hleděl, zíral, civěl přímo na mě. Bulvy měl bělostné jako sníh, lemovaly je krátké, tlusťoučké žilky, byly vykulené… Tvář měl mučivě zkřivenou do podivné grimasy. Tohle všechno na mě směřovalo svůj ctěný pohled.

Právě jsem objevila značnou úlevu od své profese. Dokážu něco našeptat všem najednou. Je jedno, jestli to řeknu nahlas, potichu, mile, zlostně nebo jakkoli jinak, ale musím to myslet tak, že jim to našeptávám. A to samé jsem vlastně dělala celou dobu, jen jsem to prováděla ve své hlavě. Řeknu si nějaký povel a ten, na kterého jsem myslela, to udělá. Ale teď stačí jen to vyslovit… Už mi nikdo nebude odporovat! Zkoušela jsem to i předtím. Říkala jsem to, šeptala jsem to nejen v hlavě, ale nikdy se to nepovedlo, až teď vím, že nesmím myslet jen na jednu osobu, nýbrž to posílat do vzduchu jako mor. Není to jen pro jednoho. Nesmím být zlomyslná, rozdám to všem! Všichni mají právo, aby se ponořili do mého rozkazu!

„Tak,“ řekla jsem a mrštně se postavila na nohy, „už se na to díváš asi trošku jinak, Aro.“

Čekala jsem na odpověď a nakonec jsem si přiložila otevřenou dlaň k oušku.

„Nic neříkáš, zlato?“ šeptla jsem a z plna hrdla se zasmála. „Dobře, dobře. Mluvte, pokud vás vyzvu!“ zavelela jsem jen tak do vzduchu. „Teď můžeš vyjádřit svůj názor na věc, Aro.“

„Budeš litovat, drahá Whisper!“ zasyčel.

„Asi tě zklamu, ale už lituju. Neměla jsem se do toho vůbec pouštět, zvlášť když jde o upíry.“

„Já ale nejsem jen obyčejný upír, já jsem…“

„No jasně. Král upírků a tak dále. To už známe. Nemluv dál,“ zaštěbetala jsem a pousmála se. Ta radost z moci! „Pusť Frenka,“ našeptala jsem postupně upírům, kteří ho drželi. Poslušně poslechli. „Můžeš mluvit, Frenku,“ pípla jsem jen tak přes rameno.

„Díky,“ zařehtal se smíchem. „Ty mě pořád překvapuješ.“

„Můžeš se hýbat a mluvit,“ našeptala jsem pro změnu Edwardovi.

Okamžitě se začal skládat zase dohromady. Jemně zaskučel bolestí a vrhnul pár zlostných pohledů na Jane. Ale jen tak letmo. Postavil se na svá mramorová chodidla a začal si mě považovat pohledem. Než jsem stačila mrknout, byl u mě. Stál jen asi milimetr od mého obličeje.

„Můžeme si promluvit?“ řekl zřetelně, ale trpce a uraženě. Vlastně se mu nedivím.

„Potom ti to vysvětlím. Teď mě přijmi jako Whisper a buď mým ochráncem, jak jsi sliboval,“ našeptala jsem mu. Byla to zároveň i poslaná myšlenka. Nebyl to jen rozkaz, spíše uvědomění.

„Už nikdy se jí nedotkneš!“ zahřměl Edward a vystřelil proti Arovi, který se nemohl hýbat ani mluvit.

Ať mu řekne své, nepotřebuji zas slyšet jeho hlas. Odporný zvuk povýšenosti. Alespoň mám taky nějakého toho upírka v armádě. Ale Frenk se taky hodí. Jediný problém je ta jejich rychlost, moc… Tohle neumím. Musím si Edwarda ještě udržet, alespoň dokud budu v nebezpečí. A pokud budu muset poručit Arovi a jeho gardě, aby přestali chodit, mluvit či se jinak projevovat, udělám to. Odkážu je takhle až do té doby, dokud neumřu, na věčnost nebo dokud si nebudu přát, aby se zase znovu procitli. Můžu je i jednoduše propíchnout kůlem, ale to by tolik netrpěli. Smrt je až moc milosrdná. O všechno přijdete. Jen vás zabijí. Nejste tu, abyste to viděli. Prakticky protrpíte pár sekund a pak už nic. Prázdno. Konec. Když vás někdo ale prokleje, abyste se nemohli hýbat a mluvit, jen se budete na vše dívat a všechno vnímat, ale nemůžete nic jiného, tak vás to naštve víc než smrt, o které se vlastně ani nedozvíte, jak bude rychlá.

„Nedovolím to, Aro! Už jsi vládl moc dlouho…“

A mele a mele a mele. Edward ho už asi zná delší dobu. No, uděláme to trochu zajímavější. „Můžeš mluvit, Aro,“ našeptala jsem mu.

„Nemám nic na srdci, Whisper,“ řekl a roztáhl rty k blaženému smíchu.

„To ne…“ zavzdychal náhle Edward. „Ne!“

Ohlédl se na mě se strachem v očích. A pak jsem to ucítila – pak mi to došlo. Jed se začal najednou rozestupovat. Cítila jsem tu ostrou, pronikavou, pálivou bolest, jež se nesla od čtyř vpichů po zubech. Dále a dále. Ochromilo mi to celou levou ruku. Vychrlila jsem ze sebe pár řevů. Klečela jsem, ležela jsem, svíjela jsem se po nemilosrdném betonu. Nakonec jsem se zastavila a jen čekala na další kolo. Zatím vede upíří jed sto k jedné. A to uteklo jen první kolo. Už chybí jen dvacítka, co se tu projde v plavečkách, bude držet číslo jedna a velkým úsměvem a našpulenými pysky dá vědět o své nádheře a jedinečnosti. Zaklonila jsem hlavu a zároveň se udeřila do betonu. Pozvedla jsem ruce tak, abych na ně viděla. Třepaly se. Jako kdybych právě vyvraždila celou rodinu i s milým psem. Třepotaly se jako křídla vážky. A pak jsem uslyšela šum křídel, jen v mé hlavě, ale dost pronikavý. Moje tělo vysychá a právě slyším šum, který mi oznamuje, že se mi zocelují kosti. Každý orgán v těle dává sbohem krvi, slasti, vodě, živinám… Myokard tluče už jen napůl. Škoda – proč nemá našeptávač dvě srdce? Jedno na náhlou smrt a druhé na city? Byť záporné. Na ty kladné není místo, zvlášť když si musíte hrát na drsnou, protože vaše tělo, mysl, prostě vaše duše to tak chce. Byla jsem nájemný zabiják, teď jsem se jím stala i tělesně. Už nemám na výběr. Jsou jen dvě řešení – smrt, nebo život mrtvého? Druhé kolo začalo… Pomalu, jistě a bez ostychu – tak postupuje jed mým tělem. Cítím, jak už nevzdoruji, prostě to vzdávám. A svým orgánům nemohu našeptat, aby se vzpamatovaly. Jsou to jen orgány. Proč nemá každý z nich malý mozek, do kterého bych poslal poslední zvěst. A to tuhle: „Bojuj!“

Třetí kolo – od krku až po pas jsem mrtvá, ale co nohy? Nepatrně jsem cukla palcem. Ještě hrají, škoda jen, že protivník není rovnocenný. Ten má místo dvou nohou rovnou milion. Že by poslední kolo – čtvrté? Nikde ty dívky v plavečkách nevidím… Ale vnímám tu jiskřičku, která se teď probojovala až na malíček na noze. Už to prošlo celým mým tělem. Ale jak se pozná, jestli jste mrtví, když máte být žijící mrtvola? Ale proč jen mám tak stažené hrdlo, proč mám takovou žízeň?!

 Další je zde! :) Doufám, že se líbilo. Tuhle kapitolu jsem si užila. Komentáře sem! ↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 11. kapitola: