Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 7.kapitola: První dojem

24.04.2009 (18:00) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1307×

Kapitola 7. : První dojem

Ráno jsem se probrala celá zpocená. Zase se mi zdál ten samý sen. Zdálo se mi, že Edward neustále pobíhá okolo našeho domu a v jednu chvíli, jakoby snad byl tady, u mě v pokoji a díval se na mě, jak spím. Měla jsem pocit, že je to skutečnost. Byl to jako živý sen.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je půl sedmé. Budík mi měl zvonit až za chvíli, ale už jsem neusnula. Probrala jsem se a šla do kuchyně udělat si něco k snídani. Moje břicho si o to žádalo, protože kručelo každou chvilku. Namazala jsem si teda chleba s burákovým máslem a k tomu jsem si přiložila sýr.

Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a dívala se z okna ven. Bylo zataženo, ale ne tolik jako včera. Charlie už byl v práci, takže jsem zůstala doma zcela sama, což mi ale nevadilo.

Bylo čtvrt na osm, když jsem scházela oblečená a připravená do školy, po schodech dolů. Batoh jsem si nahodila na jedno rameno a s klíčemi v ruce jsem vyšla ven. Zabouchla jsem dveře a hledala na svazku klíčů ten správný. Jakmile se mi povedlo ho najít, zamkla jsem na dvakrát dům.

Otočila jsem se s úmyslem jít k autu. Když jsem se ale otočila, lekla jsem se. Nestihla jsem ani udělat jeden krok. Přímo přede mnou stál Edward. Stál tak blízko, že jsem neměla ani možnost někam se pohnout. Měla jsem možnost pozorovat každý detail jeho tváře. Dívala jsem se mu do krásných zlatých očí.

,,Ahoj!" s rukama za zády mě zdvořile pozdravil.

,,Ehmm...ahoj! Co tady děláš?" naklonila jsem se přes jeho rameno, ale jeho auto tu nestálo. ,,Potřebuješ hodit do školy?" zeptala jsem se hloupě, protože mě nenapadal důvod, proč by za mnou chodil tak brzy ráno před školou.

Ironicky se zasmál. Přiblížil se ke mně ještě blíž, až jsem byla nucena udělat krok zpět. Byla jsem zády nalepená přímo na dveřích. Svýma rukama se opřel o dveře tak, že jsem já byla prostorem mezi těma silnýma rukama. Upřeně se na mě díval. Skoro až lítostně, pomyslela jsem si. Nebo snad naštvaně? Nemohla jsem z jeho tváře nic vyčíst, dával si pozor na to, aby nadával příliš najevo své pocity. Nebála jsem se, ikdyž jsem nevěděla, co má v úmyslu, byla jsem v podstatě spokojená, že můžu být v jeho přítomnosti.

,,Už nemůžu dál... nevím, co mám dělat, tak rád bych stál s tebou třeba celé dny, ale nejde to..." začal mi vysvětlovat. ,,Nejde? Však tady nemusíme stát, můžeme někam jít, povídat si nebo já...." Zaskočil mě v řeči ,,Jsi jiná, nejsi taková, jak jsem si myslel. Ale nerad bych ti ublížil, už si se mnou prosím nehraj. Nech mě být, zapomeň na mě...žádám snad moc?"

,,Co...? Já to nechápu, jak...jak to myslíš?" Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale ruka mi ucukla pryč, když mnou projel chlad jeho kůže. ,,Jsi studený, není ti zima?" vyděsilo mě to.

,,Pche." Zavrtěl hlavou.

,,Tolik věcí co nechápu, ale potřebuji znát pravdu. Teď tě já prosím, vysvětli mi co se děje. Třeba, jaktože jsi tak rychlý? Copak není nikdo schopný tě postřehnout, nebo jsem jenom já tak nepozorná? A ten otisk, co jsi udělal na té lavici? Tvá síla je ohromující, ledaže by ta lavice byla sama nějaká špatná...." Dívala jsem se na něj prosebně, aby mi to všechno vysvětlil. Nebo aspoň něco.

,,To bys nepochopila, tomu bys ani nevěřila, těžko by tomu normální člověk porozuměl." Svěsil volně ruce podél těla a chvíli tak stál nemluvě.

,,Prosím, já to pochopím, proč bych to nechápala?" aspoň bych se o to snažila.

,,Zapomeň na to, prosím, už mě netrap..." probodl mě pohledem, ale přitom tak něžným.

,,Tak proč si sem přišel?" řekla jsem už skoro naštvaně.

,,Abych ti to řekl, což jsem právě udělal, takže můžu zase v klidu odejít. Budu doufat, že si moje slova vezmeš k srdci." Viděla jsem, jak ho něco trápí, a přenášelo se to pomalu na mě. Proč není schopný říct mi na rovinu, co se děje? Snad si nemyslí, že bych neudržela tajemství? Přece se to týká i mě, když nechce, abych se s ním vídala, tak mám právo to vědět. Já vlastně ale nechci se s ním nebavit, právě naopak, chtěla bych s ním trávit víc času, stejně jako on se mnou, vždyť mi to sám potvrdil. Zkusím s ním ještě mluvit. Jestli se mi bude vyhýbat, nechám to být, ale chci to zkusit aspoň ještě jednou. Dívala jsem se, jak odchází pryč, nikoliv ke svému autu, protože tu nebyl svým krásným, stříbrným Volvem, ale pomalu šel ode mě. Jakmile byl v nedohlednu, začala jsem normálně, pravidelně dýchat. Nadechla jsem se a pustila vzduch do svých plic. Nutně jsem to musela udělat. Větší zmatek jsem už v hlavě snad ani mít nemohla, každé naše setkání znamená víc a víc otázek. Takhle už to dál nejde.

Dorazila jsem do školy a slunce už pomalu prosvítalo přes mlhavou a zamračenou oblohu. Nečekala jsem, že by se to mohlo ještě dneska vybrat, ovšem Cullenovi to nejspíš čekali. Ani jeden z nich nebyl k zastižení ve škole. Nejspíš jeli kempovat, jak to dělávají.

V jídelně jsem si přisedla jako obvykle k Jessice, Angele a Mikeovi. Taylor si přisedl vzápětí za mnou. Mike se na mě podíval a mile se mě zeptal: ,,Tak co Bello, ještě sis nerozmyslela ten ples?" zvedla jsem oči od jídla a obhlédla jsem všechny, co seděli u stolu, abych viděla jejich výraz. Každý byl zvědavý, co na to odpovím a zdálo se, že Taylor nejvíc.

,,Ne, myslím, že zůstanu u svých plánů." Ať už měly být jakékoliv.

,,To je škoda, budeš tam chybět..." usmál se na mě Taylor.

,,Má pravdu." Řekl nějaký hlas za mnou. Nevěděla jsem, komu patřil a chtěla jsem se otočit, abych zjistila, kdo tohle poznamenal. Nemusela jsem se ani namáhat, protože ten, kdo to řekl už stál s tácem v ruce vedle Jessiky, která seděla naproti mně.

,,Ahoj Gabrieli!" vykřikla Jessika, jakmile ho uviděla taky a naznačila, aby si přisedl.

,,Ahoj Jess! Stále tak veselá, koukám." Usmál se na Jessiku. ,,Nene, myslím, že poobědvám na svém obvyklém místě, tam vzadu se svými... spolužáky." Podíval se na mě pronikavě. Mezitím se zvedli Mike s Taylorem a naštvaně odešli, nebo se to aspoň tak zdálo.

,,Bells, dovol, abych ti představila tohohle úžasného kluka Gabriela Simmonse. Gabrieli, tohle je Bella Swannová... letos nováček, možná už si o ní slyšel." Podíval se na mě a oba jsme na sebe pokývli hlavami. Protože držel tác s jídlem, nemohl mi podat ruku, kterou mi nejspíš chtěl podat, ale nevěděl, jak to udělat. ,,Ahoj, těší mě" dodal nakonec.

,,Fajn, já myslím, že budu muset pokračovat dál ke svému stolu, ať mi nevychladne jídlo...zatím se mějte...Bello." Viděla jsem, jak od nás odchází.

,,Tak co, je super, viď? Je tak roztomilý...už dlouho se spolu bavíme." Podotkla Jessika. Přemýšlela jsem chvíli nad její otázkou. Jeho krok byl tichý, ale přitom sebevědomý, jen těžko šlo postřehnout, kdy odchází a kdy přichází. Byl krásný, ne stejně jako Cullenovi, byl krásný něčím jiným. Něčím, co nedokážu popsat. Vlasy měl černé jako uhel a rozházené na všechny možné strany. Jeho oči byly tak světle modré, jaké jsem dlouho neviděla. Jeho kůže byla světlá, ale ne víc, než Edwardova. Jeho hlas  zněl něžně a jistě. Takový jsem měla z Gabriela první dojem.

,,Nevím, neznám ho...ale když to říkáš." Podívala jsem se přes rameno Jessiky a viděla jsem, jak se baví se svými kamarády. Moc se u toho neusmíval, vypadal docela vážně, ale horlivě jim něco vysvětloval. Z toho jejich vzdáleného stolu obrátil Gabriel svůj obličej směrem na mě, s takovou jistotou, jakoby věděl, že se na něho dívám. Pozoroval mě, něco v jeho obličeji připomínalo náznak úsměvu, který mi věnoval. Okamžitě jsem uhnula pohledem a po zbytek času se věnovala svému obědu.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 7.kapitola: První dojem: