Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na křídlech smrti - 2. kapitola

17.07.2010 (20:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4297×

2. kapitola

„Páni, tak to bylo děsivé…“ oklepala jsem se. Seděla jsem již v autě s papírovým pytlíkem, ve kterém byla malá lahvička. Etiketa tmavě zelené sklo nezdobila a na vrchu hnědého papíru se leskly mé otisky prstů. Zvláštní, potily se mi dlaně… Ani jsem si nevšimla. Snad strachem? Očekáváním? Těžko říci, mé tělo podvědomě vnímalo hrozbu v mých rukou a srdce splašeně uhánělo v mých prsou.

Strašně by mě zajímalo, co mě na druhé straně čeká. Jestli se má duše rozplyne v nicotě, či dojde pokoje nebo zatracení…

Vlastě jsem ani nechtěla vědět, jaký dryák jsem si koupila, snad mi chyběla odvaha… ale za ty hříšné peníze bude stát za to. Jediný můj požadavek byl, jestli se dá věřit upoceným pouličním překupníkům, aby jed začal působit bez zjevných příznaků za několik hodin.

Pytlík jsem odložila na sedadlo spolujezdce a pomalým, líným tempem se rozjela k hotelu. Nijak jsem nespěchala, možná to bylo jistým váháním, jestli činím dobře.

Jedna má polovina byla rozhodnutá a věděla, že řešení, které si zvolila je nejlepší. Ale ta druhá polovina podvědomí byla nejistá, bála se, že se okrade o životní okamžiky, které na mě třeba ještě v mém nedlouhém životě čekají, ale byla tichá, tišší, než má vůle skoncovat s trápením…

Rozsvícená světla velkoměsta se míhala kolem mě a krásně osvětlovala okolí. Vždy jsem měla ráda ruch. V klidném městě bych se nejspíše zbláznila. K životu jsem potřebovala práci a tvůrčí činnost a to jsem získala.

Ve dvaceti letech bych se mohla pyšnit kariérou, financemi a úspěchem… Vše neživé a smutné. V podstatě jsem nic nezískala, jen jsem ztratila roky, které jsem mohla prožít s přáteli a mužem. Pozdě litovat.

Zaparkovala jsem zezadu hotelu a nepozorovaně vystoupila. Skryla jsem se ve stínu, kam světlo nedosáhlo. U hlavního vchodu jsem viděla asi dva novináře.

Opřela jsem se o zeď a slyšela, jak odírá můj semišový béžový kabátek, v ruce jsem držela pytlík a propalovala jej pohledem. Naproti mně stál kulatý koš na odpadky a já netušila, co udělám.

Měla jsem dvě možnosti – vypít lahvičku a veškerý důkaz, vhodit do zelené nádoby, nebo se nepřipravit o rok života a prožít ho naplno, vyhodit pytlík i s obsahem a začít žít…

…

Odložila jsem kabát u svého pomocníka a kráčela po rudém koberci k recepci. Blesky fotoaparátů cvakaly a všichni se skvěle bavili. Novinářům jsem poskytla krátký rozhovor, jako pachatel večírku a konečně byla propuštěna do davu. Míjela jsem se se spoustou významných lidí z branže a budoucích zákazníků, jestli se večírkem prezentujeme dobře.

Hrála tichá, živá hudba klavíru a kytary a sál se pomalu začínal plnit. Spoustu lidí jsem poznávala, ale přesto valná většina pro mě byla velkou neznámou.

„Tady ji máme…“ Uchopil mě někdo za pas… Max.

„Dobrý den, Maxi.“

„Isabell, seznamuji tě s panem Natamurou, naším budoucím zákazníkem. Tohle je ten náš firemní zázrak.“ Představil mě nízkému pánovi ve slušivém drahém obleku.

„Těší mě, slečno, jste okouzlující. Udivuje mě, že takto mladá dívka jako vy, toho dokázala tolik. Těším se na naši spolupráci, čím nás překvapíte.“ Potřásl si se mnou rukou a já kývla a usmála se.

Netrvalo dlouho a sápal se po obsluze s tácem sklenek šampaňského. Vzhledem k maškarnímu tématu večírku, ti méně uhlazení zúčastnění měli na tvářích škrabošky z naší firmy. Pan Natamura náš malý vtip samozřejmě nesdílel, i když vidět Japonce se škraboškou by bylo k popukání.

Připila jsem si s ním a jeho dvěma společníky a pokračovala v obchůzce. Nad hlavou mě doprovázel veliký skleněný lustr, který osvětloval velmi okázalou místnost.

Podpatky jsem kráčela po mramorových deskách a vsadila bych se, že i prkýnka od záchodů budou ze zlata.

Šla jsem rovnou k baru a posadila se na vysokou koženou stoličku, objednala jsem si koktejl od barmana, vypadal celkem mile a dal mi olivu navíc…

„Myslel jsem si, že andělé žijí jenom v nebi?!“ Ozvalo se za mnou a podle hlasu bych tipovala mladého muže.

„Neotáčejte se…“ Dodal hlas, když jsem se chystala zjistit majitele.

„Nevím jak andělé, ale mým domovem je New York. Jeden důvod, proč se nemám otáčet?!“ Znervózňovala mě situace, když nevím, s kým mluvím.

„Nerada vedete rozhovor s někým, koho nevidíte?“ zněl pobaveně.

„Jistě, ráda se dívám hovořícímu do očí… Vy snad ne?“

„Zajisté, ale nevědomost má také své kouzlo. Podle hlasu si utvoříte názor na člověka a neskresluje vám ho tvář.“

„Smělé tvrzení od někoho, kdo se mi nechce ukázat, přesto se za mnou vydal po jistě důkladné prohlídce…“

„Znervózňuji vás?“

„Proč myslíte?“

„Srdce vám uhání jako splašené a chvějete se…“

„Prosím vás, jak vy byste tohle mohl poznat a ano, jsem nervózní, neznám vás, hrajete si se mnou a očividně vás vaše hra baví…“ Zasmál se.

„Nepopírám. Jde vidět, že jste nervózní, váš hrudník se nepravidelně vzdouvá, mimochodem k vaší předešlé otázce ohledně vzhledu, vzdouvá se rychlými nádechy vskutku skvostného hrudního koše. V těch šatech vypadáte půvabně, jako východ slunce…“

„Vidíte a já si je koupila, protože mi připomínaly západ,“ ušklíbla jsem se a pokusila se otočit.

Jeho ruce se opřely po stranách těch mých a jeho tělo stálo za mými zády, takže jsem neměla nejmenší šanci.

„Jste ošklivý?“ povytáhla jsem obočí. Nechápala jsem, proč se mi nechce ukázat. Rozesmála jsem ho.

„Z čeho tak soudíte? Připadám vám tak?“

„No, nechcete, abych se otočila a dle vašich otázek usuzuji, že si mě testujete, jako byste měl strach, že až vás uzřím, vezmu do zaječích.“

„Třeba…“ To je všechno, co mi na to poví?

„Měla jsem pravdu?“ Chvíli bylo ticho, prohlédla jsem si jeho ruce na ploše baru vedle mých. Bledé, čisté a vypadaly jemně, určitě nepatřily starcovi.

„Je pro vás vzhled tolik důležitý?“

„Ráda vím, s kým jednám.“

„Neodpověděla jste mi.“

„Vy mě také ne. Ne, není pro mě důležitý… Když vám slíbím, že neuteču, dovolíte mi se otočit?“ Zatajila jsem dech nad jeho odpovědí.

„Ne, myslím, že ne.“ Zklamaně jsem vydechla a pobavila ho.

„Co když mám chuť se sebrat a odejít? Konverzace tohoto typu třeba není mým zrnkem kávy.“

„Máte ráda laté, černou…?“

„Turka, ale na to jsem se neptala,“ vyjela jsem na něj.

„Snad byste se na mě nehněvala. Slůvko a pustím vás, jestli opravdu chcete!?“ zašeptal zklamaně a já zaváhala.

Jeho sametový hlas mi byl, bůhví proč, příjemný. Docela dobře jsem se začala bavit a barman naproti mně jakbysmet. Využil mého váhání a pokračoval.

„Jak vám připadám?“

„Jako otrava,“ vypálila jsem a doufala, že za mnou nestojí nikdo důležitý. To by mě Max asi nepochválil.

„Děkuji za kompliment, ale myslel jsem trochu rozšířenější názor.“ Určitě se usmíval, zněl vesele.

„To nebyl kompliment, ale čiré konstatování… Podle hlasu i vašich rukou soudím, že jste muž…“ Uchechtl se.

„Jste bystrá.“

„Neskončila jsem. Řekla bych, že velmi mladý, podle tónu, a máte rád hry. Podle výslovnosti a vyjadřování, působíte vzdělaně a jistým způsobem staře. Zřejmě milovník žen a neodbytný společník… Máte rád lov pane..?“

„Edward… Ano, lov je má druhá přirozenost, ale s těmi ženami se pletete. Rád lovím zvěř, nikoli lidi. Jste všímavá,“ pochválil mě, přesto jsem v jeho hlasu zaslechla něco jako dvojsmyslnost.

„Děláte to často, Edwarde? Oslovovat dívky u baru?“ Uvolněně jsem upila ze své sklenky. Podvědomě jsem se smířila s tím, že tvář muže za sebou jen tak zadarmo neuvidím.

„V podstatě nikdy, pokud se nejedná o mé sestry, slečno…?“

„Máte sestry, Edwarde?“

„Ano, dvě, ale se mnou nepřišly. Ten otazník na konci předešlé věty byl záměrně… Vaše jméno?“

„Vy jste přišel sám?“

„Ano, původně měla přijet i jedna ze sester, ale nestihla letadlo. Proč mi nechcete sdělit své jméno?“

„Proč mi nechcete ukázat svou tvář?“

„To je vaše jméno tak děsivé? Neříkejte, že se vám rodiče pomstili?“

„Má vaše podoba něco společného s pomstou rodičů?“ Zadržovala jsem smích, tohle téma nám stačí už dobrou půlhodinku.

„To by mi maminka neudělala,“ zašišlal.

„Předpokládám, že šanci zhodnotit, zda-li se maminka neminula, mít nebudu,“

„Předpokládáte správně. Jste nedůvěřivá?“

„Jak u koho.“

„Budu hádat, pravdu čtete z očí!?“

„Jak jste to uhodl? Minutku a řeknu vám svůj verdikt?“ Začala jsem se vrtět s tím, že se otočím.

„Bál jsem se, že už to nezkusíte, přesto vám musím s politováním oznámit, že nemáte šanci…“

„Trýzniteli,“ posmutněla jsem.

„Krásko...“ zašeptal mi jeho studený dech u ucha, až jsem se zachvěla… Vzrušením? Ano vzrušovalo mě jisté nebezpečí. Je možné, aby vás přitahoval někdo, čí tvář neznáte? Jeho černý oblek a pod ním, vykukující zpod rukávů, sněhově bílá košile, vypadaly slušivě a fakt, že nebyl cítit žádným parfémem, jen jeho mužnou sladkou vůní, byl pozitivní. Přitahoval mě ten neznámý a já si pokládala otázku, zda-li je to dobře.

„Došla vám slova?“

„Bílá nebo černá?“ vyhrkla jsem.

„Bílá.“

„Krev nebo voda?“

„Krev… Chtíč nebo lásku?“ vypálil.

„Lásku.“ Odpověděla jsem bez rozmyslu a pocítila, jak se ukazováček jeho pravé dlaně, dotkl hřbetu mé pravé ruky a pohladil ji od prstů až po zápěstí.

„Jak se jmenujete?“ zaprosil.

„Máte rád kompromisy, Edwarde?“ Narovnala jsem se, přimhouřila oči a usmála se.

„Mám to chápat tak, že tvář za jméno?“

„Ano, pochopil jste.“

„Jméno!“

„…Isabella.“

„Otočte se…“

<- Shrnutí ->

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 2. kapitola: