Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje Scar - 3. kapitola

09.06.2013 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2116×

Dneska bude fajn den… Cítím to ve svých kostech, protože ty jsou součástí těla, co včera v noci prošlo bránou do nebe. Nadsázka? Moc dramatičnosti? Nemyslím si… Bylo to kurevsky a dokonale dobré, a proto neváhám použít to skoro až sentimentální a vzletné, slovní spojení jako brána nebe. Nebo Eden, nirvána, extáze… Všechno tohle jsou v podstatě synonyma, které vyjadřují něco extrémního. Extrémně dokonalého. Když je někdo aplikuje v běžné konverzaci, je to často nadsázka a ani si to neuvědomuje. Protože Eden je něco… No, stoprocentně je to něco, co jsem prožil. Nikdy jsem sex nepodceňoval, ale ani jsem si nedovedl představit, jak skvělé to je.

Navíc jsem asi objevil něco, pro co mám přirozený talent. Upír se předvedl. Nikdy jsem si nebyl víc jistý v tom, co dělám. Co jsem jí dělal.

Ráno jsem vstal s optimismem kolujícím v žilách. Snad i novou náplní života… Chtěl jsem co nejdřív vidět Scarlett, a pak šukat a šukat… A šukat. Možná občas ještě jíst, abych nezačal jíst ji. Též sprcha by byla dobrá, protože miluju, jak voní. Ale v koupelně to můžeme dělat taky a jíst budu klidně lidské jídlo. Z jejího břicha.

„Co ti je? Jsi… divnej,“ zamumlal Norman s cookies na talíři a džusem na cestě k ústům. Já si do vlasů strčil hřeben, co se válel v krabici harampádí od Alice. Musíš se učesat – tvrdila. Tvoje vlasy jsou napůl lidské. Možná slehnou.

Teď mi bylo tak fajn, že jsem si byl na vlasech schopný uplést z euforie copánky.

„Fabiane, ty se češeš?“ zeptal se mě můj spolubydlící s vyvalenýma očima.

„To jsi ještě nikdy neviděl?“ odvětil jsem bezstarostně a snažil se protáhnout zuby hřebenu hustými, zrzavými vlasy. Ovšem, nástroj poněkud… stagnoval.

„Popravdě ne. Neviděl.“ Nevšímal jsem si jeho lží a vymytého mozku po ránu. Lidé jsou v tuhle ranní hodinu trochu mimo. Tedy, ono bylo dvanáct, ale to mám já ještě noc. Rád spím. No, pořád to dávalo smysl, protože společnost kolem mě se učila až do zmíněného rána, tudíž byli ještě jako praštění palicí.

Podařilo se mi projet pěšinku. Dneska mi i maličkosti dělají radost. Obrátil jsem se k pohovce a vyskočil snožmo na metr a půl vysoké, úzké opěradlo, po kterém jsem se začal procházet jako po kladině sem tam. Měl jsem tolik energie.

Norman naštěstí tenhle můj kousek neviděl, protože jedl a v druhé ruce měl otevřenou knihu, do které byl momentálně zcela pohroužen. Tyhle jeho stavy znám.

Mihnul jsem se před něj, když se nedíval, a vytrhnul mu učivo z ruky.

„Na co čekáš, kamaráde? Sušenky si sežereš cestou!“ zavelel jsem a podával mu z věšáku aktivně kabát.

„Co… Co to meleš?“ vyblekotal zmateně a ani se nehnul. Já ho snad do toho kabátu budu muset navléct sám.

„Co bych mlel? Nemůžeme meškat. Alexovi Barnettovi to trhá žíly.“

„Kdo je Alex Barnett?“ Protočil jsem oči.

„To myslíš vážně? Nevíš nic o svém studiu? Je to odborník na aplikovanou matematiku. Za necelou hodinu začíná jeho přednáška o nedávném pokroku v numerických metodách pro vlnění ve 3D z dvojitě periodických struktur.“

„Já vím, o čem ta přednáška bude. Co ovšem nevím, je, odkdy se o to zajímáš ty. A odkdy tam vůbec chodíš?“

„Odjakživa.“

„Jo. Jako se já odjakživa zajímám o fekal porno.“

„Krásný, nechutný sarkasmus po ránu oceňuji, Normane. A teď si sbal svých pět čokoládových, pečených zákusků. Odcházíme.“ Hodil jsem po něm ten kabát a rozešel se rázně a nadšeně ke dveřím.

Při cestě na katedru matematiky a sociologie jsem si všímal harému okolo už nejen víc, než dřív… Hltal jsem očima každý zadek v džínách, nohy v sukni a prsa ve svetřících s výstřihem. Tolik lákadel, tolik krásných tvarů… Nevěděl jsem, kam dřív s očima. Svět prošel přes noc evolucí.

Ne, svět je pořád stejný. To já se změnil. Nebo spíš byl konečně kompletní a objevil tu největší radost života.

Představil jsem si to s každou, která kolem mě prošla, a to i s těmi, co se mi vůbec nelíbily.

„Fabiane! Ty sis něco vzal?“ podezříval mě Norman, když jsem kráčel vedle něj beze slova a otáčel hlavou sem tam, abych stihnul všechno změřit.

„Ne. Ale připadám si tak… Všimnul sis, kolik je tu ženských zralých na ohnutí?“ zajímalo mě napůl úst a podíval se po dalším zadku v džínách. Ale tenhle byl moc kostnatý. Nechci si oťukat pánevní kosti… Ani omylem neměl na kulatý skvost Scarlett.

„Za ty roky už jsem to stihnul. Chodíme na Dartmouth. V překladu – soukromou univerzitu plnou prominentních, nadržených kočiček. Tenhle revír je haute couture a my máme klíč.“

„Klíč? Myslíš kreditky?“

„To taky. Dneska v noci se celá naše budova sbalí a jde se pařit na Rochellovu kolej. Cambellovi pořádají oslavu na ukončení studia jednoho z nich.“

„Cambellovi?“ Norman pozdvihl obočí a skepticky se na mě zadíval.

„Co si tu, kurva, dělal přes rok? Cambellův spolek je elitní klub.“

„Ty v něm jsi?“

„Ne. Nesnáším Martini. Moji prarodiče sice stáli u zrodu, takže jsem vysoko na špici, ale nemám zájem o ty jejich pošahané schůzky. No, párty jsou legendární. Když je otevřená pro veřejnost, nevynechá ji nikdo.“ Nikdo? Vážně budou všichni pryč? No, to si ještě můžu ověřit předtím, než vejdu na koleje. Spočítám si srdce a zkontroluji aktivity… To, na co jsem myslel, bylo šílené. O to to bylo lepší.

Navíc nás tam moc nebydlelo, poněvadž to bylo jedno z nejdražších bydlení na kolejích vůbec – jen pro ty, jejichž rodiče mají konta po celém světě. Případně ještě bezedná jako ta mojí rodiny. Nutno dodat, že to ubytování takovou cenu ale nemělo.

V posluchárně všichni seděli vepředu, aby co nejlépe viděli na promítací plátno. Posledních devět řad bylo až na pár výjimek vylidněno.

Mě ta přednáška ve skutečnosti vůbec nezajímala. Byl jsem tu pro jediné – vzpomínky. Zíral jsem na ten stůl, kde si Barnett připravoval plány a viděl živě před sebou, jak jsme tu šedou, dřevěnou desku včera se Scarlett pokřtili. Jen proto jsem sem chtěl, a ne že bych se začal zázračně zajímat o studium. Dal jsem si ústa do dlaně, jak jsem tiše vrčel a vzpomínal si každý pohyb a dotek. Jsem rád, že to byla poprvé lidská ženská, protože i když byla něžnější část naší rasy dokonalá, to teplo a vlhko bylo nezaměnitelné.

Potom Alex Barnett zhasl všechna světa a pustil video jeho kolegy, který byl vedoucí programu, ale dostavit se nemohl.

Potichu – pro moje uši ne – někdo otevřel dveře po mé pravici. Těmihle chodili jen profesoři.

Myslela, že vklouzne dovnitř, nepozorovaná. Já se nalepil zády ke zdi, aby mě ve tmě nezahlédla.

Když za sebou dveře zavřela – evidentně se snažila, aby si jí nikdo nevšimnul, což byl roztomilý pokus – popadnul jsem ji za ruku, stáhnul si ji na klín a její ústa, když se chystala ječet, přidržel dlaní.

„To bylo velmi nenápadné,“ ohodnotil jsem ji. Díky zpomalené, lidské reakci přestala až teď třeštit oči a v mé náruči se uvolnila. Sundal jsem ruku z jejích božských rtů a hned se na ně přisál. Odpověděla mi jazykem v ústech, přestože pak začala protestovat. Dost chabě. Myslím, že mám nad ní jistou moc.

„Zbláznil ses? Už v noci to bylo přes čáru, ale tohle je…“

„Rajcovní. Ty bys to nechtěla dělat při přednášce o progresi v numerických hodnotách? Každá má svoji základní charakteristiku. Konvergenci,“ zašeptal jsem Scarlett do ucha a přejel jí něžně špičkou nosu po hebké pokožce krku. Naskočila jí husí kůže. Konvergence je totiž taky sbližování. „A stabilita,“ přecedil jsem skrz zuby a pevně ji chytil za boky oběma rukama, když jsem si ji na sebe posadil obkročmo.

„Fabiane, pusť mě. Hned,“ sykla a tentokrát rozhodně, přestože by chtěla další lekci. To jsem cítil i přes dvě zoufale slabé vrstvy oblečení. Povzdechl jsem si a pomohl jí posadit se vedle mě. Zajela si rukama do blonďatého mikáda, aby si ho upravila.

„Co tu děláš?“ chtěl jsem vědět ostře, protože mě tak necitlivě zchladila, když jsem hořel.

„Ten z toho videa je můj dobrý přítel. Zajistila jsem přednášku, tak jsem se přišla podívat a pozdravit Alexe. Navíc… Nemůžu najít svůj snubní prsten,“ přiznala nešťastně a se špetkou strachu. Ten zlatý kroužek jsem jí včera stáhnul vlastními zuby z prstu.

Přesně jsem věděl, kde její snubní prsten je. V kapse mých kalhot na podlaze v koupelně.

„Myslíš, že je někde tady?“ zeptal jsem se a zapřel ho tak. Nechci, aby ho nosila. Připadalo mi, že je moje. Že jsem v ní byl tak hluboko, jak se jen dá. Nebude svázaná něčím, co jsem jí nedal já. Ne přede mnou.

„Kde jinde?“ odvětila. Přesně tak. Kde jinde?

Prohlížel jsem si ji a chtěl ji zase vidět svlečenou. Nedokázal jsem něčemu tak perfektnímu odolat a položil jí dlaň na stehno. Jemně jsem ji sunul po punčoše přes krajkový pás až do nahé zóny. To už jsem byl skoro na místě, které vydávalo tolik tepla, že by mě to zahřálo i v Sibiřské krajině.

Celá moje sebedůvěra se vypařila lusknutím prstu a neměl jsem daleko do toho, abych se orosil. To, co jsem jí dělal předtím, byl jen animální sex. Něco tak přímého a primitivního. Jako predátor jsem nad tím nepřemýšlel a instinkty to celé vedly. No, práce s prsty a rukama? To je jiný level. Umění. A já doteď vídal ženský klín jen na obrázkách v učebnici somatologie.

Snažil jsem se jí nepodívat do očí, aby z nich nevyčetla, jak jsem bezradný, a že na to koukám jak pejsek s kočičkou na recept na dort.

Ona není žádná školačka, co teprve nedávno dala vale pubertě. Ona je skutečná žena. I tak voní. Je jí třicet tři, má zkušenosti a já tohle nechci posrat, protože mi nikdy nezáleželo víc na tom, abych něco – cokoliv – nezkazil a nevypadal jako idiot, co jí za to nestojí. Musel jsem a chtěl jí splnit každé přání, aby věděla, že neudělala chybu.

Zvedla svoji vlastní ruku a já jen mohl civět, jak mi rozevřenou, prokrvenou dlaň pokládá na poklopec a stiskne bouli, která se zvětšovala. Chytil jsem se opěrek židle a nechal ji, aby mi ukázala, co umí. Dobrovolně a rád se něco přiučím. Od toho přece přednášky jsou. A tohle bude velkolepá prezentace.

„Uděláš mi přímo v posluchárně to, co si myslím?“ šeptl jsem a dalo mi velkou námahu, aby to bylo monotónní a bez nepotřebných, doprovodných, zvukových kulis.

„Já nevím, co si myslíš,“ odvětila a rozepnula mi zip. Nehnula ani brvou a dívala se dolů – na promítání, když mi ho vzala do té své malé, hebké a hlavně prokrvené ručky. Uvnitř jsem byl po tomhle doteku na nejcitlivějším místě vláčný a poddajný. Řečí těla jsem jí dával najevo – dělej si se mnou co chceš, protože všechnu kontrolu odevzdávám tobě. Na povrchu jsem byl ale tvrdý… Tvrdší, než kus šutru.

Nemohl jsem spustit oči z toho klouzavého, pomalého pohybu a zabil bych teď každého, kdo by se to odvážil přerušit.

„Líbí se ti to?“ zeptala se s lehkým, sebejistým úsměvem.

„Netušil jsem, že tohle bude tak skvělá a brilantní přednáška.“ Od teď miluju přednášky. Nejlépe utracený čas na světě.

Ještě pár minut si zpracovávala mých třiadvacet centimetrů. Ne, nikdy jsem to neměřil pravítkem. A který chlap taky ano… No, to mírně lžu. Je to oblíbená a naplňující zábava, která nikdy naše pokolení neomrzí.

Když mě udělala – a celou dobu jsem nemohl přestat myslet na to, kde – sevřela špičku a nechala mě, abych všechen hustý jed věnoval její dlani. Moc toho naštěstí nebylo, ale stejně pár kapek přeteklo.

„Ty jsi úžasná,“ řekl jsem zmoženě a políbil ji na smetanové rameno. Ale další kolo bych si dal. Nebudu mít nic proti.

„Díky… A teď, když dovolíš, měla bych si jít umýt ruce,“ odvětila a vstala, jakoby se nechumelilo. Chvíli mi trvalo, než jsem se restartoval, ale nakonec jsem systém zase nahodil a zapnul kalhoty, které i s trenkami půjdou do koše, až je jed propálí.

Zvednul jsem se a prchal za ní. Našel jsem ji na dámských toaletách na konci chodby, kde byla ohnutá k umyvadlu a mydlila si horní končetiny. Dneska měla světle růžovou sukni nad kolena, ve které neskryje nic. Paní profesorka je hřích se stehny jako dvě klády. Sexy klády z alabastru. Její postava s kulatým zadkem, vosím pasem a čtyřkami bude dlouho to poslední, na co budu myslet, než usnu.

„Co děláš večer?“ zašeptal jsem, když jsem se na ni zezadu přitlačil a pohladil boky. Známe se dva dny, ale mně připadalo, že ji znám celý život. Přitom o ní nic nevím. Jen to důležité jako odstín bradavek a tak…

„Opravuju testy.“

„No, snad budeme dělat v posteli něco lepšího…“

„V žádném případě. A pusť mě! Někdo přijde, tebe vyhodí a mě zavřou,“ otočila se ke mně čelem a vmetla mi to tváře.

„Nebuď zlá. A ano, v každém případě, protože všichni budou v hajzlu, takže tě večer nenápadně protáhnu do mého pokoje. Musíme využít téhle situace.“ To jsem nenavrhoval, ale oznámil. Aspoň v tomhle budu mít díky nedočkavosti a chtíči poslední slovo.

„Ne. To prostě ne. Už tak děláme obrovskou chybu a já to vím… Jenže když jsem v tvojí přítomností a cítím tě – tvoji vůni…,“ zašeptala bezradně a zoufale mě pohladila po tváři. „Jsem ráda, že si vzpomenu na své vlastní jméno,“ přiznala, že podlehla kouzlu.

„Kdybys jen tušila, co ty děláš se mnou, Scar…“

„Zopakuj to,“ šeptla prosebně.

„Scar.“ Už ji nezajímalo, že jsme na školních toaletách a kdykoliv sem může někdo přijít. A přesně takhle jednoduše ji dostanu do svého pokoje.

Koleje byly dnes v noci takové, jak Norman slíbil. Liduprázdné. Když se všichni trousili pryč, mával jsem jim na rozloučenou a tvářil se zmučeně, protože musím studovat a ne si jít užívat na nějaký idiotský večírek s holčičkami, osahanými všemi na té párty jak rohlíky v samoobsluze, co Scarlett nesahají ani po její krásně tvarované kotníky.

Ve skutečnosti jsem se nemohl dočkat, až konečně odtáhnou. Hrstka lidí tu sice zůstala, ale spala, anebo se vážně učila.

Počkala na mě u zadního vchodu, skrytá ve tmě a černém pršiplášti. Měla strach, ale jen to bičovalo její vzrušení. Zatím to nepřiznala, ale myslím, že se jí líbí ta představa, že nás někdo nachytá. Přestože by to byla pro ni katastrofa. Aspoň si to myslí, ale já mám své konexe. A zuby.

Za ruku jsem ji za sebou vlekl chodbou, kde byly obrazy, nástěnky, posezení a široce se usmíval, že ji budu mít pro sebe.

„Tohle je šílené,“ vzdychla, když jsem za námi prásknul dveřmi a zamknul. Obrátil jsem se k ní a hned jí chtěl všechno strhat. No, ono toho moc nebylo… Pod krátkým kabátem měla černý korzet a podvazky… Ústa mi zaplavil bleskově jed. Jazyk se mi v něm topil. Polknul jsem, abych mohl mluvit.

„Ty tvoje sukně jsou super, ale tohle… Tohle se mi líbí ještě víc,“ uvažoval jsem nahlas a prohlížel si ji, když si stáhla plášť z ramen, pohodila platinovými blond vlasy a našpulila své výrazné, broskvové rty. Potom se na mě podívala zpod řas. Bože…

Ten zmrd, co si myslí, že to ještě stále jeho manželka, ji bez boje zpátky nedostane.

Podtrhnul jsem jí nohy a zvednul jako pírko do náruče. Neměla ani čtvrtinu váhy dospělého grizzlyho, i když na mě měla stonásobně větší vliv.

Posadil jsem ji na stůl, kde jsme snídávali, a její stehna si pevně přitisknul k bokům. Prsa měla v tom korzetu tak krásně napasovaná, že jsem jí ho zatím ještě nechal. Po druhé to neuspěchám, abych se co nejdřív naučil, co s čím, kde a jak.

„Jsi ta nejkrásnější ženská, co jsem kdy viděl,“ vyznal jsem jí do očí svůj nehynoucí obdiv. Usmála se a s rukama na mém zadku se znovu natáhla pro další a další polibky. Myslel jsem, že tuhle noc nic nepřekazí… No, to bych se nesměl jmenovat – Cullen. „Ale ne… To ne!“ zavrčel jsem zoufale.

„Co se děje?“ hlesla, když jsem zvednul utrápeně hlavu a naříkal. Mezitím mě líbala pod dolní čelistí.

„Cullenovi. To se děje.“

„Cože?“ Rychle jsem ji zvednul a donesl do koupelny. Bude to jen tak tak.

„Zůstaň tady a za žádnou cenu nechoď ven. A ani nemluv. Pokusím se to vyřídit co nejrychleji,“ slíbil jsem jí a zavřel za jejím nechápavým výrazem dveře.

„Nazdar, synovče!“ zahulákal Emmett, když vyšel z balkónu. Za ním byla Alice a Jasper. Super, bomba, bezva, cool. Proč rovnou nepřišla i babička s dědou?

„Já jsem tátovi řekl, že nechci, abyste sem chodili bez pozvání jak na jarmark. Taky jsem vám nikdy nelezl do ložnice!“

„Dovolím si protestovat. Když ses naučil používat kliku, měli jsme s Jasperem jednou návštěvu,“ zašveholila Alice a pohladila Jaspera po hrudi. Fuj. Evidentně jsem ale neviděl nic, z čeho bych měl doživotní trauma.

„Jo, a tobě jsou taky dva týdny, že nechápeš význam slova – soukromí?“

„Čuchám, čuchám sex,“ zamumlal Emmett. A je to tu. Tohle neutajím, ani kdybych chtěl.

„Čí srdce bije v té koupelně?“ chtěl vědět Jasper s potutelným úsměvem. Zamračil jsem se ještě víc.

„Mojí fretky.“

„Tak ty říkáš své přítelkyni – fretka? To by se mi nelíbilo,“ vyčetla mi Alice.

„Jasper ti za tvými zády taky říká – skřítek Ferda,“ utrousil Emmett. To je teda bonmot. Ale jo. Ať se tu ještě rozhádají. Nemám nic jiného na práci, než to poslouchat.

Pak ke mně můj strýc natáhnul ruku a za použití násilí si ke mně krátce přivoněl. „No, ty krávo, járo, on už smočil rohlík!“ vytroubil do světa. Tipuju, že celá léta čekal, až to bude moct udělat. A to není ironie.

„Nesahej na mě!“ zavrčel jsem drsně a vytrhnul se mu. Oplatil mi vycenění zubů, a pak se rozesmál.

„Tak ty jsi jiná třída, chlapče. Tvůj táta odevzdal svůj seschlý věneček ve sto deseti letech a ty si to rozdáš s někým v šesti. Jsem tak rád, že ses narodil do naší rodiny,“ prohlásil pyšně.

„Je krásná? A jak se jmenuje? Chci ji poznat,“ zatrylkovala Alice nadšeně a chtěla se rozejít do koupelny. Paradoxně upíři moc zábran nemají. Nechápou, že do sprchy se cizím lidem neleze, abyste jim podali ruku.

„Ne a ne! Běžte pryč! Nechte mě, proboha, být!“ zaúpěl jsem. Před chvíli jsem se chystal souložit s třiatřicetiletou profesorkou psychologie, a teď jsem byl zase za nejmladší článek rodiny, který musí snášet sto procent pozornosti a být terčem posměchu.

„Když jsi nadržený, jsi pěkně nepříjemný.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje Scar - 3. kapitola: