Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje umírá poslední 1. kapitola

04.01.2013 (08:15) • GabrielaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 847×

1. kapitola

Crrr!!! Do háje s tím budíkem. A když tak přemýšlím, tak i s Marií Terezií. To se vážně musela tak nudit a vymyslet tu pitomou školní docházku?

Takže, Renée Esmé Stewartová. Síla vůle je velká, tak mazej otevřít ty oči a vstát z té postele. Z té měkoučké, teploučké, pohodlné … A stop! S velkými, ale opravdu velkými potíži jsem otevřela oči, vstala a přešla ke skříni. Vzala jsem si oblečení a šla se obléknout. Nejsem v módě žádný expert, tak jsem si vzala první tričko, které mi přišlo pod ruku, džíny a mikinu. Rychle jsem udělala všechnu ranní proceduru, popadla tašku, otevřela dveře a vyšla ven. Nějak mi začala být větší zima než obvykle, jenže to by nebyla, kdybych si nezapomněla bundu a kdybych nevyšla ven v papučích. Potichu jsem zaklela a šla zpátky domů. Vzala si bundu a kozačky a šla k mému autu.  Musela jsem šlápnout na plyn, ale v takovou ranní dobu to v New Yorku je stejně k ničemu.

U školy jsem zaparkovala dvě minuty před zazvoněním. Rychle jsem vyběhla a padala do třídy. Měli jsme mít pana Taylora a já bych ho nechtěla naštvat pozdním příchodem. Pro dobro všech to raději nechci zkoušet.

Škola utíkala jako vždycky pomalu, takže když zazvonilo na konec poslední hodiny, musela jsem se hodně držet, abych na závěr učitelčina monologu o tom, jací jsme nezodpovědní, nezačala štěstím skákat.

Domů jsem přišla okolo třetí. Musela jsem na zítra dopsat referát. A když už jsem u toho, nemám nic proti referátům, ale nesnáším je, když je musím napsat já.

„Buon giorno!” zakřičela jsem na celý dům. Já když zdravím, tak je to vždy italsky nebo francouzsky. Italsky proto, že se mi tento jazyk líbí, a francouzsky proto, že se mi líbí Francie.

„Ahoj, zlato,” pozdravila mě máma v obýváku. Listovala si nějakým časopisem. Poslední dobou mají zase hodně práce. Chtějí založit další butik. A tentokrát v Evropě. Už jich pár mají, jako třeba v Los Angeles, Washingtonu a další. A samozřejmě i tady v New Yorku.

„Renée, drahoušku, potřebovala bych si s tebou promluvit,” promluvila potichu ke mně máma, když už jsem se chystala jít do svého pokoje. Ukázala na místo vedle sebe a já se posadila. Vypadalo to, že mi chce říct něco vážného. Od té doby, co táta odjel do Anglie, tak je velmi smutná. Stýská se jí po něm. Vím to. Chvíli bylo ticho a já jsem se jí chtěla zeptat, co ji trápí, když konečně promluvila.

„Ráno mi volal táta a řekl, že se domluvil ohledně toho butiku. Práce začíná už příští týden a já tam potřebuju jet,” vysvětlovala, ale věděla jsem, že tohle není to, co ji trápí.

„V pohodě, mami. Vždyť můžeš jet. Není to přece poprvé, co bych měla být doma sama,” odpověděla jsem jí v klidu.

„Ale ne,” mluvila dál. „Nepochopila jsi mě správně. Tentokrát tam musím jet na delší dobu. O hodně delší dobu než obvykle. Kdyby to bylo někde tady v Americe, tak žádný problém. Ale tohle je Evropa,” sypala to ze sebe.

„Tak na kolik tam teda musíš jet?” ptala jsem se nedočkavě. Pořád mi totiž připadalo, že mi něco nedopověděla.

„Nevím to sice ještě přesně, ale určitě to bude na několik měsíců. A s tatínkem jsme se rozhodli, že tě prostě ještě nenecháme na takovou dlouhou dobu doma samotnou.” Zhluboka se nadechla a pokračovala. „A abych to zkrátila. No prostě jsme se rozhodli, že tě na těch několik měsíců, co budeme v Evropě, tě pošleme k babičce a dědovi,” mluvila, ale nedívala se na mně.

Vím, že je jí to líto. Nikdy mě ještě nenechávala samotnou tak dlouho. Nikdy to nebylo víc jak na pár dní. A oni potřebují vydělávat peníze. Jinak bych nebydlela v takové bohaté čtvrti jako je tahle a neměla auto značky Porsche.

„Já to chápu. Můžeš jet,” odpověděla jsem hned. I když jsem z cesty k prarodičům do toho jejich městečka v zapadákově nebyla moc nadšená, věděla jsem, že jinou možnost nemám. I když je mi skoro osmnáct, tak mě do Evropy rodiče stejně nevezmou, protože musím chodit do školy. A učit se doma taky nemůžu, protože oni by neměli čas zase doučovat mě.

„Díky, zlato.” Bylo vidět, že si oddechla. „Já věděla, že mě pochopíš.”

„A kdy odjíždím?” ptala jsem se.

„Už zítra ráno. Já odlétám večer,” říkala mi, ale už s úsměvem.

Počkat, zítra? Tak brzo. Ale já si ještě nic nezařídila. I když, co si mám zařizovat? Letenku mi koupí máma, ve škole už určitě všechno zařídila, jak ji znám, a já si jenom sbalím věci a nastoupím do letadla. Ještě, že ten výlet do zapadákova má jeden plus. Nemusím dopisovat referát. A taky hlavní je, že mají radost rodiče. Nikdy bych je nedokázala zklamat.

„Dobře, mami. Žádný problém. Půjdu si sbalit věci. Vypadá to, že budu mít hodně práce,” vykouzlila jsem úsměv, dala jí pusu na tvář a šla do svého pokoje.

Nejdřív jsem ale zamířila pod postel, odkud jsem vytáhla jeden maximálně obrovitánský a jeden malý kufr. Za několik hodin jsem měla skříně, kde kdysi bylo moje oblečení, prázdné. Taky jsem nezapomněla na svoji tajnou skříňku s věcmi. Založila jsem si ji, když mi byly čtyři roky. Každá věc v ní má pro mě velkou cenu, protože každá ta věc má v sobě nějakou vzpomínku. Od mého řetízku, který jsem dostala při narození, až po už ne zase tak staré fotky s kamarády z poutě.

Kamarádi. Bingo! Musím jim alespoň napsat, že jedu pryč. Rychle jsem proto ještě vytáhla počítač a odeslala zprávu všem s vysvětlením. Budou mi muset odpustit, že jsem se s nimi nerozloučila, ale já sama jsem se o tom, že odjíždím, dozvěděla teprve před pár hodinami. Život je vážně nespravedlivý.

Ráno, 7:00

Crrr!!! Něco mi říká, že ten budík už dlouho žít nebude. A nemyslím si, že to bude zrovna ten případ s přirozenou smrtí. Proto jsem ho nahmatala a hodila přes pokoj. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale už mě vážně, ale opravdu vážně štval. Lehla jsem si zpět do postele, ale nepřešlo ještě ani třicet vteřin a do pokoje vlítla máma.

„Proboha, Renée, co se děje? Rychle vstávej, nebo ti uletí letadlo,” křičela na mě máma, ale já jsem nereagovala. Chtěla jsem spát. Najednou jsem ale zůstala bez pokrývky, a to mě probudilo.

„Jo, jo. Už vstávám,” šeptala jsem ospale a protahovala jsem se. Co já bych dala za to se konečně vyspat. Holt jsem musela vstát.

Za půl hodiny jsem byla hotová a už seděla v autě a máma mě vezla na letiště. Tam jsme se rozloučily. A to nešlo moc rychle, dokud jsem mámě neřekla, že člověk potřebuje k životu takovou nezbytnou ingredienci jako je kyslík, až pak mě pustila. Potom jsem odevzdala zavazadla, prošla kontrolou a asi za hodinu se už letadlo i se mnou odrazilo od země.

Na letišti mě vyzvedl děda. Asi metr osmdesát vysokého pána s dlouhým pláštěm a perfektně udržovaným vzhledem nebylo tak těžké najít. Můj děda, velký džentlmen. Taky proto je můj táta taky takový, jinak by mu děda nikdy nedovolil oženit se s mojí mámou. A i když byl proti, tak jim rodiče stejně koupili pěkného černého Touarega. Ideálně se hodí na jejich výlety do hor. A taky proto, že ta stará kraksna, kterou měli před tím, se už málem rozpadla. Prostě už potřebovala jít do důchodu.

V autě jsem usnula. Byla jsem strašně unavená. Ale zanedlouho mě děda vzbudil, protože jsme vjížděli do cíle. Forks.

Autor: GabrielaCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje umírá poslední 1. kapitola: