Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 16.kapitola: Příběh

05.07.2009 (08:45) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 995×

16. Kapitola: Příběh

            ,,Ahoj Bello!“ pozdravil mě poněkud mile Gabriel.

,,Ahoj.“ Odsekla jsem mu.

,,Stalo se něco? Vypadáš naštvaně.“ Gabriel opravdu umí vždycky vyčíst z tváře moje pocity. ,,Nic mi není.“ Zalhala jsem, ikdyž jsem věděla, že to nemá smysl.

,,Mám radši odejít?“ zeptal se co nejšetrněji a naznačil rukama za sebe, že půjde.

,,Ne, to nemusíš. Omlouvám se, jen jsem… jen jsem…“ ,,…čekala někoho jiného?“ dořekl za mě Gabriel. ,,No, tak nějak.“ Cítila jsem, jak mě najednou polilo horko.

,,Aha, no nevadí. Ale možná bych ti mohl dělat na chvíli společnost, kdybys nechtěla být sama tady na pláži.“ Podíval se směrem do vysokých vln, kde surfovali snad všichni ti, co sem přijeli, kromě mě. Už jsem nebyla tolik naštvaná. Nebyla jsem ani moc zklamaná, jen mě mrzelo, že to není Edward, s kterým bych tady teď stála a mluvila. Byla to taková naděje, kterou jsem viděla přicházet, a najednou, rozplynula se někde v dálce.

,,Fajn, máš pravdu. Kdo ví, jak dlouho to ještě vydrží ve vodě.“ Podívala jsem se znova do jeho krásné, sametové tváře a viděla jeho přesvědčivý úsměv, nemohla bych ho poslat pryč, ani jsem nechtěla.

,,No posledně tam vydrželi až do večera.“ Řekl jistě. ,,Aha, a ty nebudeš surfovat?“ zeptala jsem se zvědavě, protože tu podle mě nebyl nikdo, kdo by se toho neúčastnil.

,,Hmm…to není nic pro mě. Mám jiné koníčky.“ Podíval se na mě a přitom jsme se začli pomalu procházet podél pláže. Tentokrát měl na sobě tmavou košili, svrchu poodepnutou, jako obvykle, a ikdyž bylo docela teplo, měl dlouhé, volné kalhoty.

,,Kousek odtud je pěkná studánka, mám v plánu tě tam unést.“ Oba jsme se zasmáli, protože to znělo poněkud srandovně.

,,Myslím, že mě nemusíš unášet. Půjdu s tebou dobrovolně.“ Řekla jsem, ikdyž jsem pořád váhala.

            Kráčeli jsme vedle sebe a přitom se dívali do vln, které se čím dál tím víc zvětšovaly, jak nabíraly na síle. Pořád jsem byla zamyšlená, ani bych nemusela mluvit, stačilo, když jsme se takhle tiše a zdvořile procházeli vedle sebe.

,,Slyšel jsem, že jsi zvala i Cullena.“ Podíval se na mě, jakoby se chtěl ujistit, že je to pravda.

,,Zase s tím začínáš? Jo, pozvala jsem ho…ze zdvořilosti.“ Ten konec nebyl skoro slyšet, jak jsem to zakuňkala.

,,Chápu. Vážně jsi doufala, že pojede s vámi? Respektive s tebou?“ měla jsem pocit, jakoby se zlobil, ne na mě, ale na Edwarda. Neodpověděla jsem mu na to.

,,Je mi líto, že tě nechává v takové naději.“ Znělo to až lítostně.

,,V naději? Tak teda řekni ty, proč tady nejezdí!“ nechtěla jsem chodit kolem horké kaše jako vždycky.

,,Myslíš, že sama víš tolik, aby sis na to odpověděla a nemusíš chtít po mě, abych ti jen zopakoval to, co se ti honí hlavou.“ Byla jsem v šoku, jak to řekl. Najednou jsem měla pocit, že ví přesně to co já – přesně jak to řekl. Možná bych teď mohla s ním otevřeně mluvit, možná by mi pomohl chápat všechno to kolem a kolem. A na druhé straně jsem viděla, jak hloupě by to znělo, kdybych mu řekla, co vím a co mi neustále běhá hlavou. Možná, že vůbec nic neví, že mluví o něčem jiném, a já bych pak vypadala jako blázen. Rozhodně nemám v úmyslu to někomu říct.

,,Tam za tím velkým stromem je ta studánka. Chodím tam, když jsem naštvaný, abych se uklidnil, chápeš, víš jak to myslím.“ Prolomil ticho mezi námi, přikývla jsem a čekala, jestli nebude pokračovat.

            Nepokračoval, jen jsme tiše došli k onomu stromu, a jakmile jsme zahnuli, spatřila jsem před sebou úžasnou studánku, asi metr vysokou, z jejíhož vrcholu tekla čirá, světlounce modrá voda, která se postupně linula kámen po kameni, jakoby scházela schody. Byla tichá, jen místo v jezírku pod ní, jemně bublalo.

,,Koukám, že to tu znáš dobře, nikdo jiný mi totiž neřekl o takovém místě.“ Řekla jsem celá nadšená.

,,Ne tak úplně, neznám to tu skvěle, jak si myslíš, taky jsem se sem přistěhoval. Znám tu jen pár míst, za to ale skvělých.“ Klekl si ke studánce a koukal se na vodu, která bublala pod spádem vody.

,,Takže ty tady nebydlíš od malička? A jak dlouho teda?“ přistoupila jsem blíž k němu.

,,Ne, jsem tu přesně od té doby, co jsem nastoupil na střední.“ Znova se postavil a poprvé jsem viděla každý detail jeho obličeje a hlavně ty jeho zajímavé světle modré oči, jejichž pohled se zarýval do mých ,,obyčejných“, ničím zvláštních. Lehce se pousmál a opatrně mě obešel, aniž by se mě dotkl, a přitom byl tak strašně blízko.

,,Tady jsem.“ Promluvil z druhé strany jezírka, když jsem se otáčela za sebe. Překvapilo mě to. Stál se založenýma rukama za sebou, ale po chvíli je nechal volně spadnout podél těla.

,,A kde jsi bydlel předtím?“ ,,Tak různě. Hodně jsem cestoval, víš, nevydržím na jednom místě dlouho.“ Tiše se zasmál. ,,Texas, Oklahoma, Pensylvánie…a tak dále.“

,,Tví rodiče musí být bohatí, viď?“ zeptala jsem se nesměle. ,,Ne, jen já. Moji rodiče umřeli, kdysi dávno.“ Důvěrně se na mě Gabriel podíval. ,,Promiň, to je mi líto.“ Najednou mi bylo trapně. ,,To nic, za to nemůžeš, není to tvoje vina, a já jsem s tím už smířený.“

,,Takže bydlíš sám?“ chvíli se zamyšleně díval někam vedle mě a až po chvíli mi odpověděl. ,,O tom bych si mohl nechat zdát. Když nejsou rodiče, pak to jistí tetičky a strejdové.“ Pomalu ale ladně zase přicházel ke mně. Už jsem se raději dál ptát nechtěla, tak jsem jen poznamenala: ,,Musím přiznat, že se mi La Push líbí.“ Gabriel se zastavil. ,,To jsem rád, aspoň vím, že se o ni zas tak špatně nestarám.“

,,Jak to myslíš, že se o ni špatně nestaráš? Patří snad tobě?“ zasmála jsem se.

,,Ano. Rezervace La Push vždycky patřila naší rodině. Už po pra pra pra pra…rodičích.“ Zvážněla jsem, protože jsem si nejdříve myslela, že si dělá srandu, ale očividně ani trochu.

,,Aha.“ Jen jsem kývla hlavou a dívala se do země.

            Začínalo se pomalu stmívat, jásot surfařů se pomalu tišil, jak všichni už vylézali z vody, aby se usušili a připravili věci na opékání, viděla jsem, jak Mike s Tylerem rozdělávají oheň, a ikdyž to vypadalo, že to nezvládnou, jak dlouho jim to trvalo, tak nakonec se jim podařilo udělat oheň, teda spíš ze začátku ohýnek, který museli ještě rozfoukávat, aby byl větší.

,,Vidím, že se začíná opékat, takže tě můžu doprovodit zpátky, když neodmítneš.“ Navrhoval sklesle. ,,Počkej, ty tu nezůstaneš dýl?“ zarazila jsem se. ,,No, ještě jsem měl něco v plánu, nejde to odložit, ale jsem vážně rád, že jsem měl dneska tu možnost si s tebou popovídat. Děkuju.“ Řekl upřímně a tak mile, když se mi díval do očí. Něžně mě pohladil po tváři a mě najednou bylo zase smutno, zase mě napadla ta úzkost, kterou cítím vždycky, když zmizí Edward, a teď, teď musel zmizet i Gabriel.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 16.kapitola: Příběh: