Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 4. kapitola

Marketik


Naděje prokletých - 4. kapitolaMožná Vás konec minulé kapitolky rozčílil, ale to bylo tak trochu záměrem. Co myslíte, má se Bella na statku dobře? Jaký příběh o sobě povypráví? A jaký příběh si vyslechne? Dozvíte se v této kapitolce. Trochu mě mrzí Váš nezájem o povídku, nevím, zda má cenu v ní pokračovat.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

„Nejsem nikdo výjimečný, jenom neposlušné dítě kováře. Bella, dcera Charlieho. Vyhnali mě ze statku, když mi mor vzal celou rodinu. To, že umím dobře mluvit, je jiná věc.“ řekla jsem mu svůj příběh.

„No já si myslím, že jsi výjimečná. Máš dobré srdce a to je vzácné v těžkých dobách, jako je tahle, kdy se lidé starají hlavně sami o sebe. To, že máš tak dobré ochránce, také mnoho znamená.“

Benedikt stále pokračoval: „ Řekla jsi, že jsi byla neposlušné dítě. Jaké to bylo na statku? Jaké práce jsi zastávala?“

„Obávám se, že si kvůli mně občas zoufali. Samozřejmě jsem dělala, co mi řekli, na poli i v pánově domě, ale byla jsem trochu … jak to říct? Duchem nepřítomná? Byla jsem velký snílek a trávila jsem hodně času výrobou malých ozdob, doplňků a podobných věcí.“

V Benediktových očích jsem uviděla jiskřičky „Slyšel jsi to lazebníku? Možná tu konečně máme někoho, kdo ocení mou práci. Po pravdě, takových je málo. Zítra, Bello, se mnou musíš jít do kostela. Tam uvidíš výzdobu!“

Usmála jsem se na něj. „Děkuji. Půjdu ráda.“

Oba jsme najednou uslyšeli od lazebníka něco jako: „S těmahle nohama si těžko.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, když položil obklady z hrnce na obě nohy a dobře mi je ovázal. Byly tak horké, že mě trochu popálily, a vydávaly omamnou vůni bylin.

„Ne,“ řekl znovu.

„Musíš několik hodin odpočívat s obklady na nohou. Mimochodem, to už se ti nechce spát?“

„Ano, myslím, že chce,“ souhlasila jsem s úsměvem. „Ale co děti?“

„O ty se neboj,“ řekl mi Benedikt. „Moje drahé dámy se o ně dobře postaraly.“

 

Poté co odešli a já se zahřátým tělem a pocitem štěstí v srdci jsem zase usnula.

Podle pronikajícího světla jsem poznala, že je večer, když jsem se snažila posadit a opatrně vstát. Chodidla mě bolela, když jsem se na ně postavila plnou váhou, ale bolest byla snesitelná a ne horší, než jakou jsem trpěla během posledních dnů toulání.

Usmála jsem se, když jsem pomyslela na to, kde se nacházím. Jsou tu tak laskaví lidé. Uvědomila jsem si, že jsem jim ještě nepoděkovala. Co si o mě ten významný malíř kostelů pomyslí? Nikde jsem neviděla svoje šaty, místo toho tu byla blůza z drsné, přírodně barevné látky a tmavá sukně s pásem. Na zemi stál pár obrovských galoší, dost velkých, abych se do nich vlezla i s obvazy. Rychle jsem se oblékla a prohrábla jsem si vlasy hřebenem, které jsem si nechala volně splývat po zádech. Také tu ležel rovný kabátek s límcem a nadýchanými rukávy, těsnými manžetami a krátkými šosy, ale ten jsem si neoblékla.

 

Váhavým krokem jsem došla ke dveřím a široká podlahová prkna zavrzala. Překročila jsem vysoký práh a vstoupila jsem na dlážděný schod. Světlo slunce, které bylo nízko nad obzorem, mě donutilo přimhouřit oči. Po chvilce jsem uviděla dvůr pokrytý popraškem sněhu a obklopený tmavými obrysy budov. Velký hlavní dům stál vedle mého a za ním se tyčila působivá, překrásně zdobená stavba s podkrovím, zastřeným ochozem a ozdobnými řezbami. Nikde jsem nikoho neviděla. Zachvěla jsem se, protože tady nebylo takové teplo jako uvnitř.

Zvedla jsem hlavu, abych se rozhlédla kolem, a v tom jsem se zachvěla pohledem na obrovské hory. Byly obrovské, byly temné. Těmto horám se říká Země stínů! Noční království! Od těchto hor mě dělila jen pustá planina a hned za ní vzhůru stoupla stěna hor. Slyšela jsem o nich nehezké příběhy. Lidé, kteří se do nich vydali, už se nikdy nevrátili, anebo že našli mrtvé lidi bez kapičky krve. Také ty historky, že je to doupě Prokletých. Budu se těmto horám radši vyhýbat.

 

Tak jsem byla zamyšlená, až jsem si nevšimla, že vyšla z hlavního domu starší žena a zamávala na mě, probralo mě až její zavolání: „Pojď dovnitř.“

Přešla jsem přes celý dvůr.

„Jen dál,“ vybídla mě. „Právě jsme se v kuchyni sešli k jídlu. Už musíš mít pořádný hlad, děvenko…“

„Ano to mám. Ale ráda bych se umyla a upravila, než budu jíst, prosím.“

„Samozřejmě,“ řekla žena a zavedla mě do dveří, které mi také otevřela a já vešla do místnosti, kde byla káď a v ní voda. Umyla jsem se a vyšla jsem ven z místnosti, kde za dveřmi stála ta stejná žena. Opět mě vedla do dalších dveří. Když jsem vešla do této místnosti, ohromila mě její velikost, barva vymalované kuchyně, velký krb a dlouhý stůl s lavicemi po obou stranách. Už zde seděli a jedli všichni ze statku. Nesměle jsem je pozdravila a trochu se uklonila každému z nich. Bylo jich tu jen pár. Mor tu musel pěkně řádit, napadlo mě. Benedikt seděl v čele stolu a byly tu ty dvě ženy, každá z nich držela jedno z dětí, a čeledín. To bylo všechno.

 

Ženy si byly tak podobné, že to musely být sestry. Obě měly dlouhé černé šaty a vždy se s úsměvem na rtech snažily, aby se všichni cítili dobře. Tuším, že si je brzo oblíbím. Byla jsem tak ráda, když jsem uviděla, jak to nemluvně, Chris jí. Dostával kousky chleba namočené v mléce, které tak mohl sát. Malá Katie mě přivítala s úsměvem jako starou známou, ale pak rychle obrátila pozornost zpět k čeledínovi, který si s ní hrál a rozesmával ji.

„Pojď dál, má drahá,“ přivítal mě Benedikt. „Posaď se vedle mě.“

Poděkovala jsem mu mírnou poklonou, potichu se pomodlila a usadila se. Večeře tvořila tři chody – hovězí naložené v soli, sušené vepřové a vařené zelí – a obrovské džbány piva.

Během večeře jsem pohlédla na děti.

„Tohle je poprvé, co je vidím na světle,“ řekla jsem nesměle. „Obě jsou krásné, ale každé úplně jiné.“

„Ta malá je pěkná divoška,“ poznamenala jedna z žen.

„Takový temperament! V jednu chvíli je veselá a radostná, ale jak není po jejím … Cloumá jí takový vztek!“

Přikývla jsem. „Toho jsem si včera v noci všimla.“

„Bude to lákavé kvítko pro chlapce, až povyroste,“ zavrčel Benedikt. „Kvůli těm zeleným očím a černým vlasům!“

„Ten hoch je na novorozeně nebývale hezký, nemyslíte?“

Dívala jsem se na malou tvářičku se svatozáří světlých vlasů.

„Pravda,“ přitakal mi Benedikt. „Člověk uvažuje, odkud ten pochází. Viděla jsi přikrývky, ve kterých byl zabalený?“

„Ano, včera v noci v měsíčním světle. Je to zvláštní.“

„To se stává i v lepších rodinách,“ zamumlal Benedikt.

„Řekli mi, abych jeho věci schovala a dávala na ně pozor.“ Benedikt přikývl, ale viděla jsem, že se tváří vážně.

„Ano to musíš. A to byl mladý Edward skutečně tak prozíravý?“ Ach, proč jen se mi vždycky zrychlí tep a nažene ruměnec do tváří, kdykoliv zazní jeho jméno?! Ale už se těším, až zase uvidím jeho hezkou tvář.

„Ne, řekl mi to někdo jiný,“ odpověděla jsem jen, co jsem se vzpamatovala. „Podivný muž, skoro napůl muž, napůl zvíře, ale jsem jeho dlužníkem, protože to byl on, kdo mě k vám poslal. Chci vám všem poděkovat za vaši laskavost. Že jste nás uprostřed noci bez zaváhání vzali k sobě domů. Jste velmi velkorysí.“

„To je to nejmenší.“ Zamručel malíř a pak rychle dodal: „Stejně bych nečekal, že Edward bude tak rozumný.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Takže Bello! Co s tebou budeme dělat? Jak vidíš, zbylo nás tu jenom pár a hodil by se nám pár rukou navíc. Zůstaneš tu? Můžeme ti nabídnout jen jídlo a bydlení.“

„Ano, moc vám děkuji,“ odpověděla jsem. „Tentokrát se budu snažit soustředit na práci.“

„A přestaneš snít ve dne?“ zasmál se Benedikt. „Lidé musí mít možnost snít, Bello. A takoví jako já a ty dokonce ještě víc. Moji rodinu postihl stejný osud jako tu tvojí. Proto tě prosím, aby ses nevyptávala, protože náš zármutek je příliš velký. Musíme se snažit jít dál.“

Přikývla jsem na souhlas, že rozumím.

 

Seděla jsem naproti oknu a nedalo mi to nezeptat se na hory. „Ty hory… To byl pro mě největší šok v životě, když jsem uviděla, jak jsou blízko.“

„Nepřekvapuje mě, co říkáš. Pro mě jsou taky děsivé. Shlížejí na tebe jako veliký černý mrak vyrůstající ze země. A všechny ty strašidelné historky o Prokletých. Jistě sis jich taky užila do sytosti, že?!“

„Ano, užila. Ale kdo jsou ve skutečnosti ti Prokletí?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.

„Ti Prokletí,“ začal pomalu Benedikt a ostatní na něj upíraly všechny oči. „ Prokletí nejsou víc než legenda. Myslelo se, že mají kouzelnou moc a jsou plody zla. Předpokládám, že jsi slyšela o Ephraimu Blackovi, zlém duchovi Prokletých.“

 

„Mistře Benedikte!“ zvolala jedna z žen, ta druhá se pokřižovala a čeledín vstal a přešel ke dveřím, vytáhl nůž a zabodl ho do zdi nade dveřmi, aby zahnal zlé síly.

„Á, samé pověry,“ chlácholil je Benedikt. „Slyšela jsi o něm, Bello?“

„Jenom takové fámy. Nikdo mi toho nikdy moc neřekl.“

„Já ti teď o nich řeknu, protože já se nebojím! Ani kouzel, ani ďábla! Asi před třemi nebo čtyřmi sty lety utekl mladý Black do hor, protože jeho a některé další zemědělce z půdy vyhnala nová nařízení jednoho dávno zapomenutého krále. Ephraim Black přísahal, že se pomstí. Zaprodal svou duši ďáblu, Bello, a stal se vůdcem Prokletých. Někdy se jim říkalo také „Horkokrevní“ pro jejich barvu pleti. Říká se, že aby ses tam dostala, musíš projít těžkou hustou mlhou, a jít podél koryta řeky. Historky praví, že byl obyčejným člověkem, ale smlouva s ďáblem mu dodala neuvěřitelné moci, díky, které se proměňoval ve zvíře. Tuto moc dědí jeho potomci.“

„Myslíš si, že existují?“ zeptala jsem se.

„Já jsem je za celý svůj život, co tu bydlím, neviděl. Řeknu ti to upřímně, nikdy nepůjdu do hor dobrovolně, ale není to kvůli té historce, ale proto, že mě hory děsí samy o sobě.“

 

Žena, která houpla na klíně Katie, jí dala ruce na uši a pravila: „Mistře Benedikte, musíte si dát pozor na to, co říkáte. Nikdo o nich nesmí mluvit.“

Čeledín sebral odvahu a řekl: „Neexistují! Možná kdysi ano, ale teď už ne! Pravděpodobně vymřeli před dvěma sty lety. Mnohokrát jsem byl v horách a neviděl jsem je a ani jejich doupě.“

Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že to jsou jen hloupé pověry. Už na to nemusím myslet a nemusím se jich bát. Cítila jsem se příjemně, když jsem jen jedla a byla v teple a měla jsem na sobě čisté šaty. Byla jsem tak šťastná.

 

Stále jsme seděli u stolu a já jim vyprávěla svůj příběh. Všichni ho se zájmem poslouchali.

„Tak, nebudeme už Bellu trápit,“ řekl Benedikt. „Půjdeme všichni do postele.“

Vstala jsem a chtěla si vzít děti, ale ženy trvaly na tom, že si obě děti ještě nechají na jednu noc. Odešla jsem do své komůrky tedy sama. Ani jsem nepomyslela, že tak brzo usnu. Zdály se mi sny o krásném muži s rezavě hnědými vlasy a jeleními parohy. Ve snu se ke mně přibližoval a už byl skoro na dosah ruky, když v tom utekl a já spatřila jinou postavu, která stála odemně daleko a přesto jsem poznala, kdo to je. Viděla jsem jeho tvář, přitažlivou a přesto odpudivou, s úšklebkem dravce, svůdným, lákavým … černé vlasy, a ty jeho hnědé oči. Pořád stál a jen se díval a pak se najednou proměnil ve velké zvíře, které vypadalo jako vlk a rozběhl se za mnou. Začala jsem před ním utíkat, ale nemohla jsem se pohnout z místa, když už byl jen malinký kousek u mě, s výkřikem jsem se probudila.

 

3. kapitola5. kapitola

 

 


 

Nevím, jak si klesající zájem o povídku vysvětlit... Přibývají díly pomalu? Nebo je to nezáživné??? Povězte a já se to pokusím napravit.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 4. kapitola:

 1 2   Další »
13. Kačka
13.11.2011 [22:32]

tenhle dílek nebyl tak napínavý, jako předchozí, ale zase jsem se aspon něco dozvěděla Emoticon Emoticon Emoticon

31.07.2011 [20:26]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Mishule
25.07.2011 [12:22]

Krása ttěším se na dalši pokarčování!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Mili1
25.07.2011 [10:25]

Mili1Úžasná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. marcela
25.07.2011 [8:44]

Povídka je nádherná,jen to přibývá trochu pomalu.Kdybych se nekoukla ze zvědavosti,tak bych jí úplně zasklila.Nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. BabčaS.
24.07.2011 [22:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. mokasina
24.07.2011 [22:22]

dokonalost sama šup další

6. VeruskaSkl
24.07.2011 [21:07]

Emoticon Emoticon je to fakt super povídka Emoticon Ale chtěla bych poprosit aby díly příbývaly rychleji Emoticon Emoticon

5. Niku3
24.07.2011 [20:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon rzchle pis dalsi kapcu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Niku3
24.07.2011 [20:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!