Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mým Posláním je tvoje smrt - 2

09.01.2010 (17:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3753×

Kapitola druhá – Slzy

Odpoledne jsem trávila tím, že jsem odpovídala na jednotlivé otázky. Celá rodina mě zasypala jako vosí roj a všichni se ptali. Brzy jsem je začala i rozeznávat podle jmen, ne jen podle vlnění jejich myslí.

„Jaký máte systém ve vašich jménech?“ ptala se klidná, milá a starostlivá mysl – Esme.

„První část jména je osobní, to má každý jiné, a druhá část, je podle toho odkud pocházíte, popřípadě vaše nejvýraznější vlastnost, či skutek. Moje vlastní jméno je Iz a bydlím v části Světa, která se nazývá Ell. No a Ab je spojovací výraz - ne předložka, je to něco jiného… jenže ve vaší řeči pro to není žádný ekvivalent. Ovšem celkově by se dalo mé jméno přeložit do vašeho jazyka jako ‚Záře v zemi Naděje‘. Dokonalý jazyk je velmi gramaticky i lexikálně složitý.“ Kmitla jsem očima po zaujatých tvářích a pak znovu na oblohu. Velký kotouč slunce se pomalu chýlil k západu a já stále nepokročila ve svém Poslání.

„Takže, jak to tam vypadá? Ve Světě? A jakou máte doopravdy podobu, když tohle říkáš, že je jen vytvořená schránka?“ ptal se Carlisle.

Zavřela jsem oči a pocítila své dlouhé řasy, jak se jemně třou o spodní kůžičku na dolním víčku. Trochu to lechtalo. Nadechla jsem se nosem a zhluboka vydechla, chtěla jsem, abych zněla vyrovnaně a sebejistě. „To nemůžu říct, ani kdybych chtěla. Jednak pro to není žádné přirovnání, protože na Zemi není nic, co by se mohlo Světu podobat. Ovšem, nemohu to prozradit i z dalšího důvodu. Zakázali mi to. Nesmím prozradit podstatu Světa - pokud se někdo chce dozvědět, jak to tam vypadá, musí být přijat za Bytost.“

„Počkej,“ zarazil mě Edward. „Chceš mi říct, že mám souhlasit s tím, že zemřu, že mám nechat svou rodinu na pospas osudu a odejít s tebou neznámo kam, protože mi to nemůžeš říct? Jak mám s něčím takovým souhlasit? A proč vůbec já? Čím jsem tak zvláštní?“

Zvláštní jsi tím, že nemohu číst tvou mysl. To jsem ale nahlas neřekla. Jen mi to stále hloubalo v hlavě. „Nevím, proč ty. Já si to nevolila, přiřadili mi tě. A nač zbytečné odpovědi? Říkám ti, že nemáš co ztratit, Svět je dokonalý…“

„A co je na něm tak dokonalého?“ skočil mi Cíl rozčileně do řeči. „Pořád mluvíš o tom, jak je to tam úžasné a kdovíco, ale pravdu neřekneš. Čím je Svět od Země tak lepší? A kde vlastně ten Svět leží?“

„Prostě je. Nemůžu říct, co je na něm dobré, prostě všechno. Jsi osvobozen od všech povinností, tvá mysl žije ve věčné harmonii, nepociťuješ žádné lidské city, nemáš lidské chtíče. A kde Svět leží? Nemůžeš ho najít. Je to, jakoby jsi chtěl hledat Peklo. Leží v jiném časoprostoru, v paralelním vesmíru.“

„Nebudu mít city? Takže Bytosti jsou bezcitné?“

„V podstatě ano,“ přikývla jsem.

„Ale co je potom smyslem vašeho, eh, Bytí? Když mezi vámi nevládnou žádné vazby? Rodina, přátelé, nic?“

„Smyslem Bytí je právě Bytí. Jsi osvobozený od všeho, co tě váže. Máš absolutní volnost.“

Chvíli přemýšlel. „A co láska?“ vypálil na mě. „Na tom taky nezáleží? Není náhodou láska ta nejdůležitější věc?“

„Láska?“ usmála jsem se. Čekala jsem, kdy padne tato otázka. Lidé jsou na lásku příliš zafixovaní. „Žádná láska neexistuje, je to jen nalhávání, které se rozvinulo na Zemi.“

Poslední sluneční paprsky vychladly a jasný zářivý kruh zcela zmizel za horizontem. Musím si pospíšit, zbývá mi jen něco víc než šest dní. Dívala jsem se, jak si všichni hledí navzájem do tváří a očima pokládají otázky i odpovídají. Znovu jsem se nadechla a vydechla, tato uvolňující činnost mě doslova fascinovala.

„Myslím, že jsem se už rozhodl,“ slyšela jsem Edwardův hlas. Jeho mysl vypouštěla podivné vlnění, které se mi nepodařilo identifikovat.

„Ano?“ otočila jsem se k němu a pohlédla mu zpříma do očí. V té chvíli se něco stalo, jako bych se propadla v tom zlatu a padala dál a dál. Nedokázala jsem pochopit, co se to děje. Mezi našimi pohledy se ocitlo silné ocelové lano, které nešlo roztrhnout. Silná gravitace nás v jedné chvíli přitahovala k sobě, ale najednou se rozpadla a já nemohla popadnout dech. Zmateně jsem těkala očima po místnosti a myslí jsem se snažila najít to negativní vlnění, které mohlo něco takového způsobit.

Jenže nikde nic nebylo. Rozechvěl mnou podivný pocit a já nedokázala poznat jaký.

„Ne.“

„Cože?“ ohlédla jsem se zpět na Cíl, ale snažila se mu nepohlédnout do očí. „Co tím myslíš?“

Edward zavřel oči. Co tím chtěl dát najevo? „Nechci se stát Bytostí nebo co to má být. Podle toho, co jsi mi řekla, se mi vůbec nezdá, že by měl být Svět lepší než Země. Navíc, přece si nemyslíš, že jen tak opustím svoji rodinu?“

Vyjeveně jsem na něj hleděla. Co?! Cože to řekl? Cítila jsem rozhořčení. „Ale to nemůžeš! Musíš jít se mnou! Musíš se stát Bytostí, chápeš to? Ty musíš zemřít, Edwarde Cullene!“

Všichni na mě koukali jako na blázna.

„Proč? Proč bych musel? Neříkala jsi, že je to na mé svobodné vůli? Že musím souhlasit?“ rozčiloval se.

„Když já… potřebuji abys…“ začala jsem plakat. Cítila jsem, jak mi slané slzy stékají po tváři a byla zmatená tím nenadálým citem, který jsem nikdy neměla. Já a pláč - slzy? „Když budeš souhlasit, budu se moct co nejrychleji vrátit do Světa. Nechci tu být. Země je škaredá.“

Edward se rozesmál, jenže v tom byla cítit hořká ironie. „Aha!“ vykřikl. „Tak tady máme ten pravý důvod! Neříkala jsi náhodou, že Bytosti jsou čistí tvorové bez lidských vlastností a chtíčů? Tak proč si teď sobecká? Proč chceš jen pro sebe to nejlepší? Neměla bys být Dokonalá?“ ušklíbl se.

Zavřela jsem oči a schovala obličej do dlaní. V mém těle se spustil boj, ale já nic nechápala. Co se to děje? Co to cítím? Chci zpátky. Netušila jsem, že Poslání pro mě bude tak otřesné. Polykala jsem své vlastní slzy.

Zvedla jsem se a utekla do horního patra, přičemž jsem stále plakala. Proč to musí být tak těžké? Proč nemůže říct jen ano a dopřát mi návratu do mho domova? Proč?

Sesunula jsem se ke zdi a objala své nohy. Tohle bylo tak lidské, nechápala jsem to.

Pomalu jsem začala chápat to lidské prokletí, když se musí topit v tolika odlišných citech, které neustále přicházejí a odcházejí absolutně nekontrolovatelně. Nedají se ovládnout, stačí sebemenší podmět a už pociťuje hněv či smích, štěstí či smutek… Nedokázala jsem si představit, jak to můžou lidé vydržet…

Fascinovaně jsem došla k závěru, že je obdivuji. Obdivuji sílu tohle snášet.

Několikrát jsem mrkla a otevřela oči. Utřela jsem poslední slzy a mlčky hleděla prázdně před sebou. Přemýšlela jsem nad tím, že jsem právě přiznala, že jsou lidé v něčem lepší. Bylo to šílené, ale pomaličku jsem začínala chápat lidskou logiku.

Několik minut jsem měla čas na putování svou vlastní myslí, než jsem ucítila vpád jiné, která se neslyšně plížila ke mně.

„Co chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se zpříma. Jeho plápolající osobnost jsem cítila na míle daleko, takže jestli stojí za mnou nebo přede mnou, bylo úplně jedno. Já ho stejně vnímala, i když ho mé oči neviděli.

Sedl si vedle mě a mlčel. Obrátila jsem k němu pohled a tázavě se mu podívala do očí.

„Promiň,“ zašeptal.

„Promiň?“ byla jsem úplně mimo. „Proč se mi omlouváš?“

Nedíval se na mě, měl sklopený zrak k zemi. „Netušil jsem, že tě to tak vezme, víš. Nechtěl jsem se tě dotknout. Snažím se to všechno pochopit, ale… nejde to.“ Měl lehce frustrovaný hlas.

„Co nemůžeš pochopit?“ Bylo to vtipné. On se vůbec nedíval na mě, já na něho taky ne. Oba dva jsme civěli kamsi před sebe, ale přitom jsme přítomnost toho druhého vnímali víc než dost.

„Třeba, proč ti nemůžu číst myšlenky.“

Vylekala jsem se. Nedostala jsem snad nějakou informaci? Lidé umí také číst v mysli? „Vy to snad umíte také?“ ptala jsem se fascinovaně.

Konečně na mě pohlédl a v očích měl překvapení. „Chceš mi říct, že Bytosti umí číst myšlenky?“

„No, není to úplně čtení myšlenek. Nevím, co si kdo přesně myslí, ale dokážu vnímat, jaká je to mysl. Její osobnost. V našem Světě je každý stejný, lišíme se právě svou myslí. Každý tvor, ať už člověk nebo Bytost, vyzařuje jakési záření – vlnění, které má určitou příchuť. Podle toho se právě můžeme rozpoznat. Každá osobnost je originál. Podle energie kolem nás se můžeme i orientovat, nepotřebuji žádný jiný smysl, abych věděla, že několik metrů za mnou někdo je. Stejně tak, jako ty cítíš nosem každého na dálku, já cítím jejich energii.“

„Páni,“ byl opravdu překvapený. „Hodně jsi mi toho ještě neřekla. A mimochodem, lidé neumí číst myšlenky. Ani upíři, to jen já. Je to mým upířím darem. Jenže já právě slyším úplné myšlenky, tedy slova, která probíhají lidem v hlavě.“

Chvíli jsme zase jen tak seděli a koukali do protější zdi. „Víš ty co?“ přerušila jsem náhle ticho.

„Co?“ zajímal se.

„Taky tě nemůžu číst,“ zašeptala jsem. Nemohla jsem přece zapomenout na to, co se stalo v tom lese. Jak jsem byla přímo odstřelena jeho myslí.

„Opravdu?“ nedokázal tomu uvěřit.

„Tehdy, když jsme se poprvé viděli - bylo to vlastně jen malou chvíli po tom, co jsem se probudila na Zemi, jsem se snažila dostat do tvé hlavy a najít tvou podstatu. Cítila jsem tvou přítomnost, tvá mysl v té mé září jako plamen, dokážu poznat, že tu jsi, cítím tvou energii, ale nedokážu poznat směr tvých myšlenek. Jako by mi bránila velká nedobytná zeď. Teď už to možná chápu, proč to tak je. Tím, že máš v podstatě podobný dar, tvé tělo si vypěstovalo nějakou imunitu, či něco takového vůči tomu mému. Zvláštní.“

A pak jsem hlasitě zívla. Musela jsem se zachichotat. Ve Světě jsem samozřejmě spát nemusela, ale tohle tělo to vyžadovalo. „Můžu si někde lehnout?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, chceš spát v mém pokoji?“ V jeho očích zasvítilo něco podivného.

Přikývla jsem. Nejprve se zvedl sám z podlahy a pak mě podal ruku, aby mi pomohl na nohy. S radostí jsem stiskla jeho dlaň a usmála se na něj.

Cítila jsem se… šťastná.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mým Posláním je tvoje smrt - 2: