Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 2.kapitola: Pohled

Kapitola 2. : Pohled

Už jsem si tady ve škole nepřipadala tak ztracená jako první dny, co jsem tady nastoupila. Věděla jsem, kde mám hledat svou třídu, což mě víceméně uspokojovalo, protože jsem věděla, že nebudu bloudit půl hodiny, abych trefila na ty správné dveře.

Na prahu třídy jsem se zastavila, abych našla očima Jessicu. Bylo těžké ji najít mezi tolika lidmi ve třídě, když si pokaždé sedala na jiné místo.

,,Bells, tady vzadu!“ spatřila jsem její mávající ruku, která mě vybízela, abych šla rychle za ní. Spěšným krokem jsem k ní dorazila.

,,Jak jsi se měla?“ zeptala se mě, celá natěšená, že ji začnu sáhodlouze vyprávět, jak úžasně jsem se přes víkend měla a co skvělého jsem zažila.

,,No…docela fajn, a ty?“ zeptala jsem se, aby to nevypadalo, že mě nezajímá, co dělala ona.

,,Takže, v sobotu jsem byla v…..“ zbytek jejího vyprávění se mi doslova rozplynul, jako by se její slova vytratila ve vzduchu, vnímala jsem zvuky, které se řinuly z jejích úst, ale nebyla jsem schopna rozpoznat jejich smysl. Jak je možné, že mi zase myšlenky ulítly k těm pěti nádherným studentům? Nebyla jsem schopna pochopit, proč na ně musím stále myslet. Vždyť jsem je viděla pouze jednou. Jak popsat ten pocit, který jsem právě měla? Bylo to něco zvláštního, nebylo to normální, ne tak, jako když potkám jinou skupinku lidí, něco neobvyklého, ani nevím, jak to nazvat. Dál a dál mě napadalo spousta otázek. Proč přišli do školy až teď, po dvou týdnech? Možná, že to co mě fascinovalo na nich, bylo, jakoby skrývali něco, co nikomu nechtějí prozradit, něco nevšedního.

,,Ty Jess….víš něco o těch…..Cullenových?“ skočila jsem ji náhle do vyprávění. Pohlédla na mě skoro urážlivě, že jsem ji to nenechala domluvit.

,,No vlastně nic moc. Vím jen, že jsou adoptovaní, chodí si do školy kdy chtějí, a s nikým se moc nebaví. Zaujali tě, viď?“ usmála se na mě.

,,V podstatě…Mike mi říkal to samé, co ty.“

,,Tak to asi víš, že ani nemáme možnost zjistit o nich víc, když jsou tak neuvěřitelně uzavření. Všichni už si na ně zvykli, nikdo se tu o ně už tolik nezajímá, ale chápu, jsi nová, tak budou pro tebe asi něco extra. Ale to tě přejde….no, abych se vrátila ke svému vyprávění:….a jak jsem mu řekla, že to si nedělám srandu…..“ byla jsem docela ráda, že Jessica pokračovala ve svém vyprávění, protože jsem mohla přemýšlet dál o Cullenově rodině. Alice, Jasper, Rosalie, Emmet, a Edward, ten byl nejzajímavější pro mě.

,,…super, ne?“ zachytila jsem Jessicinu otázku.

,,Hmm…to jo“ neměla jsem tušení, na co ji odpovídám, ale vypadala, že je docelaspokojená s mojí odpovědí.

Hodina utekla stejně rychle jako celý den ve škole. Po škole jsem šla s Angelou směrem na parkoviště ke svému autu. Moc jsme toho nenamluvily, ale byla jsem ráda, že nejsem sama. Jakmile jsme vyšly ze školy, zjistily jsme, že se poněkud zvedl vítr, který vál všemi možnými směry.

,,Asi budeme muset zrychlit, vypadá to, že za chvíli bude pršet.“ pobídla mě Angela.

,,Máš pravdu, vypadá to na liják.“ Souhlasila jsem. ,,Sakra, zapomněla jsem si v biologii tu knihu o živočišných buňkách, musím se pro ni vrátit, abych měla z čeho udělat úkol.“

,,Dobře, ale já už pojedu, ať mě nechytí déšť za jízdy, bojím se, že bych pak mohla někde nabourat do sloupu, ještě si tolik nevěřím,víš jak, čerstvý řidičák.“ zasmála se.

,,Tak se měj“ rozloučila jsem se a pospíchala rychle pro knihu, abych byla co nejdřív v autě, než začne pršet.

Popravdě, měla jsem štěstí, že učebna ještě nebyla zamčená, protože specializované učebny se obvykle zamykají, aby se nic neztratilo. Jakmile jsem vběhla do třídy, spatřila jsem tam profesora, jak uklízí nějaké pomůcky.

,,Ale, ale, slečno Swanová, potřebujete něco?“ byl zády ke mně, když mě pozdravil.

,, Jak jste….?“ Ani jsem nestihla doříct otázku. Pochopil, na co jsem se ho chtěla zeptat, a hned odpověděl.

,,Zapomněl jste si tu knihu, že ano? Říkal jsem si, jestli se pro ni vrátíte. Možná byste uvítala i svůj sešit, který možná postrádáte z minulého týdne, nemýlím se? Zajímalo by mě, na co vy mladí myslíte, že jste tak zapomnětliví…“ šibalsky se usmál.

,,Děkuji moc“ nevěděla jsem co víc mám říct. Přistoupil ke mně a podal mi moje věci. ,,Nashledanou.“

,,Nashledanou.“ rozloučil se se mnou. Déle jsem se nezdržovala ve třídě a pospíchala jsem na parkoviště. Proběhla jsem chodbou směrem ke dveřím, do kterých jsem skoro až vrazila a byla jsem venku. Nad městečkem Forks se sbíhaly mraky, těžké a tmavě šedé, jako by jen čekaly na správnou dobu, kdy prasknout a spustit déšť. Vítr foukal silně, byl prudký a narážel do všeho, co měl v cestě. Studenti, kteří měli už po obědě se dneska taky nezdržovali příliš na lavičkách před školou a rozcházeli se každý domů, jiným směrem. Šla jsem spěšným krokem k Pick-upu a přitom se dívala do země, aby mi moc neslzely oči, když v tom jsem náhle ucítila prudký náraz, po kterém jsem se skácela k zemi. Kniha i se sešitem mi vyletěli z rukou. V tu chvíli jsem nevěděla, co se vlastně stalo. Automaticky jsem začala sbírat své věci ze země. Hlavně abych nezmokla, nic jiného jsem neměla na mysli. Nemám ráda, když mi padají ty chladné kapky vody na obličej, do vlasů a na oblečení, které začne potom studit.

,,Omlouvám se ti, byla to moje chyba!“ slyšela jsem něčí hlas. Byl to mužský hlas. Hlas, který byl tak sametový a zvučný. Kdo to na mě mluvil? Toho člověka určitě neznám. Vzhlédla jsem vzhůru a viděla jsem, jak se ke mně sklání ten krásný kluk. Přitom se upřeně díval svýma zlatohnědýma očima do těch mých. Byl to on, Edward Cullen. Nemohla jsem uvěřit, jaká je to náhoda, že jsem vrazila zrovna do něj. Teď jsem si ho ale mohla lépe prohlédnout, když se ke mně skláněl, aby mi pomohl posbírat moje věci. Měl na sobě tmavošedý kabát, jeho rusé vlasy byly upravené, jako by větru odolávaly, jeho pleť byla tak andělsky krásná, jako v nějakém filmu, byla bílá, skoro až nepřirozeně. Ale vím, že tady ve Forks se asi těžko opaluje stejně tak dobře, jako jinde.

,,Ne, promiň, to byla moje chyba, jsem nepozorná…“ taky jsem si to myslela. Mé věci posbíral tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla a už mi je podával.

,,To je, aspoň myslím, tvoje, je to tak?“ viděla jsem, nebo aspoň jsem si to představovala, jak se jeho koutky roztahují do úsměvu.

,,Ehmm…jo, je to moje, díky.“ Cítila jsem, jak se mi vlévá horkost do mých tváří. Byla jsem ráda, když v tom se zrovna změnil vítr svůj směr a vál mým směrem.Vlasy mi tak zakrývaly rudé tváře. Jenže v ten okamžik se jeho výraz poněkud změnil. Jeho tvář zvážněla.

,,Měla by si jít, tvůj otec na tebe už doma čeká.“ Ani jsem nestihla cokoliv dodat a byl pryč. Proč ten náhlý obrat? Copak jsem něco pokazila? No jistě, vždyť jsem do něho přece narazila. Měla jsem pocit, jako by si uvědomil kdo jsem, a jakoby sám nechápal, proč se se mnou vůbec zdržuje. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Mike : ,,…nemá smysl stát o jeho přízeň…“. Rozloučit se se mnou ale mohl. Nechal mě tady sedět na chodníku jako nějaké bezmocné dítě a odešel. Prostě zmizel. První kapka dopadla na můj obličej, druhá, pak třetí a další a další.