Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje srdce nikdy nebude slepené - 1. kapitola

23.06.2010 (15:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3547×

1. kapitola - Tohle není konec

Edwarde, odešel jsi a s tebou i celá tvoje rodina. Tolik jsem věřila v naši lásku  a myslela, že mne miluješ tak, jako já tebe, ale spletla jsem se. Myslela jsem  si, že ke mně cítíš aspoň nějakou náklonnost, ale všechno to byla jen hra. Kdo  ví, jestli sis se mnou nehrál už od začátku, co jsme spolu začali chodit. Celé to  divadlo si hrál od začátku našeho vztahu a ani by mě nepřekvapilo, kdyby to  hrála celá tvoje rodina s tebou, ale co jste z toho měli? To je otázka, na kterou  už nikdy od tebe neuslyším odpověď. Byla jsem s tebou tak šťastná a ty to  ukončíš jen jedním rozhovorem. Jedním rozhovorem si mi vzal vše, co jsem  nadevše milovala. Vzal si mi duši, vzal si mi lásku, vzal si mi moji rodinu a  vzal si mi sebe. Vzal si mi všechno, co jsem milovala. Jak si odešel, tak jsem  se sesypala jako dům z karet. Nevím, jak se to najednou všechno mohlo  takhle pokazit. Byla jsem tak šťastná a teď je to pryč. Je to pryč a já se s tím  nikdy nesmířím. Nehodlám se s tím smířit ani kvůli Charliemu. Jediné, co si mi  nevzal, je Jacob. Ten tu pro mě pořád je. Ale stejně jako ty, když jsem tě  potkala, i Jacob něco skrývá. Neodpovídá mi na vzkazy. Jednou se zjevil u mě  v pokoji a řekl mi, abych ho nechala být, že nemůžeme být už přátelé, ale to  mě neodradí, jelikož to samé si mi říkal i ty. Jacob má přede mnou tajemství a  není to jen tak ledajaké tajemství. Je to tajemství, které sdílí i s někým jiným,  takže mi ho nemůže říct. Napověděl mi, ale i tak jsem nevěděla, o čem to se  mnou mluví. Pak jsem se ale jednou ráno zvedla z postele, oblékla se, hodila  na sebe oblečení a vzala si klíčky od mého náklaďáčku. Celou cestu do La  Push jsem si v autě přeříkávala, co bych tak asi Jakovi chtěla říct. Zaparkovala  jsem před jeho domem a nechala klíčky v zapalování. Šla jsem na terasu a  tam zaklepala na dveře. Dveře se po minutě otevřeli a ve dveřích seděl Billy na vozíčku.

„Co potřebuješ, Bello?“ zeptal se mě a měl méně přívětivější obličej než dříve.

„Kde je Jake? Potřebuji s ním okamžitě mluvit,“ řekla jsem a byla připravená vystartovat do Jakova pokoje, i kdyby mě Billy nechtěl pustit.

„Není tady.“ Tak to mě nezná.

„Tak tohle Vám neuvěřím, protože zase tak hloupá nejsem, i když na to vypadám.“ Šla jsem do jeho pokoje a neslyšela jsem, vlastně jsem ani nechtěla slyšet, Billyho volání. Vrazila jsem do pokoje a viděla, jak Jake spí. Jake byl tak roztomilý, když spal. Trošku si chrápl, zavrtěl se a skončil na druhé straně své postele, která, abych pravdu řekla, nevypadala moc pohodlně. Byla to taková ta pérovací postel, která se už určitě nevyrábí. Teda aspoň myslím, že ne, protože spát na té posteli je sebevražda. Na jeho narozeniny mu pořídím lepší postel. Najednou se pohnulo něco před domem. Podívala jsem se skrz okno a uviděla příčinu, která nám rozbila naše přátelství. Byla jsem na Sama tak naštvaná, že Jaka, Paula, Jareda a Embryho zmanipuloval a že nechce, abych věděla, co se s ním a s jeho štěňátky děje. Měla jsem takový pocit, že v tomhle jede i Billy, ale bylo to jenom moje tušení. Vyrazila jsem ze dveří jako tornádo a razila si to přímo k nim.

„Co tady děláte? Co mi nechce říct?“ zeptala jsem se jich a bylo na mě vidět, že jsem pořádně naštvaná, protože jsem surově strčila do Sama. Paul se napřímil a vypadal jako Jasper, když mi nechtěně chtěl ublížit na oslavě mých proklatých narozenin.

„Ne… Paule. Uklidni se.“ Sam se koukal na Paula a mezi mnou a Paulem byla jeho ruka, která držela Paulovo tělo dál ode mě.

„Co ti řekl… o nás? Řekl něco o nás?“ vykřikl Paul a hlasitě zavrčel. Proč vrčel? Vždycky jsem slyšela vrčet jenom… Edwarda. Jeho jméno se mi zase vybavilo a já v sobě zase pocítila tu velkou díru, kterou mi může zacelit jedině on.

„Nechte toho oba. Zklidněte se, přeci si o tom můžeme v klidu promluvit,“ řekl nahlas Sam a přitom se díval na Billyho domek a něco si pro sebe říkal. Slyšela jsem něco jako „Jaku… Pojď sem.“

„Nic… Nic mi neřekl, protože se vás bojí.“ Paul a Jared se začali hlasitě smát a mě už rupnuly nervy. Vrazila jsem Paulovi pěstí a potom vykřikla bolestí. Jako kdybych narazila pěstí do tvrdého kamene. Jenomže pak jsem uslyšela znovu zavrčení a přede mnou stál šedý vlkodlak. Rozhlédla jsem se všude, ale Paul tady nebyl.

„Tohle je nějaký vtip?“ zeptala jsem se a podívala se do Samových očí. Ten se jen napřímil.

„Měla by si zmizet a to rychle!“ řekl a jak řekl, tak já udělala. Utíkala jsem, ale ten vlkodlak byl rychlejší. Skočil a v tu ránu byl přede mnou. Nemohla jsem nikam utéct. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zachránil. Tak jsem použila starý trik. Koukla jsem se do lesa a vyjekla. Vlkodlak se tam koukl a já zatím utekla druhou stranou. Sice to zabralo, ale ne na dlouhou. Pak jsem viděla, jak Jake mi utíká na pomoc, ale k čemu je mi to platné. On je člověk stejně jako já, i když má svaly, tak mu k ničemu nebudou.

„Jaku… Utíkej!“ řekla jsem, ale on mě neposlechl. Běžel mi naproti a nezastavoval se. Pak skočil a proměnil se ve vlkodlaka. V tu ránu jsem byla zmatená. To bylo to tajemství. Je vlkodlak stejně jako ostatní z jeho smečky. Pak jsem viděla, jak se ten šedý vlk otočil a skočil po něm. Byla to rvačka na život a na smrt, ale Sam nic nedělal. Jen ke mně přiběhl.

„Ty nic neuděláš? Udělej něco!“ přikázala jsem mu a popostrčila jsem ho k té rvačce.

„A co má dělat, Bello? Řekni! Jsou uprostřed bitvy. Navíc tohle stejně dopadne dobře. Touhle rvačkou se spíš učí. V téhle bitvě nikdo nezemře,“ řekl. Jared a Embry se na to se zájmen dívali. Jakoby se učili, ale co se na tomhle chtějí učit? Pak se ale stalo něco, co se, podle Samova tvrzení, stát nemělo. Paul zakousl pořádně Jacoba do krku, pak ho překulil na zem a najednou něco pořádně křuplo. V tu ránu se Jacob proměnil do lidské podoby. Byl sice nahý, ale to mi teď bylo jedno. Přiběhla jsem k němu a viděla, jak krvácí a má zlomenou páteř. Embry přinesl oblečení a Paul, který byl už v lidské podobě a oblečený, Jacoba oblékl.

„Nehojí se to,“ začal řvát Embry. Paul mu vlepil facku.

„Uklidni se. On se uzdraví,“ řekl Paul. Jak si tím může být tak jistý?

„Být tebou, tak mi na chvíli jdi z očí, protože to dobré rozhodně není a ani nebude. Je v bezvědomý a přišel o spoustu krve. Budeme rádi, že bude naživu. Omluv se Belle a pak zmiz. Aspoň na týden se tady neukazuj,“ řekl Sam.

„Omlouvám se ti, Bello,“ řekl Paul a pak odešel.  Já ho ale zadržela a vzala si ho stranou.

„Můžeš přespat u nás,“ nabídla jsem mu a on s radostí přijmul. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale vím jistě, že by si to tak Jake přál. Vrátila jsem se zpátky k Jakovi a poslouchala Sama, co říká.

„Když ho přeneseme, tak to bude ještě horší. Ani v okolí tady není žádný doktor. Bude to muset zvládnout sám.“

„Necháte mě s ním chvilku o samotě?“

„Jistě, Bello,“ řekl Sam a společně s Embrym a Jaredem běžel do lesa.

„Já vím, že mě teď neslyšíš, ale chci ti říct, že už chápu, proč si musel svoje tajemství přede mnou udržet a…“ Ale najednou se začal probírat. Začal se klepat a vypadal na tom hodně bledě.

„Be… ee… lloo…o,“ řekl.

„Nemluv! Takhle se akorát víc vysílíš. Jen klidně lež.“ Pohladila jsem ho po jeho tváři.

„Já ti musím všechno říct, než bude pozdě. Já tě miluji. Vždycky jsem tě miloval a chtěl bych vědět, jestli to bereš taky tak,“ řekl a já byla v šoku. Miluji Edwarda. Ne, nemiluji. Nechal mě a tím mi nejvíc ublížil. Zatímco Jake by mi to nikdy neudělal a navíc mi hodně pomohl. Uvědomila jsem si, že přátelství mezi mnou a Jacobem už pominulo a nastoupilo něco mocnějšího. Nastoupila láska, která vznikla z hlubokého přátelství.

„Taky tě miluji,“ řekla jsem, naklonila se a políbila ho na rty. Naše rty se spojily a já byla šťastná. Konečně jsem našla znova lásku. Najednou se něco stalo. Začal se klepat a z jeho krku mu začala prýštit krev. Sundala jsem si triko a přidržela mu to na jeho ráně. Nic neříkal a já nevěděla, co dělat. Sam byl pryč a s ním i naděje, aby z toho Jaka dostal.

„Jaku? Jaku? Probuď se! Jaku… Prosím nenechávej mě tady samotnou,“ řvala jsem na něho a bála se. Věděla jsem, co se stane, když ztratí příliš mnoho krve. Nikdo tady nebyl, jen on a já. Políbila jsem ho na rty a dávala mu první pomoc, ale nic nezabíralo.

„Vzbuď se! No tak. Vzbuď se!“ Pak přestala krev téct a nic se nedělo. Jeho hrudník se nezvedal a to bylo špatné znamení. Nedýchal. Políbila jsem ho a dávala mu vzduch, ale čím méně jsem mu dávala vzduchu, tím to s ním bylo horší. Srdce už mu pomalu nebilo.

„Tady jsi,“ řekl někdo, ale já ten hlas poznala. Byla to Victorie.

„Prosím. Jenom tě o něco prosím. Mohla bych mu aspoň zachránit život a pak mě klidně zabij. Nechci, aby Billy o něho přišel. Udělej mi laskavost. O Edwarda a o celou jeho rodinu jsem už přišla, takže mě nech aspoň už tohle dokončit,“ řekla jsem a pořád mu dávala vzduch, ale stejně to pořád nezabíralo. Najednou se z jeho pusy řítila krev přímo ven. Ani mi to nepřišlo nechutné. Ani jsem neomdlela, jak se mi to normálně stává. Milovala jsem tohohle člověka a nějaká krev mě od toho, abych mu zachránila život, neodradí.

„To mu už nepomůže. Je pozdě, Bello.“ Přišla ke mně a pohladila mu hruď.

„Nesahej na něho!“ Musí to fungovat. Zkontrolovala jsem mu tep, ale… ne. Ne.

„To… ne. Já… ne. On nemůže být… m-rt-vý. Proč? Proč? Proč mi život bere lidi, které miluji? Proč? Proč se to stává zrovna mně?“ vstala jsem a zavřela mu oči.

„Miluji tě a vždycky tě budu milovat,“ řekla jsem, políbila ho vášnivě na rty a pak jsem ho přikryla svojí bundou. Vstala jsem a šla. Victorie šla za mnou. Šla jsem lesem až k útesu.

„Co bude teď?“ zeptala jsem se a chtěla to mít rychle za sebou.

„Plánovala jsem toho tolik, ale nic mě nenapadá. Vypadá to, že jsi všechno ztratila, tak jako já ztratila, kvůli tobě svého Jamese. Jsme si kvit,“ řekla a já byla v psychickém šoku. Tak strašně jsem se těšila na smrt, ale ona mi to neulehčila.

„Já ale chci, abys mě zabila. Toužím po tom.“

„Chceš to?“ zeptala se mě.

„Ano. Chci.“ a čekala jsem na to, až to udělá. Až uvidím Jaka v nebi.

„Tak dobře,“ řekla a já zavřela oči. Kousla mě a pila mi krev. Pak ale přestala a já nevěděla proč. Otevřela jsem oči a viděla, jak se po ní Alice vrhla a roztrhala ji na kousky. Zapálila oheň a pak ji tam hodila. Po chvilce mě ale začalo něco pálit a já litovala, že jsem se narodila. Nechtěla jsem být přeměněná. Chtěla jsem říct Alici, ať mi vysaje z krve ten jed, ale nemohla jsem vůbec mluvit. Slyšela jsem její hlas, ale nemohla jsem na něho odpovědět. Po nějaké době oheň uhasl a přesunul se do srdce. Byla jsem nešťastná, ale ne z toho, že mě oheň spaluje zaživa, ale z toho, že budu upírka. Budu upírka, která žije věčně, a to jsem nechtěla. Chtěla jsem zemřít, abych se vší tou bolestí skoncovala a ne, abych ji dál nosila v sobě. Nepřála jsem si být upírka. Někdo by lačnil po tom stát se upírem, ale já jsem byla pravý opak. Po tom, co jsem ztratila dvě duše, které jsem z celého svého lidského srdce milovala, už jsem nechtěla žít. Jeden mě opustil a druhý mi zemřel. Po chvilce ustal i ten oheň, který byl v celém mém těle a pak i srdci. Otevřela jsem oči a pak už jen viděla tak jasně. Viděla jsem, jak se na mě Alice směje, ale já na tohle neměla náladu. Vstala jsem a skočila z útesu rovnou po hlavě. Narazila jsem na útes, ale nic se mi nestalo. Zůstala jsem nějakou tu minutu ve vodě a pak mě někdo chytil a vytáhl z vody. Byla to Alice.

„Zbláznila ses?“ zeptala se mě.

„Ne, Alice. Nezbláznila jsem se. Já chci zemřít a ty jsi mi to ještě víc zhoršila. Victorie mě chtěla zabít, ale když viděla, o co jsem přišla, tak si to rozmyslela a nechala mě jít, ale já ji požádala, aby mě zabila, ale díky tvé pomoci jsem teď to, co jsem rozhodně být nechtěla,“ řekla jsem, vstala a šla pryč.

„Promiň. Co jsi ztratila?“ zeptala se mě. Jakoby to nevěděla.

„Edwarda a Jacoba. Jeden mě opustil a druhý je mrtvý. Chtěla jsem zemřít, abych už nemusela pociťovat to, co jsem pociťovala jako člověk. Teď budu muset k Volturiovým, aby mě zabili. Hlavně se modlím, abych neměla nějaké schopnosti, protože jinak by mě nezabili. No nic. Moc ráda jsem si s tebou pokecala, ale už musím jít, když mě omluvíš.“

„To teda neomluvím, i když mě nechceš vidět, tak… stále nemůžeš mezi lidi v tomhle stavu. Máš jenom podprsenku, červené oči, tělo, co na slunci září a žízeň, která by ti mohla dělat jisté problémy.“ Ne. Musím jí o to požádat.

„Alice. Zabij mě! Prosím,“ řekla jsem a klekla si na kolenou.

„Ne. Bello, to neudělám. Zbláznila ses? Budeš to muset holt překousnout. Ty dva dny budeš ještě na živu a pak tě zabijí Volturiovy. Já to dělat rozhodně nebudu,“ řekla a já jsem ji poslechla. Ještě dva dny a pak už budu volná.

2.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje srdce nikdy nebude slepené - 1. kapitola: