Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na útěku 12

19.10.2010 (21:00) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5241×

Na útěku 12

Shrnutí děje pro ty, kteří jako já už pomalu zapomněli:

Edward Bellu opustil, ale Bella s ním byla těhotná a porodila holčičku, se kterou jí pomohla Alice. Edward nakonec zjistil pravdu a vydal se za Bellou, ale ta mezitím stihla utéct, jejich kontakt očima byl krátký a Bella nastoupila do auta neznámému upírovi, který ji odvezl i s malou do své obrovské a plně zabydlené vily. Edward pomalu začínal ztrácet víru, že Bellu ještě najde, ale nakonec se dostal na stejné místo jako Bella, která se mezitím ubytovala a zjistila důležité informace. Upír, který ji zachránil před nechtěným rozhovorem je Benjamin, který vycítí dary ostatních a vyhledává je, učí je a snaží se jim pomoci…

Jak bude náš příběh pokračovat?

Vkročil do místnosti a já ani nedýchala. 

Hlavu měl skloněnou k podlaze, ale po chvilce ji zvednul a já pohlédla do jeho strhané a bolestí zlámané tváře. Toužila jsem se rozběhnout a tu bolest smazat, ale já nebyla ta, co se má omlouvat, já neudělala chybu. 

Edwardovy oči mě propalovaly a byla v nich nepopsatelná lítost. Jeho pohled sklouznul k naší spící dceři…

Můj pohled tam sklouznul také a oba naráz jsme ji pozorovali. Pozorovali jsme ten zázrak, který byl jenom náš. Můj a jeho. Zrozený z naší nesmírné lásky, zrozený z oddanosti a věrnosti.

Nikdo nechtěl začít s těmi slovy, nikdo nechtěl přerušit tento důležitý okamžik. Svůj pohled jsem stočila zpátky k otci svého dítěte a sledovala teď jeho. Sledovala jsem jeho zbožný výraz a sledovala i bolest, která byla v jeho sametových rysech vytištěna. Jeho oči se rozloučily s jeho dcerou a podíval se na mě. Bál se, to bylo zjevné, měl čirý strach z toho, jak se zachovám. Chtěla jsem mu odpustit, ale zaslouží si to? On si neprotrpěl to co já… on nezažil tu ukrutnou bolest, která mě spalovala zaživa, když mi malá lámala žebra a drala se na svět.

On u toho nebyl, neví, co to pro mě bylo. Nevyčítám mu tu bolest, to vůbec ne, vyčítám mu to, že u toho nebyl, nebyl u toho, když malá poprvé otevřela očka, nebyl u toho, když se narodila a nebyl se mnou, když jsem ji čekala. To se nedá odpustit, to se nedá zapomenout. To bude vyryto a navždy to tam zůstane. A malá to vše ví, bude vědět, že její otec nebyl vždy s ní, že ji nevítal na svět, jako každý jiný pyšný otec…

Nepřidržoval mě, abych neupadla. Nehladil si mé těhotenstvím vystouplé bříško, nepovídal si s malou, když byla ještě u mě. Nekontroloval mě na každém kroku, nenosil mi do postele moje výmysly okolo jídla. Ale proč to? Protože tam nebyl, protože o dítěti nevěděl, a protože mě opustil dřív, než se to dovědět mohl… prachsprostě mě opustil kvůli jeho vlastnímu strachu a myslel jenom na sebe, myslel jako sobec a jako sobec jednal.

Viděl jenom sebe, protože se bál, že by mi ublížil. Fakt se stal skutečností, ublížil mi takovým způsobem, že mu teď nedokážu jen tak odpustit, nedokážu se rozběhnout a obejmout ho na znamení usmíření. Nejsem něčeho takového schopna. Moje bolest je vnitřní a pořád tam bude, jen tak nezmizí…

Mé oči se zamlžily a já toužila být úplně někde jinde a s někým jiným. Ne s ním. Chtěla jsem být sama, jenom se svou dcerou… Moje nálada se změnila ze sta na nulu. Během chvilky, možná za to mohlo i moje novorozenecké období, ale bylo tomu tak. Už jsem ho nechtěla vidět, už jsem s ním nechtěla mluvit. Nechtěla jsem s ním nic!

Můj hlas ovládnul ten nahromaděný vztek a já ho musela pustit ven. Prudce jsem zavrčela a tím dala najevo, že tu není vítán. Ulekl se a jeho bolest byla z mého odmítnutí ještě větší.

,,Bello…“ vyslovil to slovo nejněžnějším hlasem a já jenom na kratičký okamžik přemýšlela, jaké by to bylo. Jaké by bylo se rozběhnout a obejmout tu krásu přede mnou. Okamžitě jsem ale zavrtěla hlavou a vzpamatovala se.

,,Odejdi!“ řekla jsem ostřejším hlasem a pohledem těkala mezi jím a malou. Měla jsem o ni strach. Jak daleko je ochotný zajít, abych ho poslouchala?

I on se podíval na malou a já znejistěla… Chce mi ji vzít? Chce ji jen pro sebe? Vždyť jeho slova byla tak pravdivá, když říkal, že mě nemiluje. Co když Alice je pod jeho vlivem? Co když o všem věděl a ji použil jako návnadu? Co když…

,,Bello, prosím, vyslechni mě.“

,,Odejdi, říkám to naposledy“!

,,Chci ti všechno vysvětlit.“

,,Tady není co vysvětlovat, vše již vysvětleno bylo. Konec je slovo pro to vysvětlení.“

,,Nevěděl jsem o tom, že jsi byla těhotná…“

Jak hloupá omluva. Jak hloupý argument.

,,Nevěděl? Ale to je jenom a jenom tvůj problém, ne můj!“ vyprskla jsem na něj a jeho hlas mě každým slovem rozčiloval více a více. Jaké stupidní omluvy. Kdyby alespoň řekl pravdu a neomlouval se tu za svou nevědomost.

,,Já vím, to není omluva. Neměl jsem tě opouštět, neměl jsem to dělat a můžu říct, že to byla největší chyba mého života a nikdy si neodpustím, co jsem zavinil. Bello, lásko, prosím, vyslechni mě…“ žadonil jako opuštěný pes, který ztratil svého pána. Jeho oči prosily, jeho rty prosily, ale co to bylo proti tomu, co mi udělal? Co udělal nám oběma? Mně a mé dceři?

,,Nepokoušej moji trpělivost,“ odpověděla jsem klidným hlasem a podívala se zpříma do jeho černých očí. Kajícným černých očí.

,,Bello, lásko… já se o vás postarám, u mě se bude mít malá dobře. Pochop to, prosím… miluji tě a potřebuji, abys byla s naší dcerou u mě.“

Naší dcerou? Jak krásně by to znělo z jeho úst, kdyby nebylo toho všeho. Kdyby nebylo jeho zrady.

,,Vypadni… nemáš na ni nárok!“ zakřičela jsem už z plna hrdla.

To jsem ale neměla dělat. Můj vysoký hlas okamžitě vzbudil malou. Já hloupá husa. Vůbec jsem na ni v tu chvíli nepomyslela, protože můj vztek byl na Edwarda tak vysoký, že jsem nepřemýšlela logicky. Její dětský pláč se rozléhal po celém pokoji a během chvilky se jí po tváři kutálely slzy jako hrachy.

Hrozně jsem se lekla a jak to tak vypadalo, tak Edward taky. Na krátkou chvíli jsme se na sebe podívali a jako na povel se oba rozběhli k posteli, kde malá plakala. Neměla jsem už sílu ho odhánět, mým úkolem bylo teď utěšit moje dítě.

Během vteřiny jsme byli oba u ní a já se pro ni natáhla a zavinula ji do svého chladného náručí. Houpala jsem ji a snažila se ji utišit. Začala jsem chodit po místnosti a Edward mi byl v patách a snažil se ji utišit také.

,,Pšt… neboj, vše bude dobré, maminka je u tebe," říkal Edward a neustával ve svém konejšení mé dcery. Vlastně naší dcery. Pláč malé pomalu ustával, ale stále potichu vzlykala. Jeho hlas měl na ni dobré účinky. Vzlykot ustal, ale neusnula. Otevřela dokořán své kukadla a dívala se na Edwarda. Znala ho. Věděla kdo je to.

Nejdříve položila svou malou ručičku na mou tvář. Její otázka byla jasná. Musela jsem se usmát.

,,Jistě, Renesmee, můžeš... " odpověděla jsem své holčičce a otočila jsem se s ní směrem k Edwardovi. Mohla jsem se na něj zlobit jak jsem chtěla, ale žádost své dcery jsem odmítnout nemohla.

Edward nechápal. Zřejmě nemohl u Renesmee číst myšlenky, stejně jako u mě. Malá se usmála na svého otce a natáhla k němu svou smetanovou malou ručku. Edward na první pohled pookřál. Bylo hned vidět, že si svou dceru okamžitě zamiloval a nedovolil by, aby jí někdo ublížil. V tomto jsem mu snad mohla věřit, ale v otázce lásky nikoli.

Edward udělal jeden nepatrný krok ještě blíže k nám. Renesmee nedočkavě mačkala ručičkama a natahovala se k němu.

,,Ona... ona chce pochovat?" zeptal se roztřeseným hlasem. ,,Pochovat ode mě?"

Jeho nově nabitý pocit rodičovství byl dojemný a úžasný. Byl dokonalý otec... to jsem popřít nemohla.

,,Jistě... ví, že jsi její otec."

V jeho očích hrály jiskričky štěstí a já se na malou chvíli cítila také šťastná. Byl by to jinak úžasný okamžik shledání, ale nebyl. Mohl být Renesmee otcem, ale nemohl být mým milencem...

Opatrně jsem mu podala Renesmee do náruče a užívala si tento jedinečný a nezaměnitelný okamžik, který se už nevrátí. Byl tak nedočkavý, přišel ještě blíže a bral ji velmi opatrně a láskyplně.

Otec a dcera.

Hleděli si do očí a Renesmee mu přiložila svou ručičku na jeho tvář. Edward její akci nechápal, ale brzy ze svého nevědomí procitnul. Pochopil...

Nevím co mu Renesmee ukázala...

,,Jistě, zlatíčko... nikdy jsem nepřestal..." odpověděl na její němou otázku.

Toho štěstí na mě bylo moc... zasloužím si ho vůbec, je toto vůbec možné? Netrpělivě jsem čekala, až mi Renesmee vrátí, potřebovala jsem ji mít v náručí, byla něco jako moje obrana před Edwardem samotným. Nechtěla jsem rušit jejich chvíli, ale...

,,Vrátíš mi ji?"

Edward zvednul pohled od malé a usmál se na mě.

,,Jistě..." řekl a okamžitě mi ji podával zpátky do bezpečí mé náruče. Do náruče matky.

,,Je úžasná, Bello... je jako ty."

,,Ne, je spíše po tobě. Teď ale už prosím odejdi..."

,,Ale, Bello..."

,,Ne, Edwarde - beru na vědomí, že jsi její otec, ale mého odpuštění se nedočkáš..."

Předchozí díl

Další díl

Shrnutí povídek

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na útěku 12: