Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 5. kapitola

04.05.2011 (16:30) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1072×

5. KAPITOLA

Několik nocí po incidentu na louce mě trápily noční můry. Týkaly se hlavně Cullenovic rodiny, zejména Edwarda a Alice. Neustále se mi zdálo o jejich divném chování, po němž se mi ukázalo i vysvětlení, kterému jsem se snažila nevěřit. Bylo to velmi těžké. Pořád dokola, jako film, jsem sledovala scénu, která se odehrála na louce. A po scéně následoval krátký záběr Edwarda a Alice, jak se sklánějí nad polomrtvými zvířaty, zuby přitisknuté k jejich krku, sající jejich krev. Z těchto snů jsem se většinou probudila díky výkřiku. Charlie byl u mě ve vteřině a uklidňoval mě.

Edward, Alice a Jasper nechodili do školy. Myslela jsem, že se jim něco stalo, ale na tuhle myšlenku reagovala ta moudřejší, vždycky lepší, část mysli, která tvrdila, že se mi snaží vyhýbat. Nevěděla jsem, jestli je to pravda, a celý týden jsem se na to snažila nemyslet.

V pondělí jsem Edwarda zahlédla na svém obvyklém místě na hodině biologie. Místě, které teď sdílíme spolu. Nenuceně jsem si sedla vedle něj, vyndala učebnice a snažila se věnovat něčemu jinému, než vnímaní nervozity, která mě celou pohltila. Cítila jsem také trochu zradu, jak mě před týdnem nechali samotnou na louce, zrádci. Z batohu jsem vyndala blok bez linek a z penálu tužku. Dělala jsem, jako že nevědomky maluji, a po chvíli jsem přestala vnímat svět kolem sebe, soustředila se na každý Edwardův pohyb a opravdu nevědomky malovala.

Když si vedle mě odkašlal – tentokrát to nebylo to odkašlání ohlašující jeho přítomnost – zjistila, že jsem, že jsem nakreslila pět párů černých očích a dalších pět, vybarvených okrovou pastelkou. Uvědomila jsem si, že jsem dokonce nevědomky sáhla do penálu a našla tu správnou pastelku. Okrová nemůže nikdy nahradit tu jejich dokonale zlatavě hnědou, ale na tento účel postačila. Trochu jsem se zastyděla, když jsem se napřímila, a Edward měl tak přímý výhled na můj malířský um.

„Hezky maluješ,“ utrousil a uchechtl se.

„Asi jsem měla dobrou předlohu,“ řekla jsem s kapkou lhostejnosti a ironie. „A inspiraci.“ Dodala jsem ještě. I přes velké úsilí, které jsem vynaložila, jsem neodolala a podívala se jeho očí. Ztuhla jsem a svět kolem mě znovu přestal existovat. Bylo to jako před týdnem na louce. Nikdo, kromě jeho očí, neexistoval.

Uhnul pohledem. „Víš, že je to nepříjemné.“

Zmateně jsem se na něj podívala. „Co?“ Pak jsem pochopila. „Ano, máš pravdu. Opravdu nepříjemné, když lidi takhle hypnotizuješ, a potom jednoduše utečeš.“

Ušklíbl se. „Bello, omlouvám se,“ řekl upřímně. „Mohu ti to něčím vynahradit?“

Přimhouřila jsem oči a zamyslela se. „Máš nějaký návrh?“ Všimla jsem si, že se znovu otočil ke mně, a tak jsem využila chvilky, kdy nedává pozor, a začala na něj znovu zírat.

„Bello?“ ozývalo se za mnou. „Edwarde, co je s ní?“

Vylekaně jsem zamrkala a podívala se za sebe. Stál tam učitel Mason, zjevně rozrušený z mého zírání do Edwardových očí. Ale když jsem se podívala na Edwarda, nebyl natočený ke mně, sledoval výklad na tabuli. S pěknou dávkou šoku mi došlo, že jsem celou dobu zírala jako omámená na Edwarda. Před učitelem. Před třídou.

„Pardon,“ vyhrkla jsem. „Trochu jsem se zamyslela.“

Pan Mason se k nám otočil zády, ale já slyšela, jak si pro sebe zašeptal: „Takové myslitele by člověk hledal…“

Podívala jsem se na Edwarda, který měl na tváři pobavený výraz.

„Bello,“ usmíval se od ucha k uchu. „Zírala jsi na mě přes dvacet minut.“

Polkla jsem a trochu se zastyděla. „Nezírala jsem… na tebe. Opravdu jsem se zamyslela.“

Najednou zazvonil zvonek, ale já se s Edwardem pořád bavila.

„A nad čím?“ zeptal se mezi přívaly smíchu. „Nad tím, jak mi to dnes sluší?“

Z legrace jsem ho praštila do ramene. „Moc si věříš,“ řekla jsem a chytla se za ruku. Nemělo by to být naopak? Nemělo by spíš jeho bolet rameno?

„Bello, jsi v pořádku?“ Trochu mi lezlo na nervy, jak mě neustále oslovoval. Téměř před každou větou řekl mé jméno s téměř uctivým tónem. Ale bylo to lepší, než aby mi říkal Isabella.

Přikývla jsem, ale nechala se od něj podepřít a dovézt k autu. Překvapilo mě, když zastavil u svého stříbrného Volva a otevřel mi dveře spolujezdce.

„Já jedu svým autem,“ namítla jsem. „Nic mi není. Praštila jsem se do ruky, to není důvod, abych nejezdila vlastním autem.“

„Mohla bys mi udělat laskavost a nasednout do mého auta? Alice se o to tvé postará.“

Netušila jsem, co si mám pod pojmem postará představit. Rozbije ho někde na šrot? A podle všeho to přežije, protože rodina Cullenů jsou… upíři. Při téhle myšlence jsem se nahlas zasmála, byla to hloupost, Edward mi nevěnoval pozornost.

„Laskavost? Já tobě? Po tom, co jste mě s tvou sestrou nechali na louce samotnou? Víš, jak dlouho mi v té tmě trvalo najít cestu k autu?“ lhala jsem. Netrvalo mi to ani deset minut, na rozdíl od cesty tam.

Nyní mi věnoval svůj nejúžasnější prosebný úsměv, jaký dokázal, a opravdu zafungoval. Roztála jsem a bez jediného slova jsem nastoupila do automobilu. Usmál se na mě a zavřel za mnou dveře.

Než jsem si ho stačila tajně prohlédnout, seděl vedle mě a startoval motor.

„Hm… Chceš domů?“ zeptal se mě nejistě. Rychle jsem přelétla pohledem z prázdného parkoviště na Edwarda.

„Máš snad nějaký záložní plán, nebo – počkej, mohl bys mě varovat, až se zase budeš chystat nepochopitelně odejít?“ zeptala jsem se sarkasticky.

Edward se ušklíbl. „Ne, dnes k žádné takové unáhlené reakci nedojde. Není důvod,“ řekl uvolněně, ale hned na něm bylo poznat, že své okamžité odpovědi lituje.

Zamračila jsem se – nebyla jsem ráda, že mi nechce říct pravdu o minulém víkendu – a podívala se na něj nedočkavě. „Aha. Minule byl důvod?“ Střídala jsem dva různé pohledy na mokrou silnici a na Edwarda – na silnici jsem se dívala úzkostlivě, bála jsem se, když jsem se dívala, jak rychle po ní jede, a neodvážila jsem se podívat na tachometr; pohled na Edwarda byl chvilkami netrpělivý a chvilkami toužebný.

Odkašlal si. „Nejsem si jistý,“ snažil se vykroutit z odpovědi a změnit téma. „Takže… co mi takhle o sobě něco říct?“

Chtěla jsem něco namítnout, protože jsem si všimla jeho sebejistého výrazu, jak se snažil přejít k jinému tématu, ale využila jsem jeho poslední věty. „Jsem Bella Swanová. Chodím na spoustu hodin ve škole s jedním tajemným klukem. Jmenuje se Edward Cullen. A je velmi,“ – zdůraznila jsem každou slabiku, pro větší efekt – „velmi paličatý. Právě z něj doluji, co –“

Začal se smát. „Dobře, dobře. To stačí. Já… Hele, už jsme tady!“ vyhrkl a ukázal na Charlieho dům.

„Hej! To není fér!“ Chtěla jsem ho praštit do ramene, ale z praxe jsem znala, že bych si akorát tak zlomila ruku. Měl to moc hezky vymyšlené.

Edward mi začal otevírat dveře na straně spolujezdce. „Bello, věř mi. Není dobré se mnou být. Drž se ode mě, prosím, dál.“ Počkal, až vystoupím, a pak mi s lehkým zamáváním zmizel před nosem. A já se ztratila v prachu, když po prašné cestě rychle uháněl pryč.

Chvíli jsem zírala za Volvem, když mě probral Charlieho hlas.

„Myslel jsem, že jsi to ty.“ Usmál se a já mu úsměv oplatila.

Další úsměv vrhl na mé auto, které nečekaně stálo zaparkované vedle Charlieho policejního auta. „Jezdí dobře?“

Přikývla jsem, mlčky ho obešla a šla do svého pokoje. Potřebuji chvíli klidu, abych si promyslela nové informace. Promyslela, co jsem to udělala. A vymyslela způsob, jak Edwarda přimět říct mi pravdu.

4. kapitola • 6.kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 5. kapitola: