Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Ne, osud! - 2. kapitola

15.12.2010 (21:45) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1035×

Konec předchozí kapitoly

Z naší druhé bitvy nás vyrušilo velice hlasité zavrčení. Byla to Marie a postupně se k ní přidal i zbytek naší armády.

S Georgem jsme se tedy vydali k našemu táboru. A co jsme neviděli. Před námi stály Sandra a Liala a za nimi jejich armáda.

Hned, jak jsem se rozběhl proti naší nevítané skupince, se ten srandovní Jasper schoval někam dovnitř mě. Teď byl na scéně nelítostný a krvelačný upír.

Vždy, když se mi někdo neznámý dostal pod ruku, už ležel s bolestmi na zemi. Jen už nebyl celý. Sice jsem nebyl v nejbližší době na lovu, ale i tak jsem rozsápal všechno a všechny.

V průběhu boje jsem si všiml, že Mii i Ashlee se naše dnešní cvičení hodilo. Mia si každého blížícího upíra znehybnila a pak mu postupně přetrhala všechny končetiny. Vždy začala trhat hlavu jako první a až pak zbytek. Asi se obávala, že kdyby se najednou začal hýbat, mohl by jí něco udělat. Takhle neměl žádnou možnost.

S Ashlee to bylo podobné. Pomocí jejího daru si ovládla postupně každého upíra a toho přiměla, aby se vrhl na vlastního spojence. Byla dokonalá.

Ashlee a Mia mě nepřekvapily tak moc jako Punťa. Nevím sice, jak to udělal, ale běhal upírům pod nohama a tím pádem o něj zakopávali… Jak já jsem na svého vlčka hrdý.

Zrovna jsem utrhl jedné novorozené upírce obě ruce, které doprovázel srdceryvný křik. Přidupl jsem ji k chladné zemi a s opovržením jsem si ji prohlížel. Byla to menší blondýna s modrýma očima. Kdyby jí nechyběly ty ruce, byla by hezká, ale když někomu chybí něco takto zásadního, není zrovna nejpůvabnější.

„Rozluč se!“ zašeptal jsem jí a utrhl jí její hlavu s blonďatou hřívou.

Hned, když jsem se narovnal, mi na zádech přistála Sandra. Ale co jsem si pamatoval, ona nechodila do bitev moc často. Akorát když se schylovalo ke konci. Takže jsem si uvědomil, že už se konec asi blíží. Nechtěl jsem jí dát záminku zaútočit, ale musel jsem se podívat, jestli je Ashlee v pořádku. Byla, ale já už měl Sandřin jed v krku. Štípalo to pěkně, ale já to nevnímal. Už jsem měl praxi s jedem v mém těle.

Rychle jsem ji shodil z mých zad a začal na ni vrčet. Pouze se na mě zašklebila a už se proti mně vrhla. Zaútočila na mě, ale nebyl to ten útok, na který jsem byl zvyklý při bojích s jinými klany. Byl to spíš útok na starého známého ve cvičišti. Ale tady není cvičiště!

Další její přátelský útok, který jsem se zručností vykryl. Už mě tato její hra začínala nudit. Přestal jsem ji pouze vykrývat a sám zaútočil s přesností, která by jí vyrazila dech. Sice upíři nemusí dýchat, ale i tak to byla pořádná rána a Sandra se zapotácela. Bohužel jsem promeškal okamžik k jejímu zneškodnění, a tak pokračovala naše další várka útoků a vykrytí. Jeden útok ale Sandra vykrýt nedokázala a skončila přišpendlená k zemi. Znenadání ke mně přiběhl Punťa a asi potřeboval vyvenčit, protože počůral Sandru. Musel jsem se začít smát a to z dvou důvodů.

Zaprvé jsem se smál výrazu, který se objevil na Sandřině tváři, když Punťa začal zvedat nožičku. A zadruhé jsem byl neskutečně rád, že to přežil. Holt jsem si toho ratlíka oblíbil. Což se nedalo říct o Sandře.

Sice jsem se těšil, až přijde s tou její a Lalilinou armádou, ale to bylo z důvodu, že jsem chtěl, aby už tu nekazily vzduch.

Stále jsem na ní stál, ale také jsem pozoroval to, co zbylo z našeho krásného tábora. Později jsem začal přejíždět po skupince živých/neživých upírů a začal vrčet, když jsem zpozoroval jednoho upíra, kterého jsem si všiml v Sandřině a Lailině armádě. Ale asi to nebyl jediný důvod, proč jsem začal vrčet.

Pocítil jsem ty silné emoce, které vycházely z Ashlee a byly směřovány k onomu upírovi. A to stejné naopak. S velkou zuřivostí, která se mi usadila v těle z tohoto pohledu, jsem Sandru dorazil a její tělo hodil už na hromadu hořících těl. A vydal se za naším nezvaným hostem, který se mi už od toho, jak se díval na Ashlee, nelíbil.

Když jsem normálním lidským krokem došel k ostatním, Ged s Georgem už měli zahrabaná roztrhaná těla Kesidy a dalších čtyř novorozených upírů. Sice jsme monstra bez duše, ale pořád ještě máme nějaký city. Nepřátelské klany sice spálíme, ale upíry v naší skupince normálně pohřbíme.

Přestože nás už představili, já Rassla stále uhranoval mým nepřátelským pohledem. Část mého já by ho nejraději zadupala k jádru planety Země, ale mé druhé já – to lepší – to tomu prvnímu já stále rozmlouvá, protože by tím ublížilo Ashlee. Protože se zdálo, že Ashlee je jím doslova poblázněná. A to se mi z nějakého neznámého důvodu nelíbilo.

Nakonec zvítězilo moje druhé já a přestal jsem se na něj mračit. Asi se mu můj milý pohled nelíbil, protože se hned po nasazení normálního výrazu uklidnil. Asi se mě bojí. Nad touto představou jsem se musel ušklíbnout.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptala se Maria. Stále ale pročesávala okolí, protože čekala, že se někdo objeví.

„Jasně, že je! Teď máme podřízenou celou Jižní Ameriku,“ řekl jsem a musel jsem se znovu začít smát, jak rychle jsem vymyslel výmluvu. A k tomu ještě takto dobrou.

Maria se taky začala usmívat a všichni ostatní s ní. „A co budeme dělat teď?“ zeptal se Ged, který se v bojích vyžíval.

„A co takhle se vrhnout na Severní Ameriku? Tam nikdo nebude čekat náš útok, a pokud to dokážeme, bude nám celá Amerika ležet u nohou!“ malovala nám Maria nejistou budoucnost. Ale i tak jsme se všichni začali smát, protože Severní Amerika se zatím po několik století vyhýbala rozporům v Latinské Americe. Až do teď!

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Ne, osud! - 2. kapitola: