Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 11. kapitola

22.06.2011 (18:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 950×

11. kapitola

Když jsem se ráno probudila, vzpomínala jsem na minulou noc. Vím, že jsem nemohla usnout. Neustále jsem se snažila sdělit Edwardovi pravdu o Sofii. Pravdu, o které ani já sama nevím, zda-li není mylná. Od včerejšího večera se mi pořád v hlavě ukazuje ten jediný obraz – Sofie s vyceněnými zuby, lačnýma, černýma očima, nozdry rozšířené, jak se snaží nasát do sebe mou vůni. Ten obraz mě děsil. Ta scéna se celou noc opakovala – od mého příjezdu ke Cullenovic domu až do varovného pohledu, který mi věnovala Sofie poté, co jí Edward oznámil, že jsem jeho přítelkyně.

Několikrát za večer jsem se o tom pokusila Edwardovi říct, ale pokaždé, když jsem ho oslovila, mě přemohl strach, takže se Edward nakonec dočkal pouze svého oslovení, které jsem za celý večer, dokud jsem neusnula, opakovala asi desetkrát. Také jsem vnímala jeho frustrující pohled, který mi věnoval po každém záporném zakývání hlavou – což jsem udělala pokaždé, kdy jsem ho oslovila.

„Dobré ránko,“ popřál mi Edward s úsměvem, když si uvědomil, že už jsem vzhůru. Zavrtěla jsem se na jeho hrudi a zaklonila hlavu, abych mu viděla do očí. Měl je o drobátko tmavší než včera.

„Dobré,“ opětovala jsem. „Edwarde, kdy jsi byl naposledy lovit?“

Zamyšleně svraštil obočí. „Před deseti dny přesně. Proč?“ Nemohla jsem si nevšimnout jeho pyšného úsměvu. Byl pyšný na to, že dokázal být v mé blízkosti, přestože je hladový a už několik týdnů nejedl?

„Nelíbí se mi to. Udělej mi laskavost a jdi dnes lovit. Včera jsem zaslechla Emmetta, jak říkal, že tě stejně musí brzy vytáhnout.“ Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se opravdu Edwardův bratr o něčem takovém zmínil, ale nedával mi jinou možnost. V nejhorším to svedu na velmi živé sny.

„Dnes ne,“ řekl tvrdě.

„Dnes ano,“ opáčila jsem se stejným umíněním. „Já rozhodně nechci, abys kvůli mně tolik trpěl. Ať je to jakkoliv hrdinské, jdi dnes lovit. Edwarde, prosím.“

Zamračil se. Poznala jsem mu na očích, že o tom uvažuje. Zatím jsem se šla převléct z pyžama. Díkybohu, že je dnes neděle, do školy se mi opravdu nechtělo.

Vysprchovaná, oblečená a připravená jsem se vrátila do pokoje. Edward stále ležel nehybně ve stejné poloze jako předtím. Uvažovala jsem, jestli by takhle dokázal vydržet celý den. Určitě ano, není nic, co by nedokázal.

„Takže…?“ zeptala jsem se na konečný verdikt.

„Můžu?“ ozval se ode dveří zvonivý hlásek. Alice.

„Jistě.“ Nebyla jsem spokojená, že nás ruší v takovém momentě, ale to jsem si ještě neposlechla, co nám Alice přišla oznámit.

Přitančila do pokoje a přibližně dva metry od pohovky udělala dokonalý skok, který by každé baleríně zlomil srdce.

„Emmett se rozhodl jít dnes lovit, chtěl by tě s sebou. Dnes má být bouřka. Žádný déšť, pouze hromy a blesky. Mysleli jsme… tedy, já myslela, že bych Bellu vzala na baseball. Carlisle a Esmé nemají nic proti. Rosalie a Jasper také ne a Margareta se Sofií by se rády přidaly.“ Ztuhla jsem. Ne že bych nechtěla vidět upíří baseball, byla jsem zvědavá, jestli je alespoň trochu podobný jako ten můj knižní, ale trochu mi dělaly starosti dva hráči. Překvapivě to tentokrát nebyla Rosalie s Jasperem, ale Sofie s Margaretou.

Alice si zřejmě všimla mého zděšeného výrazu, a tak honem dodala. „Pokud ovšem chceš. Můžeme si zajít klidně nakupovat, mně to nevadí, opravdu.“ Uchichtla jsem se. Ještě aby ano, Alice!

„Ne, baseball je v pořádku.“ Všimla jsem si rozhněvaného pohledu, který Edward věnoval Alici, a uklidňujícího, který patřil mně.

„Takže,“ nadhodila Alice. „Za pár minut se sejdeme dole. Teď už vás nechám se rozloučit.“ Mrkla na mě. Slyšela jsem, jak se Edwarda potichu uchichtl, ale potom se ke mně naklonil, aby mě mohl políbit. Nebránila jsem mu.

„Jsi si jistá, že přežiješ upíří baseball bez toho, abys mě viděla také hrát?“ zeptal se s úšklebkem. Nejraději bych vykřikla, že ne, že si přeji, aby jel s námi nebo cokoliv jiného, jen aby mě nenechával v blízkosti Sofie, byť s ostatními Cullenovými. Nechtěla jsem si ale Sofii hned zezačátku nějak znepřátelit, ačkoli jsem si byla jistá, že už mě od první chvíle nemá ráda. Přešla jsem tedy na Edwardovu hru.

„Bude to pro mě velmi zdrcující. Přece jen bych ráda viděla, jestli jsem se trefila do tvého mimořádného talentu…“ prohodila jsem, ale poté jsem se zamračila.

„Co se děje?“

„Nic. Já jen…“ snažila jsem se ze sebe vysoukat souvislou větu. „Vzpomněla jsem si, jak skončil baseball v mé knize, a trochu mě to… zarazilo. Nic víc, už je to v pořádku. Tak… jdeme?“

Edward byl chvíli duchem nepřítomen, jak si přehrával baseballovou scénu, do které se vmísila i parta upírů – Laurent, Victoria a James, z nichž se „mě“ jeden pokusil zabít. Nakonec se zatvářil znepokojeně, ale potom kývl. Evidentně ho nedostatek jídla v mé blízkosti trápil ještě více než mě. Mně dělalo starosti, že trpí nesnesitelnou bolestí – pokud je to stejné jako v mé knize. Jeho trápilo to, že by mi mohl ublížit.

Zvedla jsem se s postele a naposledy jsem Edwarda políbila, než vyskočil z okna a na louce se přidal k Emmettovi. Sešla jsem schody do kuchyně, kde na mě už čekala Alice, nedočkavá z toho ukázat mi, co umí.

„Připravená?“ zeptala se starostlivě, když viděla můj nervózní obličej.

„Jasně, že váháš,“ řekla jsem, ale hlas se mi zlomil, takže nakonec z toho vznikl šepot.

Alice se zamračila.

„Bello,“ oslovila mě káravě a popošla se mnou kousek stranou. „Vím, že se bojíš Sofie, ale máš nás…“ - ukázala na sebe a na Esmé a Carlislea stojící venku – „my ji nenecháme, aby tě ohrozila… ačkoli jsme si téměř jisti, že Sofie není zlá. Není jen tolik ohleduplná jako my ostatní, takže pro ni není lehké přijmout do skupiny upírů člověka. Pochop, jeden ze zákonů Volturiových říká, že lidé nesmí vědět o našem světě. Stejně jako proměna malého dítěte v upíra, i tohle si vyžaduje trest smrti. Sofie vnímá pouze fakt, že i my jsme porušili zákon. Kdyby nebyla dobrá přítelkyně Carlislea… a naše… šla by nás určitě nahlásit. Je jasné, že jí nepřijde spravedlivé, aby jen někdo za porušení zákona trpěl.“ Když Alice domluvila, chvíli jsem ještě těkala očima z jedné její ruky na druhou – při její „přednášce“ máchala neustále a neúnavně rukama, než jsem si v hlavě všechno dala do pořádku.

„V pořádku?“ Váhavě ke mně přistoupila, aby mě mohla chytit za ramena. Podívala jsem se jí do očí; viděla jsem tu upřímnost, starostlivost, ale také přátelství, lásku a porozumění. Věděla jsem, že majitel těchto očí by mě nikdy nedokázal zradit.

„Jo. Jsem v pohodě, Alice,“ zašeptala jsem, stále neschopná promluvit nahlas. Pak jsem si vzpomněla. „Edward už s tebou mluvil, viď?“

Usmála se a přikývla.

•••

Nemohla jsem uvěřit, že mnoho věcí, které jsem sepsala do své knihy, opravdu existuje. Stejně jako baseball. Samozřejmě že mety byly od sebe vzdáleny víc, než by normálně měly být, nikdo z Cullenů neměl rukavice a celá hra se odehrávala na louce za městem.

I když jsem věděla, že Cullenovi by mi neublížili, stejně mě ohlodával ten špatný pocit. Neustále jsem myslela na Jamese, a ani přítomnost Sofie s Margaretou mi nijak neulehčovala soustředění a pocit klidu a pohody.

Postavila jsem se vedle Esmé, která měla za úkol soudcovat – jak jinak – a tiše jsem sledovala, jak se všichni dělí do dvou týmů. Ostražitě jsem si dávala pozor na Sofii, která co chvíli vrhla varovný pohled mým směrem. Věděla jsem, co se mi snaží říct. Nejraději bych zavolala Edwarda, řekla mu, aby přišel a chránil mě před ní, ale nechtěla jsem působit problémy.

Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala nechtěné myšlenky, a soustředila pozornost na dva týmy, připravené hrát. První tým byl Carlisle, Alice, Jasper, kteří – jak jsem myslela z nevysvětlitelného důvodu – měli navrch. Druhý – mým názorem slabší – tým obsahoval Rosalii, která nebyla zrovna nadšená z absence Emmetta, Sofii a Margaretu. Sofiin štít byl ostražitý. Margareta nebyla tak uvolněná jako Sofii, spíše sledovala dění kolem sebe, připravená bránit se, kdyby to bylo nutné.

Opravdu to vypadalo, jako že má první tým zajištěnou jasnou výhru. Alice se tvářila dokonale sebejistě a všichni musí uznat, že s Alicí se nesmí o budoucnosti nikdo přít. Jasper se po mně zvědavě díval a mně došlo, že mu zřejmě nesedí má nervozita. Utápěl se v emocích a samozřejmě nevěděl jejich důvod.

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si nevšimla letícího míčku, dokud mi zprudka nenarazil nad oko. Vyjekla jsem a zoufale se chytla za poškozené místo. Nechtěla jsem vědět, kdo ho hodil, protože mi to bylo už zprvu jasné. Upíři přece neudělají něco omylem. Upír si vždy stanoví cíl a trefí se správně.

„Jsi v pořádku, Bello?“ zeptala se starostlivě Esmé a zvedla mě ze země. Musela jsem být hodně mimo, nevěděla jsem totiž, že bych si vůbec na zem lehala.

Zavrtěla jsem záporně hlavou a zmučeně si držela pravé obočí. Měla jsem velké štěstí, že se míček nestrefil přímo do oka. Nevím sice, jaký by v tom byl rozdíl, ale přijde mi, že takhle jsem na tom zdaleka lépe než v tom druhém případě.

„Nejsem, Esmé, nejsem,“ zaskuhrala jsem a hlas se mi bolestně zlomil. Neuvěřitelně to bolelo.

„Carlisle,“ zavolala vyděšeně Alice. „Co s tím?“

Začala jsem se kymácet. Neskutečně mě bolela hlava a hrozilo, že se znovu zhroutím na studenou zem. Přestala jsem vnímat okolí a byla si vědoma jen jednoho páru rukou, které mě nesly v náruči, a druhého, které mě konejšivě hladil po ruce. Neslyšela jsem, jaké instrukce Carlisle podává, ale když přestal mluvit, někdo – zřejmě Alice – mi odtrhl ruku od oka a přiložil tam své chladné prsty. Došlo mi, že se snaží bolavé místo ochladit, aby neopuchlo ještě více, než je.

„Žádná krev se neprolila, tak co,“ namítla kysele Sofie se stopou černého humoru. Jasně. Na louce plné upírů je to štěstí. Ať mě jakkoliv nesnášela, tohle bylo příliš. Nemohla jsem uvěřit jejím slovům, a zdálo se, že jsem nebyla sama. Ačkoliv jsem měla zavřené oči, byla jsem si vědoma toho, že pět párů zlatavě hnědých očí střelilo nevěřícné pohledy k Sofii. Jako by toho ovšem nebylo málo, Sofie si musela dloubnout ještě víc.

„Vždyť to hraje! Nebyla to tak hrozná rána!“ Sofie jančila a bědovala, nemohla uvěřit, že se o mě tak starají. Neslyšela jsem žádné protesty na mou ochranu, ale byla jsem si jistá, že si to s ní později vyřídí.

„Co se stalo?“ vykřikl najednou medový hlas. Vzpírala jsem se svému vědomí, které si chtělo dát odpočinek. Teď jsem nemohla spadnout do bezvědomí, teď ne. Ale hlava se mi otřásala a bolela mě.

„Edwarde?“ zašeptala jsem.

„Ano. Jsem tady,“ ujistil mě Edward a převzal si mě od Esmé. „Jsem už tady s tebou. Neboj se.“

A já ho poslechla, kupodivu. Najednou jsem si připadala v bezpečí, chráněná. Nechala jsem vědomí i únavu, ať si dělají, co chtějí, a zavřela jsem – lehce – víčka. Než mě pohltila tma, slyšela jsem ještě: „Máš co vysvětlovat, Sofie!“

10. kapitola • 12. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 11. kapitola: