Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 12. kapitola

05.03.2012 (11:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1569×

Chtěla jsem utéct. Za nimi. Ale jak jsem si mohla myslet, že by mohla utéct upírovi? Byla jsem bláhová. Ani jsem nestačila uběhnout jeden blok od restaurace, když jsem ucítila pevný stisk na ruce. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že je to on. Mohlo mě to samozřejmě napadnout, že mě nenechá jenom tak utéct. Bál se o mě.

„Nech mě jít, prosím.“ Jediné, po čem jsem teď toužila, bylo nasednout na letadlo a letět do Londýna. Potřebovala jsem je. Vzpírala jsem se, ale jeho stisk byl ocelový.

„Nemůžu tě nechat jen tak odejít. Nemůžu o tebe znovu přijít. Jsem tvůj otec a tvá bolest je i má. Jsem tu pro tebe, Keylo. Ať tě trápí cokoliv, ať byl tvůj důvod zemřít jakýkoliv, tak ti teď a tady slibuju, že ti budu naslouchat. Budu ti pomáhat překonat tu bolest, kterou cítíš, budu dělat všechno, abys byla šťastná. Neodháněj mě od sebe, prosím.“

„Já…“ Bolest, kterou jsem cítila v hrudi, mi nedovolila něco říct. V mysli jsem viděla svoji malou holčičku. Její krásný obličej. Nedokázala jsem se dál vzpírat. Pomalu a jistě mi nohy začaly vypovídat službu. Kdyby nebylo Jasperových upířích instinktů, už bych ležela na zemi. Rychle mě zachytil a vzal mě do své náruče. Měla jsem pocit, jakoby mě chtěl ve své náruči schovat před celým světem. Kdyby to tak bylo možné. Všechno by bylo o mnoho jednodušší, než je teď.

„Všechno bude dobré,“ snažil se mě utišit, když mě nesl k autu.

„Chci, abys věděl celou pravdu o mém životě,“ šeptala jsem mu do košile.

„Nejdřív tě zavezu domů, a pak mi všechno řekneš, ano?“ zeptal se mě. Ani jsem nemusela odpovídat. Věděl, že tam to bude nejlepší. Jakmile jsme došli k autu, posadil mě na místo spolujezdce. Připoutal mě, i když jsem nevěděla proč. Možná si myslel, že bych snad mohla vyskočit za jízdy z auta, či co. On sám si sedl za volant a jeli jsme domů.

***

Dnes v noci nebylo kupodivu tak chladně jako obvykle, a tak jsme teď seděli venku před domem. Na nebi svítily hvězdy. Usmála jsem se nad jejich krásou a začala s vypravováním svého vlastního života.

„Než jsem přišla do Volterry, žila jsem v Anglii. Měla jsem svoji vlastní rodinu. Manžela Alexandra a naši malou dcerku Hope.“ Už je to tak dlouho, ale bolest v srdci je pořád stejná.

„Proč si to nikomu neřekla a tajila to před námi? Jsme tvá rodina.“

„Mou pravou minulost moc lidí nezná. Ve Volteře ji zná jen malá hrstka lidí, nebo spíše upírů. Myslím, že bych ti měla popsat celý příběh.“ Zhluboka jsem se nadechla a znovu jsem se ponořila do minulosti.

„Alexandra jsem potkala v jedné zapadlé kavárně. Ihned jsme si padli do oka. Dokázali jsme se spolu hodiny a hodiny bavit o všem, co nás napadlo. Alex byl můj první přítel. Do doby, než jsem ho potkala, jsem vedla spíše samotářský život. Bránila jsem se závazkům, protože jsem věděla, že jednou budu muset odejít. Ale s ním bylo všechno jednoduché.

Po čtvrt roce, kdy jsme se potkali, jsem mu řekla o své pravé podstatě. Něco ve mně mi říkalo, že nás vztah skončí, ale mýlila jsem se. Řekl mi, že ať jsem nebo budu jakákoliv bytost, tak to stejně budu vždy já a vždy mě bude milovat. Akceptoval i to, že já navždy zůstanu v těle osmnáctileté a on bude pomalu a jistě stárnout. Pár dní potom mě požádal o ruku a chtěl se mnou strávit zbytek života. Souhlasila jsem. Věděl i to, že mu nejspíš nebudu moc dát dítě, ale i tak mě pořád chtěl. Přesně na den, kdy jsme se potkali, se konala svatba. Jednoduchá a malá. Ale nám to stačilo. Nepotřebovali jsme naši lásku vykřičet do celého světa.

I když uběhly dva roky od našeho sňatku, pořád jsme byli stejně šťastní jako na začátku této etapy. Nic nám nechybělo. Měli jsme vše, co jsme potřebovali. I když jsem někdy mívala stavy deprese, že mé lůno navždy zůstane prázdné, tak mě Alex utěšoval a nic mi nevyčítal. Milovala jsem ho. Moje srdce patřilo jen jemu. Skoro po třech letech manželství mi začalo být po ránu zle. Nikdy jsem nebyla nemocná a Alex o mě měl patřičně strach. Po týdnu, kdy se nevolnost spíše stupňovala, mě donutil jít k lékaři, ke kterému jsem šla poprvé ve svém životě. Bála jsem se, že by mohl zjistit, kdo doopravdy jsem, ale stačil malý svazek bankovek a bylo po strachu. Vzal mi krev a za tři dny jsem si měla jít pro výsledky. Celé tři dny, kdy jsem čekala na výsledky, byl můj žaludek jako na vodě. Ty tři dny pro mě byly spíše jako tři roky. Konečně, kdy nastal onen den, jsem se vydala pro výsledky. Sama. Přesně si ten den pamatuji, jakoby to byla včera.

Měla jsem na sobě černou sukni pod kolena. Bílou halenku a k tomu jsem si vzala černou kabelku. Když jsem přišla k lékaři, byly přede mnou ještě dvě ženy. Nervozita ovládla celé mé tělo. Celou dobu, kdy jsem čekala, než na mě přijde řada, jsem nervózně žmoulala cíp sukně v ruce. Poklepávala jsem nohou, až jsem se obávala, že bych mohla, udělat důlek do podlahy. Bylo něco po půl jedné, když mě sestřička zavolala do ordinace. Chtěla jsem něco vyčíst z jeho tváře, ale byla kamenná. Měl opravdu skvělý pokerový obličej. Vzal si moji složku a něco v ní zkoumal. Párkrát v ní ještě zalistoval, než ji konečně položil na ostatní složky. Podíval se na mě a natáhl směrem ke mně ruku. Nechápala jsem, co to má znamenat. Podala jsem mu tedy svoji ruku a on ji pevně stiskl.

„Gratuluji,“ řekl mi a na jeho tváři se objevil upřímný úsměv. V tu chvíli jsem přestala, už všechno chápat. „Jste v šestém týdnu těhotenství.“ Co to řekl? To přece není možné!

„Co prosím?“ zeptala jsem se ho znovu, protože jsem tomu nedokázala uvěřit. Byla jsem smířená, že mé lůno navždy zůstane prázdné, ale najednou v něm začal klíčit nový život. Mé a Alexovo dítě. Malé miminko. Naše malá kopie, která od každého z nás něco zdědí.

„Jste v šestém týdnu těhotenství,“ zopakoval svoji odpověď. V tu chvíli jsem rychle vstala ze židle a přes stůl jsem ho objala.

„Děkuju, děkuju.“ Štěstí. Zázrak. Jak jinak mám nazvat to, co se stalo. Budeme mít miminko. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Tedy poloupír. Chtěla jsem tu novinu co nejdříve říct Alexovi, ale ještě jsme museli vyřídit nějaké formality. Doktor mi ještě řekl, co můžu od těhotenství čekat, co můžu a nemůžu dělat, a jak se mám stravovat. S kartičkou, kdy mám přijít na další návštěvu, jsem vyběhla z ordinace a běžela za Alexem. Když jsem mu řekla tuto krásnou novinu, byl šťastnější než já. Každou chvíli mého těhotenství se mnou byl. Při ranních nevolnostech byl u mě. Moje výkyvy nálad snášel s nadhledem, i když jsem po něm křičela jen proto, že nechal prázdnou skleničku na stole. Snášel to a nikdy mi nic nevyčetl. V období, kdy jsem měla různé chutě, chodil mi kdykoliv do obchodu něco koupit. Milovala jsem ho a v den, kdy jsem porodila Hope, já vím, že to bylo neobvyklé jméno, ale k ní pasovalo, byla jedinečná a výjimečná, si klekl přede mě a nespočet dnů mi děkoval, že jsem mu dala dceru. Škoda, že jsi ji nepoznal. Byla nádherná a dokonalá. Z každého z nás zdědila jen to nejlepší. Byla krásnější než já a všichni upíři dohromady. Z velké části byla člověk, ale z jedné malinké části byla i upírka. Její zlatavé lokýnky, zelené oči a její mírumilovný úsměv pro mě byl dar. Byla pro mě sluncem ve tmě. Její smích mě pokaždé zahřál na srdci. Dělala jsem všechno pro to, aby byla šťastná, a Alex taktéž. Byli jsme dokonalá rodina. Neměli jsme žádné problémy.

Každý týden jsme Hope vzali do cukrárny, za to že byla hodná a ve školce nezlobila. Pokaždé jsme chodili ve středu, ale jednou jsem musela zůstat v práci déle, takže s ní šel jen Alex. Byl to obyčejný den. Do dvou hodin se měli vrátit. Když jsem přišla z práce, měli být už doma, ale oni nikde. Myslela jsem, že se jenom někde zapomněli a přijdou později. Když hodiny ukazovaly, že měli být už dvě hodiny doma, začala jsem být nervózní. Snažila jsem se uklízením trochu zabavit, ale pořád jsem se o ně bála. Ale uběhla další hodina a oni pořád nikde. Začala jsem je vyhlížet před domem, ale nikde jsem je neviděla. Bylo už půl desáté večer, a oni nikde. Už jsem chtěla volat policii, když někdo zaklepal na dveře. Doufala jsem, že jsou to oni a zapomněli si klíče. Rychle jsem běžela ke dveřím a prudce je otevřela. Ztuhla jsem uprostřed pohybu, protože…“

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 12. kapitola: