Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje v temnotě - 2. kapitola

29.04.2012 (14:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1827×

Bylo to, jako by mi vycucli duši z těla a teď se ji tam snažili vrátit. Teda aspoň jsem si to myslela, protože jsem začala cítit pálení a škrábání, které mi sužovalo krk. Aspoň myslím, že to byl krk.

Nikdy jsem nevěřila na ty kecy, jako že po životě přijdu do nebe nebo do pekla. Že mě po životě něco čeká, něco daleko lepšího. A ani jsem nevěřila na reinkarnaci. Možná bych na ni ale měla začít věřit. Jak jinak si vysvětlit, že jsem v těle, když bych měla být mrtvá? Třeba mi zapomněli vymazat vzpomínky a já jsem v jiném těle. Nad touhle představou jsem se oklepala. Měla jsem svoje tělo ráda a nechtěla jsem jiné. Jak bych se s tím naučila žít? Mohla bych se ještě někdy podívat do zrcadla? Už navždycky bych byla uvězněná v cizím těle. Všichni by si mysleli, že jsem například Jessica a přitom bych uvnitř těla bydlela já. Naomi. A co když jsem v mužském těle? To by bylo ještě horší. Naučila bych se čůrat vestoje? Oholit tváře? Pít pivo? Mít ráda fotbal?

Byla jsem uvězněna ve vlastním těle. Teda doufala jsem, že to bylo moje tělo. Řekla bych, že by bylo lepší, kdybych byla pohřbená zaživa, protože tam bych se mohla hýbat. Teď jsem nemohla dělat skoro nic, jen myslet a křičet, ale nikdo mě stejně neslyšel.

Snažila jsem se nadzvednout víčka, ale nešlo to. Byla moc těžká nebo přilepená. Opravdu by byl někdo schopný přilepit mi víčka?

Zkoušela jsem to dál a dál. Třeba jen skrčit prsty, pokývat hlavou, prostě něco. Už jsem začala být zoufalá, když se mi konečně povedlo pootevřít oči. Ale hned jsem zase víčka přitiskla pevně k sobě, protože mě štípalo a skoro i oslepilo jasné světlo.

Zkoušela jsem to několikrát a proces se stejně opakoval, dokud jsem si nezvykla na světlo, které mi po pár minutách nepřipadalo tak ostré. Okolo mě se rozprostíralo šero.

S námahou jsem se posadila do polosedu. Všechno mě bolelo. Každá částečka v mém těle protestovala a nechtěla udělat jakýkoli sebemenší pohyb. Bolelo mě hlavně hrdlo, měla jsem ho jako ve svěráku. Pokusila jsem se promluvit, ale vylezl ze mě pouhý skřek, který byl slovu hodně vzdálený.

Ležela jsem na velké posteli se saténovým povlečením vínové barvy. Místnost byla kruhového tvaru. Při prozkoumání pokoje mi padl zrak na papírový sáček, který stál na druhém konci postele.

Stále ještě v šoku jsem se vrtla po sáčku, nehledíc na bolest, která mi projela tělem. Kde se to tu vzalo? Nehodlala jsem se tím nějak do hloubky zabývat. Nedočkavě jsem roztrhla papír a rozbalila hamburger z McDonaldu. Ukousla jsem si pořádné sousto a spokojeně zamručela.

„Jsem rád, že ti chutná,“ ozvalo se nalevo ode mě hlubokým hlasem. Zděšeně jsem se otočila po hlasu a nadávala si. Jak jsem se mohla vrhnout po neznámém jídle? Třeba za pár minut umřu.

Pohled mi spočinul na muži, který seděl v křesle. Byl krásný. Měl krátké světlé vlasy. Impozantní nos a dokonale vykrojené rty, které byly zkrouceny do arogantního pošklebku. Jako by se právě vrátil z focení módního časopisu. Jen ty oči… Když se naše pohledy střetly…

Všechno se mi vybavilo. Každá myšlenka ze včerejšího večera (myslím, že to bylo včera) byla zpět. Prožívala jsem to znovu. Byl to on, kdo mě přepadl v té uličce. Jeho prsty byly obmotané kolem mého hrdla a já divoce lapala po vytouženém vzduchu. Měla bych být mrtvá. Přísahala bych, že to byl můj konec. Očividně ne. Myslím, že osud má se mnou ještě hrůznější úmysl. Proč bych jinak trčela v jedné místnosti s násilníkem?

Rychlostí, kterou jsem dokázala v dané chvíli vyvinout, jsem se rozběhla ke dveřím. Už jen pár centimetrů a mohla jsem být volná, ale něco do mě tvrdě narazilo. To po mně hodil skříň? Jinak jsem si tu bolest nedokázala vysvětlit. Najednou jsem byla otočená a zády jsem narazila hrubě do zdi. Až mi to skoro vyrazilo dech.

Obličej jsem měla pár centimetrů od tváře toho násilníka. Hrozivě se skláněl nade mnou. Moje zápěstí svíral v ocelovém sevření jedné ruky nad mou hlavou. Byl na mě natlačen celým svým tělem, až jsem cítila chlad, který z něj sálal. Koleno měl natlačené mezi mým stehny a volnou dlaní uchopil mou bradu, abych se mu musela dívat do očí.

Měla jsem ohromný strach. Srdce jsem cítila až v krku, jak divoce bilo. Z hrdla se mi ozývalo sípavé dýchání. Byla jsem strachy bez sebe a on se v tom zjevně vyžíval.

„Přece bys mi nechtěla utéct,“ zašeptal hrozivě a obdaroval mě posměšným úšklebkem. Nebyla bych schopná odpovědi, ani kdybych měla v pořádku hlasivky. „Já jsem Demetri. Prozradíš mi teď své jméno, Naomi?“ Vyděšeně jsem vyjekla. Jak zná moje jméno? Začala jsem se třást. Tohle rozhodně nebyla náhoda. Musel mě sledovat už hodně dlouho. Celé moje tělo se roztřáslo. Nechtěla jsem před ním ukazovat, jak jsem slabá, ale nešlo to zastavit. Ať se probudím, ať se probudím! opakovala jsem si stále dokola. Kousla jsem se bolestivě do rtu, protože jsem se štípnout nemohla, ale žádné prozření nepřišlo.

„Celá se chvěješ,“ řekl tajemně a bříšky prstů se dotkl mé tváře. Ihned jsem jeho doteku uhnula. Hnusil se mi. Nestála jsem o to, aby se mě dotýkal. Chtěla jsem být radši mrtvá! Dívala jsem se do rohu místnosti a silou vůle jsem se snažila zahnat slzy.

„Jane ti tady nechala nějaké oblečení. Nechceš pomoct s převlíkáním?“ zeptal se vzrušeně. Strachy bez sebe jsem se na něj podívala. Jeho oči byly doširoka rozevřené. Uchopil mezi prsty první knoflíček od mého svetru. Knoflík proklouzl dírkou a mně došlo, co to znamenalo. Vyděšeně jsem se zajíkla a z očí se mi začaly valit slzy.

Mohla jsem se bránit, ale nějak mě opustila síla. Vzdala jsem jakýkoli boj a pomalu otupovala svou mysl. Nechtěla jsem být plně při sobě, až se prodere do mě. Zavřela jsem oči a křečovitě k sobě tiskla víčka. Cítila jsem na svém břiše, jak rozepíná poslední knoflíček, a přes rty se mi prodral nechtěný vzlyk.

„Tobě se to nelíbí?“ Cítila jsem jeho studený dech za uchem a znechuceně se oklepala. Najednou stisk na mých zápěstích zmizel. Vlastně celá tíha, která tlačila moje tělo ke stěně, zmizela.

Rychle jsem otevřela oči a hledala příčinu toho všeho. Šel si pro nějakou zbraň, aby to  mohl se mnou skoncovat? Nebo si svlíká oblečení?

Uviděla jsem ho, jak chmatá na kliku u dveří na druhé straně pokoje. Tak tyhle vedou ven z tohohle pekla?

„To jídlo můžeš klidně sníst. Není otrávené. Nechci tě zabít, aspoň ne teď,“ řekl a pak za sebou zabouchl dveře. Uslyšela jsem klapnutí zámku a pak mě obklopilo tíživé ticho, které prořezávalo mé ostré dýchání.

Podél zdi jsem se sesunula k zemi a dala se do horoucího pláče. Lehla jsem si hlavou na zem a přitáhla si kolena k hrudi. Co po mně chce? A co znamenala jeho slova - nechci tě zabít, aspoň ne teď? To měla být nějaká útěcha? To mě fakt uklidnil! Proč si vybral mě? Vždyť ani nejsem zdejší! Není tohle důvod? Nemyslel si, že mě proto nikdo nebude hledat?

Ale já jsem nebyla sama. Měla jsem svou sestru Scarlett, která už určitě někomu dala echo. Už mě určitě hledala policie, když zjistila, že jsem se ztratila. Měla bych zachovat klid a udržet si jasnou hlavu. Vždyť mě za chvilku určitě najdou a zachrání. Přece jsem tady nemohla zůstat trčet celou věčnost. Musím stihnout Scarlettinu svatbu, kvůli které jsem tady v Itálii. Nedovolila by, abych ji propásla.

Unaveně jsem se zvedla z podlahy. Měla bych se převléct dřív, než se vrátí to zvíře. Nerada bych se převlékala před ním. Nechci, aby ze mě viděl jediný milimetr kůže navíc. Nejistě jsem se vysoukala na nohy a došla k těm druhým dveřím.

Zatlačila jsem do nich a ony povolily. Naskytl se mi pohled na naprosto úžasnou koupelnu. Byla tady dvě umyvadla a nad nimi velké zrcadlo. V rohu se vyjímal sprchový kout a na druhém konci byla toaleta, ale nejvíc mě uchválila vířivka, která dominovala ze všeho nejvíc. Pod umyvadlem byly vyskládány sněhobílé ručníky. Bylo jich tam snad deset. Zabořila jsem do nich své prsty a usmála se. Byly hebčí než ty, které jsem měla v hotelu.

Neodolala jsem, a i když na mě můj pud sebezáchovy křičel, abych to nedělala, stejně jsem tak učinila. Začala jsem napouštět tu velkou vířivku a těšila jsem se, až se do ní celá ponořím. Měla bych se vykoupat, než přijde Scarlett, nebyla by šťastná, kdyby mě viděla takhle ušmudlanou. Zaběhla jsem si vedle do pokoje a vzala oblečení, které se válelo na posteli. Vůbec jsem si ho nevšimla, ale to jsem si nevšimla hodně věcí.

Roztáhla jsem závěsy, které halily okno a nepouštěly do místnosti sluneční paprsky. Když jsem umožnila průchod slunečnímu svitu, hned se pokoj rozzářil. Alespoň podle možností. Stále jsem z něj měla divný pocit, ale už tu aspoň nebyla tolik tma.

Pohlédla jsem se na rozjedené jídlo, které jsem odložila, než jsem začala utíkat. Zakručelo mi v břiše, ale nechtěla jsem ho sníst. Ale kdyby bylo otrávené, tak už by bylo po mně. Měla jsem opravdu velký hlad, proto jsem balíček chytla pevně do rukou a odnesla si ho společně s oblečením do koupelny.

Zavřela jsem za sebou dveře a pro jistotu je ještě zamkla klíčem, který jsem našla v klíčové dírce. Svlékla jsem ze sebe šaty, které nevypadaly moc dobře. Rozhodně bych s nimi neměla chodit na veřejnost, pokud se nechci stát vyvrhelem společnosti. Doufala jsem, že Scarlett napadlo, že moje oblečení bude zničené, a obstarala mi nové.

Lehla jsem si do vody a zapnula bublinky. Spokojeně jsem si opřela hlavu o výstupek vířivky a ukusovala jídlo, které jsem si přinesla.

I když jsem byla v hrozné situaci, musela jsem uznat, že jsem mohla skončit hůř. Mohl mě strčit do nějaké černé malé neútulné kobky, která by neměla okno. Tohle bylo docela přijatelné… Aspoň pokud mě nebude do ničeho nutit. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo před malou chvíli. Jak se jeho tělo tisklo na to mé. Oklepala jsem se nad tím. Už jsem si nemohla jen tak v klidu lebedit ve vířivce. Musela jsem ven a rychle se obléknout.

Vylezla jsem z horké vody ven, ani jsem si nevzala ručník, proto za mnou zůstávaly mokré cestičky. Než jsem se oblékla, osušila jsem se ručníkem, který jsem potom hodila na zem.

Natáhla jsem na sebe tmavě modré krajkové prádlo, džíny a tmavě modrou saténovou košili, kterou mi tady nechal jeho komplic. Tedy aspoň takhle mi to řekl. Bůh ví, jestli je to pravda. Doufala jsem, že ne.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje v temnotě - 2. kapitola: