Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 1. kapitola

08.04.2011 (16:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1606×

1. kapitola

Pohladila jsem obal knihy a spokojeně se usmála. O tomhle jsem vždy snila; vydat knihu. A teď se mi to podařilo a kniha má obrovský úspěch. Je to k nevíře. Pohlédla jsem z okénka a doufala, že brzy přistaneme. Nemám moc ráda let letadlem. Abych zaplnila čas, otevřela jsem knihu a začala číst. Vím, že je to asi hloupost, číst vlastní knihu, ale zajímalo mě, jestli jsem to napsala opravdu tak pěkně, jak všichni tvrdí.

„Pardon," oslovila mne žena, která mohla být tak o pět let starší, než já.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale... Nejste vy Isabella Swanová, autorka Stmívání?"
Pousmála jsem se, upřímně potěšená tou reakcí.

„Ano, to jsem já. Vy jste moji knihu četla?" Snažila jsem se zachovat klid. Netušila jsem, že by mě mohlo něco takového potkat, že se seznámím s fanynkou mé knihy. Nejraději bych vyskočila do vzduchu a radostí křičela, ale nešlo to. Bohužel.

„Ano, četla. A moc se mi líbila. Plánujete pokračování?" Žena se ke mně naklonila přes uličku, aby mě lépe slyšela. Až tohle povím mamince, nebude mi věřit.
Zastrčila jsem si volný pramen vlasů za ucho.

„Uvažovala jsem o tom a rozhodla jsem se, že ano. Pokračování bude. Teď se na pár měsíců stěhuji do jednoho městečka u Seattlu, abych mohla začít psát další díl ve stejném prostředí. Když jsem psala první díl, jezdila jsem si sem pro inspiraci každý víkend. Takhle to, myslím, bude jednodušší."

Žena se zaklonila, aby mohl Stevard projít a pak se zase naklonila ke mně, dychtící po dalších informací.

„Nejmenuje se to městečko náhodou Port Angeles? Tam totiž bydlím. Byla jsem na víkend u sestřenice, ale teď se vracím."
Byla jsem trochu zklamaná, že nebudu bydlet ve stejném městě jako tahle milá slečna.

„Ne. To město se jmenuje Forks. Znáte ho?"
„Poslyšte, nebudeme si tykat? Byla by to potom snazší komunikace, nemyslíte?" Usmála jsem se na ni a její nabídku přijala.
Potom mi Julie prozradila, že ve Forks nebydlí, ale že tam zná plno milých lidí. Pověděla mi, že se mi tam zajisté bude líbit.
Když letadlo přistálo, rychle jsem si našla svoje zavazadla a zavolala si taxi. Nemohla jsem se dočkat, až si zdřímnu. Taxikáři jsem nadiktovala adresu mého budoucího bydliště. Měla jsem velké štěstí, že budu bydlet u strýce Charlieho. Dům byl vážně pěkný. Přesně takový, jaký mi ho Charlie popisoval v e-mailu. Bíle natřený, s malou verandou, několika okny.
„Bello!" Charlie mě přivítal s otevřenou náručí a do jedné ruky vzal můj těžký kufr a do druhé moje příruční zavazadlo.

„Tolik jsem se na tebe těšil. Vážně. Mluvím pravdu, ať máma říká, co chce." Pousmála jsem se.
Charlie a moje máma, tedy jeho sestra, se před několika roky pohádali. Už se to trochu srovnalo, ale stále jeden druhého pomlouvají a házejí na sebe špínu. Nerada to vidím, ale co zmůžu.

„Tohle je tvůj pokoj." Uvedl mě do malebného pokoje. Byl natřený světle fialovou a voněl levandulí. Nevím, odkud Charlie zjistil, že je to moje oblíbená květina, ale udělal mi radost.

„Volal jsem do místní školy. Tvoje přihlášení je vyřešené a zítra nastupuješ."

Potěšeně jsem se usmála.

„Moc děkuji, Charlie. Vážím si toho, že mě tu necháváš." Objala jsem ho. Odešel z pokoje a nechal mě tam samotnou. Bylo už půl deváté a ještě k tomu neděle. Kdybych druhý den nešla do školy, asi bych zapnula starý notebook, co mám s sebou, a napsala e-mail mamince o tom, že už jsem dorazila, ale jsem vážně unavená. Nebudu nic pokoušet. Vybalila jsem si pyžamo, hygienu a oblíbený polštářek, a hned, jak jsem se vykoupala, jsem si lehla do postele a usnula.

Měla jsem bezesnou noc. To často nemívám. Určitě je to změnou prostředí. Často se mi zdají sny, někdy barevné, někdy černobílé, někdy němé a někdy se zvukem. A málokdy vím, že je to sen, protože je to většinou dost živé.

„Držím ti palce ve škole," řekl mi Charlie při snídani.
Proletěla jsem kolem něj, ulomila si kousek chleba a smutně ho upozornila.

„Promiň. Ráda bych si s tebou povídala, ale už teď jdu pozdě. Takže zítra, ano?"
Nečekala jsem ani na souhlas a vyřítila se z domu. Maminka a Charlie se domluvili, že mi koupí auto, ve kterém budu jezdit do školy. Bylo to celkem obstojné auto. Byla to Škoda Fabia, ale já se jí rozhodla zkrátit jméno na Fabi.

Nasedla jsem do Fabi a podle Charlieho instrukcí jsem se vydala ke škole. Fabii jsem nevěřila tolik jako mému předchozímu autu, ale doufala jsem, že si budeme rozumět.
Škola vypadala přesně tak, jak jsem si ji představovala. Cihlová budova s několika křídly a parkovištěm, které bylo přeplněné studenty. Uvědomila jsem si, že do zvonění zbývá ještě deset minut, takže jsem to díky Fabi stihla včas. Už večer jsem si slíbila, že si dám časovou rezervu alespoň patnáct minut. Zaparkovala jsem auto na volné místo blízko vchodu do školy a vydala se do přijímací kanceláře pro svůj rozvrh. Věděla jsem, že mě tu už čekají a doufala, že mnoho lidí nebude reagovat jako Julie v letadle. Nechtěla jsem na sebe přenést moc pozornosti.
Vyšla jsem pár schodů a na dveřích přímo přede mnou jsem objevila písmena: přijímací kancelář.

Neváhala jsem a vkročila. Místnost vypadala přesně jako v mé knize, nebo aspoň tak, jak jsem se ji snažila v knize uvést. Zastavila jsem se u pultu a chvíli čekala, jestli si mě telefonující žena vůbec všimne. Když se nic nedělo, zakašlala jsem a promluvila.

„Dobrý den," pozdravila jsem a všimla si, že mě žena konečně pozoruje, avšak pořád telefonovala. „Jsem Bella Swanová."
Normálně bych se divila, proč takový zájem, když jsem vyslovila své jméno, žena položila bez jediného slova sluchátko a naklonila se ke mně, ale potom incidentu v letadle mě už nic nepřekvapilo.

„Tady máš rozvrh. Tady ve Forks se ti bude líbit."
Užuž jsem se měla na odchodu, když mě zavolala.
„A můžu vás poprosit...?" Usmála se a podstrčila mi mou knihu. Byla jsem velmi potěšená, takže jsem popadla pero, které mi nabídla, a podepsala se jí s láskou. Než jsem jí knihu vrátila, podívala jsem se na své dílo. Byla jsem si téměř jistá, že se mi nepovedlo stejně jako u Julie, ale bylo celkem pěkné.

„Děkuji," řekla recepční a já odešla. Venku byl učiněný rozruch a já měla malé tušení, že je to kvůli mně. Sledovalo mě snad milion očí a bylo slyšet stejný počet hlasů. Několikrát jsem zaslechla větu typu:

„Tohle že je ona?" nebo „Tohle je ta spisovatelka?"
„Isabella Swanová?" ozvalo se mi za zády a já se překvapeně otočila. Přede mnou stál nějaký kluk.

„Ano." Přikývla jsem a změřila si toho kluka od hlavy až k patě. Měl černé vlasy a trochu tmavší pleť. Oblečený byl jako nikdo jiný tady, měl tmavě vínovou košili a světle vínovou kravatu, k tomu džíny. Trochu jsem zavrtěla hlavou nad jeho stylem. Košili s kravatou a modré džíny? Tohle by si vzal jen opravdový módní outsider. Ale přece jen jsem první den v nové škole, nechci si dělat nepřátele, takže jsem raději pomlčela.

„Já jsem Erik. Všiml jsem si, že už jsi přijela a myslel jsem, jestli si nechceš sednout ke mně na oběd. Sedím ještě s pár přáteli." Okamžitě jsem ho přiřadila ke skupině snaživců, ale jeho nabídku jsem ráda přijala. Když odešel, chvíli jsem přemýšlela nad jeho jménem. Brzy jsem však zjistila, proč je mi tolik povědomé. Erik byl totiž vedlejší postava v mé knize. Zajímavé.

2.kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 1. kapitola: