Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 5. kapitola

26.07.2011 (14:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1846×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Vstala jsem brzy ráno a pomohla jsem ženám nachystat snídani. Když byl vzhůru i malíř zeptal se mě, zda mu nechci dnes pomoci v jednom kostele, který sice není v této vsi, ale je kousek dál. S radosti jsem s ním jela.

Benedikt řídil bryčku, já seděla vedle něj a poslouchala jeho zážitky o všech kostelních malbách, které nakreslil. Nadával na reformátorské kněží, protože se jim nelíbili některé malby, prý že jsou nemravné.

„Nemravné.“ Zuřil Benedikt. „Na lásce není nic nemravného. Všechno je přirozené a krásné. To duše těch starců jsou nemravné!“

„Musím se ti pochlubit se svým mistrovským kusem! Je to anděl v Soudném dni a jako předlohu jsem použil Edwarda.“

„Co bys řekla na to, kdybys mi stála modelem pro Padlou pannu - ve scéně ze Soudného dne?“

„Ne!“ řekla jsem naštvaně.

„Ach, prosím! Se svými krásnými hnědými vlasy budeš dokonalá. Budeš si muset, ale svléknout šaty!“

„Ne! To rozhodně ne!“ zalapala jsem po dechu.

Benedikt se zasmál. „Jen jsem si tě dobíral, děvenko. Možná máš duši umělce, ale nejsi dost tolerantní. Farní škola?“

Už jsem dál nechtěla poslouchat takové věci, tak jsem se otočila a zírala jsem na hory. Najednou jsem uviděla kostel a vykřikla jsem „Není to támhle kostel?“

„Ano, to je.“

Toulala jsem se v kostele a obdivovala Benediktovu práci. Některé obrázky jsem poznávala -  Čtyři jezdci Apokalypsy, toulavou skupinu obětí moru, pustošení války. A tam! Ach, ano, byl tam, Edward, anděl ze Soudného dne, sice trochu přibarvený, ale byl to on. Vše jsem Benediktovi pochválila a viděla jsem, jakou měl z toho radost.

„Nechtěla bys mi pomoci s malováním?“ zeptal se mě Benedikt asi za tu pochvalu.

„Můžeš vybarvit tuhle vinnou révu. Už jsi někdy malovala?“

„Nemalovala, ale chtěla bych to zkusit.“

Podal mi barvy a štětec. S úzkostí jsem chytla štětec a bála se, ať nepřetáhnu obrys. Trvalo mi čtvrt hodiny, než jsem vybarvila první listy révy, ale poté už jsem pracovala rychleji. Malovali jsme celý den a bez jídla. Sice jsme ho měli s sebou, ale tak jsme se věnovali malování, že jsme na něj nepomysleli.

„Tak se na to podívej!“ prohlásil Benedikt. „Věděl jsem, že to dokážeš. Opravdu ty listy obživly. Jak jsi věděla, jak udělat stíny?“

„Nevěděla.“ Byla jsem zmatená, ale pyšná na své dílo.

„Jen jsem se pokusila vzpomenout, jak vypadají.“

„Zítra se mnou musíš jet zase,“ řekl dychtivě. „Ženské se o děti postarají, ví, co dělat.“

Když přede mnou šel z kostela ven, začala jsem si uvědomovat, jak jsem si ho oblíbila. A také jsem našla něco, co mě baví. Já černá ovce, nevhodná pro život na statku jsem našla jiný svět. Možná sem patřím.

Další den jsem se do kostela nemohla vrátit, protože se mi jedna rána na chodidle zanítila a všichni mi doporučovali, ať odpočívám. Celý den jsem si teda hrála s Katie a dělala jsem drobné práce, které se daly dělat vsedě. Další den ráno moje noha vypadala lépe tak jsem šla opět s Benediktem do kostela. Tentokrát jsem dostala složitější práci. Kreslila jsem svatozáře kolem hlav andělů. Moc se mi to povedlo.

„Je to v tobě,“ řekl spokojeně Benedikt. „Pojď se podívat, co jsem maloval včera, když jsi tu nebyla.“

Šli jsme do jedné z postranních kaplí. Pod malým klenutým stropem namaloval nějakou scénu ze Soudného dne, a já rychle poznala co. Byl to napůl dokončený obraz Padlé panny! Zrudla jsem a otočila se. Benedikt se mi zasmál.

„Ano, je ti dost podobná, že? Tedy, chci říct, její tvář. Ten zbytek jsem si samozřejmě musel domyslet, ale to nebylo těžké.“

Neměla jsem slov. Styděla jsem se. Žena nevypadala jako já. Její břicho bylo plošší a nahoru od pasu toho měla víc než ta… věc!

„Takhle vůbec nevypadám,“ vykřikla jsem.

„Můžeš si za to sama,“ posmíval se mi přátelsky Benedikt.

„Nechtěla jsi mi stát modelem. Ale rád to opravím, stačí, když mi řekneš, kde jsem se zmýlil.“

Vůbec se mi nelíbilo, že moje tvář je posazená na vršku toho hruškovitého těla, tak jsem udělala pár rychlých, posunků kolem malby. Benedikt si mě prohlížel od hlavy k patě.

„Ano, máš pravdu. Ty patříš k těm dívkám s plnými ňadry, co jsou hubené od pasu dolů. To snad změníme. Pak taky potřebujeme ďábla, který bude stát za tebou. Nedá se nic dělat, to bude muset počkat, dokud nedodělám prvního maršálka Smrťáka!“

Chodila jsem do kostela každý den, i když se mi noha ještě nezahojila. Čtvrtý den, mi Benedikt oznámil, že maluji dost dobře a že mi dá složitější úkol. Už zbývalo jen pár dní na dokončení maleb v kostele, kvůli brzkému konání bohoslužeb. Nestačil by dokončit práci sám. Mohla jsem tedy namalovat ďábla svádějícího tu pannu, kde mi nakreslil obrys. Byla jsem z toho moc nadšená. Věděla jsem, že to dokážu. Svého úkolu jsem se zhostila tělem i duší. Pracovala jsem tedy sama, v postranní kapli a nevnímala okolí. K večeru se ke mně Benedikt vrátil. Během dne se na mě přišel podívat jen jednou.

Teď, když jsem měla práci skoro hotovou mi zbývalo namalovat jen ďáblovo kopyto, které vykukovalo zpoza ženiných nohou.

„Nesnědla jsi za celý den ani sousto,“ zvolal Benedikt, když ke mně docházel. „Už se začíná stmívat. Budeme toho muset nechat.“

Najednou se zarazil.

Stoupla jsem si k jedné straně, aby viděl lépe můj výtvor, a s úzkostí jsem čekala jeho verdikt. Pořád jen zíral.

„Propána, děvče, co jsi to udělala? zabručel.

Teprve teď, když jsem se podívala pořádně, jsem si uvědomila, co jsem namalovala. Ďábel sice stál za tou ženou, jak mi Benedikt načrtl, ale já tam namalovala mnohem víc. Pařátovité ruce svíraly ženiny prsy a ona měla hlavu zakloněnou a opřenou o ďáblovo rameno. Jeho dlouhý jazyk jí laskal na krku – a jeho tvář…

„Proboha!“ vydechla jsem a zakryla si ústa rukou. „Toho jsem si nevšimla!“

Měl tvář úplně stejnou jako ten ve vlčí kožešině.

„Musíme to odstranit,“ řekl mi Benedikt.

Už jsem tu malbu chtěla přetřít barvami, ale Benedikt mě najednou chytl za ruku a řekl:

„Ne, nedělej to. Rozmyslel jsem si to. Je to příliš dobré, než abys to zničila. Nejsi žádný malířský mistr a je tam spousta nedokonalostí, ale tys tomu obrazu dodala takový náboj! Doufejme, že královi vojáci nikdy nebudou mít důvod sem vstoupit.“

Pak pokračoval s pohoršeným hlasem:

„Mladá dámo, nikdy by mě ani nenapadlo, že ty která vypadáš tak ctnostně, bys mohla namalovat sprostý, vulgární obraz, jako je tento! Podívej se na ty ďáblovy lačné, chtivé ruce! Podívej se na ten postoj! Jako bys sama moc dobře věděla, co se děje za zády té ubohé ženy!“

Byla jsem zděšená. „Nechápu to. Nedošlo mi, že jsem to namalovala takhle. Muselo se to udělat samo!“

„Buď jsi očarovaná, nebo je to prostší – máš duši umělce a pracovala jsi v transu. Ano, tak se to stalo. Když se umělec zmocní inspirace, často si neuvědomuje, co dělá. Ale já si myslel, že ses zamilovala do mladého Edwarda!“

„Bože,“ odhalil moje tajemství.

„Taky, že ano!“ Byla jsem rozzuřená a zmatená. „Ano! Nechápu, jak se na zdi mohla objevit tahle tvář.“

Benedikt se mi smál. „Nemohla sis vybrat lepší exemplář, který bys napodobila! Dobrý Bože, něco takového! Ta vitalita! Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět. Je dobře, že je v tomhle rohu tma.“

Vyrazili jsme tedy domů. Bylo tepleji a ten sníh co napadl, zase roztál. Nebe bylo šedé a smutné. Začal podzim. Už jsme bydleli na Benediktově statku deset dní, když Katie onemocněla. Ležela v posteli s horečkou a plakala. Seděla jsem u ní celý den, měnila jsem jí šaty a zahřívala ji. Přišel za ní Lazebník a řekl svůj rozsudek.

„Ne, obávám se, že o tom není pochyb. Nesmíme jí pustit k tomu nemluvněti. My ostatní budeme v pořádku – když jsme přežili dosud. Je pokřtěná? Bylo by dobré zavolat kněze, aby se tu zastavil.“

„Zemřel,“ řekla jedna z žen. „A nový ještě nepřijel. Škoda, byl to dobrý člověk, ten poslední kněz. Ale ta dívka je dost velká, takže jí určitě pokřtili.“

Když lazebník odešel tak jsem si opět sedla ke Katie. Tolik mi přirostla k srdci, až jsem jí brala jako mou dceru.

Začala jsem se modlit: „Pomoz nám, pomoz. Nenech jí zemřít, vždyť je plná života. Nebesa, neberte mi ji. Prosím, nech ji naživu!“

Katiena horečka nepolevovala. Nemohla jsem dělat nic, jen jsem čekala na to, zda se nezhorší. Seděla jsem u ní celý den. Až večer jsem si všimla, že k nám někdo přijel. Benedikt se vrátil z kostela, ale ne sám. Přijel s ním i nějaký jezdec. Nevěděla jsem, co se mezi nimi stalo, ale v mých dveřích stál host.

„Odejdi z místnosti, Bello,“ vybídl mě hluboký, chraplavý hlas.

V pokoji jsem měla přítmí a tentokrát na sobě neměl vlčí kožešinu, jenom tmavě hnědou tuniku s kapucí, ale přesto jsem ho poznala. Třásly se mi ruce, když jsem vstala od lůžka. Katie zanaříkala a natáhla se ke mně.

„Neměla bych tu zůstat?“ zeptala jsem se potichu.

„Máš to dítě ráda, že?“

„Ano. Hrozně, hrozně moc.“

„Pak odejdi! Počkej s ženami v kuchyni!“

Poslechla jsem ho nerada, ale odešla jsem do kuchyně, kde vládla neklidná atmosféra. Čekala jsem dost dlouho, až jsem to nevydržela a postavila se a řekla:

„Už je tam dost dlouho. Půjdu se podívat, co se děje.“

Nikdo se mě nepokusil zastavit, tak jsem váhavě otevřela dveře do místnosti. Viděla jsem, jak se muž naklání nad postelí. Poté se napřímil a otočil se na mě.

„To dítě je silné. Přežije to… ale,“ řekl svým chraplavým hlasem.

„Je to možné?“ Nevěřila jsem tomu. „Jak to víte?“

Jizlivě se na mě usmál. „Je spousta takových, kdo onemocněli a dnes žijí. To přece víš. Prostě s ní zůstaň, aby ses necítila osamělá.“

„Ano.“

„Proč kulháš?“ prohlížel si mě.

„To nic není. Nehojí se mi omrzlina na chodidle.“

„Můžu se na to podívat?“

„Ne!“ Zastyděla jsem se, že jsem byla tak ostrá. Podívala jsem se na něj a na rtech jsem viděla jeho pobavený úsměv. Vzdala jsem to, a s nataženýma nohama jsem se posadila na postel a on si ke mně beze slova sedl a stáhl mi ponožku. Když se mě dotkl svýma horkýma rukama, celá jsem strnula. Všimla jsem si jeho lhostejného pohledu, než mi položil obě dlaně na nohu.

„Měla jsi tu nohu přece jenom víc šetřit,“ promluvil na mě.

Já jsem ucítila nezvyklé, pulzující teplo, které se mi rozlévalo po noze. Pak jsem začala mít pocit, že mám chodidlo jako v jednom ohni.

„Katie jste tohle děla také?“ chtěla jsem vědět.

4. kapitola ◊ 6. kapitola

Na závěr Vám prozradím na co se můžete těšit v další kapitolce.

Konečně se podíváme na příběh dalších postav, proč se zachovaly jak se zachovaly...

Máte nějaké tipy, kdo by to mohl být? Můžete mi to napsat.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 5. kapitola: