Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 6. kapitola

05.10.2011 (08:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 7438×

6. kapitola

„Plínky jsou tady ve skříňce a nějaké dole v obýváku v té dřevěné krabici. Dudlík má na skříňce, číslo na můj mobil a do školy je na ledničce,“ instruovala jsem Alice a zároveň přemítala, na co jsem zapomněla.
„My to tu zvládneme.“
„Kdyby měla hlad, v lednici jsou nějaké přesnídávky,“ povídala jsem dál.
„Já vím, to už jsi říkala.“
„Po obědě by měla spát. V noci byla nějaká rozmrzelá.“
„Bello!“
„Nevím, co s ní je…“
„Bello, přestaň,“ zvýšila Alice hlas. Zamžikala jsem a zaměřila na ni pohled. „Já se o Ruthie postarám, nemusíš mít strach, zvládnu to, všechno vím, a kdyžtak ti zavolám. Buď v klidu. Jdi hezky do práce, užij si to. My si to užijeme tady spolu,“ usmála se na mě povzbudivě.
„Promiň,“ povzdechla jsem si. „Vím, že to zvládneš, já jen… Nemůžu ji nechat samotnou.“ Očima jsem zabloudila k ohrádce v obýváku, kde si Ruthie spokojeně hrála, pokud se tomu tak v jejím případě dalo říkat.
„Můžeš. Přeci máš taky svůj život. Možná by neškodilo, kdyby sis někdy někam vyšla. Jsi k malé až moc připoutaná,“ radila mi.
„Když já si nemůžu pomoct, jsem za ni zodpovědná. Kdyby se jí…“
„Je v pohodě. Podívej, jak je šťastná, a to jen díky tobě.“ Zahleděla jsem se na svou malou holčičku a slzy se mi tlačily do očí. Ona byla moje všechno, musela jsem udělat vše, co bylo v mých silách, aby se měla dobře.
„Tak už jdi, ať nepřijdeš první den pozdě,“ radila mi Alice a podala mi kabelku. Dneska byla opravdu roztomilá. Ke stálým džínům a teniskám si oblékla růžové tričko s obrázkem včelky s velkýma očima a obrovským úsměvem a vlasy svázala do dvou culíčků, které jí trčely pod ušima. Vypadala jako malá holka, ale slušelo jí to

Ještě jsem se rozloučila s Ruthie, a pak mě Alice skoro vystrkala ze dveří.

Ke škole jsem dojela poněkud nervózní. Neustále jsem myslela na to, co se děje doma a cestou se třikrát natáhla pro telefon, abych je zkontrolovala. Musela jsem to zvládnout, dokázat Alice, že jí věřím a dokázat především sobě, že to zvládnu, i když nebudu přímo u malé.

Nejdřív jsem navštívila ředitelku. Dohodly jsme se, že se u ní zastavím ještě po hodině, abychom vyřídily potřebné papíry. Teď na to už není čas. Po jejím boku jsem se vydala chodbou školy ke třídě.

Doufala jsem, že to zvládnu. Musela jsem. Přeci jsem v tom nebyla žádný nováček. Malovala jsem už odmala, a to by v tom byl čert, abych to nedokázala někoho naučit.

„Posaďte se,“ rozkázala ředitelka skupince žáčků. Nemohlo jim být víc jak osm. „Tohle je slečna Swanová a bude vás mít na výtvarnou výchovu,“ představila mě.
„Dobrý den, slečno Swanová,“ ozvalo se sborově. Usmála jsem se.
„Takže vás tu nechám. Uvidíme se pak,“ obrátila se ke mně. Přikývla jsem a počkala, až odejde.
„Tak se do toho dáme.“

ɀɀɀ

Cestou ze školy jsem se rozhodla stavit v obchodě. Samozřejmě jsem neodolala a o přestávce zavolala Alice, protože ona se neozývala. Proč by taky měla, když se nic neděje, jak mi připomněla. Neměla jsem ze sebe radost, ale nemohla jsem s tím nic dělat. A tak, abych ukázala, že přeci nemusím hned běžet domů, zastavila jsem na parkovišti u potravin. Byla jsem rozhodnutá strávit tam minimálně půl hodiny, plus ještě cesta k domu, bude to dost času na to, abych dokázala, že nejsem šílená matka.

„Co budu dělat půl hodiny v obchodě?“ zavyla jsem polohlasně.

Vzala jsem si košík a pomaloučku procházela jednotlivé uličky. Sem tam něco přihodila k jídlu, které se pomalu hromadilo v košíku.

No, prohlédla jsem si své úlovky, to by asi stačilo. Mrkla jsem na hodiny. Deset minut, no to snad ne.

„Bello.“ Otočila jsem se.
„Esmé, dobrý den.“ Zařadila jsem se do fronty k pokladně a ona si stoupla za mě. Na rozdíl ode mě měla v košíku jen pár drobností. Teď budu vypadat jako nenažranec.
Nejspíš viděla, kam se dívám. „Zapomněla jsem ráno na pár věcí,“ pousmála se, „a jak se vám daří? Prý jste dnes byla poprvé v práci.“
„Mám se skvěle, a to jen díky vám, ten dům je prostě úžasný.“ Vyrovnala jsem obsah košíku na pás a pokračovala: „V práci to bylo fajn. Budu mít malé děti, a to jsou zlatíčka. Jsou moc šikovní.“
„Jsem ráda, že se vám to líbí. A co malá?“ Oči se jí rozzářily a úsměv zněžněl. Myslím, že jsem vypadala podobně, když jsem o Ruthie začala.
„Je úžasná. Pořád mě něčím překvapuje.“ O malé bych vydržela mluvit klidně celý den. Ale nebyl na to čas, tak mě napadlo něco jiného.

„Co kdybyste se stavila, třeba zítra. Do školy jdu zase pozítří. Ruthie vás jistě ráda uvidí,“ navrhla jsem.
„Nerada bych obtěžovala.“
„Jaképak obtěžování. Budeme vás zítra čekat. Nashledanou,“ rozloučila jsem se a vyjela s košíkem k autu, abych naplnila jeho kufr.

Tak jo, nakonec mi to zabralo skoro dvacet minut, to je až dost. Nasedla jsem a celá nedočkavá jela domů.

ɀɀɀ

Oblékla jsem Ruthie do růžové teplákové soupravičky. Z jemných vlásků jsem jí udělala culíček na vrcholu hlavičky a obula jsem jí plátěné botky.

Když jsem ji posadila do kočárku, dmula jsem se pýchou. Bylo to dokonalé. Vzala jsem si tenisky, aby se mi dobře šlapalo a mohly jsme vyrazit.

Byl trochu sychravý podzimní den. Zdá se, že babímu létu definitivně odzvonilo. Při ranním telefonátu s Rachel jsem se dozvěděla, že v New Yorku je krásně, a mohla bych si toho užívat, kdybych zůstala. Taky se ptala na mé obrazy, ale musela jsem ji zklamat. Na malování zatím vůbec nebyl čas. Předělávání domu a Ruthie zabrali veškerý můj čas. Teď, když jsem chodila do školy, ho bylo ještě méně. Už mě svrběly prsty. Tak ráda bych si vzala čisté plátno, míchala barvy a prostě se nechala vést svými představami. Jo… potom. Nechtěla jsem Ruthie zanedbávat, ona měla přednost.

Nechala jsem ty svoje úvahy být a raději se věnovala svému okolí. Lidé připravovali své zahrádky na podzim, hrabali spadané listí, naposledy sekali trávu. Ruthie se to moc líbilo. Každou chvíli na něco ukazovala prstíkem a říkala jakési tu, což jsem považovala za otázku a vyprávěla jsem jí, co vidíme. Zdálo se, že mě poslouchá, takže jsem občas i zastavila, aby si mohla pořádně prohlédnout, jak ptáci skáčou po trávnících.

Na chvíli jsem ji vyndala z kočárku a s ní v náruči honila líné holuby, kterým bylo jedno, že stojím sotva krok od nich. Zkoušela jsem na ně obyčejné huš, ale moc to nezabíralo. Než jsem se nadála, malá se to slovo naučila, nebylo to úplně přesně, spíš něco jako huf, ale i tak… Málem jsem se rozbrečela.

Musím se uklidnit, pokud budu vyvádět při každé takové chvilce, budu brečet pořád.

„Zdá se, že se tu někdo dobře baví.“ Vzhlédla jsem a uviděla Edwarda, jak k nám míří. Byl v džínách a černé bundě – mimochodem, moc mu to slušelo – a usmíval se jako sluníčko.
„Dobrý den, jdeme na procházku,“ vysvětlila jsem.
„To vidím, jste na to vymóděné,“ cvrnkl do Ruthiina vodotrysku.
„Huf,“ řekla malá a zakřenila se na něj. Zacukaly mi koutky. Jo, to by mohla říkat klukům hodně dlouho.

Edward se na mě zadíval trochu nechápavě. V očích se mu zračila otázka.

„Právě jsme odháněly holuby.“ Pochopil hned. Zadíval se na Ruthie pohoršeně, vykulil oči a pak ji polechtal. Jeho počin byl odměněn bublavým smíchem.
„Huf,“ řekla zase Ruthie.
„Asi za vámi budu muset chodit častěji, aby si na mě tahle rošťanda zvykla,“ řekl jakoby mimochodem.
„Vy jste šel za námi?“ Srdce mi poskočilo.
„Ano, myslel jsem, že bychom mohli vyzkoušet nový kočárek.“
„Ještě jsem vám ani nepoděkovala. Vůbec bych to neměla přijmout.“
„S tím si nedělejte hlavu, Bello. Navíc to byl dárek, tady pro princeznu,“ usmál se. Tím mě dostal ještě víc.
„Stejně moc děkuju, vypravila jsem ze sebe. Přidáte se k nám?“ zeptala jsem se. Když už řekl, že šel za námi. Nemohla jsem se o jeho společnost ochudit, nějak jsem nedokázala jít dál sama.
„Rád.“

Usadila jsem Ruthie zpátky a s Edwardem po boku vykročila.

Edward se mě vyptával na práci, zmínil taky to, že jsem se prý dřív živila prodejem obrazů a jestli tu taky maluju. Prostě pořád mluvil. Ruthie náš hovor občas proložila svou oblíbenou otázkou tu a Edward se hned zajímal, co to znamená. Pak se chopil vyprávění a mluvil snad o každém kamínku, který jsme potkali. Bylo úžasné pozorovat ho. Chová se jako otec, napadlo mě, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala.

U našeho domu jsme stáli coby dup. Aspoň se mi to tak zdálo, ale museli jsme být venku nějakou chvíli, protože už se začínalo stmívat.

„Bylo to krásné odpoledne,“ přiznala jsem.
„I pro mě,“ pousmál se a mrkl do kočárku. „Zdá se, že jsme ji utahali.“ Ruthie byla úplně tuhá. Klidně oddechovala a nehnula se, ani když jsem rozsvítila na verandě.
„Měl bych jít.“ Přešlápl z nohy na nohu a pak se ke mně přes kočárek naklonil. Myslela jsem, že sebou seknu. Jeho blízkost, vůně… To nedělalo dobře mému srdci. Přestala jsem dýchat a čekala. Jeho rty se lehce dotkly mé tváře. Pak se odtáhl, usmál se a řekl: „Měj se, Bello.“ Ukazovákem pohladil Ruthie, hbitě seběhl schody a bez otočení odcházel.

Sledovala jsem ho, dokud mi úplně nezmizel. Teprve, v tu chvíli jsem se sípavě nadechla. P-a-n-e-b-o-ž-e!

Na chvíli jsem zavřela oči. Zhluboka nadechnout, vydechnout. Hlavně klid. O nic nejde. Je to dobrý!

ɀɀɀ

Měla jsem odpolední kurz kreslení. Na něm se objevily už i větší děti, než ty, co jsem měla na hodinách. Rozhodla jsem se začít něčím jednoduchým. Kreslili jsme suchou křídou. Každý podle své fantazie. Nic není špatně.

Chodila jsem po třídě, prohlížela si jednotlivé výtvory. Děti byly opravdu šikovné. To jsem musela uznat. Z deseti zúčastněných byli čtyři opravdu velmi šikovní, s přirozeným talentem a zbytek se snažil, seč to šlo. To jsem musela ocenit.

Hodina a půl utekla jako voda. Hotové výkresy jsme uklidili, rozloučila jsem se a odebrala se domů.

Ruthie s Alicí si hrály na verandě. Alice stavěla komín z kostek a Ruthie jí ho usilovně bořila. Občas Alice postavila sotva dvě kostky a bylo to. Než jsem došla od auta, padl komín asi pětkrát. Malá ho s radostným bum kácela a nezdálo se, že by někdy přestala.

„Bum!“
„Ahoj, Alice,“ zdravila jsem. „Ahoj, miláčku,“ políbila jsem Ruthie na hlavičku.
„Huf.“

„No to ti pěkně děkuju,“ zasmála jsem se.
„Ahoj. Jak to šlo?“ zajímala se Alice a skoro poslepu stavěla další komín.
„Prima, bude to zábava. Moc se těším, až pořádně začneme.“
„Tak to je fajn.“
„A jak jste se tu měly vy dvě?“ Tentokrát jsem se chopila stavby sama. Alice se posadila na křesílko a vyprávěla, dlaněmi si při tom uhlazovala džínovou sukni, ke které si oblékla černé silnější punčochy. Měla kotníkové boty na zavazování a dlouhý svetr. Při pohledu na ni mě něco napadlo.

„Neznáš tady nějaký dobrý obchod? Potřebovala bych si koupit něco na sebe. Většina toho, co jsem měla, zůstala v New Yorku a Ruthie by se taky hodily nějaké věci na zimu.“ Alice se zašklebila.
„Já asi nejsem ta pravá. Na nákupy moc nechodím. Popravdě, vůbec na ně nechodím. Nesnáším ty davy lidí, brrr. Většinou mi nakupuje Rose s Esmé. Občas, ale jen při nejhorším, jedu sama, a to se z toho pak dostávám minimálně týden. Já a obchody rovná se hrůza a děs,“ vykulila teatrálně oči. „Zeptej se ségry nebo mámy. Ale myslím, že za obchody jezdí mimo městečko,“ dodala ještě.

Takže, jak to bude dál? Pokusí se Edward o něco víc než dosud a dostane k tomu vůbec příležitost?

Doufám, že se Vám kapitola líbila. V pondělí, tedy zítra, mi začíná škola, poslední ročník na vysoký, takže to teď bude s psaním trochu horší, čeká mě diplomka a spousta seminárek, ale budu se snažit, aby byla kapitola tak často, jak jen to půjde. :)

5. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 6. kapitola: