Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na křídlech smrti - Prolog + 1. kapitola

Na křídlech smrti - Prolog + 1. kapitolaCo kdyby Vám ze života zbýval jeden jediný den? Co kdybyste neměli příbuzné, přátele ani lásku, se kterou byste ho strávili?! Čas, který pro Vás neměl smysl, se najednou stal zrádným zrnkem písku a dříve či později čas vyprší… Co kdybyste na sklonku života poznali anděla, který by Vám daroval srdce? Příběh je o jedné dívce, jednom muži, jediném dnu a… Rozhodnutí…

Prolog - 27. 6. 2009

 

Jak málo stačí, aby se vám zhroutil svět?! Jak málo stačí, abyste v chudobě přišli o všechno. Nikdy si neuvědomovala, jak je život pomíjivý. Než se stačíte zhluboka nadechnout do nového rána, než se v tom ránu dokážete rozkoukat… je pryč. Lehko se to mluví dvacetileté dívce. Nejeden člověk by si poklepal na čelo, jak vůbec k tomuto zvrácenému duševnímu rozhovoru přišla, protože tento drobný osudový problém nemusí řešit. Právě na její bedra osud poslal těžké břemeno, aby se s ním sama vypořádala. To sudičky odpočítávají poslední nádechy a odměřují tenkou nit života, která jejich vřeteno dál zdobit nebude…

 

xxx

 

Ještě stále jsem se z toho šoku nevzpamatovala. Podívala jsem se na hodinky, už přesně pět hodin a třicet dva minut a nějakých zanedbatelných patnáct vteřin sedím na zemi a v ruce třímám pomačkaný papír z kliniky.

Stále ještě mi to nezačalo docházet. K mému údivu se nedostavily slzy, řev, ani otázky typu ‚Proč zrovna já?‘. Zvláštní. Necítila jsem nic… Necítila jsem ani ztuhlé končetiny, otlaky na kotnících nebo zdřevěnělá záda.

Ale tím nic jsem nemyslela zkroucenou polohu mého těla. Neměla jsem v sobě žádný pocit. Jako bych byla prázdná schránka. Opuštěná ulita měkkýše. Žádná hysterie, strach, lítost… Podivuhodné. Co mě však zarazilo, byl jistý druh úlevy.

 

Vstala jsem ze země a pomocí malého nočního stolku jsem se dostala zpátky na nohy. Jako by byly najednou lehčí, než kdy dříve. Jako by zvláštní adrenalin, který mi jezdil po páteři v podobě studeného mrazíku, měl nadnášející vlastnosti.

Došla jsem do koupelny mého luxusního, malého bytečku a opřela se o umyvadlo. Nadechla jsem se, jako bych se chystala k namáhavé činnosti, a ne jen k opláchnutí obličeje studenou vodou.

Nepomáhalo to. Umývala jsem pouze svou pobledlou tvář, co však nešlo smýt, byla moje poničená duše. Ledová voda dopadala na mou pokožku a jemné jehličky se mi zabodávaly do tváří. Jak dlouho bude ještě trvat tato zaběhnutá rutina, která zabírá člověku denně průměrně deset minut drahocenného času?

S úlevou jsem zjistila, že se mé slzné kanálky jakž-takž probudily k životu a moje kolena podklesla pod tíhou zjištění. Svezla jsem se podél vany na jahodovou plovoucí podlahu a objala si kolena. Dostavil se tolik očekávaný známý pocit beznaděje…

Po delší době sebelítosti jsem se vyškrabala na svou běžnou úroveň sto šedesáti pěti centimetrů a vracela se do obýváku k dopisu, který náhle ztěžkl o třicet kilo nebo naopak mi třicet ubral.

Šla jsem ke koberci pomalu a obezřetně, jako bych snad doufala, že to byl jen zlý sen, že se papír rozplynul v éteru a vše bude v pořádku… ale nebylo. Papír tam stále ležel a stání nad ním mi dvakrát moc nepomáhalo. Bylo to jako stát před svým vlastním hrobem.

 

Už po několikáté zadrnčel telefon, přestala jsem to už počítat. A už po tolikáté se ozval můj záznamník.

„Isabello, tady Max, už nějakou chvíli se tě snažím sehnat. Nemůžu se ti dovolat na mobil, máš ho zřejmě vybitý. Až si převezmeš vzkaz, zavolej mi!“ ozval se tón ukončení hlasové zprávy a započal tak hrobové ticho, které v místnosti nastalo. Ironie. Hrobové ticho - to ke mně momentálně dokonale sedí.

Znovu mi košili začaly smáčet slzy a až teď jsem si uvědomila, že jsem celou noc proseděla na zemi v obýváku. Takže je to už den, co to vím. Za okny mého střešního bytu se začaly trhat temné mraky a prosvítat světle modrá obloha. Připomíná mi spíš námořní modř, nebo spíše jarní nebeskou? Vždyť je to fuk… mě už dlouho starosti dělat nebude.

Za okny už pár vysokých domů s byty a kancelářemi přestávalo svítit, aby zahájili další bílý pracovní den a město už se pomalu začínalo hemžit jako mraveniště. New York jsem měla ráda, měla jsem ráda ruch, ale nechápu, proč se používá přísloví, že ráno vždycky všechno vypadá jinak… Hůř!

„Isabello, jsi v pořádku? Dnes je ten večírek v hotelu Plaza, prosím, ozvi se mi. Je to nutné, potřebuju tě tam, ach jo… Zavolej mi, až si vybereš vzkaz, ahoj.“ ozval se znovu jediný hlas v mém smutně prázdném bytě, který už nikdy nebude zaplněn někým dalším. Už nikdy nikdo nenahradí protivný hlas záznamníku. Nikdy se nedočkám toho, abych uslyšela dvě nejkrásnější slůvka z rádií, když někdo někomu nechá zahrát oblíbenou písničku. Nikdy jsem neslyšela z žádných úst vyznání. Asi se mě to už netýká…

 

Svět jako by se náhle zaostřil a já si začala uvědomovat absurdní krásy. Momentálně mi připadal úžasně fascinující i párek v rohlíku.

Leukémie – rakovina krve – pokročilé stadium… A to jsem počítala jen s běžnou roční prohlídkou, když jsem ráno o půl osmé spěchala do práce, abych stihla návrhy pro šéfa. Začínala jsem se hystericky pohihňávat a okolí mi připadalo strašně srandovní. Kolik mám času? Rok? Dva? Možná ani to ne. Než se dostaví příznaky, umřu na nejistotu.

Ale jaké jiné mám možnosti? Zkusit chemoterapii? V takovém rakovinovém bujení? Zbytečné! Jen bych si krátila poslední sladké chvilky na živu.

Dobře, teď se tím nebudu zabývat, Max mě potřebuje. Musím pomoct zařídit večírek a hlavně utajit mou nepříliš dlouhou budoucnost. Jediné, co bych fakt nesnesla, by byly ty soucitné pohledy.

 

„Sakra, Isabello! Dodávka šampaňského ještě nedorazila, a to už se má chladit v lednici. Chlebíčky mi odmítají předat, protože a teď cituji: Nejste slečna Isabella Swan! A já už z toho začínám šílet! Takže hejbni zadkem a naklusej do práce, jestli si ceníš mého duševního zdraví. Nazdar!“ Musela jsem se usmát, chudák ‚šéfík‘, očividně mu dávají zabrat. A to ještě neví, že škrabošky ze zlatého polyethylenu se rozlepily.

„Prosím, prosím, prosím, Isabello! Vem to!“ žadonil hlas v záznamníku tak usedavě, že jsem neodolala.

„Ahoj Maxi, promiň, nějak jsem nestíhala,“ povzdechla jsem si.

„Bože, Bell, konečně! Sakra co jsi dělala? Ale to je teď jedno, volám ti celou věčnost. Čekám před hotelem. Potřebuju, abys přišla do dvaceti minut!“ drmolil šéf.

„Promiň, jasně, že přijdu, čekej mě na místě… ahoj,“ rozloučila jsem se rychle, než ho začne zajímat, co jsem v noci dělala anebo, nedej bože, se z toho psychicky pomine.

„Dobře, čekám před hlavním vchodem, pospěš si! Jo a Bell?! ... Ty zlatý škrabošky šly do kopru! Máme jen ty černý!“ telefon zaklapl a já se krátce zasmála.

 

S obdivuhodně nabytou energií jsem se letěla převléci. To je to, co jsem teď potřebovala - nemyslet. Zaměstnat můj mozek něčím důležitým. Zase se tu nabízí otázka, co je důležitějšího než život?!

‚Ne, Bello, na to nemysli, ne teď! Do dalších budoucích dvaceti čtyř hodin neumřeš, takže máš zodpovědnost a jestli ji nedodržíš, buď si jistá, že se o tvůj brzký skon postará sám Max!‘ odpověděla jsem si takřka popravdě a na hodinkách si nastavila odpočítávání času na přesně dvacet minut.

Oblečená v levandulovém saku s kalhoty a bílou košilí ve spod jsem vběhla do výtahu a o chvilku později už utíkala přes zastřešené parkoviště k mému placenému místu u výjezdu. Nasedla jsem do rudého Lamborgini a odbočovala do známé drahé čtvrti…

 

Před hotel jsem přijela ještě s předstihem. Max už na mě čekal u vchodu a netrpělivě podupával drahou lakovanou polobotkou.

Byl to středně vysoký pán, o trošku vyšší než já, blížící se čtyřicátému roku věku. Na hlavě mu ustupovala tmavá kštice a na nose třímaly brejličky se silnými skly.

Na obličeji mu převládal tik v levém oku, a co chvíli se jeho zrak zaměřil na zlaté Rolexové hodinky.

I přes mou, dá se říci pochmurnou náladu, mě pohled na něj pobavil.

„Isabello – Marie - Swanová! Tohle už mi nikdy nedělej!“ zahalekal na mě, sotva jsem zaparkovala na místě vyhrazeném pro ubytované v hotelu. Ani jsem nestačila postahovat okénka a už mi visel na krku. „Ani nevíš, jak rád tě vidím, jsi moje záchrana, můj spasitel… Tak už se sakra pohni a vyřeš ty chlebíčky, jinak mě z té baby klepne a ty víš, jak vysoký tlak mám,“ skřehotal mi nevyrovnaně do ucha.

„Promiň mi to, Maxi, měla jsem nějaký nevyřešený problém, ale už jsem tu a celá jen tvoje,“ zasmála jsem se a zasalutovala před jeho nakvašeným obličejem, vzhledem k mému konzervativnímu oblečku to muselo vypadat vtipně.

„Ty si z toho děláš srandu, ale víš, kdo všechno má přijít? Ti japonští podnikatelé, se kterými chceme uzavřít smlouvu, pár Angličanů a významných hostů… a… a… jediná osoba, která by to všechno mohla zvládnout, si vyspává doma a mě, chudáka starýho, nechává na pospas. Jen mi nevykládej o té události, co nemohla počkat, já moc dobře vím, co jsi dělala. Válela ses v posteli a na povinnosti sis ani nevzpomněla,“ vyčítal mi hysterický hlas. V jeho tónu zněla dobrota, že se to úplně minulo efektem a já ho musela obejmout jednou rukou kolem ramen.

„Přesně, Maxíčku, teď jsi na to kápnul, celou dobu jsem si v klidu chrupala v peřinách a na tebe jsem si ani jednou nevzpomněla,“ dodala jsem s úsměvem a sklidila jeden ublížený pohled. „Vždyť víš, že to není pravda. Jak bych mohla zapomenout na svého úžasně tolerantního šéfíka, který mě potřebuje a během mého zařizování si dojde převléknout kravatu. Má na ní flek!“ zašklebila jsem se.

„Mon Dieu! Jak se mi to mohlo stát? To má určitě na svědomí  ta baba s chlebíčkama, mě se hned zdála divná,“ nadával šéf a oprašoval si mastný flek, jako by snad pár tahy dlaní mohl zmizet. Naopak – stále se zvětšoval.

Zavěsila jsem se do jeho rámě a táhla nepřítomného Maxe z vozovky – nedával ani pozor na cestu, jen se nepřítomně mračil na znečištěnou tkaninu.

Dovlekla jsem ho do haly s otočnými dveřmi, detektorem kovu a nafešákovanou pomocnou silou.

„Dobrý den, mé jméno je Isabella Swan, dnes večer tu mám na starosti večírek,“ představila jsem se u recepce.

„Ano, jistě, už jsme na vás netrpělivě čekali, váš šéf byl velice neodbytný,“ začervenala se mladá recepční a šlehla nasupeným pohledem po Maxovi, který si uraženě odfrkl.

„Umím si to představit,“ usmála jsem se na slečnu a převzala si od ní identifikační kartu.

 

Procházeli jsme po chodbě a zadávala jsem pokyny pro obsluhu a dodavatele. Max se vedle mě naparoval jako hrdý zaměstnavatel a já se snažila udělat dobrý dojem na pomocnou sílu.

„Maxi, proboha, co to je?“ ukázala jsem na stříbrný podnos s ochutnávkami jídel, které jsme měli okoštovat, než večer přijdou na stůl.

„Japonská ryba Fugu, která je vyhledávanou kulinářskou specialitou, ale zároveň i smrtelně jedovatým tvorem,“ ušklíbl se Max.

„A co to tu dělá? Já to neobědvávala. Nikdo mi neřekl, že se chceme zbavovat konkurence,“ otočila jsem se udiveně na šéfa.

„Klid, Bell, ten kuchař má na přípravu ryby certifikát a byl to požadavek od našich japonských přátel. Nějaká tamější móda,“ protočil oči, „jako bych já jim podstrkoval šneky,“ mumlal si pod fousy. No jo, francouzská krev se v něm nezapře.

„Tím mi chceš říct, že tu budeme hrát jakousi zvrhlou ruskou… vlastně japonskou, ruletu?“ podivila jsem se.

„Ty to jíst nemusíš, neboj, nechceme tě otrávit,“ zasmál se a s odporem odmítl ochutnávku delikatesy.

Otrávit mě? Dobrý vtip, alespoň bych to měla dříve za sebou a nemusela se stát terčem lítostivých pohledů.

Jsem zvyklá, že Max bere mou osobu jako nepostradatelný článek firmy s nevyčerpatelným zdrojem energie. Někdy se na mě dívá hrdě jako na dceru. A ani ve snu si nedokážu představit, že by tomu mohlo být jinak. Od něj bych soucit nesnesla. Možná by bylo lepší, kdybych skoncovala se životem čistou náhodou.

„Počkejte, jsme tu od toho, abychom ochutnali, co našim hostům nabídneme.“ Natáhla jsem se po podnose s rybou a vložila si filetu do úst. Nechutnala špatně, chutnala jako… ryba. Čekala jsem, jestli se v zásobníku revolveru kulka objeví na mé straně, ale nic. No jo, ten kuchař musí asi vědět, jak ji správně uvařit. Tak tohle nevyšlo. Zaculila jsem se na Maxíka, který protočil oči, a pokračovala v přípravě večírku.

 

Po obědě jsem měla pauzu na svou vlastní přípravu. Cestou k autu jsem si koupila čínské nudle, ač jsem byla dost najedená z pouhých ochutnávek, a nasedla do auta směr domov.

Cestou mi pořád ležela v hlavě ta Fuga. Každá myšlenka, která mi v hlavě vyplynula, se zatoulala k ní.

Tak nějak podvědomě jsem toužila zemřít trochu důstojněji, než jako lazar. Toužila jsem odejít s hlavou vztyčenou uprostřed slávy.

Ne, na smrti není nic obdivuhodného, přinesla by mi akorát úlevu. Každým dalším rozvíjením teorie na téma jedovatá ryb,a jsem se vzdalovala od tématu ryba a zbylo jen to jedovatá. Jed.

Musela jsem se zasmát, asi jsem se zbláznila. Jsem morbidní a dětinská, smýšlet o… o… sebevraždě? Jak směšně to zní. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se chtěla sprovodit ze světa. Tak proč teď? Je na sebevraždě něco hrdého? Jistě - nemusel by přijít zítřek, nemusela bych se zabývat tím, co bude.

Začínala mě popadat jakási touha utéct před realitou. Nemuset nic řešit. Odejít pokojně, v plné síle a kráse. Ač jsem to neměla v úmyslu, jen co jsem dorazila domů, zasedla jsem k počítači.

Brouzdala jsem po webových stránkách a hledala vhodný prostředek pro…

‚Isabello, ty jsi blázen, to je absurdní. Otrávit se!‘ Můj vnitřní našeptávač mi nezabránil přestat hledat. Z práce jsem byla vyučená umět najít to, po čem pátrám. Nedalo mi to moc práce poprat se s nástrahami sítě. Ani ne za hodinu jsem měla na monitoru, nejvhodnější překupníky zakázaných látek v New Yorku.

Chvíli jsem váhala, přemýšlela, ale tušila jsem, že v první chvilce slabosti bych se na stránky dostala tak nebo tak. Pár minut jsem pomocí telefonu, mailu a faxu domluvila schůzku s jedním z podsvětí.

Měla jsem čas na rozmyšlenou do večera, cestou na večírek se buďto zastavím v odlehlé uličce, která by nebyla ani tak zajížďka, anebo pojedu rovnou na sešlost.

 

Vypadala jsem strašně ztrhaně. Nejméně po týdenním flámu v dominikánské republice. Shodila jsem ze sebe věci a odporoučela se do koupelny. Jestli se už zítra nemám probudit, tak si dnešek užiji, jako nikdy. Byl až skoro božský pocit mít v dlaních svůj život. Ne osud, ale Já rozhodnu, kdy s ním skoncuji.

Ležela jsem ve vaně a cítila se svobodně. Horká voda smývala známky chaosu, šoku a pláče stejně dobře, jako vědomí nadcházející noci. Připadala jsem si jako Julie z Verony. Škoda, že tahle americká dívka nikdy nepozná svého Romea.

Pohrávala jsem si s šampony, kondicionéry a pleťovými maskami, abych v noci naposledy zazářila, než moje hvězda za úsvitu vyhasne. Bylo snadné smířit se s nasávajícím koncem, přijmout, že už nikdy neuvidím východ slunce, nikdy neuslyším ranní zpravodajství. Ale netrápilo mě to. Nejsem na nikom závislá, nejsem na nikoho vázaná. Snad možná Maxovi budu chybět, on je má jediná rodina. Potom možná pár kolegyním z práce, o kterých se nedá říct, že bychom byly kdoví jaké kamarádky. Většina je starších než já a má vlastní rodinu. Nemá čas stejně jako já na osobní život, a když se najde v rozvrhu skulinka, využívají to pro své nejbližší.

Připadám si sama, opuštěná, nemilovaná. Nabízí se otázka: vážně chceš odejít teď? Máš čas. Můžeš si najít svého prince z Verony.

Ale přeci nemohu být tak sobecká, a nechat si na sebe upoutat někoho dalšího a pak se s ním rozloučit. Ne to nejde, tak krutá nejsem. Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí. Nebyla bych jediná, kdo nikdy neměl šanci poznat lásku. Umírají děti, a ani nevinnost je nespasila. Proč bych zrovna já měla být výjimkou.

 

Vylezla jsem z vany celá rozmočená, zatáhla jsem závěsy a rozsvítila světlo. Šatnu jsem měla velikou a dalo se v ní nalézt různé oblečení na všechny události. Jako manažerka jsem se musela podřídit marketingu.

Až na posledním regálu visela nádherná, jednoduchá róba. Měla barvu rudou s přechodem do oranžové, připomínala mi západ slunce, poslední nádech zlatého kotouče, než se ponoří do vodní hladiny, byla hodně luxusní.

Vzpomínám si, že mě do ní uvrtala Maggie ze sekretariátu při obědní pauze, byla v akci a byla… nádherná. Věděla jsem, že nebudu mít příležitost si ji vzít, ale přesto jsem neodolala a koupila si ji.

V takových šatech by se dalo dokonce i vdávat. Zase ta ironie, to nikdy nezažiji. Nikdy nebudu kráčet chrámovou lodí k mému vyvolenému a skládat mu slib věrnosti a oddanosti… Dokud nás smrt nerozdělí. Mohla bych k tomu dodat: Dočkáš se brzy, brouku!

Šaty jsem si za ramínko pověsila na skříň a vrátila se k malé slonovinové toaletce. Postavila jsem si před zrcadlo malou trojnožku a posadila se. Vlasy jsem si zatím nechala v ručníku. Pleť a tělo jsem si natřela kašmírovým krémem a pustila si rádio. Hrály písničky na přání, měla jsem chuť tam zavolat a nechat si poslat písničku někým jiným, abych měla alespoň na chvíli pocit, že k někomu patřím.

Zahrála jsem si hru Make-up nebo pudr. Dilema spočívalo v tom, jestli mám opravdu náladu patlat na sebe pigmenty v tekutém nebo sypkém skupenství.

Přemohla jsem se a jemně si přetřela tvář tónujícím krémem a poprášila kompaktním pudrem. Další přišla na řadu řasenka a černé linky na horní víčka a černou konturovací tužku pod oči. Nechtěla jsem to moc přehánět, v jednoduchosti je krása. Rty jsem přetřela perleťovou rtěnkou a bezbarvým leskem. Byla jsem vcelku hotová, už zbývaly jen vlasy.

Rozbalila jsem turban a zpod teplého zábalu se na mě vyhrnula svěží vůně brusinek a máty. Fénem jsem si dopomohla k rychlému vysušení a pomocí žehličky vlasy narovnala.

Do navlhlých konců jsem si vmotala veliké natáčky a šla si s pytlíkem brambůrků sednout před televizi. Dávali můj oblíbený vědomostní pořad, u něj si člověk leckdy připadá jako Einstein. Seděla jsem na hladkém naducaném polštářku a popíjela čerstvou kávu.

Očima jsem zavadila o nástěnné hodiny nad poličkou a zhrozila se. Zbývala mi necelá hodinka pro sebe. Vymotala jsem si natáčky z vlasů a nechala natočené konce pospolu, trocha laku a pěnového tužidla ke kořínkům vlasů a mohla jsem se jít obléci.

Šaty jsem jako vždy přejela až zbožným pohledem a opatrně vklouzla do hebkého saténu, trochu jsem si dala zabrat s rafinovaným šněrováním na zádech a mohla se s kožešinovým kabátem ke kotníkům a botami na podpatku vypravit z baráku.

 

Nejprve na mě čekala zastávka pro můj „lék“. Až potom jsem měla namířeno na večírek. Bude poslední v mém životě.

Snad bude nezapomenutelný…

Shrnutí ->

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - Prolog + 1. kapitola:

 1
1. Katrin
11.07.2011 [19:31]

Začátek kapitoly udělal na mě dojem už tím, jak je dlouhý. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!