Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 9. kapitola

09.08.2011 (18:00) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2213×

Bella:

„Jmenuje se,“ soukal ze sebe Benedikt. „Jacob Black. Patří k Prokletým, Bello!“

„Jacob Black?“ začala jsem mít strach. „Ne! Ne! To není možné!“

„Samozřejmě to není ten Prokletý Black,“ vyhrkl Benedikt.

Čeledín promluvil na Benedikta: „Pane, vy víte, že neschvaluji vaši známost s tím obávaným. Víte moc dobře, že… ta bytost má síly, které jsou… nadpřirozené.“

Vybavila jsem si, jak mi ten muž vždycky přišel na pomoc, když jsem to potřebovala, vždy vycítil moji náladu – byl velmi vnímavý. Jeho léčivé schopnosti a to teplo v jeho rukou. Potom jsem odešla do svého pokoje, kde jsem se zavřela, abych mohla přemýšlet, ale Benedikt přišel za mnou.

Hned jsem se ho zeptala: „Copak on nepomáhá rebelům?“

„Uvažuji o tom. Nevím,“ odpověděl Benedikt.

„Ale tu noc, co jsem ho poznala, zachraňoval Edwarda!“

„Nikdy se mi nepodařilo zjistit, kde ti dva k sobě přišli.“

„A kdo je vlastně Edward?“ zeptala jsem se.

„To skutečně nevím,“ přiznal se Benedikt. „Asi před dvěma lety přijel sem do Trondheimu a od té doby si bezohledně pohrává s ženskými…“

Teď už mě Edward nezajímal, nic jsem k němu necítila. Po tom všem, co o něm vím a co mi udělal, už pro mě nebyl víc než hezká tvář.

„Ach, jak vidím, rozhodla ses na něj zapomenout,“ řekl mi Benedikt. „To je dobře. Mladé panny často zaměňují obdiv s láskou. Podlehnou pěknému vzhledu, a až věkem zjistí, že krása toho, koho mají rády, pramení jen z jejich strany a ne naopak. Edward není víc než dobrodruh, naprosto bezcharakterní, jestli tě zajímá můj názor. Až se příště potkáte, můžeš se ho na vše zeptat, odkud je, co dělá u rebelů a mnohem víc.“

„Ne, děkuji! Už s ním nechci mít nic společného. Je to jen zloděj.“ Podívala jsem se na Benedikta a uviděla jsem jeho spokojený výraz.

Od toho dne jsem neměla klid. Ve dne v noci jsem přemýšlela o Jacobovi.

Smutné dny najednou rychle uběhly a už se blížily Vánoce. Já, Benedikt a ostatní jsme dělali svou práci a připravovali jsme Vánoce pro děti. Kdyby tu s námi nebyly, vůbec by se neslavily. Nikdo na ně neměl náladu, když pomysleli na to, že ztratili své blízké. Tři dny před Vánoci se nám životy převrátily naruby. Před schody zastavil kočár a vystoupila z něj panovačná žena. Poté ji následoval asi patnáctiletý chlapec, který vypadal nevrle a zlostně.

„Och, zatraceně!“ zamumlal Benedikt. „Vdova po mém synovci! Co ta tady, krucinál, dělá?“

„Berto!“ zvolal Benedikt, aby ji pozdravil. „Takové překvapení. Co tě sem přivádí?“

„Můj drahý Benedikte!“ zvolala robustní žena. „Slyšela jsem o tvé tragédii. Že tvůj drahý bratr a celá jeho rodina podlehli moru. Věděla jsem, že je mou povinností sem přijet a nabídnout ti podporu teď, když máme jeden druhého. Ty a já – a mé drahé dítě.“

„V Trondheimu je asi nedostatek jídla,“ utrousil pod vousy Benedikt. „To víš, že jste vítáni, abyste tu s námi oslavili Vánoce.“

„Vánoce?“ zasmála se Berta. „Mé drahé dítě potřebuje venkovský vzduch a ty potřebuješ ženu, která by řídila tvou domácnost. Můj drahý, rozhodli jsme se k tobě přestěhovat. Je to má povinnost se o tebe postarat. Už stárneš.“

Viděla jsem, jak byl z toho Benedikt zděšený a ohromený. Když jsme šli do hlavního domu po schodech nahoru, potkali jsme jednu služku, kterou Berta laskavě pozdravila, a když uviděla malou Katie, hned se zeptala:

„Kdo je tahle holčička?“

„To je Katie,“ prohlásil Benedikt pyšně. „A tohle je Bella. Obě dvě a malý Chris tu teď žijí s námi.“

„Oni jsou z rodiny?“ vyptávala se udiveně Berta.

„Ne, ale jsou nám tak drazí, jako by byli.“ Čeledín a dvě ženy přikývli na souhlas.

„Je to opravdu tak?“ Berta stručně dodala. „To se ještě uvidí!“

Od té doby se nám všem na statku změnil život. Berta byla ke služebnictvu příkrá a panovačná a nejvíce ke mně. Ke mně cítila největší nenávist. Chrise v domě nesnesla a Katie jí nesměla na oči. Benedikt z toho všeho zuřil, pil a klel víc, než kdy jindy. Berta vždy měla na vše odpověď. Prý jednou její syn zdědí všechen ten majetek.

Na statku to od té doby šlo od deseti k pěti. Benedikt se dost často s Bertou, kvůli nám hádal. Z věčných hádek byl tak skleslý, až mu z toho ani malování v kostele nedodávalo náladu.

„Zabiju tu čubku,“ slyšela jsem ho jednou říkat. „Přísahám, že ji zabiju!“

Jednou v záchvatu hněvu se ji pokusil zbavit tak, že jí vyházel všechny věci na dvůr a křičel: „Ven! Ven!“ Ale Berta ho zkrotila výhružkou, že řekne místodržiteli, že je spolčený se vzbouřenci. I když si to obvinění vymyslela, stačilo to. Benedikt si uvědomil, že při důkladnějším vyšetřování by neprošel, tak zůstali. Všichni jsme se cítili tak bezmocní.

Na Silvestra ke mně Benedikt přišel a začal hovořit na téma:

„Vezmi si mě, Bello. Vyřešili bychom tolik problémů. Ta stará babizna a její spratek by museli odjet a ty bys měla zajištěnou budoucnost pro sebe i pro děti.“

Já na něj pohlédla a řekla: „Jsem velmi vděčná za vaši nabídku. Je to moc milé a víte, jak vás mám ráda. Ale to by nešlo.“

„A proč ne? Já už tu dlouho nebudu a nechtěl … nechtěl bych po tobě tělesný…“

„Pane, tolik si vás vážím, tolik, ale ne takhle. Mám strach, že bychom ztratili naše báječné přátelství a místo toho našli jen hořkost a zármutek. To bych nechtěla za nic na světě.“

„Ani já ne. Aspoň tě nikdo nemůže obvinit, že ses chtěla zmocnit mého pozemského majetku a bohatství! Jiné ženy by skrývaly svůj odpor a skočily do postele se starcem, jen aby si sáhly na jeho peníze, ale ty ne. A svým způsobem bys mě zklamala, kdybys řekla ano. Skutečný umělec se nevzdává svých zásad jen kvůli pohodlí.“ Tak skončil svůj proslov, ale nakonec ještě povzdechl a řekl:

„Ach, Bello, tohle je všechno tak únavné. Všechno je únavné.“

„Ano. Já se bojím, Mistře Benedikte. O všechny – ale nejvíc ze všeho o děti.“

Když skončil starý rok, přemýšlela jsem o tom, co mi nový rok 1582 přinese. A nemusela jsem čekat dlouho, abych to zjistila. Tři dny po Silvestru mě Berta donutila odejít, což byla pro mě krutá a zdrcující rána.

Zrovna jsme jedli v kuchyni, když čeledín vtrhl do místnosti a ztěžka oddechoval: „Ona, ta žena… nařídila mi, abych vzal ji a jejího syna na projížďku kočárem. Ale slyšel jsem, jak si šeptají, že pojedou k místodržiteli udat Bellu.“

Benedikt vyskočil. „Za co? Proč, proboha?“

„Zaslechla od jedné ze stařen ve farnosti, že viděli Bellu jet na koni s Jacobem Blackem…“

„Ach, dobrý Bože,“ zamumlal Benedikt.

„… pak Bellu obviní, že podlehla ďáblovu učedníkovi!“

„Ale to není pravda,“ vyhrkla jsem na svoji obhajobu. „Jacob není ďábel – a já jsem pořád ještě panna. Dokážu to, jestli budu muset.“

„Drahé dítě,“ zabručel na mě Benedikt, „ničí panenství nám teď nepomůže. Pokud tě vojáci místodržitele dostanou do rukou, téměř jistě zemřeš! Budou tě mučit, pomalu a s velkým požitkem, dokud nezemřeš, ale ne dřív, než tě donutí říci všechno, co víš o Jacobovi a Prokletých. Přineseš neštěstí i druhým. A nedivil bych se, kdyby si vzali i děti. Řeknou, že jste je ty nebo Jacob zkazili, nebo že jste je očarovali. Kvůli tvému spříznění s tím zvířecím mužem s tebou soudy budou jednat jako s čarodějnicí prvního řádu. A víš, jak moc si užívají trestání čarodějnic.“

„Ale co budeme dělat?“ vykřikla jsem zoufale.

„Nevím.“ Měl zoufalý hlas. „To opravdu nevím. Samozřejmě tě musíme dostat odsud, ale jak? A kam? Babice jedna! Když pomyslím, že nakonec stejně bude po jejím!“ Pak se obrátil k čeledínovi.

„Musíš se hned vrátit ven, než začne mít podezření. Pak jeď co nejpomaleji, aby Bella a děti měly čas se dostat pryč.“

Čeledín přikývl a šel ke dveřím, ale já utíkala za ním a objala ho na rozloučenou. Také mě objal a se slzami v očích dal sbohem mě i dětem.

„Musíte být pryč, až se vrátí. Musíte!“ prosil mě.

Když kočár vyjel ze dvora, začal být na statku pořádný shon. Všechno, co jsme já a děti měly, jsme svázaly do dvou rolí a ostatní zabalili nejlepší jídlo a šaty, které v domě našli. Benedikt mi daroval skleněnou mozaiku v překrásných barvách, kterou sám vyrobil. Také mi dal malou knížku, kterou sám vázal, se stránkami z lesklého papíru. Řekl mi, že je to skicák, do kterého si můžu kreslit, až budu mít potřebu. Také mi daroval tenké pero s hrotem a nějaké úhly. Všichni mi s balením pomáhali.

„Jak tohle všechno uneseš, Bello?“ zeptal se mě Benedikt, když spatřil tu hromadu věcí. Najednou všichni zírali na tu spoustu věcí. Já si zakryla ústa rukou.

„Kdyby to celé nebylo tak vážné a strašné, rozesmála bych se.“ Sotva jsem to dořekla, uslyšela jsem smích dvou žen a pak jedna dodala: „Ale kam to ubohé děvče půjde?“ Já zaváhala.

„Nevím, zkusím něco najít v lesích.“

„Ach, Bože, co budeme dělat? Musíme tě někde schovat. Do lesů nemůžeš, tam nic není,“ dodala druhá žena.

Najednou jsme všichni uslyšeli zvuk kočáru. Do dvora vjel zuřivým tempem jezdec na koni.

Služka vykřikla: „To už jsou tady? Schovej se! Schovej se! Rychle!“

„Ne,“ vydechl Benedikt. „To nejsou oni.“

8. kapitola ◊ 10. kapitola

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 9. kapitola: