Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrs. Dracula - 1. kapitola

18.11.2012 (16:00) • Ariadne • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2332×

„Nepůjdu s vámi do žádného blbého závodu,“ vztekal jsem se. Emmett s Jasperem na sebe jen kývli a Emmett spustil.

„Takže výborně, Jazzi, Edward je srab, tak ty jdeš závodit nebo tu zůstaneš s bábovkou?“  To mě naštvalo, nejsem žádný srab. I když vím, že to říkali jen, aby mě donutili jet, ale rozhodně mi nebudou říkat srabe a už vůbec ne Emmett. Tiše jsem na ně zavrčel.

„Fajn, jdu do toho.“

„No tak vidiš, že to jde,“ smál se Jasper a Emmet mě mocně poplácal po zádech. Málem jsem prolétl skleněnou zdí. Nasupeně jsem se zvednul a posílal oba ke všem svatým. Normálně by takovéto závody neprošly, Esme nebo Carlisle by je jistě zarazili, nebo třeba holky by si své pány zkrotily, ale Carlisle a Esme si užívají romantický týden na tom jejich ostrově a holky jsou v Miláně na celotýdenním nakupovacím maratonu. Tam samozřejmě Jazz a Emm odmítli jet. Takže tu budu týden s těmito šašky a rozhodně nesplním požadavek Carlislea, abych je trochu klidnil. Protože to je jako klidnit Etnu, když soptí. Určitě shořím, teda vyhořím.

Zkroušeně jsem za nimi vyšel, protože oni už stáli u aut a hádali se, čí auto je lepší. Nechápu, o čem se hádají, moje je samozřejmě nejlepší.

„Máte to marný, stejně vyhraju,“ prohlásil jsem, sice mi na tom nezáleželo, ale když je naštvu už na začátku, tak třeba udělají nějakou chybu v závodě. Oba dva vykulili oči a spustili.

„To určitě, já vyhraju!“ Jazz.

„Máte smůlu, já a můj miláček vám natrhneme prdel.“ Emmett. Jen jsem se zasmál a těšil se, až po vítězném závodě zase ulehnu ke knihám.

„Nezapomeňte, kdo prohraje, musí splnit nějaký úkol!“ V tom mi zatrnulo. Nesnášel jsem jejich úkoly. Posledně jsem šel v baletních šatech na nákupy. Už v prvním obchodě mě vyhodili ven, protože si někdo stěžoval. Emmett a Jasper, vlastně celá rodina se mohla potrhat smíchy. Alice dokonce odjela dřív z nákupů, protože při pohledu na mě nemohla nic vybrat.

„Ne! Žádný úkoly, už nikdy!“ vykřikl jsem a začal jsem zběsile mávat rukama jak netopýr. Jazz a Emm se na sebe usmáli a oba zjevně bojovali s tím nevyprsknout a neskácet se k zemi smíchy. 

„Tak se snaž, ať neprohraješ. Třeba tě nakopne představa Emmetta v baletních šatech,“ poučoval mě Jasper a dokonce mi i svoji představu ukázal. Uznávám, že to vtipné bylo, i když stupidní, ale s těmihle bratry si jinou srandu neužiju. Tak beru, co přijde.

„No moc vtipné, aby třeba Jasper nemusel přiznat, že sever měl vyhrát a den chodit v modré uniformě!“ culil se připitoměle Emmett. Jasper se zatvářil jako Jane, když jste ji nadávali do zloprcka. Jinak řečeno ještě, že neumí vraždit pohledem.

„Přestaňte žvanit a jdem závodit, ať už to máme za sebou,“ prsknul jsem nasupeně. Pořád se chovají jako děti, u Emmetta je ta debilita asi vrozená a u přeměny zesílená, ale vždyť Jasper je starší jak já, mohl by mít trochu rozumu. Nasedl jsem za volant svého autíčka a jemně ho pohladil po volantu.

„Dneska to vyhrajeme, ty a já,“ šeptal jsem mu. Otočil jsem klíčkem v zapalování a vyjel jsem před dům. Kouknul jsem se do zpětného zrcátka a viděl, že Jazz i Emm už jedou. Nechal jsem se předjet před sebe, protože jsem neměl ani za mák tušení, kde se to rally pojede.

Chvilku jsme je tak jeli a poslouchali Emmettovy pokusy o zpěv. Nemusím doufám zmiňovat, že byly značně marné a to je upír. Když jsme se dopravili na místo závodu, pochopil jsem, že Emmett tenhle závod plánuje už déle. Na asfaltu, hezky pečlivě, byla nakreslená čára a u ní nápis start. Bylo to v místech, kde tady ve Forks je nejširší silnice, což znamená, že mohou jet dvě auta vedle sebe, s tím, že jeden jede v protisměru.

„Kolečko vede lesem, pak kolem útesu a cíl je před domem. Nesmí se jet lesem a nesmí se ani požívat jakékoli jiné zkratky. Jo, a nesmíte vzít auto na ramena a běžet nebo nějak jinak vypomáhat motoru,“ hlásal Emmett.

„3… 2… 1 a start!“ zařval Jasper a já jsem na nic nečekal a sešlápl pedál plynu tak, že jsem rád, že ho nehledám pod autem.  Auto se vyřítilo vpřed a prakticky hned jsem se umístil na druhém místě, hned za Jazzem. Emmett lelkoval někde vzadu. No, vzadu, ustavičně mi vrážel do auta. Nevydržel jsem to a přeřadil se do vedlejšího pruhu, takže jsem jel v protisměru. Jen doufám, že nic nepojede. Plyn jsem sešlápl ještě víc a srovnal jsem se Jazzem, ten jen zavrčel. Chvilku jsme jeli takhle srovnaní, ale Emmetovi se nelíbilo jet vzadu, a tak se začal tlačit vpřed, to znamenalo, že se nás snažil vytlačit ze silnice. Snažil jsem se ho nejvíce ignorovat a nenechat se vyvést z míry. Jenomže Jasper se naštval, trochu zpomalil a srovnal se s Emmettem a pokusil se ho taky vystrčit ze silnice. Ale i Emmett má někdy světlý moment, co se týče rozumu, a pochopil, že se musí bránit, a tak šel do protiútoku. Jak se říká, nejlepší obrana je útok.

Zatímco oni se tam rafali mezi sebou, já jsem se nenápadně dostal vpřed. Kouknul jsem do zpětného zrcátka a viděl, že ty dva se perou mezi sebou a absolutně mě ignorují. Ne, že by mi to vadilo. Pohlédl jsem zpět na ukazatele rychlosti. Blížil se k 300 km/h. Už jsem dokonce slyšel šumění moře. Srdce se mi zaradovalo radostí, že možná vynechám kostýmek Odetty. Opravdu nerad bych si to znovu zopakoval, nejsem si jistý, jestli by to uneslo moje ego nebo Jazzova a Emettova bránice. Moje ego vypracované za ta upírská léta vzrostlo. Ne do astronomických výšek. Tehdy ten úkol byl opravdu potupa a čirou náhodou se objevilo i video na Youtube, které tam určitě nepřidal nikdo z mých drahých sourozenců.  Mám dokonce pocit, že tam bylo kolem miliónu zhlédnutí a o komentářích radši ani nemluvím. Tehdy jsem donutil rodinu, abychom se přestěhovali sem, z Evropy do Ameriky, přesněji do malého zapadákova jménem Forks. Těžký úděl upíra, můžeme jen na místa, kde nesvítí slunce, což jsou ve většině případů podobné díry.

Z uvažování mě probral hlasitý Emmettův smích, přímo za mnou! Kde se tam vzal? Prudce jsem otočil hlavou a viděl jsem Emmetta v jeho autě za mnou a Jasper nikde. Už jen ze zvyku jsem se pokusil zmáčknout plyn, ale auto protestovalo divným zakřupáním, tak jsem to radši nezkoušel znovu. Zatočil jsem volantem, protože jsme se ocitli na útesu a popravdě, jeli jsme na úplném kraji, málem jsme škrábali karoserii o zábrany mezi silnicí a svahem. Emmett se držel mého výfuku, obrazně řečeno, ale pořád jsem měl malý náskok, nic velkého, ale přece.

Emmett na mě začal něco pokřikovat, vlastně netuším co, snažil jsem se ho ze všech sil ignorovat. Celkem se mi to dařilo, než na mě začal tlačit z boku. Směrem z útesu. Idiot! Škubnutím volantu jsem mu to vrátil, ale byla to chyba. Přelétl na druhou stranu silnice, ale když se rozjel proti mně, tak nabral, díky mezeře mezi námi, nějakou rychlost, a když do mě narazil, tak jsem v té rychlosti nezvládl řízení a moje auto se stalo neovladatelné. Natočilo se přesně tak, jak jsem nechtěl. S krásným skřípavým zvukem auto prorazilo tu zábranu a s moc hezkým obloučkem se začalo snášet do moře. I se mnou a mojí nadějí na vyhranný závod.

Na moment se mi naskytl úžasný pohled na rozbouřené vlny moře, ale neměl jsem čas se kochat pohledem. Místo toho jsem bleskově otevřel dveře a vyskočil z auta o chviličku dříve, než dopadlo do vody.

Pohltila mě temnota vody, která byla zajisté velmi studená. Jako správný kus šutru jsem začal ukázkově klesat ke dnu. Slyšel jsem, jak všechny ryby kolem mě začaly prchat daleko ode mě. Nedivím se, taky bych od sebe nejradši utekl. Ale jedna ryba zůstala v klidu, máchala ocasem a zírala na mě.  Měl jsem pocit, že se mi vysmívá přímo do obličeje. Asi trpí sebevražednými sklony, protože teď nebyla pravá chvíle si se mnou zahrávat. Ryba znovu máchla ploutví a dál poulila ty svoje obří oči. Zavrčel jsem na ni, ale z pusy mi uniklo pár bublinek a místo řádného děsivého upířího vrčení jen podivný bublavý zvuk, jak se do pusy vehnala voda. S rybou to nehnulo, ona se nevyděsila, ale já jo. Ani zavrčet neumím, možná bych to měl s upírstvím zabalit a jít do důchodu. V mysli se mi začal tvořit obraz mě samého, jak sedím u stolu a hraju s ostatními důchodci Scrabble a nadávám, že zase zdražili mléko. No patrně by mě nikdo neslyšel, protože nemůžou najít naslouchátko nebo usnuli.

S povzdechnutím jsem si uvědomil, že mi začíná dočista hrabat. Vrčím na rybu, která se mimochodem někam vypařila, přemýšlím o své zářné budoucnosti a hlavně, prohrál jsem závod. Kdyby se moje auto právě nestalo sídlem všeho, co má tady ploutve, tak bych mohl uvažovat o možnosti závod dokončit a možná dojet druhý, protože po Jasperovi slehla zem, ale takhle? Možná bych tu mohl žít, usídlit se tu. Vzduch nepotřebuji, krev tu je a kamarádku už tu mám, tak co mi chybí? Připadal bych si jako vládce moří, jako Poseidón, Neptum  nebo Nereus, to je jedno, vlastně jsou všichni prakticky stejní. Jen jiné jméno.

Rychle jsem zatřásl hlavou a donutil jsem představy, jak jedu kočárem taženým mořskými koníky, zmizet z mé hlavy. Odrazil jsem se od dna, ke kterému jsem se mezitím potopil, a vyplaval jsem na hladinu. Když jsem však vyplaval, uvědomil jsem si, proč vlastně zůstanu nohama na zemi. Cítit všechny ty vůně, slyšet to nepřeberné množství zvuků a pozorovat barvy. To vše bylo pod vodou lehce omezené. A ještě navíc to tíživé ticho. Nemyslím normální zvuky, jaký zná každý, myslím ty, co znám jen já. Myšlenky. Často na ně nadávám, poslouchat myšlenky všech a vždycky je někdy otravné, ale co bych bez nich byl nebo dělal?

Pomalými tempy jsem doplaval ke skále, nikam jsem nespěchal. Už teď slyším Emmettův smích. Ale co horšího než Odetta mě čeká? Možná děvka v posteli, to už mi Emmett s Jasperem taky udělali. Zaplatili jí, aby mě nechala dělat, co budu chtít. Naštěstí tehdy to nebyla prohraná sázka, a tak jsem ji mohl poslat pryč, ale jak bych se z toho vykroutil teď? Možná bych moc předstírat přechod na víru, upír, který byl vysvěcen na kněze. Lehce bizarní.  Myslím, že to mi neprojde, a navíc v kostele bych si připadal divně ne, protože se bojím křížů a svěcený vody, což jsou vlastně jen mýty, jak ututlat naši existenci, ale prostě je to zvláštní pocit.

Zabořil jsem prsty do skály a šplhal jsem. Pro člověka by to znamenalo spoustu let zkušeností a pár měsíců příprav. Než jsem se nadál, byl jsem v půlce a viděl jsem zkroucené a oddělené části zábran. Vyhoupl jsem se na vršek skály a stál na dobře známé silnici. S podmračeným výrazem jsem chytil oba nové konce zábran a dal k sobě. Vypadalo to dobře, ne výborně, ale co nadělat. Pak jsem si uvědomil, že jsem mokrý. Jé, to je skvělý postřeh, spadl jsem do vody a jsem mokrý. Šáhl jsem si na hlavu a vlasy nebyly v typickém rozcuchu, ale splácly se mi k hlavě. Nemohl jsem najít lepší výraz než zmoklá slepice. Možná jsem měl jet s Alice a Rose a dělat jim věšák a zároveň panenku Barbie. Ale v zájmu zachování zbytku důstojnosti, bych měl říct Kena. Pohlavím si pořád jistý jsem.

Rozeběhl jsem se k domu a doufal, že trochu uschnu, než se zjevím Emmettovi. Doslova lezu do jámy lvové, tohle budu poslouchat po zbytek svých dnů. Zjevil jsem se před dveřmi a doufal. V co? To taky nevím, možná v zázrak, ale ten nepřišel. Vlastně jediný, kdo přišel, byl Emmett a tvářil se přímo ďábelsky.

Tak jste se úspěšně dostali na konec. Doufám, že jste se aspoň trochu usmáli. A teď to proč to vlastně vůbec píšu. Chtěla bych jen upozornit na to, že v téhle povídce nečekejte epické vyvrcholení, alespoň ne na začátku. Měla by to být spíše oddychová a doufám, že i zábavná povídka. A ještě k Belle.  Rozhodně to nebude milé, trochu zakřiknuté děvče. Vzhledem k tomu v jaké denní době žije, tak si ji představuji, že bude trochu od rány. No nic snad to nebyla ta řeč moc dlouhá, a že tady dole napíšete nějaký komentář. :)

Autor: Ariadne, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrs. Dracula - 1. kapitola: