Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 7. kapitola

09.10.2011 (19:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 6963×

7. kapitola

Usmívala jsem se jako blbeček. Celou cestu do školy, kdy stěrače sotva stíhaly očistit sklo od přívalu vody, jsem se culila a culila. Venku se ženili všichni čerti. Bylo zataženo a člověk by nejraději ani nevytáhl paty. Nejlepší by bylo zalézt si ke krbu s horkým čajem a sledovat ten nečas zevnitř. Ale ani to mi nemohlo pokazit náladu. Ráno se totiž staly hned dvě úžasné věci.

Připravovala jsem snídani pro Ruthii, kterou jsem nechala v ohrádce v obýváku, když jsem zaslechla veselé výskání doprovázení jakýmsi mam, mam. Zarazila jsem se a pak vystřelila, abych zjistila, co se děje.

Ruthie stála, ona stála a držela se boku ohrádky. Na vratkých nožkách podivně balancovala a nakonec žuchla na zadeček.

„Mam, mam, mam.“ A zase tu byly ty protivné slzy. Ona stojí! A řekla mi mami! Aspoň tak jsem si to překládala. Otřela jsem si tváře.
„Miláčku, ty jsi ta nejšikovnější holčička,“ zašeptala jsem a sledovala, jak se znovu sápe na nohy. Moc se jí to nedařilo, tak jsem jí trochu pomohla.
„Mam,“ věnovala mi zářivý úsměv.
„Ano, maminka je tady.“ Pohladila jsem ji a vtiskla polibek. Vytáhla jsem ji z ohrádky a pevně přitiskla k sobě.

To, že mi řekla mami, pro mě byl ten největší dar. Ona mě považovala za svou matku. Já byla její máma. I když ne biologická.

Vzpomněla jsem si na Claire, co by asi říkala, kdyby to slovo malá řekla jí, dovedla jsem si představit, že by se rozplývala blahem. Bylo mi z toho smutno, ale nemohla jsem se tím nechat přemoct.

Jednou Ruthii řeknu, kdo byli její rodiče. Jak úžasní lidé to byli a jak ji milovali. To bylo to nejmenší, co jsem pro ně mohla udělat.

Zaparkovala jsem, co nejblíž ke vchodu to šlo. Na něco jako deštník jsem samozřejmě zapomněla, takže jsem s kabelkou nad hlavou přeběhla těch pár metrů.

Už abych byla zase doma, napadlo mě, když jsem vcházela do třídy.

ɀɀɀ

„Taky bych šla ven, zlatíčko, ale je tam ošklivo a zima. Počkáme, až nebude pršet,“ promlouvala jsem k Ruthii, která se tak smutně dívala z okna potřísněného kapkami.
„Tu,“ ukázala ven.
„Až přestane pršet. Teď se napapáme, ty se vyspinkáš a pak uvidíme. Třeba bychom mohly postavit komín,“ navrhla jsem s úsměvem, ale malá, i když mi asi příliš nerozuměla, aspoň jsem si to myslela, se netvářila moc nadšeně.

Nakrmila jsem ji a uložila, což se neobešlo bez pláče. Zdála se chudinka celá taková otrávená. Nedivila jsem se jí. To počasí stálo za prd.

Využila jsem toho, že jsem nemohla dělat nic na zahradě a Ruthie spala a otevřela jsem dveře svého ateliéru.

Místnost byla vymalovaná, ale věci ležely bez ladu a skladu na hromadách. A tak jsem se pustila do úprav. Nejdřív jsem všechno vytahala na chodbu, a když byl pokoj prázdný, dokázala jsem si za zavřenými víčky představit, jak bude vypadat.

K oknu jsem postavila malířský stojan, abych měla dobré světlo. Vedle něho drátěné šuplíky na barvy. Do jednoho rohu jsem poskládala plátna. A napsala jsem si, abych Esmé požádala o nějakou komodu, na zbytek kreslících potřeb.

Než jsem to stihla dodělat, malá se rozbrečela a já za sebou zklamaně zavřela dveře ateliéru.

„Ahoj, zlatíčko,“ vešla jsem do jejího pokojíčku a sledovala, jak jí po tvářičkách stékají slzičky. „Copak se to tady děje? Přece nebudeme plakat.“ Když mě uslyšela, přestala křičet a jen se na mě dívala uslzenýma očkama. „Pojď, podíváme se do plínky, ano?“

Položila jsem Ruthii na přebalovací pult, sundala jí kalhotky a pak plínku. Čekala tam na mě pěkná nadílka. Nebylo divu, že byla tak rozčílená. Rychle s tím pryč. Pak jsem ji nechala chvíli jen tak, sledovala jsem, jak se otáčí na bříško a rozhlíží po pokoji.

„Mam, mam,“ breptala.

Musela jsem jí uzmout svobodu, abych ji mohla vzít s sebou dolů. Po svačině, i přes neustálý déšť, jsme se vypravily na procházku.

Ruthie se hověla v kočárku schovaná pod slídou a já v bundě s kapucí tlačila kočárek neustálým mrholením. Byla taková vlezlá zima, která se mi skrz bundu a svetr dostávala pod kůži. Ale co bych pro svou holčičku neudělala.

Hodlala jsem dojet na konec ulice a zpátky, žádné dlouhé procházky. Foukal studený vítr, který mi sfoukl kapuci, a já cítila, jak mi moknou vlasy. Bylo to nepříjemné.

Vzpomněla jsem si na vycházku s Edwardem. Bylo krásně, a ta procházka byla příjemná. Už jsem ho dlouho neviděla, napadlo mě a pocítila jsem nejistotu. Možná jsem si to všechno jen nějak namlouvala, nalhávala a on to třeba bral úplně jinak než já. Zase ty pochyby.

Do háje, proč o tom vůbec přemýšlím. Copak jsem si neříkala už stokrát, že teď na žádný vztah není čas ani prostor. No jo, povzdychla jsem si. Říkat si můžu co chci, ale když ho pak vidím, neručím za sebe. Jako bych to ani nebyla já.

Na konci ulice jsem zahnula za roh, ona nám ta delší procházka neuškodí. Potřebuju si vyčistit hlavu.

ɀɀɀ

Ruthie se neprobudila s dobrou náladou. Byla ubrečená, protivná. Nic ji nebavilo a já nevěděla, co si s ní počít. A to to ráno bylo dobré, kdo ví, co se jí při odpoledním spánku zdálo, třeba zrovna to je důvod.

Stavěla jsem komíny, četla knížku, hrála si s plyšáky, houpala Ruthii na koni… nic. Byla přebalená, najedená, vyspaná.

Vzala jsem ji ven, ale chvíli klidně neposeděla, celou dobu se v kočárku vrtěla, a když jsme někoho potkaly, spustil se pláč a křik, jako by ji na nože brali.

Doma jsem ji na malou chvíli posadila do ohrádky, abych jí mohla udělat večeři, a to se mohla zbláznit. Ještě nikdy jsem ji takovou nezažila.

Jídlo nechtěla. Plivala ho na všechny strany a brečela. Vzala jsem si ji na klín, ale to mi málem spadla, jak sebou mlela. A tak jsem ji umyla a pokoušela se ji uspat. V postýlce nevydržela, takže jsem ji nosila v náruči po pokoji a zkoušela utišit. Bezvýsledně.

Začínala jsem být zoufalá. A taky unavená. Byla skoro půlnoc a Ruthie pořád vyváděla. Nevěděla jsem si rady. Napadla mě ještě jedna věc, ale… zkusím to.

Uložila jsem ji, zapnula chůvičku a zavřela za sebou. Myslela jsem, že třeba usne, když ji nebude nic rozptylovat. Svlékala jsem se, abych se mohla jít vysprchovat a poslouchala koncert, na který jsem chůvičku ani nepotřebovala. Bylo mi z toho úplně špatně, tohle jí dělat, ale…

Rychle jsem se vysprchovala, sotva jsem si pod vodu stoupla, už jsem vylézala, abych jistila, zda ještě pláče, protože přes tekoucí vodu jsem nic neslyšela.

Brečela, bolestně a zoufale. Nevydržela jsem to a běžela za ní. Něco ji bolí, trpí. Taky jsem začala brečet, ne bolestí, ale bezmocí. Nevěděla jsem, jak jí pomoct a ona mi to neřekne.

Sedla jsem si s ní do křesla, houpala ji, mluvila k ní, zpívala a přitom mi očí telky slzy.

V jednu v noci jsem byla úplně vyřízená.

Ruthie potřebuje doktora a to hned!

Dala jsem ji do postýlky a utíkala prohledat kabelku, kde měla být vizitka doktora Cullena.

Ruce se mi klepaly. Vysypala jsem obsah tašky a pak ji uviděla, malý bílý papírek.

Roztřesenými prsty jsem vyťukala devět číslic a chvíli čekala. Bylo mi hloupé volat mu tak pozdě, ale já už nemohla. Ruthie ho potřebuje.

„Cullen, prosím,“ ozvalo se v telefonu. Vzlykla jsem úlevou. „Haló?“
„Tady Bella,“ řekla jsem.
„Bello? Stalo se něco?“ pochopil hned.
„Omlouvám se, že volám tak pozdě, ale já…“ Zaposlouchala jsem se do Ruthiina pláče. „Ona pořád brečí. Nevím, co se děje.“
„Hned jsem tam. Vydrž.“ Pak to v telefonu klaplo a bylo ticho.

Přitiskla jsem si ho k hrudi a na chvíli zavřela oči. Bolela mě hlava, potřebovala jsem… to je jedno. Nejdůležitější je Ruthii. Vrátila jsem se do pokojíčku a znovu ji vzala do náruče.

Netrvalo to snad ani pět minut od toho telefonátu a rozezněl se zvonek. Nechala jsem malou nahoře a běžela mu otevřít.

„Ahoj,“ řekl a podíval se ke schodům, odkud se ozýval pláč. V ruce měl doktorskou tašku a já se vyděsila, co by mohlo Ruthii být.
„Je nahoře. Pořád pláče, nevím, co mám dělat. Nic nechce,“ zoufala jsem si a zahanbeně si utřela slzu, která mi unikla.
„Jak dlouho to trvá.“
„Celé odpoledne, myslela jsem, že se jen špatně vyspala, ale je to čím dál tím horší.“
„Podívám se na ni.“

Šla jsem za ním po schodech a pak k otevřeným dveřím. Zastavil se.

„Co kdyby sis šla na chvíli lehnout. Podívám se na Ruthii a pak ti přijdu říct,“ navrhl.
„Ne, to nej…“
„Bello, nerad to říkám, ale vypadáš hrozně. Jdi si lehnout. Já se o ni postarám.“ Jeho tónu a upřenému pohledu se nedalo odolávat. Připadal mi jako princ, který mě přišel zachránit. Aspoň trochu se mi ulevilo. Teď jsem se bála toho, co by malé mohlo být. Co kdyby to bylo vážné, měla bych být u toho. Ale stejně jsem se poslušně otočila a odešla do ložnice.

Nechala jsem dveře otevřené, sedla si na postel a čelo si opřela o pokrčená kolena. Objala jsem se rukama a poslouchala.

Edwardův melodický hlas se nesl domem, nerozuměla jsem slovům, jen tónu s jakým na malou mluvil.

Pořád plakala a pak najednou… pomalu se utišovala. Ticho. Nevím, jak dlouho mu to trvalo, ale on ji vážně utišil. Čekala jsem, kdy zase začne, ale nic.

Vyskočila jsem, abych se šla podívat a málem se s ním srazila ve dveřích.

„Za chvíli usne,“ oznámil mi.
„Jak…“ vydechla jsem.
„Sedni si.“ Vzal mě za ruku a táhl k posteli. Lehce do mě strčil a já se na ni svalila jako bezvládná panenka. „Rostou jí zuby.“
„Zuby?“
„Ano, začaly se jí klubat a bolí to. Má úplně naběhlé dásně, nic to není, dal jsem jí na to mastičku, která ulevuje.“ Zuby… to mě vůbec nenapadlo. Ale mělo. Taková banalita a já kvůli tomu volám doktora.

Schovala jsem obličej v dlaních a rozbrečela se. Jsem absolutně nemožná. Kdybych byla co k čemu, věděla bych to. Dětem přeci rostou zuby.

„Bello, co je?“ Sedl si vedle mě a jednu ruku mi položil na ramena. Druhou mi zvedl obličej a donutil se na něj podívat. „Copak?“ Tvářil se tak starostlivě a něžně.
„Jsem hrozná matka. Neměli mi ji vůbec dávat. Já to nezvládnu. Nedokážu se o ni postarat. Akorát to kazím. Nemám na to. Ona si zaslouží něco lepšího.“ Slova se ze mě řinula jako vodopád, nešlo to zastavit.
„Co to povídáš?“
„Já to nedokážu, nedokážu to,“ opakovala jsem a dál brečela.
„Jsi skvělá, lepší mámu by si Ruthie nemohla přát,“ uklidňoval mě. Hladil mě po zádech a rty tiskl do mých vlasů.

Opřela jsem se mu o rameno a nechala se unášet svým zoufalstvím a bezmocí.

Oči se mi pomalu zavíraly, Edwardův hlas ke mně dolézal ze stále větší dálky. Nakonec jsem usnula.

Ruthii rostou zoubky, Bella se trochu hroutí, ale snad to holka zvládne, vždyť na to není sama, ne?;)

Jenom malá poznámka k Alici. Ona je jiná, než jakou ji známe, takže to, co jsem psala minule, není žádný omyl.:)

6. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 8. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 7. kapitola: