Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vzácný andílek - 2. kapitola

04.02.2012 (07:45) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3058×

Slzy mi po tvářích tekly neustále. Chtěla jsem zastavit, abych se na chvíli uklidnila, ale doplatila bych na to. Jacob už si určitě všimnul, že tam nejsem, protože jsem jela už mnoho hodin. Zakručelo mi v břiše a cítila jsem se provinile, protože jsem jedla za dva, ale vedle sebe jsem měla batoh, tak jsem si našla sušenky, co jsem si rychle do něj hodila, otevřela jsem je a začala jíst. Jasně, nebylo to nic moc, ale aspoň něco.

Několikrát jsem zastavila u benzínek, co byly u cesty. Cítila jsem se neuvěřitelně unaveně. Od La Push do Seattlu, do kterého jsem teď mířila, to byl pořádný kus cesty.

Najednou se mi žaludek převrátil a já jsem tak tak stihla zabrzdit u krajnice. Vyběhla jsem a vyzvracela jsem všechno, co jsem do té doby měla v žaludku. Z batohu jsem si vytáhla láhev vody a vyčistila jsem si ústa. Najednou jsem vůbec neměla hlad. Pospíšila jsem si do auta, sedla si za volant a s pocitem naprostého vyčerpání jsem znovu vyjela.

Byla jsem ráda, že jsem byla u Seattlu docela blízko, takže jsem už jím za chvíli projížděla. Bylo tam mnoho ubytoven, takže bylo mezí čím vybírat. Já jsem totiž potřebovala zastavit, uklidnit se, získat chuť k jídlu a pak ji ukonejšit obědem v jedné z mnoha restaurací.

Jenže kdybych zastavila, Jacob by mě možná našel, protože nemohl vědět jistě, jakým směrem jsem jela. Nechtěla jsem riskovat, ale musela jsem to zkusit, kvůli tomu andílkovi, co mi roste pod srdcem. Jela jsem přibližně další půlhodinu, dokud mi zase nezačalo kručet v břiše.

Zabočila jsem k jedné nenápadné restauraci. Nenápadné neznamená špatné, právě naopak, vypadala velmi slibně. Když jsem vstoupila, do nosu mě udeřila vůně lákavého jídla a najednou se mi začaly dělat chutě.

Sedla jsem si k jednomu ze zadních stolů. Nebylo tu moc lidí, takže mi to vyhovovalo. Objednala jsem si na jídelníčku věc, jejíž jméno jsem slyšela poprvé v životě a počkala. Bylo tu útulno a teplo. A když jsem se podívala na nabídku, bylo tam napsáno, že nahoře mají pokoje. Byl to sice vyšší dům, ale na to nevypadal. Jestli tam ale bude teplo a útulno, jako tady, beru to všemi deseti.

Jídlo, co mi servírka donesla, nejen lákavě vonělo, ale chutnalo naprosto výborně. Pořádně jsem se zamyslela nad tím, kdybych se tu na dnešek vyspala. Seattle je od La Push hodně daleko, takže mě Jacob nemusí dnes najít. Nevěděla jsem to jistě, ale věděla jsem, že vlkodlaci jsou hodně rychlí. Přesto jsem to miminko ohrožovala už tím, že jsem byla tak příšerně unavená. Vsadila bych se, že když se podívám do zrcadla, měla bych mít pořádné kruhy pod očima. Šla jsem k pultu, za kterým stála paní středního věku, a mile se usmívala.

„Dobrý den, mohla bych si dnes půjčit váš pokoj?“ V očích se jí zajiskřilo.

„Jistě,“ odvětila mi s úsměvem. Poté jsem jí zaplatila a ona mi ukázala, kde se nachází pokoj. Poděkovala jsem jí, převzala si od ní klíče a sedla si na postel. Batoh jsem pustila k nohám postele a chtěla se ihned zachumlat pod peřinu a usnout. Ještě před tím jsem si ale šla vyčistit zuby do menší koupelny. Vlezla jsem si pak pod sprchu a doufala, že horká voda smyje z mého těla všechny starosti.

Chtěla jsem, aby tu místo vody byly měkké Jakovy polibky a jeho svalnaté tělo. Proti mé vůli jsem se znovu rozbrečela. Jak se to mohlo všechno tak zkazit? V jednu chvíli jsem ještě ležela mojí lásce v náruči a v druhé jsem od něj utíkala a chtěla jsem jen to malinké chránit. Naprosto mě uchvátily mateřské pudy, které mi do té doby byly zapovězené. A najednou jsem utekla od svého dokonalého života jen proto, abych ochránila drobečka, o kterém jsem nevěděla, jestli ho vůbec někdy uvidím. Ani jsem netušila, jestli těhotenství přežiju. To musím tak riskovat?

Pochyby zmizely tak náhle, jak se objevily. Kvůli jedné věci. Jako by to malé cítilo moji úzkost a zoufalost a... ucítila jsem ho. V podobě naprosto nečitelného šťouchnutí mi dalo vědět, že tam vážně je. Slzy zoufalství najednou vystřídal široký, z poloviny šťastný úsměv. Ruce jsem si položila na tu téměř nepoznatelnou bouli v mém podbřišku a vzpomněla jsem si, jak mi maminka říkala, že i já jsem ji v bříšku šťouchala. Podle toho mi i říkala: šťouchálek. Potichu jsem se uchechtla. Teď já tak budu říkat tomu malinkému andílkovi.

Starosti s vodou na krátkou chvíli vážně odpluly. Cítila jsem se jen šťastná, že to malinké dává vědět, že tu vážně je.

S omámeným úsměvem jsem vyšla ze sprchy, oblékla jsem si spodní prádlo, staré tričko, co mi sahalo až po kolena, a šla si rovnou lehnout. Svalila jsem se do postele a nepřemýšlela nad tím, že ráno budu asi určitě nemožné vlasy, protože jsem si je téměř nevysušila. Ani nad tím, že po mém šťouchálkovi jde vlkodlak, kterého jsem milovala, miluji.

Přemýšlela jsem jen nad tím, jaké oblečení budu muset nakoupit mému maličkému. Jestli modré nebo růžové. Žluté nebo zelené... Těsně před usnutím mě napadlo, že můžu zajít k místnímu gynekologovi. Podívat se, jak můj šťouchálek vypadá. Pak jsem usnula.

...

Ráno jsem zamžourala do ponurého světla nového dne. Protáhla jsem se a ihned jsem rukou zabloudila k bříšku. A na sto dvacet procent se mi nezdálo, že to bříško je větší. Rty se mi roztáhly úsměvem a najednou jsem si moc přála být v ordinaci a zkoumat, jak moje miminko vypadá. Věděla jsem, že je docela brzo, ale za zkoušku to stálo.

Vyhrabala jsem se z postele, svlékla povlečení a dala jej na ni poté, co jsem důkladně poskládala peřiny. Odloudala jsem se do koupelny a vyčistila si zuby. K mému naprostému úžasu jsem vlasy neměla nemožné, ale v neposedných prstýncích mi dopadaly na záda a měla jsem je ještě neposedně umístěné na ramenou. Dívky v La Push mi vždycky chválily moje husté tmavé řasy. S humorem říkaly, že jich mám dost pro družstvo roztleskávaček. Oči jsem měla velké, čokoládově hnědé, takové, jaké měla moje maminka, když ještě nebyla upír. Nos dokonale rovný a rty plné. A pleť jsem měla téměř nezničitelnou, bílou, ale s ruměncem. Ale nebyla upírská úplně. Jinak bych nemohla počít dítě.

Když jsem se učesala, připadala jsem si jako ta malá holčička, co bydlela s rodiči a zbytkem rodiny, a co jezdila na obrovském vlkovi jako na koníkovi. Ale to jsem já už nebyla.

Byla jsem nastávající mamka a před tím vlkem jsem se schovávala.

Oblékla jsem si čisté oblečení (první a poslední, co jsem v batohu našla), a když jsem se sbalila, vyšla jsem ze dveří. Podle včerejších pokynů té paní jsem nechala klíče v zámku a šla jsem dolů. Měli otevřeno, tak jsem si ještě dala něco na snídani.

Když jsem zaplatila, tak jsem šla k autu, které jsem měla zaparkované před restaurací/ubytovnou. Podívala jsem se do mapy. Párkrát jsem si zopakovala cestu k nemocnici a rozjela jsem se. Když jsem ji měla na dohled, zaparkovala jsem na poloprázdném parkovišti a šla jsem ke vchodovým dveřím.

Podívala jsem se na plánek nemocnice, našla si gynekologii a šla rovnou k ní. Sedla jsem si do čekárny vedle maminky, co si šťastně hladila svoje velké bříško. Něco pošeptala manželovi (určitě to byl manžel, oba dva měli prsteny a zamilovaně na sebe hleděli), ten přikývl a odešel. Chvíli jsem seděla bez pohnutí, pak jsem se uvolnila. Ta paní si mě všimla a usmála se na mě.

„Dobrý den. Můžu se zeptat, v kolikátém jste měsíci? Hrozně moc vám to sluší,“ řekla milým hlasem. Uvědomila jsem si, že jsem si dnes vzala tričko, co mi obepínalo břicho. A protože jsem na něm měla položenou ruku, bylo jasně vidět, jak už z malé nečitelné bouličky přes jednu noc stalo viditelné, ale přesto malé bříško. Uvědomila jsem si, že se usmívám. Co nejrychleji jsem si vypočítala, na jaký měsíc přibližně vypadám.

„Jsem na rozmezí třetího a čtvrtého měsíce. A co vy? To vám to opravdu moc sluší.“ Obličej se jí rozzářil a najednou si chytila bříško. Ztuhla jsem. Co se děje?

„Jsem v osmém. A to malé bude určitě fotbalista, tak se totiž vyjadřuje,“ zasmála se.

„Kde máte tatínka miminka?“ zeptala se náhle. Úsměv mi povadl. Cítila jsem, že musím být obezřetná, ale můžu říct část pravdy.

„On to malé nechtěl. Tak jsem utekla, aby mu neublížil.“ Soucitně se na mě podívala.

„Ach, to je mi líto.“ Chtěla ještě něco dodat, ale otevřely se dveře ordinace a sestřička zavolala:

„Další!“ Paní se namáhavě zvedla a usmála se na mě.

„A když tak, já jsem Jessica. Jessica Stanleyová.“ Usmála jsem se.

„Já jsem Renesmé Cullenová.“ To ji zarazilo, otevřela pusu, že něco řekne, ale přišel její manžel.

„Jessie, jdeme?“ Usmál se na ni.

„Jistě, Miku. Nashle,“ řekla a zamávala mi. „Miku, to bys neuhádl, koho jsem teď potkala...“ Pak se za nimi zavřely dveře ordinace. Povzdechla jsem si. To čekání bylo nekonečné. Když se po nekonečně dlouhé půlhodině dveře znovu otevřely a vyšla z nich Jessica a její manžel Mike. Jessica šla rovnou ke mně, obličej zamyšlený.

„Promiňte mi moji zvědavost, ale nejmenovali se vaši rodiče Isabella a Edward?“ Překvapeně jsem nadzvedla obočí.

„Ano, jak to víte?“ Usmála se na mě a pak odešla. Sestřička po chvíli otevřela dveře. Čekárna byla jinak prázdná, tak jsem se postavila a šla k ní, když na mě zavolala.

V ordinaci to bylo cítit dezinfekcí a takovým tím gelem, které se natírá na břicho, když se díváte na miminko skrz ultrazvukem. Doktor vypadal, zkušeně a na zdi naproti němu vyselo mnoho diplomů.

„Dobrý den, pročpak tu jste?“ zeptal se.

„Mohla bych, prosím, požádat, jestli bych se nemohla na svoje miminko podívat přes ultrazvuk.“ Příjemně se na mě usmál.

„Jistě.“ Rukou mi pokynul na nemocniční lůžko. Sedla jsem si na něj a lehla si. Přišel ke mně a vyhrnul mi látku na břiše. Poté mi na něj natřel gel a přiložil k němu ultrazvukovou sondu. Chvíli po břiše přejížděl a mhouřil oči na obrazovku.

„Plod je hůř vidět, ale to může být běžné. Jste ve čtvrtém měsíci a...“ odmlčel se. „Mám pro vás překvapení, i když už jste o tom asi věděla. Čekáte dvojčata.“ Cože?!

Líbila se kapitolka? Doufám, že ano a rovnou se omlouvám, že mi to trvalo tak dlouho. Neměla jsem čas. A straaašně moc mě to mrzí.

Poznáte se v tom? (Pro pobavení a odreagování se ze čtení kapitoly)

Když uklízím:

5% - uklízím

30% - nadávám

65% - hraju si s věcmi, co jsem našla

Překlad:

1. čas dělat úkoly

2. 1 minuta později

3. 3 minuty později

4. „Hele, to je moucha!“

Z toho vyplývá, že při učení nebo psaní úkolů vás zabaví naprosto všechno.

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vzácný andílek - 2. kapitola: