Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 3.kapitola: Nehoda

03.04.2009 (10:00) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1512×

Kapitola 3. : Nehoda

Domů jsem přijela celá zmoklá. Chlad z mokrých vlasů a oblečení mě studil po celém těle až jsem se třásla zimou. Byla jsem šťastná, když jsem chytla kliku od dveří našeho domu a vstoupila do vyhřáté místnosti. Už jsem se nemohla dočkat až ze sebe dostanu to nepříjemné oblečení, co se mi lepilo na tělo a převléknu se do svých suchých tepláků a trička.

,,Ahoj Bells, jak bylo ve škole?“ ozval se Charlieův hlas z obýváku.

,,Co tu děláš tak brzo?“ zeptala jsem se překvapeně, neboť jsem si vzpomněla na to, jak mi Edward v meziřečí řekl, že na mě Charlie čeká doma. Nebyla doba na to, aby byl už doma. Byla jsem z toho zmatená, možná mě to trochu vyděsilo, ani nevím.

,,Šlo to rychleji než jsem si myslel, šéf poslal přebytečné lidi domů, ať nás tam není prý moc.“ Vysvětloval mi.

,,Aha…“ už jsem se chystala ke schodům do svého pokoje, nechtěla jsem si s tátou povídat v mokrém oblečení a ještě když jsem stála v chodbě jako nějaká návštěva.

,,Bello? Tak jak ses měla? Neodpověděla jsi mi.“ Nechtěl mě propustit nahoru tak brzo, a dožadoval se odpovědi. Nejspíš i na tu dálku mezi obývákem a chodbou poznal, že jsem celá mokrá a chtěl asi vědět, jak se mi přihodilo, že jsem takhle zmokla, když jezdím autem.

,,Nic zvláštního, vážně. Teď se musím jít ale převléct a pak si můžem popovídat, souhlasíš? Udělám nějakou večeři, jen co se usuším.“ Snažila jsem se působit co nejpříjemnějším dojmem.

,,Dobře, jdi, nechci, abys nastydla.“ Uznal Charlie a sám mě posílal nahoru.

Jakmile jsem se převlékla a ohřála s rukama nad topením, sešla jsem po schodech zpátky dolů směrem do kuchyně připravit něco k večeři.

,,Můžu klidně objednat pizzu, jestli si nechceš dělat starosti s večeří.“ Řekl mi táta, když prošel kolem mě, aby si sedl ke kuchyňskému stolu.

,,To je dobré, už mám všechno nachystané.“ Měla jsem trochu výčitky, že se s tátou moc nevídáme, tak jsem chtěla udělat alespoň něco dobrého k jídlu, aby nemusel pořád jíst pizzu nebo hamburgery z bistra. Já jsem ani tolik hlad neměla. Smažila jsem na pánvi sýr, jehož vůně se řinula po celém domě. Byla jsem dost nasycena už tou samotnou vůní.

,,Hezky to voní“ pochválil mě Charlie. Nic jsem na to neřekla, nechtěla jsem, aby si myslel, že to dělám jen kvůli němu, protože by pak jistě litoval, že mě s vařením vůbec otravoval. Nandala jsem jídlo na talíře a dala je na stůl. Blaženě se na jídlo podíval a hned se do něj pustil. Já jsem si s jídlem spíš vidličkou pohrávala, než abych ho jedla.

,,Děje se něco?“ zeptal se mě Charlie a díval se tážavě.

,,Ehmm…nic, co by se mělo dít? Jen….jen mám plno úkolů.“ Lhala jsem, nechtělo se mi o ničem mluvit. Mluvila jsem znuděně až mě to samotnou otrávilo.

Zbytek večeře jsme neprohodili ani slovo. Nikoho nenapadalo o čem dál mluvit a myslím, že každý si užíval toho ticha, co se mezi nás rozhostilo. Nikomu z nás to nevadilo.

Byla jsem hodně unavená, a proto ani nevím, kdy se mi podařilo usnout. Nejspíš hned, jak jsem sebou praštila do postele.

Další dny proběhly vcelku normálně, bez jakýchkoliv událostí. Chodila jsem do školy, a protože jsem měla každý den plno úkolů a sem tam i nějaký referát, nezbylo mi víc času přemýšlet o něčem jiném. Proto jsem byla taky ráda, když Charlie přijížděl domů o něco později než obvykle. Ani jsem neměla to štěstí potkat Edwarda nebo někoho z jejich rodiny, abych se mu mohla ještě jednou omluvit za tu trapnou situaci, protože jsem měla výčitky. Věděla jsem, že chodí do školy. Angela mě totiž ujišťovala, že je viděla na obědě, ač se sice nedotkli jídla, které měli před sebou, ale byli ve škole. Pochybovala jsem, že by se mi záměrně vyhýbali, každý z nich, to byla naprostá hloupost.

V pátek jsem šla společně s Jessikou do třídy na konci chodby v druhém patře, kde jsme měly mít hodinu španělštiny, povídaly jsme si o tom, jak je možné, že je tak hnusně, když jsme chtěly vyrazit do Port Angeles. Já nejsem zrovna milovník nakupování, ale Jess mě výslovně žádala, abych jela taky, neboť nechtěla jet sama s Angelou. Poslední dobou to mezi nima docela vřelo.

,,Tak to necháme na příští víkend, musím ještě udělat referát do úterý.“ Navrhla jsem ji.

,,Dobře, do té doby se snad uklidní…“ mluvila o Angele.

Odvrátila jsem zrak od Jessiky, abych se podívala směrem před sebe, abych viděla, kam vůbec šlapu. V tom jsem spatřila, jak proti mně kráčí Edward v zástupu s Rosalie, Emmetem, Jasperem a Alicí. Má mysl se najednou zastavila, mé srdce se rozbušilo. Když jsem se vzpamatovala, vstoupila jsem mu do cesty.

,,Ehmm…ahoj, víš, já jsem se ti chtěla ještě…..“ můj narychlo vymyšlený plán nevyšel. Nestihla jsem větu doříct, ani jsem se o to nepokoušela, protože jsem věděla, že to nemá žádný smysl. S naprostou elegancí mě obešel a pokračoval dál svým směrem. Alice, aspoň doufám, že to byla ona se na mě nenápadně otočila a vřele se na mě usmála. Co znamenal ten její úsměv? Copak to můžu vědět? Nejsem žádná jasnovidka. Úsměv jsem ji neoplatila, protože jsem neměla k tomu žádný důvod. Byla jsem naštvaná, k sakru, copak jsem neviditelná?

,,Tak už se prosímtě na to vykašli, nemá smysl si s tím, lépe řečeno s nima, dělat hlavu. Vždyť je tu tolik jiných, skvělých lidí, to přece už víš taky. Mike, Taylor, já, no i Angela, Debbie, jo, a ještě Gabriel ze čtvrťáku, toho sice ještě neznáš, ale je bezvadný. Ikdyž i on je někdy zvláštní, ale musím ti ho někdy představit, jasné?“ to bylo vyčerpávající od Jessiky. Vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlela, měla pravdu. Je zbytečné si s tím lámat hlavu.

Po poslední hodině jsem si to zamířila rovnou ke svému autu. Už jsem tady nechtěla být déle, než jsem musela. Došla jsem ke svému autu, odemkla si ho a nasedla. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a viděla jsem v něm Edwarda. Edwarda, který stál zpříma u svého Volva, na opačném konci parkoviště a koukal se přímo do mého zpětného zrcátka, přesně tam, kde spočíval i můj zrak. Oba jsme se tak dívali jeden na druhého. Byla jsem první, kdo odvrátil zrak. Už to déle nešlo. Zrovna jsem chtěla otočit klíčem a nastartovat, když v tom se celé moje auto zatřáslo. To mě vyděsilo. Nahnula jsem se z okýnka ven, abych viděla, co se děje s mým autem. Hned jsem poznala, co je špatně. Dva kluci se prali přímo u mého auta a naráželi do něj svými těly, když se přetlačovali. Vystoupila jsem, abych zabránila dalšímu útoku na své auto, které to taky nemuselo vydržet ty nárazy.

,,Hej, co se tu děje? Mohli byste si to vyřídit někde jinde? Ráda bych ještě dneska odjela.“ Řekla jsem varovně. Ovšem ani jeden mě neposlouchal a prali se dál. Hodně lidí přihlíželo, ale nikdo nic neudělal, aby je odtrhl od sebe. Začínalo to být poněkud vážné. Nemohla jsem riskovat, že je nechtěně zajedu, až budu couvat. Zamířila jsem blíže k nim, aby mě lépe slyšeli. Už jsem se nadechovala, když v tom zrovna jeden z těch kluků máchl rukou tak, že praštil mě do hrudě, já jsem zavrávorala a padala jsem dozadu hlavou do otevřených dveří Pick-upa. Slyšela jsem, jak se všechno náhle uklidnilo. Kluci se už nejspíš neprali. Někdo svým krásným sametovým hlasem křičel moje jméno, jenže jsem nebyla schopna jediného slova, abych všechny ujistila, že jsem v pořádku. Opak byl ale pravdou. Začínala jsem se ztrácet, jakmile jsem uviděla krev, která se mi řinula z hlavy po krku sa skapávala na zem. Cítila jsem, jak mě něžně nadzvedávají něčí silné, ale přitom chladné ruce, ze studené země. Nevadilo mi, že se mě dotýkají studené ruce, naopak, byla jsem ráda, že o byly právě tyhle ruce, které mě právě zachraňovaly, protože jsem měla v jeho rukou jakýsi pocit jistoty. Byla jsem v bezpečí. Víc mě netrápilo.

,,Bello?“

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 3.kapitola: Nehoda: