Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 19. kapitola

23.04.2012 (16:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1821×

Ráno jsem si byla zaplavat. Když jsem se vrátila, čekalo mě nemilé překvapení.

„Musím jet do Volterry,“ vybalil na mě a já okamžitě posmutněla.

„Ach jo. Kdy?“ Naštvaně jsem si sedla na gauč.

„No, vlastně hned. Ale hned zítra se vrátím a zvu tě na večeři,“ usmál se na mě.

„Bude se mi stýskat.“ Přitáhla jsem si ho k sobě.

„Mně taky.“ Přisedl si a políbil mě.

„Tak tady nezlob a zítra se uvidíme.“ Na rozloučenou mě ještě jednou políbil a odešel.

Tak, co budu dělat? Když na večeři, tak to bych si mohla jet koupit něco na sebe. A vezmu to i přes nákup. Už tady skoro nic není. Za poslední měsíc jsem toho snědla docela dost.

Došla jsem se převléct. Vzala jsem si šaty, lodičky, dost velký klobouk a černé sluneční brýle. Vlasy jsem si stáhla do copu. Doběhla jsem do auta a vyrazila do města. Cestou jsem zavolala Marii, jestli se ke mně nechce přidat. Ale nemohla.

Ve městě bylo dneska rušno. Prošla jsem asi čtyři obchody, než jsem narazila na ty, které jsem chtěla. Byly úzké, pouzdrové, nad kolena, s úzkými ramínky. Byly béžové s flitry. Prostě přesně pro mě. Hned jsem si je koupila a vyrazila do potravin.

Bloumala jsem mezi regály a nemohla se nabažit výběrem potravin. Měla jsem pocit, že bych snědla celý krám. Když jsem se zastavila u regálu s masem, někdo mě zezadu oslovil.

„Promiňte?“ Otočila jsem se na muže za mnou. To, co jsem spatřila, mě málem porazilo.

Sam Uley stál přímo za mnou. Na druhé straně planety. Tady na Sicílii. Jak to, že opustil smečku? Myslela jsem, že by to bez něj nepřežila ani minutu. 

Stála jsem tam jako opařená a přemýšlela, jak zareagovat. Co když mě pozná? Ne. Nepozná. Velký klobouk a velké černé brýle. Určitě nepozná. Ale co když mě pozná podle pachu?

Vůbec nevím, co mě to v té chvíli napadlo. Vytáhla jsem kus zmraženého masa a dala ho mezi nás. Jako kdyby snad ten zmrzlý kousek masa překazil můj pach.

„Io non ti capisco,“ vypadlo ze mě. Otočil se a já za ním uviděla Emilly. Myslím, že mi to došlo. Byli na svatební cestě. To nemohli jet někam jinam?

„Ona asi nerozumí,“ zavolal na Emilly. A já se trochu uklidnila. Nepoznal mě. Položila jsem ten kus masa zpátky a zamířila co nejrychleji pryč. Doběhla jsem k pokladnám a rychle zaplatila. Utíkala jsem do auta a čekala, až vyjdou ven. Co když mě přece jen poznal? Jak to zjistím? Co když to řeknou Jacobovi a on si pro mě přijde? A co když u toho bude Caius? Ani jsem si nechtěla představit, co by se mohlo stát, kdyby oni dva stáli blízko sebe. A já uprostřed. Z té představy jsem se oklepala.

Rozhlížela jsem se po parkovišti a čekala, až vyjdou. Můj pohled se zastavil na osobě, která stála u telefonní budky. Sundala jsem si brýle, abych lépe viděla. Jo, je to on! Nejdřív mě polil pot. A hned potom jsem se pousmála. Stál tam ten barman, celou ruku v sádře, a s někým telefonoval. Vzpomněla jsem si na ten večer. Ten večer, kdy Caius řekl, že mě miluje. Už jsem se na něj ani nezlobila. Vždyť díky němu jsem donutila Caia říct nahlas, co ke mně cítí. V duchu jsem mu za to děkovala.

Můj pohled směřoval opět k východu. Konečně vyšli. Nasadila jsem si brýle a sledovala je. Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Normální dovolená. Došli do nějakého hotelu a pak vyšli ven. Podle plážové tašky jsem pochopila, kam že to jdou. Tak snad je to v pořádku. 

Pochybnosti jsem stále měla, ale nemělo cenu tam zůstávat. Zamířila jsem domů.

Vynosila jsem věci z auta a uklidila je. Zasedla jsem k televizi, ale vůbec jsem ji nevnímala. Nedalo mi to klidu. Seděla jsem tam celé hodiny. Přemýšlela jsem, co všechno by se mohlo stát.

Jak si to vlastně představuju? Vrátím se domů a co? Budu žít s Caiem? Kde budeme žít? Jak to všechno bude? Jak to asi přijmou naši? A co Caius? Ten má přece taky povinnosti. No dobrý. Děkuji ti, Same! Mám zase o čem přemýšlet.

A samozřejmě to nejdůležitější. Jacob. Nebylo by fér zmizet a nic neříct. Nerozloučit se. Neomluvit se. Slíbila jsem, že až nastane čas, poprosím ho o odpuštění. A ten čas nadešel. Zvládnu to? Podívat se mu do očí? Nevím, ale musím to zkusit. Dlužím mu to.

Ze všeho toho přemýšlení jsem usnula. Ráno jsem se vzbudila velmi hladová. Došla jsem do kuchyně a udělala si míchaná vajíčka. Přidala jsem do nich sýr. Mňam! A hodně zeleniny. No, Ness, doufám, že poloupíři netloustnou. Protože po téhle porci bys měla o čtyři kila víc.

Umyla jsem nádobí a pak si šla zaplavat. Lehla jsem si na lehátko, abych oschla. Nakonec jsem se slunila až do oběda. Z opalovačky mě kdosi vyrušil. Ten někdo přitiskl své rty k těm mým. Obmotala jsem ruce kolem jeho krku a přitáhla ho k sobě víc. Ale to už jsem byla na zemi. Lehátko to nevydrželo.

„Ty jsi ničící monstrum, Nessie,“ pobaveně se na mě smál.

„Ha ha. Moc vtipné.“ Oprášila jsem si písek ze zadku. Přistoupil ke mně a objal mě. Došli jsme spolu do domu. Hned jsem se hnala do kuchyně.

„Vždyť jdeme na večeři. Proč jdeš jíst? Jen si tam nech místo,“ smál se na mě.

„Já bych to do večera nevydržela. A neboj se, místa bude dost,“ usmála jsem se. Upustila jsem hrnec. Nic nenormálního, že? Jenže já ho nechytila.

Následovala hlasitá rána.

„Ness, děje se něco?“ vyděšeně se na mě díval.

Co by se mělo dít? Jen to, že jsem potkala vlkodlačího alfu. Umírám strachy, že se tady každou chvíli objeví Jacob a vy budete stát tváří v tvář. A protože tě znám, Caie, tak vím, že by to nedopadlo dobře. Radši jsem zvolila jinou variantu mé odpovědi.

„Ne, nic,“ zalhala jsem. Takhle to bude lepší. Zvedla jsem hrnec a pokračovala ve vaření svého oběda.

O pár hodin později

Sešla jsem po schodech a sklidila pochvaly. Přiznám se, že mi to dělá dobře.

„Tak kam vyrážíme, manžílku?“ zazubila jsem se.

„Hádej?“ vykřikl a vyběhl z domu. Rozběhla jsem se za ním. Konečně jsem ho dostihla.

„Ty chceš jít na lov?“ vznesla jsem trochu hloupý dotaz vzhledem k tomu, že jsme mířili do lesa.

„Přesně tak, má nejmilovanější manželko.“ Nechápavě jsem na něj zamrkala.

„A co to tvoje: už nikdy?“ rýpla jsem si.

„Nezačínej si, poloupírko,“ vrátil mi rýpanec. Nafoukla jsem se a rozeběhla se ze všech sil. Dobře, jak chceš!

„Nechápu, že to ty šaty vydržely, miláčku,“ pronesl a kroutil hlavou, když jsme se vraceli z lovu domů. Byla jsem nepoškozená. Jo, v lovení jsem byla celkem dobrá.

„To víš, léta praxe,“ zasmála jsem se.

Objal mě kolem ramen a já ho chytila kolem pasu. V objetí jsme se vraceli k domu. Byli jsme už kousek od něj, když jsme něco zacítili. Do domu jsme vešli raději zadním vchodem. Někdo tam byl. Okamžitě jsem šla ke vstupním dveřím.

Předem se omlouvám za tu italskou větu. :-) Italsky neumím, použila jsem překladač. Proto se omlouvám, jestli je ta věta špatně. :-)

Jinak, osobně se strašně těším na další kapitolu. Je to jedna z mých nejoblíbenějších. :D Nessie bude mít po dlouhé době sen. Resp. noční můru. Předem avizuji, že bude důležitá, protože bude mít možná za následek pokračování tohohle příběhu. :D:D Ale to uvidíme až na samotném konci, jestli o něj bude vůbec někdo stát. :))

M.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 19. kapitola: