Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 10

12.10.2009 (13:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3373×

10. DLOUHÝ POLIBEK NA DOBROU NOC

Zase se děly prapodivné věci. Zase jsem toužila být někdo jiný, protože i tohle bylo na mě moc. Ten muž mi přišel nebezpečný… Alice celkově jako zhypnotizovaná a Edward oddaně. Co se to proboha děje?

*

,,Dávej na sebe pozor.‘‘ Zašeptal táta a stiskl mi ruku. Udělal gesto na všechny ty tiché bodyguardy, kteří poslušně stáli po obvodu zdí a sledovali vše obezřetnýma očima. Odešli. Ruce se mi potily a rychle a mělce jsem nasávala vzduch.

Dveře se zavřely a já čekala na zásah osudu.

---

Stál tam majestátně se vztyčenou hlavou a já stále v kápi.

,,Odkryj se maličká.‘‘ Zašeptal jeho zpěvavý hlas a Edward vedle mě byl napnutý.

,,Proč?‘‘ Nechtěla jsem jim ukazovat tvář.

,,Protože ti to přikazuju.‘‘ Usmál se. Odvážila jsem se podívat do jeho mystických očí. Měl prapodivnou nafialovělou barvu. Byly sice černé, ale v záblescích světla i děsivě fialová.

Chtěla jsem, aby mě nechal být, aby se mě nesnažil svým hlasem podřídit.

,,Šikovná.‘‘ Usmál se po chvíli nepřetržitého koukání do očí. Byla jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, ale psychicky. Edward nevěřícně sledoval všechno okolo něj.

,,Alice.‘‘ Zašeptal a přešel k ní. Bála jsem se, že se teď s nimi spolčí a zabijí mě.

,,Pro klid ve tvé mysli. Jsem Aro, tvůj čas stále nenastal, ale už se blíží a my budeme čekat. Jsme trpěliví. Tvůj život patří mě.‘‘ Šeptal a já se třásla strachem.

Věděla jsem, že ty dvě krásné osoby, které stály o kus dál nemohli slyšet naši konverzaci. Zabodla jsem pohled na zem a bála se. Prsty jsem stále jezdila po studené, tvrdé hraně pistole, která mi nejspíš teď už nepomůže.

,,Co jste zač?‘‘ Zašeptala jsem a se strachem zvedla zrak.

,,To není podstatné. Jen abys věděla, mě se neschováš, jsem tu i když mě nevidíš, slyším, i když si myslíš, že toho nejsem schopen. Znám tvůj osud, ale můj osud je pevně spjat s tvým.‘‘

Nechápala jsem nic z toho, co mi říkal, ale zároveň se mi jeho slova zařezávala do morku kostí.

,,Sbohem má drahá, ale ještě se uvidíme…Bello.‘‘ Zamrzla jsem. On zná moje jméno! To ne! Sklonil se ke mně a své rty otřel o mé. Nepolíbil, jen otřel, ale i tak jsem se cítila špatně.

,,Ty to budeš.‘‘ Zašeptal tajemně a odešli. Zamrzla jsem na místě. Neschopná pohybu, gesta. Neschopná promluvit a ani se soustředit.

,,Alice!‘‘ Křičel za ní bezmocně Edward, ale ona jako zhypnotizovaná šla za tím mužem. Za Arem. Nic jsem nechápala.

Edward ke mně rychle přešel a objal mě.

,,Neboj se, nic se nestane.‘‘ Šeptal, ale vůbec se netřásl jako já. Bylo to divné až s jakým klidem jeho hlas zněl. Tak sametový, sladký a nebezpečně sebejistý. Odtáhla jsem se a chvíli se vpíjela do jeho tváře. Skláněl se ke mně. Nevěděla jsem, jestli nemám uhnout, ale nakonec jsem podlehla zvědavosti.

Lehce se otřel o mé a pootevřel rty. Jeho ruka spočinula na mé tváři a druhá okolo pasu. Věděla jsem, že je něco špatně, ale ve mně se bily dva hlasy. První, který říkal, abych mu okamžitě dala facku a druhý- mnohem, mnohem silnější- mě nutil, abych se k němu přitiskla ještě víc a polibky mu co nejhorlivěji oplácela.

Poslechla jsem ten druhý.

Naše rty o sebe narážely, vpíjely se do sebe a já se nemohla nabažit toho, že je to právě Edward, který mě poprvé doopravdy políbil. Udivilo mě, že jsem v jeho ústech cítila lehkou pachuť železa… ale zároveň jsem nechtěla, aby někdy skončil. Polibek jsem mu vášnivě oplácela. Vydechovala jsem, svírala jsem jeho zátylek a tiskla si ho blíž k sobě.

Bylo to nepředstavitelné, dokonalé, dokud se neodtáhl s přenádherným úsměvem.

,,O tomhle pomlčíme?‘‘ Zašeptal a pohladil po tváři. Přikývla jsem a vyšla z místnosti. Hned nato mě táta objal.

,,Jsi v pořádku…‘‘ Vydechl šťastně. Jen jsem přikývla. Všimla jsem si, jak se Edward vyhl Jasperovi obloukem a ten si ho nenávistně měřil. Sotva mě pustil táta, už mě objímal on.

,,Promiň že jsem nešel s tebou-‘‘ Nechtěla jsem, aby se omlouval. Pousmála jsem se a přerušila ho.

,,To nevadí, jsem v pořádku.‘‘ Postřehl, že se táta otočil zády k nám a políbil na čelo. ,,Mel, co po tobě chtěl?‘‘ Otočil se táta a já se zarazila. Aro mi říkal neurčité věci. Nic, co bych mohla vědět na sto procent,  nic, co by bylo logicky vysvětlitelné.

,,Tati, já si půjdu lehnout, jsem… jsem unavená.‘‘ Mlčky smutně přikývl. Luskl prsty a Jasper mi chytl paži a vedl do pokoje.

,,Co to má znamenat?‘‘ Zavrčela jsem na něj.

,,Tvůj táta tomu muži nevěří. Myslíš, že někdo z těch, co tam byli mu věří? Věří, že by nás nechal na pokoji?‘‘

,,A co vám udělal?‘‘ Mluvil šíleně rychle a musela jsem zadržovat dech, abych to všechno slyšela.

,,Tvůj táta ho naposledy viděl před dvaceti lety a od té doby se ani v nejmenším nezměnil! Co si myslíš? Tohle není možné!‘‘ Zvedla jsem jedno obočí.

,,Jsi unavený Jazzi.‘‘ Zašeptala jsem a otevřela dveře do pokoje a rozsvítila malou lampu zatímco Jazz se opíral o zeď.

,,Pojď klidně dál.‘‘ Zamumlala jsem. Rozsvítila jsem si další lampičku u nočního stolku. Sedl si na mou postel, zatímco já jsem si vzala malý sešítek. ,,Co hodláš dělat?‘‘ Zašeptal a lehl si na ni, jako kdyby byl vlastníkem pokoje.

,,Potřebuju něco čmárat a ty mlč, lež a spi.‘‘ Pousmála jsem se a hypnotizovala jeho klidnou tvář, když po chvíli se mu vážně oči zavřeli

Usnul! Panebože! Rychle jsem zavřela příčinu jeho spánku. Moje oči! Moje oči! Nevím proč, ale nějak jsem si nevšimla, že by někdo klepal, ale objaly mě příjemné paže.

,,Co je Bello? Neplač.‘‘ Zašeptal někdo.

,,Nenávidím se.‘‘ Zašeptala jsem zlomeně. Rukama jsem si pevně zakrývala oči.

,,Ne, odkryj si prosím oči, nedělej to.‘‘ Prosil a páčil je jemně od mé tváře.

,,Ale já nechci!‘‘ Zakřičela jsem a slyšela jsem, jak si povzdechl.

,,Jestli je to kvůli Jasperovi, tak se netrap, byl jenom unavený.‘‘ Měla jsem chuť explodovat. Tohle není normální!

,,Odnesu ho do pokoje.‘‘ Zašeptal po chvíli a zvedal se, ale já ho chytila za ruce.

,,Prosím, nechoď.‘‘ Zrudla jsem jako rajče. ,,Nechci aby jste ani jeden odešli.‘‘ Bála jsem se, bála se samoty…

,,To máme zase spát tři na té posteli?‘‘ Pokrčila jsem rameny, ale pak jsem viděla pohovku.

,,Já si lehnu na pohovku, ale nechci tu být dnes sama… prosím.‘‘ Dobře… tak a myslím, že horší to už být nemůže. Natáhl se ke mně a políbil zlehka na rty.

,,Já si lehnu na pohovku a bude to.‘‘

Opatrně jsem přikývla.  Sledovala jsem, jak s elegancí si upravuje své místo na spaní. S přesností urovnával polštáře a na rtech mu pohrával pokřivený úsměv. Otočila jsem se ke své posteli… Ach to ne…Jasper… úplně jsem na něj zapomněla. Chytla jsem jeho paže a tahala na jeden kraj. Byl rozvalený po celé posteli a na mě by tam nebylo místo. Sice zabručel, ale nevzbudil se…

Vytáhla jsem si zpod postele košili a zalezla mlčky do koupelny.

Stoupla jsem si nahněvaně před zrcadlo. Proč mi to ty oči dělají? Shodila jsem ze sebe oblečení a zase se nenávistně podívala na své oči.Ty čokoládové studny, které dokonale donutí udělat člověka cokoliv. Tolik to nesnáším!

Pustila jsem proud vody a smáčela si ledovou tekutinou tvář. Musela jsem zchladit ten žár na tvářích. Kapky mi pluly po záhybech pokožky a s povzdechem jsem si oblékla košili. Povzdechla jsem si a zatáhla za kliku.

Edward stál hned za dveřmi. Měl zavřené oči jako socha a ďábelský úsměv na tváři.

,,Co tu děláš?‘‘ Zašeptala jsem překvapeně, ale to už mě svíral v polibku. Srdce mi bušilo jako o život. Nechápala jsem nic, co se okolo mě dělo, dokud jsme nedopadli na sedačku.

Stále jsme se nepřestali zatýkat v polibku, ale přestávala jsem dýchat. Nemohla jsem vůbec popadnout dech.

Jeho jemné ruce jemně jezdily po celé délce mého těla a saténová košilka mi pod jeho doteky způsobovala husinu. Chytl za spodní lem a jeho ruka vplula pod ni. Zasténala jsem, ale sotva jsem to udělala, jeho ruka zmizela stejně jako rty. Zmizel! Roztřeseně jsem otevřela oči. Stál a třásl se. Byl u skleněných dveří balkónu.

,,Strašně se omlouvám! Nevím… nevím…‘‘ Jeho oči těkaly ke dveřím a střídavě k posteli, kde stále pokojně spal Jasper.

,,To já se omlouvám!‘‘ Začala jsem hned a rychle se zvedla z pohovky. Povzdechl si a se zamračenou tváří zvrátil pohled.

,,Lehneš si k Jasperovi, ten alespoň ze spánku netrpí touhou po tobě.‘‘

Bylo by zbytečné namítat, protože on byl silně tvrdohlavý a neústupný. Došla jsem mlčky ke své posteli a než jsem stihla odhrnout deku už mi ruce odstrčily ty Edwardovy.

,,Pomůžu ti.‘‘ Zašeptal, ale byla tam taky stopa nesouhlasu.

Přikryl mě a urovnal okolo mě deku. Jeho tvář už nebyla naštvaná, byla jemně smutná, ale andělsky krásná.

,,Promiň.‘‘ Zašeptal a líbl na tvář. Nedovolila jsem si nic říct. Jen jsem se lehce pousmála a složila si ruce na břiše. Došel ke dveřím a zhasl. Jediné světlo, které mi poskytovalo útěchu, že tu není nikdo kromě jich dvou bylo to měsíční.

Otočila jsem se na bok, abych měla lepší výhled. Nemohla jsem si pomoct, ale toužila jsem vidět, jak vypadá bez trička.

Došel k pohovce a chvíli se díval ven z balkónu. Cítila jsem se šíleně provinile, ale zároveň ospale. Jako kdyby mě někdo nutil zavřít oční víčka teď, když jsem nechtěla.

,,Proč mi to ta Luna dělá? Proč mi to Bell… ten sladký… překrásný anděl způsobuje? Proč je všechno tak složité, ten osud mě nemá rád!‘‘ Povzdechl si šeptem a mě srdce poskočilo… sladký, překrásný anděl?

Jak ta slova zahřála u srdce!

Ach! Mluv! Pokračuj lásko! Tolik jsem toužila najednou vykřičet své neurčité pocity.

,,Kdybych mohl jen své city k tobě neskrývat… to by byla útěcha! Nemusel bych se bránit touze ti šeptat do ucha, poslouchat tvůj hlas, věčně a věčně držet tě v náruči…‘‘ Toužila jsem vstát, toužila jsem se podívat do jeho očí a políbit ho. Sevřela jsem pevněji deku prsty, abych to neudělala.

,,Teď spí… ten anděl překrásný… spí a její sny ji určitě vedou do dalekých končin… nemohlo by se jí někdy snít o mě? Jak by to potěšilo!‘‘ Nevěděl kolikrát se mi o něm zdálo. Díkybohu.

Smutně si povzdechl a začal vyhrnovat tričko. Zalápala jsem po dechu. Mírně s sebou cukl a natočil ucho k mé posteli, kde jsem se vedle Jaspera choulila já. Moje srdce bylo na poplach.

V záři měsíce jsem si všimla, jak se pousmál a přetáhl si ho přes hlavu. Ticho. Jeden úder vynechal. Přejížděla jsem po temných a světlých záhybech na jeho dokonalém těle. Waw… on se měl stát modelem! Ne bodyguardem, ale nádherným modelem.

Lehce svalnatá záda, ale ne moc- tak přesně akorát, aby to bylo přitažlivé až z toho jde zrak kolem.

,,Dobrou noc lásko.‘‘ Zašeptal a já s nádherně hřejivým pocitem usínala.

Okolo pasu se mi obtočila Jazzova ruka. Pousmála jsem se. Nechtěně jsem přivodila lásku dvoum mužům, kteří se správně mají zajímat o mé bezpečí a schopnost, naučit se na své budoucí povolání- mafiánský boss.

ČTĚTE PROSÍM PEREX A PORAĎTE!

POKUD CHCETE POKRÁČKO- KOMENTY A KRITIKU

Snad se tenhle dílek líbil.

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 10: